Když jsem v červnu roku 2019 začala pracovat v konopném průmyslu, o konopí jsem skoro nic nevěděla. Předtím jsem patnáct let pracovala ve velkoobchodě, z čehož dvanáct jsem jako vedoucí strávila v oddělení s masem. Toužila jsem po změně, kterou mi nabídla legální tráva.
Shodou náhod mi jednoho dne bývalý kolega řekl o společnosti Green Thumb Industries, která zrovna nabírala nové pracovní síly. Zamlouvaly se mi dlouhodobé kariérní vyhlídky a zalíbila se mi myšlenka, že tím, co dělám, budu někomu skutečně pomáhat.
Ne zrovna ledajaký džob
Práce v konopném sektoru je hodně specifická. Pořád je to něco nového a v určitých společenských kruzích se stále netěší zrovna záviděníhodné reputaci. Obklopuje ho zbytečné a nezasloužené stigma. A překonávání tohoto stigmatu vnímám jako součást své práce.
Na kvalitu jsem pes – náš produkt bude nakonec někdo užívat jako léčivo, takže beru výrobní proces velmi vážně.
Už mnohokrát jsem viděla, jak dokáže konopí pomáhat. Je to pro mě velmi osobní téma, protože má matka trpí autoimunitním onemocněním. Každý den vidím její strádání a je pro mě opravdu důležité, že jí můžu jakkoli pomoct – ať už získat předpis, nebo jen poradit, jakou odrůdu a formu konzumace si vybrat.
Než se konopí dostane ke mně, musí projít zdlouhavým procesem pěstování, sklizně a rozstříhání na menší části. Pak se do hry zapojí můj tým, který začne s ostříháváním a čištěním palic neboli „trimováním“ (z anglického trimming). Ráno připravím pracovní místnosti a dohlédnu na jednotlivé fáze mechanického ostříhávání – to však nemá nic společného se zastřiháváním, které se provádí během pěstování. Když se mi rostliny dostanou do rukou, jsou očištěné jen velmi hrubě. Naše stroje je zbaví zhruba 40 až 70 procent přebytečných listů a stonků, což následnou manuální práci trochu urychlí.
Pak přichází na řadu ta složitější část – ruční ostříhávání a dočištění palic. Jakožto vedoucí výroby trimovací sekce dohlížím na to, aby byly do všech místností palice rozdělovány stejnoměrně, aby se všichni věnovali své práci a stroje běžely, jak mají. Na kvalitu jsem pes – náš produkt bude nakonec někdo užívat jako léčivo, takže beru výrobní proces velmi vážně.
Dokonalá evidence
V popisu práce mám taky nějaké papírování. Na všechno jsou přísné předpisy a je třeba pozorně sledovat, co do místností přichází a co z nich odchází. Během všech fází naší práce vedu pečlivou evidenci o každé odrůdě. Musím také sledovat, v jaké fázi se zrovna rostlina nachází. Můžeme už ji hodit do stroje? Je už připravená na ruční práci? Je už připravená na odbavení? Když jsme hotovi, vrátím očištěné palice do trezoru a vyndám z něj další várku.
Když zmíním, co dělám, lidi se na mě často začnou divně koukat.
A každý takový krok je třeba zaznamenat.
Kromě toho všeho se také věnuji dodatečným projektům, píšu recenze a plánuji schůzky.
Poslední dobou už sama ostříhávám a očišťuji jen zřídka, alespoň v porovnání se začátky. Když nastoupíte do pěstírny konopí, většinou si vás na začátku přehazují jako horkou bramboru. Začínala jsem jako specialistka procesu zpracovávání a balení. To znamenalo hodně ostříhávání, čištění a balení palic k prodeji.
Jednou za čas se ale znovu posadím ke stolu a trochu si s ostatními „zastříhám“. Je fajn, si s lidmi, které vedete, udržovat pouto. Jen těžko dovedete někoho k cíli, když sami neznáte směr.
