„Když je člověku dvacet, chce se mu ze všeho zvracet,“ zní jeho známý rým. Za komunismu toho svobodomyslnému člověku nezbývalo o moc víc než pivo a sex. To první miloval, místo druhého filozofoval. Duchovní otec undergroundu, doktor filozofie, konfident Státní bezpečnosti, nepohodlný intelektuál, neúnavný spisovatel, maoista, taoista, mudrc. Na drogy hleděl konzervativně. Ty pouliční ne, na předpis klidně. Že kouření může zabíjet, pocítil na vlastní kůži – zemřel na popáleniny třetího stupně.
Vodnář Zbyněk Fišer se narodil v lednu 1930 do rodiny podplukovníka československé armády Jana Fišera. Jak to tak někdy u vojenských synků bývá, vybarvuje se z něj revolucionář. Dojíždí na stavbu mládeže do Lidic. Když se 22. února 1948 vrací z jednoho turnusu, v Praze zrovna probíhá komunistický puč. Hned se zapojí. V průvodu hrdě nese rudý prapor a o tři dny později stojí na Staroměstském náměstí při projevu nového prezidenta Klementa Gottwalda. V dalších dnech a týdnech nastává masové zatýkání opozičních politiků, vojáků, sokolů a skautů. Čte Zrazenou revoluci od Lva Trockého a střízliví. Nehodlá represivní režim Stalinových loutek přiživovat svou prací a do roku 1957 nevstoupí do pracovního poměru.
Základní věci člověka
Na sklonku roku 1948 se seznámí s novinářem Závišem Kalandrou, který se stane jeho vzorem a mentorem. Také potká studentku grafické školy Janu Krejcarovou zvanou Honza, která se stane jeho láskou a femme fatale. Masivní libido divoké dvacítky je pro něj problémem, ale intelektuálně ji uspokojí jako nikdo jiný. A ona jeho. Po jejich rozhovoru o Dalím a jeho principu mystifikace a urážky mladík odchází z domova i školy. Krejcarová je pro něj tím, čím byl Neal Cassady pro Jacka Kerouaca. Přejímá její styl psaní, který se neštítí základních věcí člověka.
„Drogy nemají žádnou pozitivní hodnotu a nic na tom nezmění ani řeči ignoranta Timothy Learyho o rozšířeném vědomí.“
V únoru 1949 sestaví „polochoromyslná dvojice“, jak nazývá Zbyňka s Honzou lídr surrealismu Karel Teige, surrealistický sborník Židovská jména. Fišer si volí židovsky znějící pseudonym a stejně činí na protest proti rostoucímu antisemitismu v ČSSR a SSSR i čtrnáct dalších přispěvatelů. Pseudonym je to jediné, co mu z akce zbude – většinu nákladu zabaví policie.
Tři furianti
V diverzních akcích pokračuje s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem, který sepisuje manifest svého originálního uměleckého směru explosionalismu a dokresluje skvrny na rozpadlých omítkách pražských stěn. Na Malém rynečku na Malostranském náměstí spolu rozdávají sešity nabádající ke zbavení se zábran a aktivnímu zapojení obrazotvornosti do tvůrčího procesu. V listopadu 1949 je zatčen Záviš Kalandra a v červnu 1950 je po vykonstruovaném procesu po boku Milady Horákové popraven. Jedním z důvodů je jeho předválečná kritika stalinských represí v Sovětském svazu. Z Bondyho se definitivně stává nesmiřitelný odpůrce stalinismu.
Vladimír Boudník se v autobuse svážejícím dělníky na Kladno seznamuje s básníkem Bohumilem Hrabalem. Seznamuje ho s Bondym, který právě začíná psát básně ve stylu, který dá jméno i jedné z jeho raných sbírek – Totální realismus. Vymezuje se vůči realismu socialistickému, který je oficiálním étosem nenáviděného režimu. Kašle na estetické normy literatury a za hlavu hází i modlu surrealismu. Politickou a mediální realitu klade do kontrastu s detaily intimního života. Zakládá edici Půlnoc, ve které spolu s básníkem Ivem Vodseďálkem vydá během let na čtyřiačtyřicet titulů.
Hrabal se stěhuje do Libně a zve Boudníka, který živoří v holobytě v Týnské ulici, ke spolubydlení. Boudník je kromě výtvarníka i spisovatelem, ale své inovativní myšlenky nedokáže tak skvěle podat. Hrabal se jich ujímá, což se Boudníkovi nelíbí. Do jejich napjatého vztahu vstupuje další komplikovaná osobnost Bondy, který u Hrabala od roku 1951 také přespává – v posteli Boudníka, který podle legendy většinou vytuhne na stole s nohama podepřenýma židlí. Živelní umělci diskutují o Tao-te-ťingu, existencialismu, umění a všem možném. Imaginaci i verš rozvolňují hektolitry piva. V mnohém se podobají americkým beatnikům. Bondy je jako Charles Bukowski. Oba se k próze dopsali mnohaletým básněním, trpěli depresemi, fušovali do taoismu a byli outsidery. Na ženské Bondy nebyl tolik jako Buk, touhu směřoval do složitějších filozofických konstrukcí. Hrabal psal stejně nespoutaně jako Kerouac. Všechny bardy pojila záliba v alkoholu a opojeném pábení, jak zní Hrabalův výraz pro vyprávění.
