Z titulky
Závažná situace okolo drog nastane ve chvíli, kdy namísto aby problémy s návykovými látkami řešili…
Počátek padesátých let je pro nás těžko pochopitelný. V té době spousta mladých lidí věřila, že není možné, aby se komunisté udrželi u moci dlouho, a proto se snažili proti němu něco dělat. Tehdy si mnozí neuvědomovali, že mezinárodní politická situace i společenské klima se po válce radikálně změnily a že zde bude na bezmála půlstoletí vládnout totalitární systém. Těmito slovy otvírá Miroslav Vodrážka nejen rozhovor, ale i svůj šanon plný oskenovaných spisů Státní bezpečnosti, které si s sebou přinesl pro dokreslení atmosféry doby naštěstí již minulé.
Skalákův mlýn neboli Park kultury a oddechu pro nepřizpůsobivé je monumentální, surreálně laděný komplex v Meziříčku u Želetavy, kam si přes léto jezdí pročistit hlavu tisíce lidí, zejména ztroskotanců a samozvanců. Uvnitř bizarního paláce sídlí jeho tvůrce Miroslav Skalický zvaný Skalák, undergroundový básník, hudebník a provokatér režimů. Podle slov svých přátel též workoholik, gigantický multi-kulti-kutil a pravý rytíř undergroundu.
Když se mi naskytla příležitost udělat rozhovor se Scottem Blakeym, kterého celý konopný svět zná pod přezdívkou Shantibaba, neváhal jsem ani minutu. A to i přesto, že to znamenalo výlet „na otočku“ až do švýcarského Lugana. Na terase Scottova domu s dechberoucím výhledem na Luganské jezero a hory vznikl rozhovor s jednou z největších legend v oblasti growingu a šlechtění konopí.
Ben Dronkers patří již desítky let mezi prominentní konopné aktivisty a podnikatele v Nizozemsku. V osmdesátých letech založil Sensi Seeds, jednu z prvních semenných bank na světě, a dal vzniknout i Muzeu hašiše, marihuany a technického konopí v Amsterdamu.
Blackmetalový zpěvák a kytarista, typograf, ilustrátor, publicista… a taky cestovatel po světě a jiných realitách, který metalovou temnotu vyvažuje zdravým nadhledem a sebeironií. František Štorm si během práce na novém ateliéru na svém překrásném statku v jižních Čechách udělal čas na letní rozhovor, a protože na metal a písmo se ho novináři ptají pravidelně, bavili jsme se o všem ostatním – o možnostech psychedelické fúze tónů s barvami, ayahuaskových ceremoniích nebo ruchu Indie.
Přijíždí do Česka rok co rok na pravidelné jarní a podzimní turné. Potkat se s ním ovšem není vůbec jednoduché, každý den vystupuje v jiném koutě republiky a jeho koncerty jsou často předem vyprodané. Po domluvě s jeho manažerem nasedáme na vlak směr Olomouc, abychom se potkali v dostatečném předstihu před vystoupením a umělec měl čas si náležitě odpočinout. Laco Déczi je ve skvělé formě nejen během rozhovoru, ale i při focení, kdy nám vesele a profesionálně pózuje. Setkání uzavíráme dvouhodinovým koncertem, po kterém Lacova kapela Celula New York zvedá publikum ze židlí.
Je jedinou odbornicí na drogovou problematiku z šesti žen v devatenáctičlenné Radě vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Má bohaté zkušenosti s prací ve společnosti Podané ruce, kde je dnes po letech praxe zástupkyní ředitele. Energická a vitální žena, vystudovaná psycholožka, která se zajímá především o potřeby rizikových uživatelů omamných látek a příčiny jejich závislostí. Propaguje vyvážnou drogovou politiku postavenou na ověřitelných odborných závěrech a studiích, nikoli na emocích, drogových mýtech a stigmatizaci uživatelů. Je pravým člověkem na pravém místě. Seznamte se s Helenou Rampachovou.
David E. Nichols je profesor lékařské chemie a molekulární farmakologie. Více než čtyřicet let zkoumal psychedelika a v rámci výzkumu vytvořil stovky nových látek jako ETH-LAD, 6-APDB, MBDB, 4-MTA či TCB-2. Řada z nich se však časem objevila na černém trhu. Undergroundové ziskuchtivce, kteří se inspirovali jeho prací, neodradila skutečnost, že šlo jen o nástroje výzkumu, nikoli o látky se stejnými vlastnostmi jako zakázané LSD, MDMA či 2C-B. A bohužel se záhy ukázalo, že některé z nich jsou životu nebezpečné…
Pohodlně jsme se usadili v Cafe Neustadt a přes výlohu nervózně vyhlíželi zpovídaného člověka. Mírná nejistota byla na místě, protože David Doubek alias Ventolin o sobě tvrdí, že rád mlčí. Jak dělat rozhovor s někým, kdo radši poslouchá, než mluví, vám ale nikdo neřekne a my se na to vlastně ani neptali. Po pár desítkách minut, kdy jsme klepali nohama a oklepávali popel, k nám Ventolin cestu našel. Zjistili jsme, že nervozita byla naprosto neopodstatněná, jelikož jsme si s tímto sympatickým chlápkem výborně popovídali.
