Aktuální článek
Extáze, trans a paranoia ve starověkém Řecku

Extáze, trans a paranoia ve starověkém Řecku

Profilový obrázek
  • Poznejte kořeny euroamerické civilizace: krájené, sušené, míchané s vínem. Kdo nechápe, nechť se zeptá věštebných par.

Bájní hrdinové popíjející opiové víno nebo kněžky věštící budoucnost díky inhalaci euforizujících plynů. Působí takové obrazy nepravděpodobně? Ano, protože o historii užívání psychotropních látek se běžně vůbec nedozvíme. Naši antičtí předkové, duchovní zakladatelé současné evropské i americké civilizace, přitom psychoaktivní látky bezpochyby užívali. Sloužily jim k léčbě nemocí, k magickým či náboženským rituálům anebo je užívali prostě jenom tak.

Obyvatelé starověkých říší, které se rozprostíraly v oblasti Středozemního moře, ovšem žádnou zvláštní kategorii pro „drogy“ v našem slova smyslu neměli. Byliny, léčiva, alkohol i různé pryskyřice se sbíraly a smíchávaly podomácku anebo je přivážely obchodní karavany. Lidé se přitom jejich konzumaci někdy oddávali až natolik bezuzdně, že podnítili chápání intoxikace jako morální a společenské hrozby.

Stigmatizace tradic spojených s užíváním psychotropních látek ale souvisela také s nastupujícím politickým vlivem křesťanství, které konkurenční náboženské tradice potíralo a vykreslovalo je doslova démonicky. Novodobá evropská historiografie tak starověké koncepty změny vědomí dlouho opomíjela, dokud jeden z největších moderních filozofů Friedrich Nietzsche – a po něm i nadšenci květinové generace a současní vědci – nezačali svět extatických antických rituálů a drogových kultů znovu objevovat. Mnoho dnešních teorií o vztahu vědomí měnících látek ke starověkým kulturám je sice zatíženo nekritickým entuziasmem jejich obhájců, faktem ale zůstává, že dobové prameny o konzumaci psychotropních látek hovoří někdy zcela jasně, jindy mlhavěji. A dokonce se zdá, že se stavů transu nebo extáze neštítili ani někteří z antických otců evropské filozofie. Představme si proto nyní dopodrobna starověké Řecko.

Magie, léčitelství nebo protověda?

V dobách antického Řecka se hranice mezi náboženstvím, magií, medicínou a filozofií teprve utvářela. Doktoři a léčitelé proto často připomínali spíš šamany a bylinkáře; třeba léčitel zvaný iatromantis byl zároveň i věštcem a prorokem. Očekávalo se, že umí oprostit svou duši od těla a nechat ji volně cestovat – tedy vstupovat do dlouhých stavů extáze (ekstatis znamenalo být doslova „mimo sebe“), v nichž mohl léčit nemoci či věštit budoucnost.

„Mírná dávka durmanu navozuje rozpustilost a libé pocity, dvojitá však už pobláznění a klamy, trojitá trvalé šílenství a čtyřnásobná smrt.“

I předsókratovský filozof Empedoklés se v básni „Očistná píseň“ představuje jako „věštec a léčitel“; jinde popisuje schopnost poznání všech farmak proti nemoci a stáří, související s uměním vlády nad počasím a mocí křísit mrtvé. Farmaka přitom ve starověkém Řecku nebyla na léky a jedy (nebo drogy) vůbec rozlišována. Pharmakon byla jakákoli látka vyvolávající intoxikaci či změny ve vnímání. Mohlo se proto jednat i o parfém, barevný pigment nebo třeba magický talisman.

Existovali ale i specialisté na rostlinná farmaka, nacházející se někde na pomezí lidové magie a protovědecké praxe. Popsal nám je starověký filozof a zakladatel vědecké botaniky Theofrastos. Nazývali se buď rhizotomoi (doslova „kráječi kořenů“), nebo pharmakopolai („prodejci léčiv“). Živili se prodejem přípravků proti nejrůznějším bolestem, nemocem či sexuálním neduhům – lektvarů lásky, které všichni známe z pohádek, nevyjímaje. Theofrastos nám ve svém spise O zkoumání rostlin zachoval i některé z jejich praktických znalostí o bylinách. Píše tam například o durmanu obecném, který – jak dnes víme – obsahuje halucinogenní tropanové alkaloidy. Jeho mírná dávka odvážená na tři dvacetiny starořecké unce prý navozuje rozpustilost a libé pocity, dvojitá však už pobláznění a klamy, trojitá trvalé šílenství a čtyřnásobná smrt. Takový popis účinků durmanu je v podstatě dodnes platný. Jiné poznatky lidových bylinkářů ale Theofrastos odmítl jako pověry: třeba nutnost vyhloubit mečem kolem mandragory tři kruhy a promlouvat přitom o tajemství lásky předtím, než ji vytrhnete, nebo vykopávat pivoňku pouze v noci, protože jinak by vám datel, její ochránce, mohl způsobit vyhřeznutí střev.