Boudník, jenž tak snadné srovnání nemá, se v prosinci 1968 nešťastně oběsí, když experimentuje se změněným stavem vědomí, který nastává při přiškrcení krční tepny. Podle Hrabalova pohřebního proslovu „mlaskl na koně smrti“. Samoškrticí praktika s fatálními následky se často kombinuje s masturbací. Zemřel při ní v roce 1987 také zpěvák kapely INXS Michael Hutchence.
„Není vyloučeno, že používáním internetu zde vznikne armáda lidí zblblých až k debilitě. A tito lidé budou vykořisťovat internetové analfabety.“
Doktor tryzny
Spirituální zážitky v Bondym probouzejí zájem o filozofii, což ho donutí k návratu do školních lavic. V roce 1957 začne pracovat jako hlídač v Národním muzeu. Na střední všeobecně vzdělávací škole v Hellichově ulici odmaturuje a dostává se na filozofii na Karlovce. Žení se se svou spolužačkou Jaroslavou Fišerovou a v listopadu 1959 se jim narodí syn Zbyněk. Rodiče chodí do školy a pracují, takže vypomáhá dědeček Jan, který si vnuka zamiluje. V roce 1962 dostane Bondy džob v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR, kde zůstane až do roku 1967. V tomto roce si knihami Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie vyslouží titul doktora filozofie a vědeckou hodnost kandidáta věd. Manželka Jaroslava se už roku 1964 i se synem odstěhovala do Brna. Bondy se s dítětem nadále nestýká. Sám dítětem tak trochu je. V roce 1963 konečně najde tu pravou – Julii Novákovou.
„Z Julie jsem si udělal posluhovačku, která mi vaří a obstarává moje potřeby, abych já mohl psát! Celá léta letoucí, co jsem s ní, jsem podřizoval její život jen svému užitku. Kvůli psaní, kvůli psaní pro svět jsem obětoval Julii. Před ní jsem už utýral vlastního otce, ale tenkrát jsem aspoň chlastal, takže to nebylo všechno tak vypočítavě hnusné. Chlastal jsem ohromně rád, chlastal jsem jenom kvůli chlastu. A v tom jsem zaplaťpánbůh utopil ctižádost, která mne mrzačila od mládí, až mě teď zmrzačila nadobro a nakonec se mi vysmála do ksichtu, když mne tu teď nechala vypsaného a už dál nemohoucího,“ vzpomíná později v záchvatu výčitek svědomí, kterým na papíře často dával průchod.
„V příštích dvou nebo spíše třech staletích bude neobyčejně nutné věnovat se filozofické analýze. Žádná exaktní věda nám v tom nepomůže.“
Od roku 1967 má díky papírům na hlavu invalidní důchod. Možná také díky tomu, že už od let padesátých s přestávkami vypovídá na Státní bezpečnosti o tom, co kde a s kým zažil. Tento fakt se zdá v ostrém rozporu s tím, že byl zakázaným autorem a oponentem režimu. Souputník Hrabal se už v šedesátých letech stává populárním autorem v mainstreamu i intelektuálských kruzích, ale po nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy se po roce 1968 musí odmlčet. V roce 1974 podlehne nabídce nakladatelství Československý spisovatel a pod cenzurou začne zase vydávat. Bondymu v roce 1973 vychází v samizdatu první próza Sklepní práce. Nazývá se podle toho, že v malém bytě se Bondy s Julií nemohl soustředit – za prací unikal do zátiší sklepa.
Jeho druhou autobiografickou prózou je v roce 1977 Leden na vsi. Píše ji uklizen na vesnické chatě rok po procesu s undergroundovou kapelou The Plastic People of the Universe. Život v komunistickém režimu v ní přirovnává k životu v koncentračním táboře, protože lidem je institucionálně znemožněno, aby byli slušní. Bůh je podle něj nejzazší možnost, na kterou se člověk může obrátit, když žádná reálná nezbývá.
