Z titulky
Když jsme se s Rickem Doblinem setkali poprvé, měl pro nás tento vždy dobře naladěný bojovník za psychedelickou renesanci a svobodu vědeckého bádání samé dobré zprávy. Výzkum léčebného konopí, pro který se snažil získat svolení amerických úřadů už od začátku devadesátých let, dostal konečně zelenou a budoucnost vypadala slibně. Záhy se však ukázalo, že získat v USA kvalitní konopí pro výzkum je navzdory povolení docela oříšek, a jedna z univerzit odřekla spolupráci. Nečekané potíže přinesly také prezidentské volby, protože Trumpův ministr spravedlnosti je ještě ze staré školy a věří, že drogy jsou vždycky jen a jen špatné. A tak nám nezbylo než se s Rickem sejít ještě jednou. To naštěstí nebyl problém, protože do Prahy se vrací rád a psychedelických konferencí se tu během posledních pár let urodilo jak lysohlávek po prvním podzimním mrazíku.
Na rozhovor s profesorem Miroslavem Petříčkem jsem se těšil, asi i proto, že každý den se mi takové setkání nepoštěstí. Dali jsme si sraz kde jinde, než v pražské Národní kavárně na Národní třídě. Okamžitě mi nabídl tykání a pak jsme mluvili o Bohu, toleranci, o moderních technologiích, demokracii a v neposlední řadě také o naději. Rozhovor s ním by vydal na knihu. Jsme však jenom časopis s omezeným prostorem a proto jsme o spoustě zajímavých věcí promluvit nestačili. O tom, jak rád hraje počítačové střílečky nebo jak vášnivě fandí Slavii a vůbec sleduje fotbal. Mluvili jsme dlouho, ale bylo to tak spontánní a příjemné, že nám to vůbec nepřišlo. A já pochopil, že než se nechat balamutit mnohdy obskurními a nesplnitelnými sliby politiků, je lepší naslouchat filosofům. A to nejen před volbami. V tom je totiž naděje.
Jeli jsme s Tej do Pragovky. Do ateliéru. Za Pastou Onerem. Popovídat si. Těšil jsem se. Mám rád ty, co dosáhli úspěchu díky tomu, že dělaj víc než druzí. Pasta mne nezklamal. Byl na nás hodný. A skoro nešlo poznat, jak ho štve, že ho zdržujem od práce. Skončili jsme a poroučeli se a vyšli před Pragovku a já se vrátil, protože Tej v ateliéru nechala mikinu.
Když jsem o něm před časem četl, že prohrál svůj boj s alkoholem a jak smutně tenhle bohatýr, kterého bylo všude plno, dopadl, lekl jsem se. A rozhodl se, že musím zjistit, jak to s ním teď doopravdy je. A kde jinde než v legendární žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka, kterou spoluvytvořil a vdechl jí už navždycky nezaměnitelnou podobu a atmosféru svých obrazů a plastik. A kde je pořád štamgastem. Pravda, poněkud klidnějším a střízlivějším. Malíř, grafik a ilustrátor Martin Velíšek přišel na schůzku o něco později, ale jako zlomený opilec rozhodně nepůsobil. Byl veselý, vstřícný a během dlouhého povídání vypil na rozdíl od nás jenom dvě piva.
Kolegové z redakce se s ním před pár lety pokusili udělat rozhovor. Jejich snaha přinesla žalostný výsledek (viz příloha), a tak jsem za tímhle sebestředným, samozvaným mučedníkem vydala dodělat tu špinavou práci za ně. Toronto, Church Street 461. OK, to by mělo být tady. Marcův nový krám. Fronta až ven, kterou má na starosti sekuriťák. Průběžně frontu dorovnává, občas vykřikuje něco o nejlepší trávě, která je zde k dostání. Uvnitř je zahuleno tak, že za chvíli budu zmaštěná jen z dýchání toho „vzduchu“. Je to evidentně úspěšný podnik. Několik prodavačů za pultem se má co ohánět, aby uspokojili všechny zákazníky. Tady se musí točit obrovský prachy. Chci ho s tím konfrontovat, těším se, že se bude kroutit a schovávat se za ideály. Celkem zbytečně. Že je to hlavně o prachách, Marc přiznává zcela otevřeně – protože bez nich by prý padly i ty ideály.
