Z titulky
Sjel jsem z tankodromu D1, ve Žďáru nad Sázavou koupil kytku, dojedl grilované kuře a mastnými prsty jsem už snad podvacáté vytočil Idino číslo. Nebere. Jsem skoro sto šedesát kiláků od Prahy, jedu Vysočinou, klikatými asfaltkami, navigace selhává a Ida to stále nebere. Už je to skoro jedenáct let, co jsem u ní nebyl, co jsem ji neviděl, a ještě k tomu jedu pozdě. Ida rozhovory běžně nedává, nemá na to čas. Ale na mne si dnešní den vyhradila. Jediný volný ve svém nabitém programu. Asi mě má ráda. Schválně. Zeptám se jí na to na konci rozhovoru.
Vzhledem k první otázce tohoto rozhovoru považuji za nutné alespoň stručně se popsat. Je mi 42 let, měřím 173 cm, vážím přes 80 kg, jsem neholený, na prsou i zádech ochlupený, proplešlý, pytle pod očima, vrásky a jiné degenerativní změny v obličeji i na těle nevyjímaje. Jen si to představte…
Už jsem s ním nemluvil několik let a o to víc jsem se těšil. I když jsme nikdy nebyli kamarádi na život a na smrt, vždycky mi bylo v jeho společnosti strašně dobře. Je totiž nezvykle přímý a spontánní a to, že je vlastně docela velká hvězda, vám vůbec nedá najevo. Přišel jsem do klubu divadla ABC o pět minut dřív, než byla domluvená schůzka. Když jsem otevřel dveře, šéfová klubu mne posunky vypoklonkovala zpátky na chodbu. Jen škvírou mezi dveřmi jsem zahlédl, že Ivan právě natáčí rozhovor o svém posledním hudebním počinu právě pro divadlo ABC. Dal jsem si tedy na chodbě cigáro a nervózně pročítal otázky, které jsem si připravil. Dělal jsem to, ostatně jako většinu věcí, na poslední chvíli. Tohohle rozhovoru jsem se trochu bál. Domlouvali jsme ho narychlo. Snad to nepodělám.
Milan Šteindler užívá konopnou mast na kolena a je jedním ze signatářů petice za léčebné konopí. Zajímalo nás, zda věří, že mu připravovaná legalizace léčebného konopí zajistí dostatek masti, kdykoliv bude
potřebovat. A vůbec nás nepřekvapilo, když připustil, že nikoliv.
Nebylo to jednoduché, protože mě zrazovaly mé vlastní pocity. Z velkého respektu se vám někdy roztřesou kolena. Vždy jsem ji měl za ikonu. Alespoň od té chvíle, kdy jsem začal vnímat film. Jednou jsem ji potkal v pražské Tróji s boxerem a malým pudlíkem, jehož jméno jsem tehdy ještě neznal. Šel jsem proti ní a nevěděl jsem, jestli se jí mám poklonit. Zní to trapně?
VĚRA CHYTILOVÁ
Nezní! Přemýšlel jsem o světových filmových režisérkách. Hledal jsem ve své mysli a nacházel jsem: Sofia Coppola, Leni Riefenstahl, ta blonďatá, co přebrala Oscara za svýho muže…
Uf! Nemůžu.
Nemůžu najít v historii filmu mnoho jí rovnocenných dam.
Chápete to! Udělal jsem rozhovor s jednou z nejlepších na světě! Patří mezi těch pár prvních, kteří povýšili filmovou tvorbu z řemesla na vysoké umění. Od vynálezu kinematografu (1895) se takhle velkých režisérek narodilo opravdu velice málo.
Od letošního června snad neuběhl měsíc, aby se nám z Úřadu vlády se železnou pravidelností neozývala Michaela Hochmanová, odbornice na komunikaci s médii, a neptala se nás, kdy se laskavě dostavíme a
uděláme slibovaný rozhovor s ředitelem sekce pro koordinaci protidrogové politiky Rady vlády a koordinátorem národní protidrogové politiky v jedné osobě, Jindřichem Vobořilem.
