V oblasti Blízkého východu a severní Afriky se ve starověku rozkládaly civilizace, jejichž učení ovlivnilo pozdější evropskou kulturu i kulturu arabských zemí. Egyptské lékařství dalo základ řecké a později i evropské medicíně, zatímco starověká židovská kultura zase položila myšlenkový základ tří dnes dominantních monoteistických náboženství. Na narkotické směsi a euforické pryskyřice, které se tehdy používaly k léčbě nebo rituálům, se mezitím dávno zapomnělo.
Ačkoli dnes si s Egyptem a biblickými časy látky měnící vědomí nejspíš nespojíme, archeologické nálezy i zachované texty začínají odhalovat poněkud jiný obraz minulosti. Léčebné směsi se získávaly z planě rostoucích i speciálně pěstovaných bylin, aby dodávaly energii při práci nebo sloužily jako posvátné afrodiziakum. Jejich užívání se však řídilo zvláštními pravidly a většinou bylo omezené jen na lékařský či rituální kontext, případně se týkalo jen bohatších vrstev tehdejších společností. Naopak běžnou součástí tehdejšího života byl – stejně jako dnes – i alkohol, ať už ve formě hutného piva nebo aromatického vína, obohaceného o různé příměsi. Víno nebo pivo pak bylo v Egyptě často i základem léčivých směsí, podobně jako ve starověkém Řecku.
Mágové starověké medicíny
Starověká egyptská medicína byla ve své době špičková a s lékařstvím okolních kultur neměla dlouho srovnání. Egyptské lékaře předcházela pověst zázračných mágů, dokladem čehož je bible, byť se k mágům staví negativně. Egyptské lékařství bylo s magií a božstvy nerozlučně spjaté. Magie (heka) nebyla pro Egypťany žádným abstraktním konceptem, ale reálnou přírodní silou, která při správném zacházení dokázala udržet lidské tělo v harmonii se silami univerza a oživovat mrtvé na onom světě.
Heka byla úzce spjatá se slovem (mluveným i psaným), o jehož schopnosti ovlivňovat svět – například skrze zaklínadla nebo znalost pravých jmen – byli Egypťané přesvědčení. Své medicínské znalosti zapisovali na papyrové svitky a ukládali je ve školách-knihovnách nazývaných per-ankh (domy života), kde se vedle léčení také vykládaly sny anebo prováděly věštby.
V hrobce krále Achnatona se našla konopná vlákna, uvnitř mumie panovníka Ramsese II. byly odhaleny zbytky konopného pylu.
Podle řeckého učence Hérodota se jednotliví lékaři specializovali vždy na jeden typ nemocí, ať už očí, břicha, zubů, nebo třeba na gynekologické a proktologické problémy (takovým se pak říkalo „strážci konečníku“). Stejně jako dnes měli lékaři své pomocníky – sestry, porodní báby, terapeuty či specialisty na ovazování ran. Kněží/mágové/léčitelé ale často využívali i postupy podobné praktikám šamanů, které známe z jiných kultur. Před provedením rituálu se například na několik dní museli zříct sexu, ústa a uši si kvůli očistě vyplachovali sodou a na jazyk si kreslili obraz bohyně Maat, aby zajistila pravdivost jejich slovům. Někteří se vydali na lékařskou dráhu na základě vizí seslaných bohy a tetovali se symboly boha Thovta, „prvního doktora a chirurga“, nebo boha Osirida, „první mumie“.
Každá diagnóza musela začínat slovy: „Měl bys o něm (pacientovi) říct, že…“, a po diagnóze následoval verdikt: „Tuto nemoc vyléčím / se pokusím vyléčit / nelze vyléčit.“ Pokud došlo na třetí možnost, místo podávání léků či operací nastoupila magie – a léčitel se aspoň pokusil z těla nemocného vyhnat zlé duchy, například jejich polapením do objektu, který potom rozbil, pohřbil nebo nechal odplout po Nilu. Kvůli víře v moc zapsaných slov mohla být někdy medicínou i samotná zaklínadla, napsaná třeba inkoustem z myrhy, opláchnutá vodou a pak vypitá. Vzhledem k účinkům, které překonávají rituálně navozené placebo, jsou však jiné ingredience jistě zajímavější.