Roku 1971 se mladý Dennis McKenna vydal se starším bratrem Terencem a několika přáteli do kolumbijské džungle. Pátrali po zapomenutém rostlinném halucinogenu oo-koo-hé obsahujícím DMT a kráčeli tak trochu ve stopách Williama Burroughse, duchovního otce beat generation, který o dvacet let dřív hledal yagé – ayahuasku.
Když se redakce rozhodla, že do tohoto adventního čísla uděláme rozhovor právě s ním, nebyl jsem si jistý. Jelikož dost zapomínám, nevzpomněl jsem si, že se známe jako kolegové, proletěl jsem spěšně jeho vystoupení na Stream.cz, přečetl si, že je odsouzen k obecně prospěšným pracím, které vykonává snad tím, že dělá strašidlo na jakémsi hradě, a ptal jsem se sám sebe, na co se ho mám, sakra, ptát, co mi tak může říct a co je vlastně zač, ten Jiří Maryško? Nechal jsem to tedy víceméně osudu a byl jsem velice mile překvapen. V kavárně Vinohradského divadla jsme si parádně popovídali s chlapíkem, který stoprocentně dostál své pověsti buřiče a titulu osobnost roku.
„Jestli chcete fotit naše lidi, musíte se s nima domluvit,“ upozorňoval naši fotografku a mezitím nenuceně rozmlouval se „svými lidmi“, tedy klienty nízkoprahového střediska Drop In, kteří si sem přišli vyměnit špinavé stříkačky za čisté, udělat si test na AIDS nebo se jenom osprchovat a posedět. Na zastrčeném a ospalém náměstíčku v samém centru Prahy, jež má zvláštní jméno Boršov, kousek od Národního divadla, s námi mžoural do odpoledního slunce, upravoval cedulku na dveřích a vůbec se choval jako doma. Ještě aby ne. Ivan Douda, jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších českých psychologů současnosti, specialista na závislosti, spolu s MUDr. Jiřím Preslem v roce 1991 Drop In založil a udělal tak současné české drogové politice obrovskou službu. Díky prozíravé prevenci a modernímu přístupu k drogové problematice se mu právě výměnou injekčního materiálu toxikomanům podařilo to, co v jiných zemích nešlo zdaleka tak hladce. Totiž že se v České republice s porevolučním rozšířením drog nezačal šířit virus HIV a dodneška je zde infikovaných absolutní minimum. Nikdo mu za to ale žádnou medaili nedal, i když by si ji sakra zasloužil. Ale on nám dal. Erudovaný, vtipný a zábavný rozhovor.
Hodně lidí, kterým jsme řekli, že jedeme dělat rozhovor právě s ním, na nás nevěřícně valilo oči a říkali, že to snad ne, že jsme se v redakci snad úplně zbláznili, dělat rozhovor s takovým hovadem od pohledu, že to snad ani nebudou číst a podobně. Začali jsme se těšit o to víc. Prozkoumat a zjistit, co způsobuje tak silné reakce, bylo přinejmenším lákavé. Pavel Novotný, který si kvůli těmto lidem kdysi sám pro sebe vymyslel přezdívku protekční spratek, prý aby je předběhl, v žádném případě není hovado, ale upřímný, vtipný a vzdělaný bojovník s velkým rozhledem a klukovským smyslem pro spravedlnost. Možná, že po přečtení tohoto rozhovoru spousta lidí změní názor. Anebo taky ne.
Celá Holešovická tržnice připomíná barevný mezinárodní cirkus. Jenom si tam většinou lidi nestojí na hlavách a nemetají kozelce. Nejsou na to trénovaní a nemají tu správnou disciplínu a výcvik. Kdyby ale zavítali do hal 7 a 8, kde se nachází centrum nového českého cirkusu a alternativního divadla, viděli by. Jatka 78, domovská scéna cirkusáků z divadla La Putyka, s jejímž šéfem a zakladatelem Rosťou Novákem máme dnes smluvený rozhovor. Znám ho už dlouho, ale vždycky mě dostane svojí spontaneitou a neuvěřitelně pozitivní energií, ať to zní jakkoli ezotericky. Otevřel nám a se svým kloboučkem vypadal úplně jako klasický principál a komediant se vším všudy. Takových dneska moc nepotkáte. Natož v jeho věku. Ten den jedna jeho schůzka stíhala další, přesto si na nás udělal čas a odpovídal soustředěně, upřímně a s plným nasazením, prostě zrovna tak, jak žije svůj život a řídí celý ten cirkus. Mám pocit, že by se z něj měla vyrábět antidepresiva.
