Uličníci
Jeho pravá identita zůstává veřejnosti neznámá. Ulice Prahy zná jako málokdo. Zažil mejdany v pražských…
Skejťák a sprejer, sběratel věcí od popelnic, expert na sociální média, který se podílel na…
Dva metry vysoký, holohlavý a zcela nepřehlédnutelný muž, odborník na telekomunikace, spisovatel, blogger, muzikant, plavec, cyklista a surfař Ivan Dérer (nar. 1966) už před mnoha lety vyměnil pražské Nusle za nejznámější brazilské velkoměsto. To mu ale nebrání vůbec v tom, aby se neangažoval například ve změně politické reprezentace v Čechách. Před několika lety kandidoval do parlamentu za české Piráty. A tímto rozhovorem také potvrzuje, že nejen v Praze je blaze.
Většina společnosti je ignoruje, bojí se jich. Jde o děti sídliště, fakany, kteří udělali chybu. Dnešní „uličník“ je jedním z nich. Od sprejování se dostal až k přepadávání a tvrdým drogám. Svoji roli sehrálo i to, že dotyčný je levák. V umělecké škole s tím měli problém. On zmlátil učitele. Vyhodili ho. Začal brát pervitin. Přepadal feťáky. Předávkoval se a (nikoli obrazně) umřel… Ale podařilo se mu vrátit zpátky. Dneska už drogy nebere a maluje obrazy.
S pražským kavárníkem Ondřejem Kobzou je nejlepší se sejít na střeše. Na střeše Paláce Lucerna těsně vedle Václavského náměstí. Na střeše, která desetiletí chátrala a pustla, dokud jí tento nadšenec a dobrodruh nevdechl před několika lety nový život. Otevřel střechu lidem, kteří si z členitých teras mohou vychutnat neotřelý výhled na Prahu, poslechnout si dobrou hudbu nebo přednášku či diskusi o nejrozličnějších věcech. Je tam neustále živo. Terasy jsou pokryty trávníkem, a když je zrovna ticho, slyšíte cvrlikat malé ptáčky ve voliéře či králíky ve výběhu chroupat mrkev. Ondřej Kobza jako velice zaneprázdněný člověk: i během našeho půlhodinového rozhovoru musel odjet na Masarykovo nádraží zkontrolovat, co se stalo s tam umístěným pianem. Jel na koloběžce, a než jsem stačila říci Palác Lucerna, byl zpátky.
Ulice umí být přívětivá ve dne a plná temných stínů, když se zešeří. Tu temnou, odvrácenou stranu ulice zná velmi dobře László Sümegh, Maďar, povoláním textilní výtvarník, ale od roku 1995 především terénní sociální pracovník, zakladatel Projektu Šance a dobrá duše pouličních nočních tvorů, tedy hlavně ohrožených dětí ulice, které ztratily zázemí rodiny, živí se prostitucí, berou drogy a protloukají se, jak se dá. László je v té tmě jejich majákem už třiadvacet let. A nejen v Čechách, ale i v Indii, kde už několik let pomáhá tamním sirotkům v ášramu ve městě Tadpatri.
Tesla patří k zásadním postavám slovenského undergroundu. Mezi žilinské uličníky se zařadil již v mladém věku jako sprejer a raper. Ve svých třiatřiceti letech stihl zažít minimálně tři obyčejné životy. Namátkou – jeho poslední deska byla hudebními servery zařazena mezi nejlepší rapová alba roku 2017. Zatkli ho ve třech různých státech. Má vlastní pornoprodukční společnost, žil v nejhorším amsterdamském ghettu a kromě heroinu a DMT z drog vyzkoušel snad všechno. Zkrátka je to sígr, jenž má s pouličním životem silnou autentickou zkušenost. Mimochodem pracoval také v coffeeshopu a seedbance.
Mezi opravdové uličníky zapadá Janek Rubeš ve všech smyslech slova. Před několika lety se vydal do boje za lepší Prahu, s kolegou Janem Mikulkou natáčeli taxikáře okrádající turisty v centru města. Natáčení Janka přivedlo do nebezpečných situací. Zloděj-taxikář ho chtěl zmlátit a šéf taxikářské bandy mu dokonce vyhrožoval slovy: „Aby to nebylo vaše poslední video!“ Politici ho nesnáší, taxikáři ho nenávidí a směnárníci ho nemohou ani vidět. Není tedy divu, že Janek získal za svou práci řadu ocenění a jeho pořady sledují miliony lidí po celém světě.
Zdeněk je bezdomovec, kterého, kdybyste potkali na ulici, budete považovat za úspěšného podnikatele, politika nebo za bratra Tomáše Halíka. V brýlích, tmavých kalhotách, svetru a černém vlněném kabátu na bezdomovce skutečně nevypadá. Je mu padesát devět a na ulici je téměř deset let. Má čtyři děti, s nimiž se nevídá, ale moc by chtěl – i proto pracuje na tom, aby se mohl vrátit zpátky do „normálního“ života. Chodí zpívat do kostela a diskutuje s farářem o vědomí, nesmrtelnosti a smilstvu.
Je pořád v pohybu, skoro každý den v jiném městě, ale autem ze zásady nejezdí. Nepřehlédnutelná figura během soutěží v poezii naživo, asi stonásobný a především notně ukecaný šampión. Mistr České republiky ve slam poetry za rok 2014, autor sbírky Emu mele maso, principál panoramatického divadla Panoptikon Barikáda a mentální akrobat – Václav Šindelář alias Anatol Svahilec (*1994).
