Z titulky
Za jedním z nejuznávanějších a nejznámějších současných výtvarných umělců jsme se vypravili na Žižkov. A jako obvykle, když se ocitneme v této části Prahy, jsme v těch křivolakých uličkách zabloudili. Přišli jsme o něco později a trošku jsme se lekli, protože malíř a sochař Jaroslav Róna na nás hleděl velice přísně. Ale to prý jen proto, že už je poslední dobou ze všech možných rozhovorů do médií unavený a že se spíš než na nás potřebuje soustředit nasvoji tvorbu. Byl to ale jen okamžik ve výtahu. Během rozhovoru hodně vyprávěl a hlasitě se od srdce smál. Pochopili jsme, jaká energie je ukrytá v magickém realismu jeho díla, jež je zároveň trošku temné, ale vyznačuje se i velkou nadsázkou. A taky jsme pochopili, že Jaroslav Róna mluví řečí, která je srozumitelná celému světu.
Čekáme na něj v kavárně Souterrain. Ráno jsem spolkla své první antidepresivum a je mi strašně zle. Snad bude poeta k mému rozpoložení shovívavý. Zjevil se jako přízrak. Není nutné vědět předem, jak vypadá. Když vstoupí do místnosti, prostě si ho všimnete. Důstojné exotické zvíře. Mluví se mnou klidně, rozvážně. A jako přízrak zase zmizel. Když byl přítomen, byl to příjemný a milý společník. Jakmile ale odešel, zůstal po něm odér smutku. Teprve když byl pryč, došlo mi, co byl zač. Sebestředný psychopat. Netvor. Démon, který vás ve snech osahává. A přesto – zdálo se, že se mnou soucítí. A já s ním.
Jsou lidé, kteří chtějí měnit běh světa a tvořit dějiny. A pak odnepaměti existují lidé, kteří jen běh světa pozorují a zaznamenávají. Dříve to byli kronikáři, dnes někteří dokumentaristé. Kdo si troufne říci, co je víc – ten, kdo hýbe dějinami, anebo pozorovatel? Co je cennější? Helena Třeštíková patří mezi ty druhé. Dokumentaristka tělem i duší. Nezávislá. Pozorující. Manželské etudy, René, Katka nebo Mallory, to jsou oceňované filmy Heleny Třeštíkové, které asi většina z vás zná.
Sešli jsme se v jeho rodných pražských Dejvicích, v hospodě V zátiší. Jeden z nejúspěšnějších českých spisovatelů, Petr Šabach, byl rád. Jak sám říká, je to jeho rodná hospoda a hlavně se v ní kdysi seznámil se svou ženou Andulou, která ho má dodnes. Bylo to takové správné hospodské posezení, které jako by vypadlo z jeho knih. Po rozhovoru spěchal do nemocnice za svým vydavatelem a dlouholetým kamarádem, majitelem nakladatelství Paseka, Ladislavem Horáčkem. V Pasece vydal Petr zatím všechny své knihy. Nesl Láďovi dvě nektarinky. Ještě mu je stihl předat a naposledy si s ním pokecat. Den nato, 21. července, Ladislav Horáček po vleklé nemoci v nemocnici Na Františku zemřel. A my měli asi štěstí v neštěstí, pak už by na tenhle rozhovor asi dlouho nebyla ta správná nálada.
Legendární pedagog a reformista Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nepřehlédnutelná osobnost, provokatér, uznávaný etnolog, lingvistický antropolog a kdysi iberoamerikanista, estét a v neposlední řadě mnoha svými kolegy i studenty obdivovaný nonkonformista a poněkud excentrický typ.
Tony Ducháček. Jedna z největších rokenrolových hvězd současnosti si se mnou dala sraz v deset ráno v klubu Akropolis na Žižkově. Já sám běžně vstávám v jednu, takže jistý problém jsem řešil. Ale přesto jsem dorazil už o půl hodiny dříve. Přesně v deset obcházím zvenku kavárnu a vidím, jak mě nejistým okem sleduje úplně slušný a ostýchavě nenápadný chlapík. To nemůže být on! Následuje mě a mně to nedá.
„Vždycky byli ve společnosti speciální lidé, kteří iniciovali ostatní,“ říká na úvod našeho rozhovoru profesor Milan Knížák, který nás se svou úžasnou ženou jednoho pátečního odpoledne přijal ve svém rozlehlém bytě na Rašínově nábřeží v Praze. Ačkoli by se mohlo zdát, že profesor hovoří o sobě nebo o našem magazínu, nebyla řeč o ničem jiném než o drogách. Během večera jsme se pak postupně dostali i k jiným tématům, která mění, ba dokonce rozpalují doběla vědomí mnoha lidí. Jaké má tedy pan Knížák názory na společnost, politiky, umění, kulturní instituce nebo moc dnešních medií?
Když se v zahraničí řekne Česká republika, lidem se nejčastěji vybaví osobnosti jako Nedvěd nebo Jágr, Havel nebo Kundera. Anebo také Stan Grof, enfant terrible moderní psychologie a jedna z největších světových legend psychedelického výzkumu. Od dětství jsme tušili, že tajemná říše za zrcadlem musí někde existovat a nemůže to být daleko. Na prahu dospělosti jsme k ní konečně našli klíče, ten v LSD při západu slunce nad jezerem, ta v lysohlávkách na louce u řeky.
Bloudil jsem centrem Prahy. Míjel jsem hospodu U Kalicha, ale na pivo jsem neměl čas. Čekal mě rozhovor s jedním z nejuznávanějších toxikologů a mykologů, soudním znalcem, RNDr. et Mgr. Jaroslavem Klánem, CSc. Šel jsem podzimním soumrakem dál. Ulice Ke Karlovu má zvláštní kouzlo. V noci bych se tady bál a bál jsem se trochu i teď. Procházím okolo blázince, za novogotickými věžičkami porodnice u Apolináře zapadá slunce.
