Z titulky

11
Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

Jeli jsme s Tej do Pragovky. Do ateliéru. Za Pastou Onerem. Popovídat si. Těšil jsem se. Mám rád ty, co dosáhli úspěchu díky tomu, že dělaj víc než druzí. Pasta mne nezklamal. Byl na nás hodný. A skoro nešlo poznat, jak ho štve, že ho zdržujem od práce. Skončili jsme a poroučeli se a vyšli před Pragovku a já se vrátil, protože Tej v ateliéru nechala mikinu.

9
Martin Velíšek: Můj život je už klidná řeka

Když jsem o něm před časem četl, že prohrál svůj boj s alkoholem a jak smutně tenhle bohatýr, kterého bylo všude plno, dopadl, lekl jsem se. A rozhodl se, že musím zjistit, jak to s ním teď doopravdy je. A kde jinde než v legendární žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka, kterou spoluvytvořil a vdechl jí už navždycky nezaměnitelnou podobu a atmosféru svých obrazů a plastik. A kde je pořád štamgastem. Pravda, poněkud klidnějším a střízlivějším. Malíř, grafik a ilustrátor Martin Velíšek přišel na schůzku o něco později, ale jako zlomený opilec rozhodně nepůsobil. Byl veselý, vstřícný a během dlouhého povídání vypil na rozdíl od nás jenom dvě piva.

Marc Emery: Peníze jsou síla a moc

Kolegové z redakce se s ním před pár lety pokusili udělat rozhovor. Jejich snaha přinesla žalostný výsledek (viz příloha), a tak jsem za tímhle sebestředným, samozvaným mučedníkem vydala dodělat tu špinavou práci za ně. Toronto, Church Street 461. OK, to by mělo být tady. Marcův nový krám. Fronta až ven, kterou má na starosti sekuriťák. Průběžně frontu dorovnává, občas vykřikuje něco o nejlepší trávě, která je zde k dostání. Uvnitř je zahuleno tak, že za chvíli budu zmaštěná jen z dýchání toho „vzduchu“. Je to evidentně úspěšný podnik. Několik prodavačů za pultem se má co ohánět, aby uspokojili všechny zákazníky. Tady se musí točit obrovský prachy. Chci ho s tím konfrontovat, těším se, že se bude kroutit a schovávat se za ideály. Celkem zbytečně. Že je to hlavně o prachách, Marc přiznává zcela otevřeně – protože bez nich by prý padly i ty ideály.

Dennis McKenna: Všechno řídí rostliny

Roku 1971 se mladý Dennis McKenna vydal se starším bratrem Terencem a několika přáteli do kolumbijské džungle. Pátrali po zapomenutém rostlinném halucinogenu oo-koo-hé obsahujícím DMT a kráčeli tak trochu ve stopách Williama Burroughse, duchovního otce beat generation, který o dvacet let dřív hledal yagé – ayahuasku.

9
Rozhovor: Jiří Maryško – Všichni jsme z jednoho vrhu

Když se redakce rozhodla, že do tohoto adventního čísla uděláme rozhovor právě s ním, nebyl jsem si jistý. Jelikož dost zapomínám, nevzpomněl jsem si, že se známe jako kolegové, proletěl jsem spěšně jeho vystoupení na Stream.cz, přečetl si, že je odsouzen k obecně prospěšným pracím, které vykonává snad tím, že dělá strašidlo na jakémsi hradě, a ptal jsem se sám sebe, na co se ho mám, sakra, ptát, co mi tak může říct a co je vlastně zač, ten Jiří Maryško? Nechal jsem to tedy víceméně osudu a byl jsem velice mile překvapen. V kavárně Vinohradského divadla jsme si parádně popovídali s chlapíkem, který stoprocentně dostál své pověsti buřiče a titulu osobnost roku.

