Je povinností státu chránit své občany před potenciálním rizikem spojeným s konzumací některých rostlin, dnes často volně dostupných v regálech supermarketů. Tyto nebezpečné rostliny jsou prodávány bez jakékoli regulace a mnohdy dokonce i dětem. Jejich pravidelné užívání však může mít vážné následky na zdraví a psychiku. Ministerstvo zdravotnictví by se mělo zabývat otázkou, zda není ve veřejném zájmu postavit je mimo zákon.
V čeledi lilkovité najdeme dobře známé jedovaté rostliny, jako jsou například durman, rulík zlomocný a mandragora. Patří sem také tabák, jedna z nejvíce smrtících legálních drog. Některé jejich příbuzné si však miliony lidí dnes a denně dopřávají k jídlu. Jedná se například o rajčata, brambory či lilek.
Zelenina zla
Rajče (Solanum lycopersicum) pochází ze Střední Ameriky a Evropané k němu od počátku přistupovali se značnou nedůvěrou. Není se čemu divit, jeho nadzemní části vypadají prakticky stejně u mandragory, legendami opředené magické a halucinogenní rostliny. Malé kulaté žlutooranžové plody mandragory s údajným afrodiziakálním účinkem bývaly ztotožňovány s ovocem stromu poznání, které had nabídl Evě. V 16. století považovali autoři herbářů jako Angličan John Gerard tuto nově objevenou rostlinu za jakýsi americký poddruh mandragory – a označení rajské jablko mu v některých jazycích zůstalo dodnes. V západních jazycích se mu přezdívá „jablko lásky“.
Ačkoli ve španělské a italské kuchyni získalo rajče pevné místo již počátkem 17. století, v Anglii a Severní Americe přetrvával strach z jeho toxicity ještě dalších dvě stě let. Podle populárního zkazky pověst této zeleniny napravil jistý Robert Gibbon Johnson, americký učenec a farmář, který v roce 1820 v Salemu, proslulém zejména procesy s čarodějnicemi, snědl před šokovaným davem několik syrových zralých plodů. Neutrpěl žádnou újmu, ovšem pokud by plody byly ještě zelené, popřípadě by ho napadlo demonstrovat konzumaci rajčatové natě, mohl by se otrávit. Nezralá rajčata a jejich nať totiž obsahují toxický alkaloid tomatin, který může ve vysokých dávkách vyvolat zvracení, průjmy či dokonce poškození jater. Tato látka je pro některá zvířata, například pro psy, mnohem toxičtější než pro člověka.
Za normálních okolností se v rajčatech netvoří vysoce návykové (nikotin) či halucinogenní látky (atropin, skopolamin), typické pro čeleď lilkovité. Jsou však známy případy farmářů, kteří nedopatřením naštěpili rajče na kořen rulíku, případně durmanu, a následně se otrávili úrodou obsahující nezanedbatelné množství atropinu. V jednom dílu Simpsonových z roku 1999 se Homerovi podaří vypěstovat „tomak“, chuťově odporný, ale extrémně návykový hybrid rajčete a tabáku. Přestože žádná taková rostlina ve skutečnosti neexistuje, pokud se rajče transplantuje na kořen tabáku, je schopno vyprodukovat listy a pravděpodobně také plody s obsahem nikotinu.
Zrádné brambory
Podobně jako rajče i brambory (Solanum tuberosum) si nacházely cestu do jídelníčku Evropanů poměrně pomalu. Až na přelomu 18. a 19. století se staly jednou z nejběžnějších plodin, hlavně mezi chudými rolníky. V té době se v Evropě pěstovala prakticky jen jedna jediná odrůda (v domovském Peru jsou jejich známy stovky), a ta nebyla příliš odolná vůči chorobám. Právě zkáza celé úrody kvůli nakažení plísní bramborovou byla v Irsku příčinou jednoho z nejhorších hladomorů v dějinách Evropy (1845–1852).
Navzdory vysokému obsahu škrobu jsou brambory poměrně nízkokalorické, tedy málo výživné. Většina zkonzumovaných bramborových produktů (průměrný Američan sní ročně až 8 kilo chipsů a 35 kilo hranolek) však obsahuje i obrovské množství soli a oleje. Nadměrná konzumace těchto potravin může mít až podobu závislosti s mimořádně rozsáhlými negativními dopady na zdraví.