Tajemná šemšemet
Léčivé směsi se běžně rozpouštěly ve vodě, mléce, víně nebo jiném alkoholu. O jaké ingredience ale šlo? Takzvaný Ebersův papyrus, jeden z nejcennějších egyptských papyrů vůbec pocházející zhruba z roku 1550 před naším letopočtem, popisuje na 700 léčebných receptů a kouzel. Mezi často zmiňovanými přísadami najdeme lněný olej, aloe, hennu, tymián… ale také myrhu, kadidlo, opium nebo bylinu zvanou šemšemet.
Zhruba od třicátých let 20. století se vědci s větší či menší jistotou domnívají, že pod názvem šemšemet se vlastně skrývá konopí. Archeologické důkazy o jeho přítomnosti ve starověkém Egyptě opravdu máme – v hrobce krále Achnatona se například našla konopná vlákna, uvnitř mumie panovníka Ramsese II. byly zase odhaleny zbytky konopného pylu. Zda Egypťané znali i jeho psychotropní účinky, zatím nevíme. Nepřímá vodítka ale existují, protože šemšemet se užívala různě – orálně, rektálně, vaginálně, jako zábal kůže nebo očí. Zachoval se třeba recept na léčivý zábal prstů napadených červy, skládající se z medu, okru, konopí a dvou dalších bylin, nebo magická formule na (pravděpodobně) parazitickou nemoc, která se léčila vykuřováním nemocného speciální směsí s konopím.
Zajímavé jsou i zmínky z pozdějšího období o zahřívaném, drceném nebo jinak zpracovaném konopí v receptech na léčbu nádorů. Pokud tedy názvy pro konopí překládáme správně a ve skutečnosti se nejedná o jinou bylinu, jsou jeho léčebné účinky ve vztahu k onkologickým onemocněním lidstvu známé skoro dva tisíce let.
Byliny, nerosty…
Mezi další běžně užívané přísady patřily vedle bylin i nerostné látky, minerální soli nebo různé části zvířat. Typickou léčivkou byl ale třeba taky obyčejný česnek. Pelyněk pravý, obsahující neurotoxin thujon (dnes známý jako přísada do absintu), se v malých dávkách využíval jako stimulant chuti k jídlu a pomocník při trávení. Opium se také nejspíš používalo pouze jako lék, proti bolestem a ke zklidnění, ačkoli někteří badatelé uvažují i o jeho rituálním využití.
Spolu s opiem a mandragorou byl modrý leknín prostředkem prožitku šamanské smrti a předmětem psychedelického kultu, vyhrazeného pouze kněžím a aristokracii.
Další potenciálně psychotropní látky – třeba blín nebo rulík zlomocný – zase našly využití během mumifikace. Zbytky tropanových alkaloidů z těchto bylin, které mohly vlivem času změnit svoji molekulární strukturu, pak patrně zmátly vědce, kterým se podařil překvapivý a dost nepravděpodobný objev: v jedné z mumií totiž identifikovali kokain (který se také řadí mezi tropanové alkaloidy). Vedle možnosti znečištění vzorků nějakým současným uživatelem se tak jedná o jediné pravděpodobné vysvětlení, jak by se látka z jihoamerického keře mohla před třemi tisícovkami let dostat až na území severní Afriky. Abychom však byli upřímní, Egypťané bylinu vzdáleně podobnou kokainu skutečně znali. Severoafrická bylina kata jedlá obsahuje alkaloid kathinon, který svými účinky připomíná stimulant amfetamin. Staří Egypťané – především tedy prý muži – katu buď žvýkali, nebo pili její oslazený odvar. Zároveň však byli varováni před možným vznikem závislosti a ztrátou sexuální síly, pokud budou lístky katy žvýkat příliš často.
… a trus
Ebersův papyrus obsahuje více než 50 předpisů, v nichž hraje roli i poněkud zvláštní surovina – výkaly. Popíjení výkalů rozpuštěných ve víně se může zdát nechutné, nicméně bohatá bakteriální a fungicidní mikroflóra, kterou obsahují, prý skutečně mohla působit „antibioticky“.