9
Ivan Douda: Vítejte v drogérii

„Jestli chcete fotit naše lidi, musíte se s nima domluvit,“ upozorňoval naši fotografku a mezitím nenuceně rozmlouval se „svými lidmi“, tedy klienty nízkoprahového střediska Drop In, kteří si sem přišli vyměnit špinavé stříkačky za čisté, udělat si test na AIDS nebo se jenom osprchovat a posedět. Na zastrčeném a ospalém náměstíčku v samém centru Prahy, jež má zvláštní jméno Boršov, kousek od Národního divadla, s námi mžoural do odpoledního slunce, upravoval cedulku na dveřích a vůbec se choval jako doma. Ještě aby ne. Ivan Douda, jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších českých psychologů současnosti, specialista na závislosti, spolu s MUDr. Jiřím Preslem v roce 1991 Drop In založil a udělal tak současné české drogové politice obrovskou službu. Díky prozíravé prevenci a modernímu přístupu k drogové problematice se mu právě výměnou injekčního materiálu toxikomanům podařilo to, co v jiných zemích nešlo zdaleka tak hladce. Totiž že se v České republice s porevolučním rozšířením drog nezačal šířit virus HIV a dodneška je zde infikovaných absolutní minimum. Nikdo mu za to ale žádnou medaili nedal, i když by si ji sakra zasloužil. Ale on nám dal. Erudovaný, vtipný a zábavný rozhovor.

9
Pavel Novotný: Pořád čekáme na štěstí

Hodně lidí, kterým jsme řekli, že jedeme dělat rozhovor právě s ním, na nás nevěřícně valilo oči a říkali, že to snad ne, že jsme se v redakci snad úplně zbláznili, dělat rozhovor s takovým hovadem od pohledu, že to snad ani nebudou číst a podobně. Začali jsme se těšit o to víc. Prozkoumat a zjistit, co způsobuje tak silné reakce, bylo přinejmenším lákavé. Pavel Novotný, který si kvůli těmto lidem kdysi sám pro sebe vymyslel přezdívku protekční spratek, prý aby je předběhl, v žádném případě není hovado, ale upřímný, vtipný a vzdělaný bojovník s velkým rozhledem a klukovským smyslem pro spravedlnost. Možná, že po přečtení tohoto rozhovoru spousta lidí změní názor. Anebo taky ne.

6
Rosťa Novák: Zpomalte

Celá Holešovická tržnice připomíná barevný mezinárodní cirkus. Jenom si tam většinou lidi nestojí na hlavách a nemetají kozelce. Nejsou na to trénovaní a nemají tu správnou disciplínu a výcvik. Kdyby ale zavítali do hal 7 a 8, kde se nachází centrum nového českého cirkusu a alternativního divadla, viděli by. Jatka 78, domovská scéna cirkusáků z divadla La Putyka, s jejímž šéfem a zakladatelem Rosťou Novákem máme dnes smluvený rozhovor. Znám ho už dlouho, ale vždycky mě dostane svojí spontaneitou a neuvěřitelně pozitivní energií, ať to zní jakkoli ezotericky. Otevřel nám a se svým kloboučkem vypadal úplně jako klasický principál a komediant se vším všudy. Takových dneska moc nepotkáte. Natož v jeho věku. Ten den jedna jeho schůzka stíhala další, přesto si na nás udělal čas a odpovídal soustředěně, upřímně a s plným nasazením, prostě zrovna tak, jak žije svůj život a řídí celý ten cirkus. Mám pocit, že by se z něj měla vyrábět antidepresiva.

14
Jaroslav Róna: Jen tak sleduju, co se se mnou zamýšlí

Za jedním z nejuznávanějších a nejznámějších současných výtvarných umělců jsme se vypravili na Žižkov. A jako obvykle, když se ocitneme v této části Prahy, jsme v těch křivolakých uličkách zabloudili. Přišli jsme o něco později a trošku jsme se lekli, protože malíř a sochař Jaroslav Róna na nás hleděl velice přísně. Ale to prý jen proto, že už je poslední dobou ze všech možných rozhovorů do médií unavený a že se spíš než na nás potřebuje soustředit nasvoji tvorbu. Byl to ale jen okamžik ve výtahu. Během rozhovoru hodně vyprávěl a hlasitě se od srdce smál. Pochopili jsme, jaká energie je ukrytá v magickém realismu jeho díla, jež je zároveň trošku temné, ale vyznačuje se i velkou nadsázkou. A taky jsme pochopili, že Jaroslav Róna mluví řečí, která je srozumitelná celému světu.

Lukáš Bech: Létající Čestmír

Vlastními slovy: Konfrontní architekt duší a manažer komfortních snů.