Když přišel nedávno do naší oblíbené hospody tenhle člověk, nejdřív se všichni trošku divili. Chlapík zhruba pětapadesátiletý s šedivou bradkou spletenou do krátkého copánku, v kašpárkovském oděvu a v kašpárkovské čepici s rolničkami tam ale kupodivu rychle zapadl.
Když jsem o něm před časem četl, že prohrál svůj boj s alkoholem a jak smutně tenhle bohatýr, kterého bylo všude plno, dopadl, lekl jsem se. A rozhodl se, že musím zjistit, jak to s ním teď doopravdy je. A kde jinde než v legendární žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka, kterou spoluvytvořil a vdechl jí už navždycky nezaměnitelnou podobu a atmosféru svých obrazů a plastik. A kde je pořád štamgastem. Pravda, poněkud klidnějším a střízlivějším. Malíř, grafik a ilustrátor Martin Velíšek přišel na schůzku o něco později, ale jako zlomený opilec rozhodně nepůsobil. Byl veselý, vstřícný a během dlouhého povídání vypil na rozdíl od nás jenom dvě piva.
Vlastními slovy: Jsem Kateřina. Možná i ta ze Zkrocení zlé ženy, ta taky byla Kateřina. A z Rozmarného léta, protože tam Hrušínský říká: „A já jsem Antonín, jako ty jsi Kateřina.“ A já mám doma vážně Antonína.
Kolegové z redakce se s ním před pár lety pokusili udělat rozhovor. Jejich snaha přinesla žalostný výsledek (viz příloha), a tak jsem za tímhle sebestředným, samozvaným mučedníkem vydala dodělat tu špinavou práci za ně. Toronto, Church Street 461. OK, to by mělo být tady. Marcův nový krám. Fronta až ven, kterou má na starosti sekuriťák. Průběžně frontu dorovnává, občas vykřikuje něco o nejlepší trávě, která je zde k dostání. Uvnitř je zahuleno tak, že za chvíli budu zmaštěná jen z dýchání toho „vzduchu“. Je to evidentně úspěšný podnik. Několik prodavačů za pultem se má co ohánět, aby uspokojili všechny zákazníky. Tady se musí točit obrovský prachy. Chci ho s tím konfrontovat, těším se, že se bude kroutit a schovávat se za ideály. Celkem zbytečně. Že je to hlavně o prachách, Marc přiznává zcela otevřeně – protože bez nich by prý padly i ty ideály.
Vlastními slovy: Nepřítel dokonalosti a superlativů, zavilý platonik a autoerotik.
Vítek Malinovský se narodil 1. ledna 1965 v Praze a rád by byl povoláním nejdříve hudebník, dále pak překladatel a nakonec učitel. Ve skutečnosti toto pořadí sice platí, ale ve zcela opačném pořadí. Roku 1993 absolvoval stavební fakultu ČVUT, v současnosti působí jako pedagog na ČVUT v Děčíně a na ČZU v Suchdole. Během své překladatelské praxe přeložil přes 40 knižních titulů z několika jazyků, k nejvýznamnějším patří romány Acid House a Sviňák Irwina Welshe, Dopisy Johna Lennona a antologie skupiny Deep Purple Smoke on the Water. Jako hudební publicista dělal mj. rozhovory s většinou členů Deep Purple pro Rock & Pop, kde je členem redakční rady.
Vlastními slovy: Snílek, kterýmu by se líbilo, kdyby na světě začalo ubejvat blbců. Ale zároveň i realista, kterej bohužel ví, že počet kreténů, ješitnejch hovad, fanatiků, zabedněnců, nevzdělanců a netolerantních sebestřednejch pitomců bude neustále narůstat, až to nakonec bouchne: BUMHO! Je rád, že už zažil i lepší časy, ale zároveň ví, že by to všechno mohlo bejt mnohem, mnohem horší, takže si radši moc nestěžuje a snaží se usmívat.
Vlastními slovy: Peče dorty a koláčky, ušima přísně vybírá na koloběžce zatáčky, hudbou se nikdy nevtírá.
Roku 1971 se mladý Dennis McKenna vydal se starším bratrem Terencem a několika přáteli do kolumbijské džungle. Pátrali po zapomenutém rostlinném halucinogenu oo-koo-hé obsahujícím DMT a kráčeli tak trochu ve stopách Williama Burroughse, duchovního otce beat generation, který o dvacet let dřív hledal yagé – ayahuasku.
Když se redakce rozhodla, že do tohoto adventního čísla uděláme rozhovor právě s ním, nebyl jsem si jistý. Jelikož dost zapomínám, nevzpomněl jsem si, že se známe jako kolegové, proletěl jsem spěšně jeho vystoupení na Stream.cz, přečetl si, že je odsouzen k obecně prospěšným pracím, které vykonává snad tím, že dělá strašidlo na jakémsi hradě, a ptal jsem se sám sebe, na co se ho mám, sakra, ptát, co mi tak může říct a co je vlastně zač, ten Jiří Maryško? Nechal jsem to tedy víceméně osudu a byl jsem velice mile překvapen. V kavárně Vinohradského divadla jsme si parádně popovídali s chlapíkem, který stoprocentně dostál své pověsti buřiče a titulu osobnost roku.
