Editorial 65: Větší než malér

Profilový obrázek

Uprostřed pracovního dne a bez hlasitých sirén k nám přijela policejní hlídka. Nevypadali, že zabloudili – šli najisto. Ochránci zákona bez zaváhání prošli otevřenou branou na náš soukromý pozemek. Asi jsme si měli zamykat. Ačkoli tu nikdy dříve nebyli, počínali si velmi sebevědomě, kolem domu zamířili rovnou do zadní části zahrady, kde jsme se nikdy zbytečně nezdržovali ani se svými kamarády, natož pak s uniformovanými orgány. Lehce jsme znervózněli, když se protáhli několika řádky do výšky člověka vzrostlé kukuřice, kterou jsme na jaře zasadili o pár dní dříve než to, co rostlo ve skrytu takto vyšlechtěného ochranného valu. Tvrdit, že se policistům naskytl pohled na lán konopí, by bylo zbytečné chvástání, ale do kategorie amatéři či drobní domácí pěstitelé bychom také nespadali. Všichni jsme při tom výjevu na chvíli znejistěli.

Nastalé ticho jako první prolomili nezvaní návštěvníci, koneckonců my stejně necítili potřebu cokoli říkat. S napůl udiveným a napůl přísným pohledem se na nás obrátili a jeden z nich pronesl větu, která nás více než překvapila. „Podívejte se, pánové. My nemáme dneska moc času, ale až přijedeme příště a napočítáme tady více než sto kytek, tak jste v pořádném maléru!“ Načež se otočili a stejně svižným krokem, jakým dorazili k našemu záhonku, zamířili zpět ke svému autu. Cestou nám ještě objasnili důvod své návštěvy: prý se na nás přijeli podívat na základě udání lidí ze sousedství. Své vysvětlení doprovázeli neskrývaným pokyvováním hlavy směrem k nedalekým řadovým domkům. Když jsme se tím směrem všichni podívali, zdálo se nám, že za jedním z živých plotů jako by spěšně zmizela postava souseda. Poté nasedli do auta a odjeli. Svůj slib však nedodrželi a už se k nám nikdy nevrátili.

Možná vám teď přijde, že si vymýšlím nebo si přeji, aby to tak skutečně bylo, ale nemám důvod vám lhát. Snad na vysvětlenou mohu dodat, že se tento příběh neodehrál u nás, ale v Nizozemsku. V zemi, kde tolerance společnosti a především autorit ke konopí měla čas uzrát, stejně jako mohla nakonec dozrát i naše úroda. Desetiletí liberální konopné politiky tak sklízela své plody. Nejenže o množství větším než malém mohou subjektivně rozhodnout policisté přímo na místě, ale jistota, že by jejich nadřízení, potažmo soudce, tento případ odložili, jim zabránila podniknout jakékoli represivní kroky, natož zahájit trestní stíhání. Pár rostlin pěstovaných pro osobní potřebu v zemi tulipánů již nikdo nepovažuje za nebezpečný zločin, společenská škodlivost takového konání je nepatrná a náklady na vymáhání práva by byly značné. Vědomi si všeho výše uvedeného, rozhodli se policisté řešit udání jen domluvou.

Takový přístup represivních složek považuji za adekvátní. Znervóznili nás svou návštěvou, potrestali hrozbou možného postihu, ale přitom stále respektovali naše práva a možné důvody, za kterých jsme konopí pěstovali. Všichni jsme vnímali, že stojíme nad záhonem obyčejných kytek, jejichž pěstování nelze v civilizované zemi považovat za zločin hodný odsouzení, neřkuli odnětí svobody.

Přeji si pro všechny pěstitele konopí podobný přístup policie i u nás. Není a nemusí to být jen rozhodnutí samotných policistů – je to i věc zákonů, které rámcově vytyčují orgánům jejich náplň a pravomoce. Až se konopí vymaní ze své nelegálnosti a bude smysluplně regulováno, budeme si podobné příběhy vyprávět všichni.

 

Ať naše svoboda roste!

Robert Veverka

šéfredaktor

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!