Z titulky
Na Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy nás dovedl zájem o problematiku sekt, moci, manipulace s lidmi – byli jsme zvědaví, jak jsme na tom v tomto směru v Čechách. Nemohli jsme se tedy nezeptat toho nejpovolanějšího, docenta Zdeňka Vojtíška, religionisty a nejvýznamnějšího českého odborníka na sekty a nová náboženská hnutí.
Nepracovitý, naprosto nepraktický snílek, co miluje psy a rád se válí.
Sešli jsme se nedaleko Ortenova náměstí v pražských Holešovicích, jedné z nejfrekventovanějších drogových oblastí v Praze. Hned jak jsme vystoupili z tramvaje, nás oslovil vychrtlý Rom a nabízel nám obrovskou krabici plnou příborů značky Versace. Za stovku jenom, říkal. Přemýšleli jsme, zda by se takový dárek Amritovi nelíbil, ale nakonec jsme mu raději koupili jahody pro synka a Cocaine, aby to s námi vydržel. Zvláštní je, že se teď koks prodává v plechovkách s nápisem energy drink. A Amritovi, drsnýmu chlapíkovi v černý kšiltovce, černejch džínách a černý bundě se zipama, kterej v květnu oslavil padesátiny, to vůbec nevadilo.
Ten den jsem vstával kvůli práci ve čtyři ráno a ještě v devět večer jsem měl docela napilno. Stejně jako Adam Svatoš, který, věren své pověsti, přijel v klidu na rozhovor s hodinovým zpožděním. Byl krásný dubnový letní večer, takže to vůbec nevadilo. Seděli jsme u Vltavy, popíjeli pivo a já i po hodinovém čekání byl totálně v pohodě. Možná jsem se taky měl stát rapperem a byl bych v pohodě pořád.
Má první mlhavá vzpomínka na Tomáše Hanáka pochází z doby, kdy jsem ještě tahal gumové kačery po dvoře. Psaly se osmdesátky, já nechápal smysl přípitků příbuzenstva ve stylu: „Ať zhynou!“, a když Tom na zadním sedadle naší ojeté rodinné Škody 100 hlásil něco o 220 voltech pouštěných do světlometů vozu, byl jsem okouzlen neobvyklou vtipností a nakažlivým veselím tohoto „strejdy z televize“. Hodně vody uplynulo od té doby a slavného herce mám v paměti zapsaného jako účastníka pohřbu pradědy, překvapivého hosta na své promoci či střízlivou hvězdu sestřiny svatby. Po několika odmítnutých žádostech se nejslavnější český abstinující alkoholik konečně uvolil usednout k potenciálně kompromitujícímu rozhovoru s naší redakcí.
Jeden z nejznámějších českých textařů, ale také novinář, spisovatel a scenárista, zabývající se kromě jiného historií pornografie, a v neposlední řadě gourmet. Nyní má jen málo volného času, jelikož s kolegy z oblasti gastronomie a kulinářství právě zakládá na Liberecké univerzitě nový studijní obor – aristologii, což je v podstatě věda o jídle, stolování a stravování. Vladimír Poštulka.
„Vědci zjistili, že česká marihuana je extrémně nebezpečná a způsobuje schizofrenii!“ hlásala během okurkové sezóny mainstreamová média a přes noc tak vyrobila z konopí drogu nejhrubšího zrna. Po jednom šluku jste prý zralí na blázinec.
Tak jsme v klidu dokouřili, zavolali do Bohnic a pozvali se na návštěvu k panu doktoru Tomáši Páleníčkovi, jednomu z autorů dosud probíhající studie, která byla na začátku celé té mediální hysterie. Zajímalo nás, z jakých zdrojů média vlastně čerpala, jak a proč se české konopí a jeho uživatelé zkoumají a zda se náhodou výzkumu nemůžeme osobně účastnit také. Když jsme se navíc dozvěděli, že Tomáš Páleníček je jeden z mála lidí v České republice, který má oficiálně povoleno kromě konopí zkoumat i psychedelika, vůbec jsme pavilon Národního ústavu duševního zdraví nechtěli opustit. Bohužel stát se dobrovolným polykačem psychedelik nešlo okamžitě, a tak se těšíme, až se do Bohnic, tentokrát v roli pokusných králíků, opět vrátíme.
Vstupuji do rozlehlé kanceláře v budově Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jarními slunečními paprsky prosvětlená místnost je celá okázale zařízena černým nábytkem. Pouze kolečková židle za velkým černým stolem je bílá. Působí tam jako ostrov naděje a jistoty uprostřed nebezpečné temnoty. Celá v černém přichází jediná obyvatelka těchto prostor – vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, a já neubráním upřímné poznámce: „Máte krásnou kancelář. To jste si zařizovala sama?“
Za černým konferenčním stolkem v černém křesle, kam paní doktorka usedla k našemu rozhovoru, mi odpověděla, že nikoliv, místnost prý takto zařídili už její předchůdci. Nechce se mi tomu věřit, ale vkus paní doktorky k nábytku dále nerozebírám a s ohledem na omezený čas uřčený pro náš rozhovor, mě ani moc nezajímá. Přišel jsem se jí přeci zeptat na její vkus na drogy a drogovou politiku naší země.
Ačkoliv jsem měl chvílemi pocit, že i když se bavíme o stejných drogách, tak každý myslí na úplně jiné, drogami zabývající se skupiny lidí, v jednom jsem dal paní Bradáčové za pravdu. Že není možné předpokládat, že budeme mít všichni stejný názor a že zřetelně vyjádřený nesouhlas má na vývoj společnosti jen pozitivní dopad.
“Přivázal jsem tu megeru k plotu kravatou,” říká Samir Hauser alias Bruno Ferrari. Poslední inkarnace excentrického kabaretiéra se v překvapivě upřímném a trochu šíleném rozhovoru vyzpovídává nejen ze svých bohatých zkušeností s drogami, ženami i uměleckou scénou, ale i o tom, jak pašoval drogy, prodával koks Prodigy a nechá nás nahlédnout do světa reklamních agentur: “Je to jako dělat obsluhu hovnocucu.”
Tak a je to tady. Jedu do Bohnic na psychiatrii. V pavilónu číslo 19 mám důležitou schůzku. Před čtyřmi měsíci jsem si domluvil hodinové sezení s profesorem Cyrilem Höschlem, ředitelem Psychiatrického centra Praha. Ačkoliv si většinou jako cvok nepřipadám, jsem z našeho setkání trochu nervózní. Co když se na něco zeptám jako blázen a namísto odpovědi dostanu doporučení pro ambulantní léčbu na jejich psychiatrické klinice?
