
Dva metry vysoký, holohlavý a zcela nepřehlédnutelný muž, odborník na telekomunikace, spisovatel, blogger, muzikant, plavec, cyklista a surfař Ivan Dérer (nar. 1966) už před mnoha lety vyměnil pražské Nusle za nejznámější brazilské velkoměsto. To mu ale nebrání vůbec v tom, aby se neangažoval například ve změně politické reprezentace v Čechách. Před několika lety kandidoval do parlamentu za české Piráty. A tímto rozhovorem také potvrzuje, že nejen v Praze je blaze.

Mara Gordonová je ambiciózní žena s trvalým úsměvem na tváři. Intelektuálka s velikou vášní pro léčbu konopím. Oblíbená bylina je pro ni předně lék s jedinečnými účinky. Její vnímání rostliny je nesmírně prozíravé. Konopí by podle ní mělo představovat součást zdravého životního stylu a péče o zdraví obecně.

Přijíždí do Česka rok co rok na pravidelné jarní a podzimní turné. Potkat se s ním ovšem není vůbec jednoduché, každý den vystupuje v jiném koutě republiky a jeho koncerty jsou často předem vyprodané. Po domluvě s jeho manažerem nasedáme na vlak směr Olomouc, abychom se potkali v dostatečném předstihu před vystoupením a umělec měl čas si náležitě odpočinout. Laco Déczi je ve skvělé formě nejen během rozhovoru, ale i při focení, kdy nám vesele a profesionálně pózuje. Setkání uzavíráme dvouhodinovým koncertem, po kterém Lacova kapela Celula New York zvedá publikum ze židlí.

Už od vstupu k Pirátům je Tomášovou prioritou legislativa upravující nakládání s konopím a hledání vhodného způsobu nápravy současného nepříznivého stavu, kdy stát bez racionálního důvodu konopí staví mimo zákon a jeho uživatele kriminalizuje. Ve funkci poslance se věnuje přípravě návrhu zákona o regulované legalizaci samopěstování psychoaktivního konopí pro osobní potřebu a též dostupnosti léčebného konopí v českých lékárnách.

Většina společnosti je ignoruje, bojí se jich. Jde o děti sídliště, fakany, kteří udělali chybu. Dnešní „uličník“ je jedním z nich. Od sprejování se dostal až k přepadávání a tvrdým drogám. Svoji roli sehrálo i to, že dotyčný je levák. V umělecké škole s tím měli problém. On zmlátil učitele. Vyhodili ho. Začal brát pervitin. Přepadal feťáky. Předávkoval se a (nikoli obrazně) umřel… Ale podařilo se mu vrátit zpátky. Dneska už drogy nebere a maluje obrazy.

Ještě nedávno jsme virtuální realitu považovali za pouťovou atrakcí bez valného využití, případně za kulisu dystopických filmů. Nyní však tato i další nové technologie začínají pronikat do našich životů. Odborník na virtuální realitu Carl H. Smith se snaží přijít nejen na to, co si s nimi vlastně počít, ale také jak zabránit tomu, aby nás zničily. Podle něho by klíčem mohla být změna kontextu.

Je jedinou odbornicí na drogovou problematiku z šesti žen v devatenáctičlenné Radě vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Má bohaté zkušenosti s prací ve společnosti Podané ruce, kde je dnes po letech praxe zástupkyní ředitele. Energická a vitální žena, vystudovaná psycholožka, která se zajímá především o potřeby rizikových uživatelů omamných látek a příčiny jejich závislostí. Propaguje vyvážnou drogovou politiku postavenou na ověřitelných odborných závěrech a studiích, nikoli na emocích, drogových mýtech a stigmatizaci uživatelů. Je pravým člověkem na pravém místě. Seznamte se s Helenou Rampachovou.

S pražským kavárníkem Ondřejem Kobzou je nejlepší se sejít na střeše. Na střeše Paláce Lucerna těsně vedle Václavského náměstí. Na střeše, která desetiletí chátrala a pustla, dokud jí tento nadšenec a dobrodruh nevdechl před několika lety nový život. Otevřel střechu lidem, kteří si z členitých teras mohou vychutnat neotřelý výhled na Prahu, poslechnout si dobrou hudbu nebo přednášku či diskusi o nejrozličnějších věcech. Je tam neustále živo. Terasy jsou pokryty trávníkem, a když je zrovna ticho, slyšíte cvrlikat malé ptáčky ve voliéře či králíky ve výběhu chroupat mrkev. Ondřej Kobza jako velice zaneprázdněný člověk: i během našeho půlhodinového rozhovoru musel odjet na Masarykovo nádraží zkontrolovat, co se stalo s tam umístěným pianem. Jel na koloběžce, a než jsem stačila říci Palác Lucerna, byl zpátky.

Ulice umí být přívětivá ve dne a plná temných stínů, když se zešeří. Tu temnou, odvrácenou stranu ulice zná velmi dobře László Sümegh, Maďar, povoláním textilní výtvarník, ale od roku 1995 především terénní sociální pracovník, zakladatel Projektu Šance a dobrá duše pouličních nočních tvorů, tedy hlavně ohrožených dětí ulice, které ztratily zázemí rodiny, živí se prostitucí, berou drogy a protloukají se, jak se dá. László je v té tmě jejich majákem už třiadvacet let. A nejen v Čechách, ale i v Indii, kde už několik let pomáhá tamním sirotkům v ášramu ve městě Tadpatri.