Uživatelé muškátového oříšku popisují sluchové halucinace a stimulační efekt, obvykle spojený se silnou nevolností.
Bramborová nať, plody a zejména květy obsahují prudký jed, alkaloid solanin. Tato látka se nachází také v hlízách, především pokud byly vystaveny světlu – typicky změní barvu na zelenou a začnou klíčit. I důkladná tepelná úprava sníží množství solaninu pouze částečně. Již několik desítek miligramů způsobuje vážné zažívací potíže, vyšší dávky mají toxický účinek na nervovou soustavu, což se projevuje nepříjemnými halucinacemi, deliriem, paralýzou, někdy i kómatem. Jeden kilogram „zelených“ brambor může obsahovat i 200 až 400 miligramů solaninu, což je množství, které je i pro dospělého člověka potenciálně smrtelné. Spolehlivě zaznamenaných případů úmrtí způsobených solaninem je přibližně třicet, většinou obětí byly děti.
Další běžnou zeleninou, která obsahuje solanin, ačkoli ve výrazně nižších množstvích, je lilek. Pochází pravděpodobně z Indie. V Evropě se dlouho pokládal za prudce jedovatý a ve středověké Itálii bylo rozšířeno přesvědčení, že jeho konzumace způsobuje šílenství. Kromě solaninu obsahuje také malé množství nikotinu, ponejvíce v semenech. Spolehlivě potvrzená smrtelná otrava lilkem zatím není známa.
Vůně lágru
Cibule kuchyňská (Allium cepa) a česnek kuchyňský (Allium sativum) se řadí mezi liliovité rostliny. Právě podobnost listů divokého medvědího česneku (Allium ursinum) s jedovatými liliemi, především ocúnem jesenním (Colchichum autumnale), je v Česku každoročně příčinou několika otrav neopatrných sběračů.
Cibule a česnek pocházejí ze Střední Asie, o jejich pěstování máme důkazy už u nejstarších civilizací Mezopotámie, Egypta a Číny. Čína je i v současnosti suverénně největším světovým producentem obou těchto plodin. Loupání česnekových stroužků – neboť v USA tvoří loupaný česnek drtivou většinu prodeje – je jednou z hlavních činností vězňů v koncentračních táborech pro politické odpůrce či utlačované menšiny, například Ujgury.
V antickém Řecku byl česnek považován za magickou bylinu a byl zasvěcen bohyni čarodějnictví Hekaté. Zde bychom zřejmě měli hledat kořeny víry v jeho schopnost chránit proti upírům. Nejvýznamnější účinné látky česneku jsou organické sloučeniny síry, které dokáží ve vysokých dávkách vyvolat podráždění trávicí soustavy a u citlivých jedinců také závratě kvůli poklesu krevního tlaku. V lidovém léčitelství je poměrně rozšířená praxe vkládat česnekové stroužky do různých tělesných otvorů, což může způsobit nepříjemnou zánětlivou reakci. Chroničtí uživatelé česneku jsou stigmatizováni zápachem, jenž se z nich line.
Šikovný chemik by dokázal z několika kilogramů cibule získat prekurzor pro syntézu DMT.
Libo DMT z cibule?
Cibule obsahuje kromě sloučenin síry také několik derivátů tryptaminu, například serotonin nebo melatonin, což by mohlo vysvětlit její údajnou schopnost vyvolávat živé sny. Množství těchto látek v cibuli sice není vysoké, šikovný chemik by však z několika kil dokázal získat prekurzor pro syntézu DMT, případně jiného halucinogenního tryptaminu. Suchá slupka cibule se občas kouří, ne však kvůli účinku, ale jako náhražka cigaretového papíru. Kvůli tomuto by bylo zřejmě na místě stanovit věkovou hranici pro její prodej na minimálně 18 let.
Vražda bolehlavem i petrželem
Do čeledi mrkvovitých patří kromě běžné kořenové zeleniny (mrkev, celer, petržel) také mnoho druhů koření, například kmín, anýz, fenykl nebo koriandr. Řadíme sem však i bolehlav plamatý (Conium maculatum) obsahující neurotoxický alkaloid koniin, jehož požití vede k smrtící paralýze dýchacích svalů. Platón v dialogu zvaném Faidón popisuje smrt svého učitele Sókrata po vypití bolehlavu tak detailně, že se dá tento text považovat za první toxikologickou studii v dějinách. Bolehlav na první pohled nepůsobí vůbec nebezpečně a nejčastější příčinou otrav bývá jeho záměna s divokou mrkví nebo anýzem.