Jeho autobiografické prózy jsou originálním mišmašem politických, filozofických a psychologických úvah, deníkových záznamů a tryzen, kdy si stěžuje na všechno možné a nejvíc na sebe. Často se objevuje motiv smutku, že v mládí promrhal osvícení: „Má dnešní situace souvisí s tím, že jsem v namyšlenosti na své psaní úplně a dokonale zapomněl na to unum necessarium, ať už ho nazýváme jakkoliv, na to, co musí být cílem a obsahem každého opravdového života, na osobní vnitřní pochopení a zažití život přesahujícího poznání. A měl jsem k němu otevřené dveře, ba stál jsem v nich, ale dovedl jsem tak dobře o tom psát, že jsem si tím zazdil dveře ke skutečnému vnitřnímu uchopení.“
Obdivuhodný Magor
V osmdesátých letech vede poklidný život. Ze svého bytu v Nerudově ulici, který dnes markuje hospoda U dvou Slunců, dochází číst a psát do své oblíbené nálevny na Petřiny. Cestou zpět se vždycky zastaví na nádvoří Pražského hradu a pokochá se výhledem na město. Léto tráví na koupáku. „Sedět doma u stolu je člověku v létě líto, a tak mám přepychové lehátko a k němu mi udělal Martin Machovec malý psací pultík, takže ve stínu staletých kaštanů na Občanské plovárně jsem už toho dost udělal.“ Mezi jeho přátele patří básník Fanda Pánek nebo filozof Milan Machovec a jeho syn Martin – ten je dnes strážcem autorova odkazu. V různých nakladatelstvích připravil do tisku desítky jeho knih a nadále v tom pokračuje.
V roce 1986 Bondy zaznamenává, jak mu básník Ivan Martin Jirous zvaný Magor, od počátku sedmdesátých let vůdčí osobnost undergroundu, se svou ženou Juliánou pomáhá sehnat venkovské sídlo v Telči. Magor je jeho Cassadym ve třetí autobiografické próze Bezejmenná. Obdivuje se jeho nezlomné svobodě, s jakou plánuje velkochov šneků hned potom, co ho pustili z vězení. Když po revoluci vyjde najevo Bondyho škraloup, Magor, přestože ztratil dlouhá léta v těžkých žalářích, ho hájí. Říká, že toho pro underground vykonal tolik, že pozitiva jednoznačně převažují nad negativy. Magor byl manažerem Plastiků. Tato kapela zhudebnila mnohé Bondyho básně, hlavně na albu Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned z roku 1978. Druhá sloka písně „Toxika“ zní třeba: „Piju pivo žeru prášky / stejně sotva usnout smím / Ráno prodám prázdný flašky / Julie mi helfne s tím.“
„Nezbývá mi v třiačtyřiceti už nic než se stát mudrcem.“
Bondy cenil underground jako nezastupitelnou složku svobodné kultury a podmínku přežití národa v totalitě. Byla to primitivní forma toho, co on kultivoval ve svém literárním a filozofickém díle. Pochopením tolik neoplýval pro oficiální disent, který nazýval stínovým establishmentem. Uznával jen více levicové členy jako byl třeba Petr Uhl, kterého nazval jeho bílou vránou. Působil jako nesmlouvavý mentor mladých literátů, Jáchym Topol ho oslovoval dědku. „To je povinnost, z níž se nemohu vykroutit, podmínky, v nichž živoří naše kultura, jsou tak těžké, že je třeba vítat každého, kdo se chce podílet, vždyť nemůže česká kultura mít normu ve slátaninách počínajících Kunderou a končících Procházkovou.“ Básníkem je i jeho syn Zbyněk, univerzitní docent. O svém otci v rozhovoru pro iDNES.cz řekl, že byl „nesmírně společenský a opravdu okouzlující. Když chtěl.“ A také: „Poslal jsem mu i jednu svou básničku a on vzkázal, že dobrý. Když dobrý, tak dobrý…”
Vlnění, vření a proměňování
Kromě autobiografických próz byla Bondyho poznávací značkou ještě mystická pohádka – ať už neadresná jako Šaman nebo Mníšek, nebo inspirovaná konkrétními osobnostmi jako Buddha (ten je vlastně seriózním filozofickým portrétem), Gottschalk, Severin, Kratés, Hatto nebo Lao’c. Hlavním tématem v nich je strastiplná cesta za osvícením na sklonku života. Vždy je podkresluje nějaký filozofický princip – samovznik v Hattonovi nebo konání nekonáním u Lao’c. Bondy snoubí sebevědomí a seberdoušení ve snaze vyjevit, jak těžké, ne-li nemožné je osvobodit se z celoživotního pokrytectví. V prozaických metaforách pokračuje po sametové revoluci, která ho překvapila, ale na jeho opozičním statusu nic nezměnila. Dál zastává levici, kritizuje mainstream, teď kapitalismus. Mizí z Prahy, už před rokem 1989 pobývá v Telči. V roce 1993 se definitivně stěhuje do Bratislavy, kde mu nabídnou místo hostujícího profesora s bytem.
