Jeho pravá identita zůstává veřejnosti neznámá. Ulice Prahy zná jako málokdo. Zažil mejdany v pražských kanálech, žil mezi bezdomovci, prošel a zdokumentoval prostředí toku řeky Botič až k jejímu prameni. Mezi Eposova nejznámější díla patří rozmístění třiceti balíků sena do centra Prahy nebo vystřižení fotek prezidentských kandidátů z billboardů a jejich umístění načerno do Národní technické knihovny.
V minulosti jsi se skrze tvorbu vyjadřoval k aktuálnímu politickému dění. Zajímá tě to i dneska? Máš něco v plánu?
Mám rozdělanou práci, kde pracuji s pandemií v kontextu osamělosti a izolovanosti. Ale politické dění v tomhle ohledu komentovat nechci. Moje nosné téma je veřejný prostor. S tím souvisí i můj poslední projekt, o němž zatím nemohu mluvit. Už je nachystaný v galerii DOX, ale vzhledem ke stávajícím podmínkám netuším, kdy vlastně vyjde.
Můžeš rozvést, jak v rámci svého posledního projektu s pandemií pracuješ?
Zavřel jsem se o samotě na jednom místě v Praze a poustevničil. Připadá mi důležitý akcentovat v kontextu korony sociální izolovanost a já se snažil najít extrémní verzi této polohy.
Jak vidíš budoucnost občanské neposlušnosti jako formy projevu ve vztahu k současné politické situaci?
Na jednu stranu to dává smysl, ale ne v podobě demonstrací na Václaváku. Dneska hromadně protestovat mi přijde naprosto bizarní. Omezit základní svou svobodu pokládám momentálně za nezbytné. Dokonce bych řekl, že jde o celospolečenskou zodpovědnost. Na druhou stranu vidím velký nedostatky v tom, nakolik stát podporuje občany. Sám bych si přál, aby byla lépe zvládnutá podpora menších podnikatelů, a i kultury obecně.
Vnímáš snížení provozu a prázdné ulice Prahy jako příležitost pro vlastní vyžití ve veřejném prostoru?
V jistou chvíli jsem si dost užíval, že se ulice vyprázdnily a město vypadá jinak. Ale příležitost vidím aktuálně v tom se na chvíli zastavit a zamyslet. Co se týče uměleckých vyjádření ve veřejném prostoru, tak mě prázdné ulice nebo menší provoz naopak podněcují méně, protože se snížila i interakce potenciálních projektů s okolím.
Kultura zjemňuje konflikty uvnitř společnosti, které by se jinak odehrávaly na jiném, nebezpečnějším poli.
Je vstup do veřejného prostoru přirozené právo lidí, nebo se svými projekty snažíš spíše reagovat na to, jakým způsobem si ho developerské projekty uzurpují na základě vlastních zájmů?
V mé práci se hodně zrcadlí kontrast veřejného, soukromého a hledání hranice mezi nimi. Také ohledávám hranice toho, jak s veřejným prostorem lze nakládat. To, že velký subjekty ohýbají veřejný prostor ve svůj prospěch, je fakt a já se snažím akcentovat, že i lidi mají právo se v něm vyjadřovat.
Co je podle tebe závažnější – opanování veřejného prostoru firmou, nebo politickými stranami?
Na oboje se koukám z vícero rovin. Dost často je opanování veřejného prostoru politickými subjekty spojený se soukromými zájmy. Právě tohle propojení dvou světů je podle mě problematický a svými projekty se na něj snažím reagovat. Vezmi si například reklamy nebo lépe řečeno billboardy ve veřejném prostoru. Politika nastavuje pravidla a má prostředky na změnu pravidel, na druhou stranu billboardy jsou prostředek k veřejné propagaci, skrze něž se lze do politiky dostat. A to je z principu špatně. Nemusíme si dělat iluze, že v rámci soukromý i veřejný sféry nedochází k zákulisním paktům, jejichž důsledky pak veřejnej prostor schytává.
To tě motivovalo k bombardování billboardů baňkami s barvou nebo vyříznutí tváří prezidentských kandidátů z billboardů?
Jo. Střet zájmů veřejného a soukromého, který pak odnáší veřejný prostor a takříkajíc obyčejný lidi, mě irituje.
Chtěl bys, aby se do podoby města zapojovalo co nejvíc lidí? Dokážeš si představit takovou míru svobody?
Veřejný prostor určitým způsobem stále funguje jako prostředí, kde pravidla nikdo nerespektuje. Pak záleží, nakolik si kdo veřejný prostor uzurpuje. Mně se líbí, že každý má příležitost se do veřejného prostoru otisknout. Koneckonců sám toho využívám. Do jisté míry jde taky o to, nakolik je vnímání veřejného prostoru kulturně a společensky zdravě nastavené. Oboje by podle mě mělo existovat v symbióze a rovnováze. Přeci není cílem společnosti vyhnat z něj pryč soukromý subjekty. Díky tomu je pak veřejný prostor svobodným prostředím. Podle mě by měly být pravidly podporovány spíš malé projekty „zezdola“, a ne aby je vytlačovali velcí soukromí hráči.
Nejsi v tomhle kontextu už ty sám v rozporu jako velké umělecké jméno?