Egypťané se podobných lahůdek rozhodně neštítili – k léčení používali třeba i moč těhotných žen nebo lidské mléko, o nichž se věřilo, že v sobě nesou esenci života. Někteří vědci se dokonce domnívají, že se výkaly (ve spojení s dalšími nerostnými surovinami) používaly jako vykuřovadlo. Vzniklé výpary prý vyvolávaly dráždivý kašel, nevolnost a určitou euforii, a mohly proto přispívat k dramatickému efektu léčebných rituálů.
Nedávno se dokonce objevila také myšlenka ohledně vztahu brouka skaraba a psilocybinových hub. Skarabeus byl Egypťany uctíván jako bůh Cheprer, symbol slunečního boha Rea a opětovného znovuzrození. Slunce „kutálející“ se po obloze Egypťané ztotožnili se skarabem, kutálejícím kuličku výkalů po rozpálené poušti, z níž jako by se sám od sebe znovuzrozoval (skarabové totiž kuličky vedle potravy používají i pro kladení vajec). Na trusu dobytka přitom běžně roste také jeden z druhů lysohlávek, Psilocybe cubensis. Mohlo mít tedy spojení skarabů se sluncem a reinkarnací v egyptské mytologii ještě další, psychedelický význam? Nejspíš ne, protože lysohlávka kubánská se přímo v Africe nevyskytuje (nejblíže ji nalezneme v Indii). Na druhou stranu je faktem, že druhů lysohlávky je více, některé rostou vzácně i v tropické Africe, a kromě toho existují hypotézy, že lysohlávky jsou zobrazeny na prehistorických jeskynních malbách v alžírské části Sahary. Tak jako tak, na pozici „staroegyptského psychedelika“ existují ještě jiní kandidáti.
Kult modrého leknínu
Modré lekníny (Nymphaea caerulea) byly pro starověké Egypťany posvátné. Jejich zobrazení najdeme na freskách či reliéfech uvnitř hrobek a chrámů nebo třeba v Aniho papyru (což je nejhezčí ze zachovaných exemplářů egyptské Knihy mrtvých). V návaznosti na vlnu fascinace rituálními psychedeliky středoamerických šamanů proto začali někteří vědci od sedmdesátých let minulého století spekulovat, zda by modrý leknín mohl být egyptským ekvivalentem peyotlu nebo ayahuasky. Staroegyptské scény truchlení či tance tak byly nově interpretovány jako zobrazení posvátného transu a extáze; spolu s opiem a mandragorou byl modrý leknín označen za prostředek prožitku šamanské smrti a předmět jakéhosi psychedelického kultu, vyhrazeného pouze kněžím a aristokracii.
Podobně jako v případě lysohlávek a skarabů ale pro takové teorie žádné přesvědčivé důkazy neexistují. Modrý leknín každopádně skutečně obsahuje psychoaktivní alkaloid zvaný apomorfin. Ten ve větších dávkách způsobuje zvracení (které lze údajně opakovaným užíváním potlačit), ospalost, zmatení, halucinace, zvýšený srdeční tep… a také dlouhotrvající erekci, kvůli které je dnes apomorfin zkoumán jako možná léčba erektilní disfunkce. V jedné z verzí mýtu o stvoření světa se bůh slunce Re z modrého leknínu, který vykvetl na vodách prvotního chaosu, dokonce sám zrodil. Vysvětlení jeho obliby je tak nejspíš mnohem prozaičtější – pro bohaté Egypťany mohl představovat hlavně účinné afrodiziakum a tedy i příslib nového života, který byl analogicky přenesen i do možnosti života posmrtného. Takto vzácný objev si bohaté vrstvy jistě mohly chránit jako své privilegium.
Posvátná jablíčka lásky
Na nástěnných malbách je s modrým leknínem často zobrazovaná i mandragora, která obsahuje halucinogenní a narkotické tropanové alkaloidy. Pěstovala se uměle jako nepůvodní druh v egyptských „botanických“ zahradách, které byly součástí paláců a chrámů. Zatímco v Evropě se z mandragory zpracovával hlavně její kořen, který tvarem připomíná lidskou postavu, v Egyptě se setkáme spíše s užíváním jejích kulatých, žlutooranžových plodů.
Modrý leknín pro bohaté Egypťany představoval hlavně účinné afrodiziakum, a tedy i příslib nového života, který byl přenesen i do možnosti života posmrtného.
