Sjel jsem z tankodromu D1, ve Žďáru nad Sázavou koupil kytku, dojedl grilované kuře a mastnými prsty jsem už snad podvacáté vytočil Idino číslo. Nebere. Jsem skoro sto šedesát kiláků od Prahy, jedu Vysočinou, klikatými asfaltkami, navigace selhává a Ida to stále nebere. Už je to skoro jedenáct let, co jsem u ní nebyl, co jsem ji neviděl, a ještě k tomu jedu pozdě. Ida rozhovory běžně nedává, nemá na to čas. Ale na mne si dnešní den vyhradila. Jediný volný ve svém nabitém programu. Asi mě má ráda. Schválně. Zeptám se jí na to na konci rozhovoru.
Vzhledem k první otázce tohoto rozhovoru považuji za nutné alespoň stručně se popsat. Je mi 42 let, měřím 173 cm, vážím přes 80 kg, jsem neholený, na prsou i zádech ochlupený, proplešlý, pytle pod očima, vrásky a jiné degenerativní změny v obličeji i na těle nevyjímaje. Jen si to představte…
Věčně hostující uječená zpěvačka s touhou po kvalitní inseminaci. Se svou váhou vždy souhlasí.
„Právě jsem přiletěl, mám spoustu práce, nemám moc času, všechny rozhovory odmítám, ale zajímají mě drogy, tak jsem kývl na rozhovor s vámi, i když nevím, kam s časopisem míříte,“ řekl nám na přivítanou Mnislav Zelený „Atapana“. Etnolog, který přes čtyřicet let jezdí do Amazonie a čtyři roky žil mezi indiány stylem, jaký se mezi lidmi na naší planetě nenosí už pěkných pár tisíc let. Tak, jak to chodilo před začátkem – jak on sám říká – „toho průšvihu“, čili neolitické revoluce a objevu zemědělství. Na jednom z posledních míst na Zemi, kde neexistuje ani obchodování, ani peníze, kde se neshromažďuje majetek, kde se neměří čas pomocí hodinek, kde halucinogeny tvoří od dětství důležitou součást výchovy, kde jsou kouzla normální a není strach ze smrti.
Atapana striktně odsuzuje módu ježdění do jižní Ameriky za účelem rozšiřování vědomí pomocí halucinogenů z rukou „šamana“, je to pro něj znamením strašlivého úpadku. Úpadku nejen naší civilizace, ale hlavně tradičního kmenového soužití, které západní civilizace pohlcuje a žene do záhuby.
Nejdřív to vypadalo, že předseda Pirátů pod stolem kope dřevěnou nohou, nakonec se ale ukázalo, že je to jeho ztopořený péro.
Už jsem s ním nemluvil několik let a o to víc jsem se těšil. I když jsme nikdy nebyli kamarádi na život a na smrt, vždycky mi bylo v jeho společnosti strašně dobře. Je totiž nezvykle přímý a spontánní a to, že je vlastně docela velká hvězda, vám vůbec nedá najevo. Přišel jsem do klubu divadla ABC o pět minut dřív, než byla domluvená schůzka. Když jsem otevřel dveře, šéfová klubu mne posunky vypoklonkovala zpátky na chodbu. Jen škvírou mezi dveřmi jsem zahlédl, že Ivan právě natáčí rozhovor o svém posledním hudebním počinu právě pro divadlo ABC. Dal jsem si tedy na chodbě cigáro a nervózně pročítal otázky, které jsem si připravil. Dělal jsem to, ostatně jako většinu věcí, na poslední chvíli. Tohohle rozhovoru jsem se trochu bál. Domlouvali jsme ho narychlo. Snad to nepodělám.
Čechoběžník a řváč za E!E s kladným vztahem k alkoholu. Pražskej emigrant ze Zadních Zborovic, kterým se díky jeho přítomnosti přezdívá Zadní Bořkovice. Vlastníma rukama dokáže postavit kurník, ale slepici by zabil jen kdyby byla krásná.
Milan Šteindler užívá konopnou mast na kolena a je jedním ze signatářů petice za léčebné konopí. Zajímalo nás, zda věří, že mu připravovaná legalizace léčebného konopí zajistí dostatek masti, kdykoliv bude
potřebovat. A vůbec nás nepřekvapilo, když připustil, že nikoliv.
Oddaný řidič, trpící sklony k melancholii a alkoholismu. Houbař, modelář a sběratel čehokoliv, co byť vzdáleně připomíná sedmdesátá léta. Lenoch.
Ačkoliv je režisér Radim Špaček pracovně velmi vytížený člověk, není snad dne, kdy byste ho nepotkali v dobré náladě v jedné z vyhlášených kaváren na pražských Vinohradech. A protože se Radim nedávno zapsal do dějin české kinematografie zlatým písmem a získal hned pět Českých lvů, nebyl jediný důvod proč chvíli neposedět v Rauši.