V čem musí vynikat dobrý „trimmer“
Není to vyloženě náročná práce, ale abyste dokázali celý den sedět u stolu a trimovat palice, chce to nějakou duševní výdrž. Tajemstvím kvalitního trimu je pracovat rychle a co nejméně jednotlivé palice „osahávat“.
Při práci na sobě mají všichni samozřejmě rukavice. A když s konopím manipulují, musejí si dávat pozor, aby ho nijak neponičili nebo nepomačkali. Technologie je srdcem průmyslu, ale stroje nedokážou všechno a většinou je třeba v zájmu zachování vysoké kvality dodělat trimovací práce ručně.
O konopí se nepřestávám učit
Můj zácvik trval asi týden. Probíhal v pěstírně v Danvillu, které přezdíváme „Danvilská vysoká“. Tam jsem se dívala pod ruce jednomu z ostřílených pracantů, který mě naučil, jak s konopím zacházet a jak pracovat co nejefektivněji.
Kdybych měla dát jednu radu člověku, který chce hledat štěstí v tomhle odvětví, asi bych mu řekla, aby si předem zjistil co nejvíc informací a rozmyslel si, proč se vlastně chce tímhle směrem vydat. Spousta lidí má ke konopí stále odpor, takže to může vytvářet napětí mezi přáteli i rodinou. Když zmíním, co dělám, lidi se na mě často začnou divně koukat. Ale když jste na to, co děláte, na konci dne hrdí, tak je jedno, co si myslí ostatní.
Pandemie mě nijak zásadně neovlivnila. Jsme součástí nepostradatelného průmyslu, protože vyrábíme léčivo.
O konopí se nepřestávám učit. Různé odrůdy působí na každého jinak, účinky se odvíjí od množství THC, CBD a terpenů. O vědecké stránce bych se ráda dozvěděla víc. Když se jdete podívat do nějaké z našich pěstebních místností, je to neuvěřitelný pohled. Říkáte si jen: „Nezdá se mi to?“
Osobně jsem přesvědčená, že by konopí mělo být legalizováno pro všechny účely – i rekreační. U nás v Pensylvánii vám lékař může léčebné konopí předepsat jen na něco, takže není vůbec snadné ho získat. Sama trpím autoimunitním onemocněním, ale to zrovna jako na potvoru do seznamu chorob v našem státě nespadá.
Opravdu nevidím jediný důvod, proč by i užívání konopí pro rekreační účely nemělo být legální – je nakonec méně škodlivé než alkohol a další tvrdé drogy.
Být sama sebou
V předchozí práci se mnou na vyšších pozicích pracovali skoro samí muži. Na schůzích a konferencích jsem se mnohdy cítila trochu odstrčeně. Ještě nikdy mě nikde nepřijali tak jako v Green Thumb Industries. Jsem lesba, mám ženu a tady mi nikdy nepřipadalo, že musím cokoli skrývat. Je to velice příjemná změna.
Technologie je srdcem průmyslu, ale stroje nedokážou všechno.
Pandemie mě nijak zásadně neovlivnila. Jsme součástí nepostradatelného průmyslu, protože vyrábíme léčivo, takže celou dobu pracuji. Všechno pravidelně čistíme a dáváme si pozor, abychom dodržovali odstupy. Za tuhle jistotu, že můžu ráno vstát a jít do práce, jsem skutečně vděčná. Obzvláště dnes, kdy je nejistota téměř všudypřítomná.
Zkusila jsem i vysokou školu, ale nebylo to nic pro mě. Studium jsem ukončila a šla rovnou pracovat. To, co dělám, mě nedefinuje, ale určitě se v tom odráží část mé osobnosti. Když přijdu z práce domů, necítím jen hrdost. Cítím, že to, co dělám, má smysl. Je to sice klišé, ale věřím ve slavný Gándhího citát: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“