Odvary a narkotické směsi

Antické léčitelství bylo každopádně na znalosti bylin a jejich působení postavené. Mezi psychotropní favority z čeledi lilkovitých patřil už zmíněný durman nebo mandragora, ale také rulík a blín. Užívání bylin s tropanovými alkaloidy bylo přitom tak běžné, že i v pozdějším evropském folkloru jsou zmiňovány jakožto údajné přísady do čarodějných mastí – vyvolávají totiž pocity létání. V lidové paměti se ale uchovaly vzpomínky i na další „čarodějné“ byliny, oblíbené už za časů antického Řecka: třeba čemeřici černou, kýchavici bílou nebo kadidlo, jehož vůně se později stala součástí křesťanských rituálů. A výzkumy ukazují, že nejspíš ne náhodou – kadidlo působí jako antidepresivum a snižuje úzkost. Neměli bychom ale zapomínat ani na mák setý, z něhož staří Řekové získávali opium.

Víno se mísilo třeba s myrhou, kadidlem nebo opiem – opiovým vínem prý zaháněla smutek i Helena v Homérově Odyssei.

Různých způsobů úpravy narkotických bylin přitom existovala celá řada. Vedle extrahování olejů a šťáv, sušení či vaření kořenů se byliny i pálily a inhalovaly a ze všeho nejčastěji se přidávaly do vína. Starořecké víno ovšem nebylo současnému vínu příliš podobné. Velmi často se míchalo s přísadami kvůli dochucení (výjimkou nebyla třeba skořice nebo mořská voda) a hlavně pro zesílení intoxikace. Mísilo se třeba s myrhou, kadidlem nebo opiem – opiovým vínem prý zaháněla smutek i Helena v Homérově Odyssei. Oblíbenou omamnou přísadou byl i apsinthion, doslova „nepitelný“ kvůli jeho hořké chuti. Dnes mu říkáme pelyněk pravý a s alkoholem pořád tvoří známý pár (ačkoli obsah psychoaktivního thujonu je v absintu dnes přísně regulován).

Dříve se ale kromě zábavy užívala bylinná vína hlavně k léčbě. Otec moderní medicíny Hippokratés nám zanechal třeba psychoaktivní recept k léčbě tetanu: „Pomelte pelyněk, bobkový list nebo semena blínu s kadidlem; namočte vše do bílého vína a přelejte do nové nádoby; přidejte stejné množství oleje, jako bylo vína, prohřejte a pomažte tím hojně tělo pacienta. I k pití mu dejte sladké bílé víno ve velikém množství.“

Euforií proti šílenství – opiem proti kocovině

Řekům se nevyhýbala ani onemocnění psychická. Žádná složitá typologie duševních nemocí ale neexistovala, antičtí léčitelé rozpoznávali a léčili pouze jejich zjevné projevy (což platilo i u nemocí těla). Hlavní znak duševní poruchy byl nazýván paranoia a jednalo se o změnu či úplnou ztrátu logického úsudku, případně rozumu jako takového. Mnohdy ale stačilo jen zakoušet silné emoce. Různé projevy paranoie pak léčili Řekové dost jednoduše – prostě jaksi „vyvážili“ její příznaky účinkem psychotropních bylin. Maničtí a nezvladatelní pacienti proto dostávali uspávací a otupující směsi, emocionální soužení se naopak léčilo pomocí halucinogenů a látek navozujících euforii. I Hippokratés radil léčit pacienta trpícího dlouhodobým zármutkem a sebedestruktivními sklony mandragorou, a to tak dlouho, dokud se jeho stav nepřehoupne téměř k mánii. Populární bylinou k léčbě paranoie byla taky čemeřice, která je jinak prudce jedovatá. Sloužila především k vyvolání průjmu – věřilo se, že pacienta očistí, protože vyplavuje nemoci ven z těla. Vzhledem k popularitě průjmové terapie vzniklo dokonce i zvláštní adjektivum – vyléčený pacient byl doslova „vyčemeřicován“.

