Nice people take drugs
Mnoho ze stovek tisíc vojáků, kteří byli v oněch neblahých srpnových dnech roku 1914 vyhnáni na bojiště první světové války, posílalo polní poštou nejen dopisy, ale i básně. Ze všech těch především příležitostných veršů, jež plnily podobnou sociální funkci jako dnes zprávy na Twitteru, se jich do dnešních dob nedochovalo mnoho.
Z těch, co se dochovaly, jsou nejpůsobivější básně sedmadvacetiletého c. k. zdravotníka Georga Trakla, obzvláště ta, již napsal po krvavé bitvě u města Gródek ve východní Haliči: „Navečer znějí podzimní lesy smrtícími zbraněmi, zlaté roviny a modrá jezera, nad nimi se valí temněji slunce; noc v objetí svírá umírající válečníky, divoký nářek jejich rozbitých úst…“ Byla to jeho poslední báseň, barvité a sugestivní svědectví o krutosti války a o smrti.
Jeho tvář vidíte na tričkách mladé generace zhruba stejně často jako tu šíleného revolucionáře Ernesta Che Guevary. Jenže zatímco argentinský lékař a věrný soudruh Fidela Castra hlásal vyzbrojen doutníkem a kalašnikovem permanentní revoluci a násilné převzetí moci, on, vyzbrojen jointem marihuany a kytarou, zpíval o lásce a harmonii. Už proto budeme dnešní text věnovat raději jemu. Jmenoval se Bob Marley.
V historii rockové muziky se najde plno osobností, které se snažily posunout hranice. Které experimentovaly se vším, co jim přišlo pod ruku. Jim Morrison, Jimi Hendrix, Kurt Cobain… Ani jeden z nich se nedožil třicítky. Na to, že Ozzy Osbourne dopadne stejně, by si v sedmdesátých letech možná vsadil leckdo. Ozzy přežil a bezhlavě se vrhl do další dekády.
Na světových pódiích byla největší jazzová zpěvačka všech dob jako doma. A přesto zemřela chudá jako kostelní myš. Život Billie Holiday osciloval mezi extrémy. Mezi frenetickým potleskem, vězením, zneužíváním, osamělostí a drogovou závislostí. Zpívala v Carnegie Hall stejně jako v zaplivaných lokálech. K jejím obdivovatelům patřili režisér Orson Welles anebo Frank Sinatra. Clark Gable se prý kvůli ní popral. Zpívala tak, jak žila. Občas až se znepokojující intenzitou. Říkali jí, že nikdo neumí dát slovům „hlad“ a „láska“ takovou sílu, s jakou je zpívala ona. „Možná to bude tím, že vím, co ta slova znamenají,“ odpovídala.
Byla výjimečně talentovaná a obdařená silným a neuvěřitelným hlasem, ve svých textech byla přímočará a až bolestně upřímná, ale pod tlakem úspěchu a veřejnosti se ukázalo, jak je také nesmírně zranitelná.
Berlín – Schöneberg, rok 1976. Majitelka činžovního domu na Hauptstrasse 155, Rosa Morathová, má starosti. Jeden z jejích nájemníků, jistý advokát, se trošku zbláznil. Ze svého sedmipokojového bytu vytvořil komunu a všechny stěny natřel načerno. Na ulicích demonstrují levičáci, které nevzali do parlamentu a které, podle majitelky domu, podporují „komouši z Východu“. A teď to vypadá, že se usadí i v jejím domě. A tak se Rosa rozhodne problémového nájemníka vyhodit. Zazvoní u jeho dveří, sečte mu všechny jeho prohřešky takovým způsobem, že se ten ze svého černě vymalovaného bytu okamžitě vystěhuje. Rosa tedy hledá nového. Zatímco přemýšlí, jak byt zrekonstruovat a za co, zjeví se žena, která jí navzdory všemu očekávání slíbí, že by si zájemce, jistý britský umělec, zrenovoval byt na vlastní náklady, a zda je jí to takto vhod. Majitelka domu je nadšena.
Jako malý měl červené autíčko. Miloval červenou. A také barvu plamenů a blesků na nebi. Jednou kdesi řekl, že kdyby nebyl hudebníkem, stal by se zřejmě pyromanem. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech, stejně jako téměř celá generace černých amerických muzikantů a hudebních vizionářů dvacátého století. Ray Charles.
Byl tak ctižádostivý, že i nad rakví svého velkého přítele Elvise Presleyho
si mumlal: „Už nejsem číslo dvě!“ Když byl na turné, což byl vlastně po celý svůj život – pokud právě neseděl v kriminále –, propotil a protancoval měsíčně sto dvacet košil a osmdesát párů bot. Pravidelně si nechával dávat infuze, aby se během koncertů příliš neodvodňoval, a podstupoval punkce kolenou, když už se mu zdála málo pružná a nedokázala se propnout pěkně do provazu. Maniakální James Brown, kmotr soulu a otec funku.
Ještě před pár lety jste na pařížském hřbitově Père Lachaise mohli potkat i spoluhráče Jima Morrisona Raye Manzareka. Dodnes tam proudí procesí zvědavců a fanoušků hudby The Doors, kteří na Jimův nenápadný hrob, obehnaný plotem jako stage na rockovém koncertě, dávají květiny, jointy, fotky, dredy, ba dokonce i prezervativy, a fotí si selfíčka na mobil. Selfíčka s hrobem… trošku morbidní, ne? U jeho hrobu se prostě dveře netrhnou.
Nedávno navštívila v rámci světového potravinového programu OSN Keňu, kde ji nejvíce překvapila touha tamních školáků po vědomostech. Později v jednom z rozhovorů o dětech z keňské základní školy, kde se zastavila, prohlásila: „Jsem opravdu dojatá. Já sama nikdy do školy vlastně nechodila. Pracovala jsem a nežila jsem životem obyčejného dítěte. Ti školáci mě velice zaujali tím, jak školu milují, jakou dálku do ní musí každý den urazit a sedět v přeplněných třídách jen proto, aby se naučili něco nového. Tohle já nikdy nezažila. Takže jsem se dětí hodně vyptávala a naslouchala jim.“