Ani blízce příbuzný petržel (Petroselinum crispum) však není žádný světec. Pochází z oblasti Středozemního moře a v Evropě se pro kulinářské účely pěstuje odnepaměti. Jeho charakteristická chuť je způsobena silicí obsahující látky ze skupiny fenylpropanoidů, hlavně apiol. Tato látka byla v čistém stavu izolována již v 18. století a rychle si získala popularitu jednak jako lék na nepravidelnou menstruaci, a jednak jako prostředek schopný vyvolat potrat. Ppetržel jako abortivum ostatně uvádí už slavný řecký lékař Hippokratés. Podobně jako další látky z této skupiny dokáže apiol výrazně zvýšit prokrvení oblasti malé pánve a způsobit stahy dělohy. Extrakt z petržele, prodávaný pod názvem Apiol, byl v této indikaci hojně používaný především v USA v 19. a na počátku 20. století. Jeho prodej ukončila až série úmrtí způsobených vysoce toxickou příměsí, kterou do extraktu výrobce přidával jako zahušťovadlo.
Fenylpropanoidy se strukturou podobají amfetaminům, díky čemuž se dají použít jako prekurzor pro jejich výrobu. Legendární psychedelický chemik Alexander Shulgin popisuje ve své knize PiHKAL, jak vytvořil z apiolu silný halucinogen DMMDA (dimetoxymetylendioxyamfetamin). Dávka o velikosti zhruba 50 miligramů mu způsobila více než sedmihodinové vizuální halucinace podobné účinku LSD. Apiol se kromě petržele vyskytuje také v dalších příbuzných rostlinách, například v kopru (Anethum graveolens).
Pekelné koření
Muškátový oříšek (Myristica fragrans) se přirozeně vyskytuje pouze na indonéském souostroví Banda, kde má jeho pěstování více než tři tisíce let dlouhou tradici. Přibližně v 6. století našeho letopočtu se rozšířil do Indie a odtud dále na západ. V 17. století byl muškátový oříšek všeobecně uznáván jako lék na mor, z dnešního pohledu absolutně neúčinný. Právě víra v jeho přímo zázračné léčivé schopnosti vedla k vleklé nizozemsko-anglické válce o maličký ostrov Run, který byl v té době největším producentem tohoto koření. Nizozemci ostrov nakonec uhájili, avšak výměnou za něj se museli vzdát osady Nový Amsterdam, dnes známé jako New York.
Podobně jako výše zmíněný petržel i muškátový oříšek obsahuje fenylpropanoidy, především myristicin. Kromě toho, že se s jeho pomocí dá vyvolat potrat, je tato látka také značně psychoaktivní. Uživatelé popisují především sluchové halucinace a amfetaminu podobný stimulační efekt, obvykle spojený se silnou nevolností, která může přetrvávat až několik dní po užití. Jako droga je muškátový ořech populární především v amerických věznicích. Myristicin je chemicky blízce příbuzný amfetaminům MDA (metylendioxyamfetamin) a MDMA (metylendioxymetamfetamin, známý jako extáze) a může sloužit jako prekurzor pro jejich výrobu.
Z apiolu přítomného v petrželi lze vyrobit silný halucinogen DMMDA, účinkem podobný LSD.
Šalvěj lékařská (Salvia officinalis) se běžně používá nejen jako koření, kdy se přidává například do směsi provensálských bylinek, ale také jako lék na bolesti krku nebo afty. Její užívání mají zakázáno těhotné ženy, protože obsahuje thujon. Thujon patří, podobně jako mentol nebo kafr, mezi monoterpenické silice. Zřejmě nejznámější rostlinou, v níž se nachází, je pelyněk pravý (Artemisia absinthium), jedna ze základních složek legendami opředeného absintu. Absint byl v minulosti (pro marketingové účely se tak občas děje dodnes) prohlašován za halucinogenní nápoj, přičemž za původce tohoto účinku se považoval právě thujon. Výzkumem se psychoaktivita thujonu nepotvrdila, dobře dokázaný je ale toxický efekt vysokých či chronicky podávaných nižších dávek na nervy, přičemž akutní otrava se může projevit jako epileptický záchvat. Dokáže také narušit vývoj nervového systému plodu.