V kontextu egyptské milostné poezie i některých nástěnných maleb se mandragora objevovala jako metafora ženských prsou, lásky a erotiky. Často byla ale zobrazovaná také v hrobkách, nejspíš opět v souvislosti s touhou po vzkříšení do nového, posmrtného života. Některé malby zobrazují scény, v nichž si ženy během pohřební hostiny posílají plody mandragory i leknínové květy a inhalují jejich vůni. Podle dnešních analýz však mandragora žádné afrodiziakální účinky nemá. Někteří vědci proto uvažují, že pojídání plodů nebo popíjení odvaru z mandragory mohlo být součástí pohřebních rituálů, při nichž truchlící ženy symbolicky umíraly nebo komunikovaly se zemřelými na onom světě právě prostřednictvím mandragorou navozených vizí.
Pokud ale mandragora v Egyptě přirozeně nerostla, jak k ní Egypťané vlastně přišli? Odpověď bude možná překvapivá – nejspíš od židovských kmenů z území starověké Palestiny. Za vlády krále Thutmose III. se egyptská říše rozrostla daleko za svoje původní hranice. Z válečných výprav tak byla do Egypta spolu s kořistí patrně přivezena i mandragora a s ní také příběhy o erotické síle jejích plodů. Židé si ve starověku plodů mandragory – takzvaných „milostných jablíček“ – velmi cenili, což dokládá i zmínka v knize Genesis Starého zákona. Jedna z Jákobových žen se v ní podělí se svojí rivalkou (druhou Jákobovou ženou) o nalezená milostná jablíčka, ale pouze pod podmínkou, že jí dovolí znovu strávit noc s jejich společným manželem.
Hašiš jako obětina
Biblí předkládaný obraz židovského národa jako lidu, který s větší či menší oddaností slouží svému jedinému Bohu, starověké realitě příliš neodpovídá. Židé byli stejně jako jejich sousední národy původně polyteisté. Uctívali tedy více bohů a nejvyššímu bohu Jahvemu – který se nakonec stal jediným – dokonce dlouho stála po boku i božská manželka. Ozvěny kultu nebeské bohyně přitom najdeme i v bibli. Třeba v knize proroka Jeremiáše se dočteme, že Židé v egyptském vyhnanství chtějí dál „pálit kadidlo královně nebes a přinášet jí úlitby, jak jsme to dělávali my i naši otcové, králové i velmožové v městech judských a na ulicích Jeruzaléma“.
Kadidlo však nebylo jedinou omamnou pryskyřicí, kterou tehdy Židé obětovali svým bohům. Izraelští archeologové letos vydali článek o překvapivém objevu, který učinili při chemické analýze ohořelých zbytků pryskyřic z doby kolem 8. století před naším letopočtem, nalezených na dvou oltářích judské svatyně v Tel Aradu. Zatímco na větším oltáři odhalila chemická analýza zbytky kadidla, na menším oltáři leželo překvapení – zbytky konopné pryskyřice smíchané se zvířecím trusem. Trus měl patrně regulovat spalování hašiše – při nižších teplotách nedojde ke spálení THC i dalších kanabinoidů a vzniku nezdravých kouřových zplodin (podobně dnes fungují vaporizéry, leč bez trusu). Protože kouř z konopí sám o sobě žádné zvláštní aromatické kvality nemá, archeologové předpokládají, že se jím svatyně vykuřovala právě kvůli jeho psychoaktivním účinkům. Na území Blízkého východu tak byl hašiš nejspíš importován spolu s dalšími vonnými pryskyřicemi ze vzdálenějších zemí jako exkluzivní surovina.
Teorií či důkazů o možném užívání psychoaktivních látek v biblických dobách existuje více. V některých se odrážejí hlavně sny a přání dnešních psychonautů (například v pátrání po psychedelickém původu starozákonních Mojžíšových vizí), další nám ale ukazují reálnou historickou snahu léčit lidi s pomocí účinných prostředků, nezatížených předsudky o „dobrých lécích“ a „špatných drogách“.
Ačkoli starověká historie a způsob, jak si o ní vyprávíme, bude kvůli obrovské časové propasti, jež nás dělí, navždy tak trochu domyšleným příběhem, potenciál rostlinných léčiv, jejichž účinků si lidé všímali už ve starověku, nám může hodně nabídnout i do budoucna.