JXD je jenom obyčejný hulič!
S nejznámějším redaktorem Reflexu, Jiřím X. Doležalem, jsem se sešel v malé kavárničce na Dejvické ulici. Mírně krápalo, ale ne zas tolik, abychom si nesedli na zahrádku. Oba kouříme
(i tabák), a tak byl čerstvý vzduch výhodou. Trochu mě zarazilo, když jsem záhy zjistil, že tento konopný guru České republiky skončil se snahami o legalizaci a dnes se o trávu zajímá už jen jako obyčejný hulič. Ve svých názorech má tak jasno, že se s ním do hlubší debaty nemá mnohdy cenu pouštět. Trvá si na svém a na tenký led ho nedostanete. Když jsem mu například nabízel tento rozhovor k autorizaci, mile odmítl s tím, že si je ve všem, co říká, zcela a bez výjimky jistý. Hulí pravda notně, ale i přesto jistě ví, o čem mluví. Když za námi dorazila sličná fotografka Tereza, posteskl si, proč s ním na reportáže pro Reflex nejezdí ona namísto Standy Krupaře. Před lety jsem s JXD natáčel dokument Legalizace.cz a už tenkrát, stejně jako nyní, působil vtipně a vesele. A také dost sebejistě. Je to inteligentní, marihuanou vyklidněný, chlapík. Jen jointa mi nenabídl. To prý zásadně nedělá. Podle stávající legislativy a vzhledem k jeho výlučnému postavení v konopné subkultuře ani nemůže. Tak uvidíme co z něj vypadne. Špek to určitě nebude.
„Potkáte ho v nádražní hospodě Oáza,“ zněla jediná důvěryhodná indicie.
„Přijde dneska?“, ptáme se chlápka sedícího u stolu štamgastů. Nad ním jako oltář visí nástěnka plná Magorových fotek a výstřižků z novin. Zdá se, že se skutečně nacházíme v úřadovně undergroundového guru. „Určitě,“ zní jasná odpověď. Tak si sedneme a čekáme. Ale obsluha nečeká a stále dokola nám nosí naši poslední objednávku a to s takovou grácií, že vůbec nenacházíme odvahu se té autoritě postavit. Další štamgast, pyšnící se povoláním z dětských snů, nás přijal vysloveně bratrsky. Za krátkou chvíli se dovídáme všechno, co jsme kdy toužili vědět o popelářích.
Je vždycky překvapující vidět civilní tvář člověka, kterého znáte z médií. Lukáše Pollerta jsem měla zafixovaného jako trochu excentrického vítěze Olympijských her, který bez skrupulí prodal vyhrané medaile. Nikdy by mě nenapadlo, že tohoto člověka krátce poté potkám tváří v tvář. A ani ve snu bych nečekala, že to bude na oslavě narozenin Magora Jirouse v Prostředním Vydří u ohně. Sportovci se přece potkávají v luxusním hotelu nebo na letištích… nebo ne? Přišel se tam, stejně jako všichni ostatní účastníci, prostě pobavit. Kouřil jointy, pil pivo a vypadal jako úplně normální kluk.
Začátkem roku 2011 proběhla médii zpráva, že policisté v americkém Wisconsinu odhalili při běžné silniční kontrole 186 liber konopí ve vozidle, řízeném Lancem Ramerem. Spolujezdcem byl známý konopný aktivista Irvin Dana Beal. Tři dny před svými čtyřiašedesátými narozeninami tak tento muž spolu s Ramerem již poněkolikáté v životě usedl za katr a kauce za každého z nich byla stanovena na nedosažitelných 50 tisíc dolarů v hotovosti.
Díky ochotné spolupráci Danových kolegů z newyorské základny jeho organizace Cures Not Wars a jeho obhájce Bryona Walkera se magazínu Legalizace přes mnohá úskalí a na poslední možnou chvíli podařilo získat exkluzivní a netradiční rozhovor přímo z věznice v Iowa County – odpovědi psané propiskou na papír ve vězeňské cele se nevidí zrovna každý den.
Legalize ganja & free Dana Beal!!!