Přestože naivní a nezkušení psychonauté občas šalvěj lékařskou kouří, aby dosáhli stavy změněného vědomí, takový postup má zpravidla za následek zklamání. Aby se dostavily halucinace, museli by užít mexickou šalvěj divotvornou (Salvia divinorum), která obsahuje nejsilnější přírodní psychedelika vůbec, jejichž účinná dávka je okolo 200 mikrogramů – salvinorin A a salvinorin B.
Zakázané ovoce
Plod stromu poznání bývá zobrazován jako jablko. V bibli však žádnou přesnou specifikaci nenajdeme, hovoří se zde pouze o „ovoci“; nejstarší malby rajského jablka pocházejí až z pozdního středověku. Podle některých teorií se jedná o slovní hříčku, neboť v latině se jablko a zlo řeknou stejně: malus.
Avšak jablko v sobě zlo skutečně ukrývá, a to v podobě nebezpečného toxinu ve svých semínkách. Stejně jako všechny ostatní druhy ovoce z čeledi růžovitých – třešně, meruňky, broskve, švestky a jiné – i jadérka jablek obsahují kyanogenní glykosidy, tedy sloučeniny kyanovodíku a cukru. Rostliny tyto látky vytvářejí pravděpodobně jako ochranu proti bakteriím a plísním. Vyšší dávky způsobují u savců včetně člověka smrt udušením, protože buňkám zabraňují využívat kyslík. V menších dávkách vyvolává kyanid závratě, v minulosti byl používán také medicínsky jako stimulant.
S tímto použitím se občas setkáme dodnes: amygdalin, známý též jako vitamin B17, je doposud legálně dostupný v lékárnách a šarlatáni ho často doporučují jako zázračný lék na nádorová onemocnění. Jeho terapeutická hodnota nebyla nikdy potvrzena, byl však prokazatelnou příčinou několika úmrtí. Smrtelné případy byly zaznamenány i po užívání jader na tuto látku bohatých, především meruněk nebo hořkých mandlí.
Zákony banánové republiky
Varování v tomto článku je nutno brát s jistou dávkou nadhledu. Jeho účelem není odrazovat od konzumace zeleniny a ovoce, ale naopak poukázat na to, jaké směšné jsou obvyklé argumenty pro zákaz pěstování či užívání rostlin, jako je konopí.
Coby závěrečnou třešničku na dortu této absurdity budeme servírovat skutečnou lahůdku: bananadin. První zmínka o této „prudce halucinogenní droze“ se objevuje coby vtipný hoax v undergroundovém magazínu Berkely Barb v roce 1967. Média se toho ovšem chytla, brzy se objevily další články popisující rostoucí oblibu bananadinu mezi mládeží, v některých byl přiložen i zaručený recept na jeho výrobu. Základní surovinou byla banánová slupka, přesněji řečeno její bílá vnitřní dužina, která se po dobu minimálně tří hodin vařila ve vodě a následně scedila a usušila. Tímto způsobem bylo možné získat bananadinový prášek, který se dal kouřit v jointech, případně šňupat. Recept na bananadin se dostal i do slavné kuchařky The Anarchist Cookbook (1970).
Přestože mnoho lidí v existenci a účinky banánového halucinogenu uvěřilo a někteří tomu nepochybně věří dodnes, recept na tuto látku byla od počátku myšlen jako satira. Nicméně pokud by se z obyčejného ovoce, například z banánů, opravdu dal vyrobit prudký halucinogen, znamenalo by to, že by se zakázal prodej banánů? Kvůli této řečnické otázce se stal banán častým motivem alegorických vozů či transparentů na hipísáckých demonstracích ve Spojených státech sedmdesátých let.
Stejně bychom se ovšem mohli, vzhledem k výše uvedeným poznatkům, ptát i dnes. Vážení páni poslanci, nebylo by vhodné preventivně zakázat kromě konopí též pěstování a užívání rajčat, cibule, petržele, muškátového oříšku či jiných oblíbených potravin, jež mohou ohrozit naše fyzické i duševní zdraví?
