Nice people take drugs
Nešváry s drogami provázejí lidský druh už od nepaměti. Hvězdné nebe je plné muzikantů, herců, spisovatelů, básníků, dramaturgů a režisérů, kteří si střídmě užili, solidně zařádili nebo se dočista pomátli. Sorta výše zmíněných, jež je nedílnou součástí uměleckých sfér, svými excesy vyniká. Jednou za čas se však objeví „nadšenec“, který spadl z jiné galaxie. Nemyslím tím obyčejného smrtelníka, kterého znáte z hospody odvedle, nýbrž profesionálního sportovce. V tomto případě se jedná o hráče kanadskoamerické Národní hokejové ligy (NHL), jenž své soky předčil nejen brilantním stylem hry, ale také těžkou konzumací alkoholu a drog – Theoren „Theo“ Fleury.
Tato feministická kultovní postava má pro výtvarné umění podobný význam jako Virginia Woolfová pro literaturu. Byla v podstatě první malířkou, která v tvorbě opustila mužský princip. Stejně jako v případě Woolfové bylo její dílo dlouho vnímáno jednostranně: kritici viděli jen převládající bolest a potlačovanou radost ze života. Frida Kahlo byla velká malířka s velkými skandály a silným politickým smýšlením, které u prudérních maloměšťáků budilo postrach, a její obrazy dodnes říkají víc než slova. Jsou magické. Žena na nich se nikdy neusmívá, má hluboký a uhrančivý pohled. Bolestný a vědoucí. Ztělesněný smutek a zároveň symbol neutuchající vášně a touhy prožít život naplno.
Jeho neštěstím bylo, že ho v literárním světě neustále poměřovali s jeho veleslavným otcem Thomasem Mannem. Klaus Mann tento tlak nesnášel příliš dobře, opájel se morfinem a heroinem a mnohokrát se neúspěšně pokoušel o léčbu ze závislosti. Kvůli svému politickému angažmá proti národnímu socialismu, který ho vyštval do exilu, a kvůli své homosexualitě, jež měla své místo už v románu Zbožný tanec (vydaný v roce 1925), emigroval Mann šest týdnů před jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. V exilu, ve věku necelých třiceti let, napsal vizionářský román Mefisto, který vyšel mimo Německo v roce 1936, v Československu o rok později.
Tom Hardy je hereckou megastar těžkého kalibru, bez které se dnes obejde málokterý hollywoodský velkofilm. Ve svých rolích, ať už hlavních nebo vedlejších, je schopen zastínit i herce takového formátu, jakými jsou Leonardo DiCaprio, Christian Bale či Benedict Cumberbatch. Málokdo však ví, že jeho cesta na vrchol byla kapánek složitější – připomínala totiž špacír kanalizačním potrubím během epidemie úplavice. Všechno zlé je ale k něčemu dobré.
Podle jednoho již hodně ohraného mýtu je konopí „vstupní branou“ do světa tvrdých drog. Odvěké huličovo podezření, že na této teorii něco nesedí, mezitím potvrdily vědecké studie, které naopak poukazují na záludnou roli široce dostupného alkoholu. Jak jsou na tom redaktoři nejpsychedeličtějšího magazínu v Česku? Zeptali jsme se za vás – a dozvěděli se víc, než jsme čekali.
Bouřlivák s drogovým apetýtem tažného koně na steroidech. Nadaný spisovatel, průkopník nového žurnalistického stylu, aktivista, patriot a milovník zbraní. Uměl rozdávat lásku, uměl být štědrý, ale na opačném konci duhy se nacházel malý chlapec skrytý v těle dospělého muže, který sršel brutalitou, zlobou a krutostí. Tvrdil, že i pisálek může být rockovou hvězdou, a toto přesvědčení opíral o divoké dýchánky a bezbřehou konzumaci všeho, co mu dokázalo posunout hranice vnímání. Z historie však víme, že tenhle způsob života je jako chodit dlouho pro vodu s jedním jediným džbánem – ucho se nakonec utrhne. Stačilo pár nezdarů, pár politických změn, které mu nešly pod vousy – a došla mu šťáva. Jeho pověstný drajv skomíral v zajetí jeho vlastní slávy. V posledních deseti letech už nebyl schopen napsat nic kloudného. Život po padesátce prý stejně nemá cenu, a tak v roce 2005 namířil svůj magnum ráže .44 proti sobě. Bylo mu šedesát sedm a jmenoval se Hunter Stockton Thompson.
Dvanáctého srpna se už posedmé nad Prahou rozvinula duhová vlajka jako symbol emancipačního hnutí homosexuálů a leseb a jejich každoroční celosvětově rozšířené manifestace a pochodu, u nás známého pod názvem Prague Pride. Sluší se tedy připomenout si i ženu, jež v šedesátých letech minulého století stála nevědomky u vzniku tohoto fenoménu a jeho symbolu, duhové vlajky.
Michail Bulgakov byl jedním z nejlepších ruských autorů dvacátého století. Naiva, trochu snílek a smutný srandista. Všestranně nadaný lékař, esejista, satirik, spisovatel a dramatik. V první světové válce schytal pár ran jako lékař a opěrné ramínko pro své bolestné slzy hledal v morfiu. Jeho román Mistr a Markétka je citovaný dodnes a právem nese přízvisko nejlepšího ruského románu dvacátého století. Bulgakovovy hry paradoxně miloval i jeho pomyslný kat Josef Stalin, který musel nakonec zachovat tvář masového vraha a nepodat pomocnou ruku v momentě, kdy ji autor nejvíce potřeboval. I přes pohnutý osud však Michail Bulgakov neztratil nadhled a svůj groteskní pohled na svět.
Naposledy stál před filmovou kamerou v roce 1966. Na romantickou komedii Walk Don’t Run si dnes už stěží kdo vzpomene, to však neumenšuje status Caryho Granta jako hollywoodské ikony a gentlemana stříbrného plátna nejlepších časů této továrny na sny. Cary Grant se narodil 18. ledna 1904 jako Archibald Alexander Leach v anglickém Bristolu. Ve třinácti utekl z domova a jako akrobat se dostal s kočovníky až do Ameriky.
V mládí založil Rolling Stones, o něco později i „Klub navždy 27“, tedy pomyslný spolek rockových hvězd, které v tomto věku zhasly. Talentovaný hudebník, který své spoluhráče předčil jak v počtu ovládaných nástrojů, tak v množství spotřebovaných drog a alkoholu. To ho možná zachránilo před potupnou přeměnou v zombie, která postihla Jaggera s Richardsem. Příběh jeho smrti je opředen tajemstvím, plný doznání na smrtelné posteli a nechybí v něm ani vraždící zahradník.