Poslední knihu Telepatika napsal v roce 1999, ale dochovaly se z ní jen fragmenty, které se navíc nedají přečíst. Poslední, kterou máme k dispozici, je tedy próza Dlouhé ucho inspirovaná poslední cestou Lao’c. V tomto roce se navždy rozloučil s Bohumilem Hrabalem, jenž ho na své chatě v Kersku informoval, že brzy umře. Bondy odešel v slzách, už v roce 1994 dal sbohem své celoživotní družce Julii (obrací se k ní v dojemných dopisech otištěných v próze Severin z roku 1995).
Počítačový print Dlouhého ucha se v povodňovém chaosu roku 1997 ztratil v olomouckém nakladatelství Votobia. O další přepis rukopisu se pak pokoušel bratislavský vydavatel Augustín Fischer, na škrabopisu si ale vylámal zuby. Až v roce 2019 někdejší redaktor Votobie Jiří Olič původní Ucho našel. V deštivém jaru 2020 nakladatelství Akropolis konečně po dlouhém intermezzu dopřálo sluchu Bondyho testamentu.
„Na život a smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.“
O co v něm jde? Postava inspirovaná legendárním Lao’c pracuje na císařském dvoře jako kolektor lidových písní. Najednou zjišťuje, že celý život místo aby hledal, jenom hlídal. V depresi se zhroutí na postel a tu se mu jasně zjevuje tao – cesta. Zatímco v předchozích knihách filozofoval, tady podává psychedelické popisy vytržení. Dojde až na hranice říše, kde celník najednou mluví slovensky. Poznává v Uchovi mudrce a prosí ho, aby zanechal psané svědectví. Po jeho sepsání se Ucho konečně uchýlí pod skalní převis, kde umírá.
„Vlnění, vření a proměňování každého proudu či vláken osnovy nenechávalo ničemu pominout, vše transformovalo, nikdy ani na okamžik nezůstávala kompaktnost chaosu s nějakým nezaplněným místem, co mu před očima pominulo, bylo jen v důsledku rozvíjení jiného proudu a samo se proměnilo v nový pramen.“ V této zvláštní pointě jako by měl na mysli samo psaní a snažil se v deltě smrti sjednotit jeho flow se životem.
V roce 2000 činí pro server iDNES.cz temné varování: „Vlády nad celým světem se zmocnila finanční oligarchie. Představuje jen pár desetin jednoho procenta. Normální je, když má vládnoucí třída procenta dvě až tři. Pokud počet příslušníků vládnoucí třídy klesne pod jedno procento, společnost ztrácí vnitřní koherenci, soudržnost. Je zle.“ Dvacátého třetího března 2007 večer, v sedmasedmdesáti letech, kdy už mnoho lidí ani neví, že ještě žije, zapije před spaním prášky na spaní. Než ulehne, zapálí si poslední cigaretu. Usne dřív, než ji stihne uhasit. Neprobudí ho ani následný požár.
Zbyněk Fišer aka Egon Bondy
(*20. ledna 1930 v Praze – † 9. dubna 2007 v Bratislavě)
Syn prvorepublikového legionáře Zbyněk Fišer si v roce 1949 volí na protest proti vlně poválečného antisemitismu pseudonym Egon Bondy. Od surrealismu se odklání k totálnímu realismu. V psaní se nechává inspirovat Honzou Krejcarovou, nespoutanou dcerou Mileny Jesenské, jedné z Kafkových lásek. V padesátých letech se přátelí se spisovatelem Bohumilem Hrabalem a výtvarníkem Vladimírem Boudníkem. Přes svůj odpor vůči vládnoucímu režimu je za totality přestávkami veden ve spisech StB pod krycími jmény Klíma, Mao nebo Oskar – dohromady to dělá asi deset let. Na základě jeho knihy Prvních deset let vznikne v roce 2009 film 3 sezóny v pekle s Kryštofem Hádkem v hlavní roli. Hrabal eskapády českých beatniků popisuje roku 1973 v knize Něžný barbar. V sedmdesátých letech už jako doktor filozofie spolupracuje s undergroundem, kapela The Plastic People of the Universe zhudebňuje jeho básně. V letech 1977–1991 pracuje na dějinách filozofie, které dodnes slouží studentům jako přátelské učebnice. Na kontě má přes čtyřicet básnických sbírek, desítky próz, divadelních her a dalších útvarů. Jeho životní družkou byla Julie Nováková, která zemřela v roce 1994. Na onen svět ji následoval v Bratislavě, kam se v devadesátých letech přestěhoval. Dvacátého třetího března 2007 usnul se zapálenou cigaretou. Na následky popálenin zemřel o dva týdny později.
Fotografie s laskavým svolením poskytl PhDr. Martin Machovec.
Poznámka: Oproti tištěné verzi editováno dle podnětů PhDr. Martina Machovce.