V hodně zúžené perspektivě ano. V rámci celý společnosti jsem ale jenom člověk, který bojuje zespoda. A stále bojuju i o to, abych se svými aktivitami uživil. Také si myslím, že toho pro svobodu ve veřejném prostoru dělám hodně. Moje projekty nepřinášejí primárně komerční zisk, ačkoliv se mi nějaký věci povedly a vydělaly peníze. Navzdory tomu si nemůžu dovolit naplňovat svoje umělecké vize v plném rozsahu. Nějaké umělecké renomé mám, a přesto stále bojuju s lidskou omezeností. Je mi jasné, že to bude trvat ještě dvě generace, než se pravidla nastaví správným směrem.
Jak si myslíš, že se bude rozvíjet graffiti?
V Praze jsou části města, kde se graffiti může stát běžným koloritem. Náš vztah k veřejnému prostoru je jiný než například u jihoamerických národů, kde je graffiti běžnou součástí města. Nás v tomhle ohledu zpomalili komunisti. Češi si nevybudovali vztah k veřejnému prostoru a desetiletí žili v tom, že s ním v podstatě nic nezmůžou. Soukromé aktivity v Česku byly eliminovány na nulu. Přesto si dokážu představit, že třeba některé části Žižkova budou podobně progresivní jako některé části Berlína, kde jsou posprejované i historické budovy.
Jsou tvoje umělecké projekty spíš společenskými gesty, nebo uměleckým vyjádřením? Narážím na tvůj poslední projekt, kdy jsi žil mezi bezdomovci.
Umění musí být společenským gestem, aby ve společnosti rezonovalo. V této perspektivě může ke společnosti promlouvat i namalovaný obraz. Jde o sílu sdělení a konkrétního gesta.
Myslíš si, že aktivity podobného typu mají šanci něco změnit, ať už stran systému, nebo politicky?
Určitě. Kultura je živá složka společnosti. Oživuje ji a zjemňuje i konflikty uvnitř ní, které by se jinak častěji odehrávaly na jiném, nebezpečnějším poli.
Odráží se v tvém robinhoodovském přístupu k veřejnému prostoru či soucitu obsaženém v přinášení vhledu do života bezdomovce i tvoje skautská minulost?
Určitě ano. Myslím, že když má člověk s někým soucit, měl by se umět naladit na životní situaci toho člověka. Konkrétně u toho bezdomovectví jsem se do této roviny dostal.
Co tedy mohou lidé podle tebe dělat, aby veřejnému prostoru prospěli?
Víc se o něj zajímat. I o věci, o kterých se rozhoduje ve veřejném prostoru. Ten totiž utváří celospolečenskou náladu a společnost by o něj proto měla pečovat.
Co si myslíš o tvém srovnávání s Banksym a o něm jako o umělci?
Chápu naše srovnání jako zkratku. Oba vystupujeme v anonymitě a oba vycházíme ze stejné subkultury, tedy z graffiti. Na rozdíl od Banksyho ale nejsem v pozici komerčního establishmentu a samozřejmě styl naší práce je rozdílný. Moje práce se soustředí na prožitek ve veřejném prostoru a přinášení svědectví. Tam lze spatřovat podobnost i rozdílnost.
Jaký je přechod z ulice do galerie, ztratil jsi tak tvůrčí svobodu tím, že už se svými projekty živíš?
Můj přerod pražská graffiti scéna vnímala citlivě. Někteří sprejeři mě hejtujou do dneška. Já se tomu ale maximálně směju. Je to omezený vnímání věci. Navíc nejde o veřejný lynč mojí osoby na graffiti scéně, ale primárně mě kluci kritizují osobně. Dřív se stávalo, že mi týpci chtěli i rozbít hubu. Snažím se o to, aby moje díla byla živou interakcí s veřejným prostorem. To je zkušenost, kterou jsem si z graffiti přinesl. Když nastříkáš plátno sprejem, stane se z něj mrtvá věc.
Vyzkoušel sis život bezdomovce. Jaké šance k přežití poskytuje město lidem bez domova?
Problematika bezdomovectví je komplexní a společnost by měla věnovat větší pozornost prevenci a osvětě. Tím setřeme problematiku sociálních rozdílů. Problém začíná totiž mnohem dříve. Od dětských domovů, přes sociální péči, vězeňství. Řada lidí, kteří se dostanou do kriminálu, končí na ulici. Z tohohle hlediska se společnosti vyplatí investovat do prevence.
Pohybuješ se často na nebezpečných místech či vyloučených lokalitách. Jak často ti jde o hubu?
Občas. Když potkáš týpka, co jede tři dny na peří, nespal a chová se agresivně, tak ti jde o hubu. Znal jsem jednoho bezdomovce, už nějž hrozilo, že mu rupne v kouli a umlátí někoho k smrti.
Míváš konflikty s policií?
Jednou jsem dostal od policajta pěstí jako teenager. Chytli mě při malování a já byl drzej. Divoký byly devadesátky, teď už je to v klidu. Míra rizika je navíc u každýho policajta jiná. Když se k policii dostane někdo, kdo si přišel primárně něco dokazovat, je to průser a takových lidí je u policie podle mě víc než v jiných povoláních, když to řeknu kulantně.
Co ty a návykové látky? Nepiješ alkohol, kafe, nekouříš?
Hulil jsem od puberty do pětadvaceti. V té době pro mě byla tráva nedílná součást graffiti kultury. Prošel jsem si taky vleklou závislostí na chlastu a na kokainu. Čistej jsem poslední dva roky.
