Aktuální článek
Chci jen v klidu umřít

Chci jen v klidu umřít

  • O průběhu a následcích jednoho houbového tripu a o tom, jak (ne)pomoci uživatelům psychedelik.

Budu vám vyprávět příběh o jednom tripu na houbách, který skončil přivoláním záchranky. Žádný život nebyl reálně v ohrožení, přesto se přicházející smrt zdála reálná.

Byla chladná únorová noc a my se s přítelem rozhodli strávit večer něčím smysluplným, a tak jsme si uvařili čaj z lysohlávek. Oba máme za sebou několik různých zkušeností s psychedelickými látkami a většinou byl naší motivací seberozvoj a introspekce. Letošní sezónu jsme již ochutnali a shodli se, že víc kousků protentokrát neuškodí. Jako zkušení konzumenti psychedelických látek jsme uvařili nálev asi z dvě stě padesáti lysohlávek. Nakyslý vývar jsme vypili kolem jedenácté večer a poté ještě pojídali samotné houby. Trochu se nám navalovalo. „No, uf… už jsem jedla i lepší věci.“

Extatický cirkus

Čas čekání jsme krátili povídáním a posloucháním hudby. Jak houby najížděly, postupně se vše začalo tetelit a fragmentovat. Nástup byl vcelku rychlý a najednou přítele přepadl stav naprosté extáze, křičel do polštáře, smál se, svíjel se v blažených křečích. Já se také smála, jen jsme leželi, dívali se do očí a hluboce prodýchávali vlnu euforie. Neměli jsme nad sebou žádnou kontrolu. „Co to je, co to je za stav?!“ říkal s rozjasněným obličejem.

Časem jsme nemohli ani mluvit, vydávali jsme ze sebe pouze slabiky. Postavila jsem se, předklonila a začala vydávat hluboké hrdelní zvuky, jako by ze mě vycházela energie, kumulovaná celý můj život. Vypadalo to skoro, jako bych ji zvracela. Všechno kolem se rozprskávalo na mikročástice, na cokoliv jsme se podívali, rozpadalo se do fragmentů a my měli pocit, že snad explodujeme a srdce nám vyskočí z hrudníku. Až tento cirkus barev a energetického orkánu ustal, já si lehla na postel a on rozdýchával na zemi.

Umíralo mi ego. To, co nás neustále přesvědčuje o tom, že je něco reálné, že naše identita je neměnná a stálá.

Ztráta kontaktu s realitou

Začala jsem pozorovat, co se děje okolo a ve mně. Zavřela jsem oči… ztrácela jsem kontakt s realitou, měla jsem pocit, že se vše rozpouští. A pak mi to došlo. Umíráme. Na základě knih, které jsem kdy četla o umírání, buddhismu a psychedelické zkušenosti, jsem poznala, že se blíží smrt. „Je to jen substance,“ uklidňovala jsem se v duchu. Najednou jsem se začala potit, tlouklo mi srdce jako o život. Racionalita přestávala mít sebemenší šanci. „My umíráme…“ hlesla jsem.

Jaco Putker

Na chvíli jako by vypadalo, že to přijal. Ležela jsem na posteli a hlavou se mi honilo: „Takhle to vypadá, tohle je konec? Takhle tu umřeme? Kdo nás najde? Doufám, že to máma pochopí. A když umřeme, co je potom? Nic…“ Možná to vypadá, jako bych se smrtí bojovala, já ale tuto „skutečnost“ bezezbytku přijala. V životě jsem nezažila takové přijetí a smíření, jako tehdy. Bylo mi líto, že to končí, ale cítila jsem se vlastně dobře. Připravená zemřít po boku milovaného člověka.

Nemyslela jsem si, že bychom se mohli předávkovat. Ale tomu pocitu se nedalo vzdorovat. Proč? Umíralo mi ego. To, co nás neustále přesvědčuje o tom, že je něco reálné, že naše identita je neměnná a stálá. Stačilo pak málo – pocení, tachykardie, derealizace, třes, přehřátí, a hned jsem začala přemýšlet nad tím, zda mi nekolabuje tělo.

V tu chvíli se zvedl, postavil a nevěřícně řekl: „Neumíráme, lásko!” Já o tom však byla přesvědčená. „Co uděláme pro to, abychom neumřeli?“ řekl. V tu chvíli mi proběhlo hlavou – co když to můžeme zvrátit, sice jsem to přijala, ale nevím, zda jsem připravená zemřít. Kdybych si mohla vybrat, zda umřít, nebo žít, volím život.

„Zavoláme záchranku,“ shodli jsme se.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 61, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!