S častým používáním jedovatých, euforizujících, sedativních nebo analgetických léčiv se však podobně jako dnes pojilo riziko vzniku chronické závislosti. Římský lékař Galén už během třetího století našeho letopočtu varoval před lékaři, kteří svým pacientům předepisují přehnaná množství léků. Někteří prý dokonce beze všeho podporovali své pacienty, aby se z nevolnosti po nadměrném pití alkoholu „spravovali“ pomocí opia či blínu. Nelze se proto divit, že paranoia nebo úmrtí způsobená předávkováním nepředstavovala v antice nic výjimečného.

Kam zmizelo konopí?

Vzhledem k výše zmíněnému se jeden asi podiví, proč Řekové nebo Římané vedle všech potenciálně smrtících psychotropních bylin neužívali i mnohem bezpečnější konopí. Předně je třeba říct, že konopí jako rostlinu tu znali jenom někteří, a to ještě spíš jako technický materiál. S jeho účinky na lidskou psychiku nejspíš ale nebyli seznámení vůbec.

Sousední „barbarští“ Skythové přitom konopí znali a patrně i běžně inhalovali – podle řeckého historika Hérodota se očišťovali dýmem z konopí na závěr svých pohřebních obřadů. Postavili si prý jakýsi stan z kůlů utěsněných kůží, do jehož středu naházeli rozpálené kameny. Ty pak zasypali hrstmi konopných semen (nebo osemeněných palic), vlezli si dovnitř a čekali, až „semeno začne dýmat a vyvíjet tolik par, že by to žádná řecká lázeň nedokázala. Takovou lázeň užívají si tak, že výskají radostí.“

I přesto zůstalo konopí jakožto léčivo v Řecku a Římě okrajovou záležitostí; lidem prý dokonce působilo bolesti hlavy. Podle římského lékaře Galéna lze užívat alespoň pečené listy konopí podávané s vínem u jídla anebo si dávat konopný obklad na čelo.

Kouzelné lektvary a magické papyry

Současné představy o účincích kouzelných lektvarů nejspíš vycházejí z antické myšlenky, že nad chováním a vůlí člověka ocitnuvšího se pod vlivem psychotropního nápoje může cíleně převzít kontrolu někdo jiný. V Homérově Odyssei třeba čarodějka Kirké promění Odysseovy lodníky ve vepře, aby je přinutila zůstat v její společnosti. Kouzlo je ukryté v elixíru ze sýra, ječmene, medu a jakýchsi zlovolných bylin, svařených v silném červeném víně. Můžeme se jenom dohadovat, zda měl Homér na mysli mandragoru nebo jiný antický halucinogen; zdejší obraz Kirké ale každopádně může odkazovat právě ke skupině bylinkářů, kteří se živili sběrem a přípravou kořenů léčivých bylin – zmíněných rhizotomoi (sama Kirké je tu označována přídomkem polypharmakos, tedy znající mnohá léčiva).

„Semeno začne dýmat a vyvíjet tolik par, že by to žádná řecká lázeň nedokázala. Takovou lázeň užívají si tak, že výskají radostí.“

Svět magicko-léčitelských profesí byl ve své době od myšlenek spisovatelů a filozofů, kteří nám o něm zanechali zprávy, dosti vzdálený. Kouzelníci a bylinkáři si znalosti nepředávali pouze formou praktické výuky, často je získávali i s pomocí bohů nebo duchů. Takzvané Řecké magické papyry popisují vedle různých proroctví, snů, vizí nebo iniciačních rituálů také kouzla k vyvolávání daimonů – božských bytostí (určitě si je tedy nepředstavujme jako strašidelné křesťanské démony), které mohou kouzelníkovi poskytnout i znalosti magických bylin. Receptů na magické elixíry je přitom v magických papyrech požehnaně – zmiňují více než 450 různých ingrediencí bylinného, minerálního nebo zvířecího původu, které se mohou pálit a inhalovat, mazat na tělo, případně polykat smíchané s vínem nebo olivovým olejem.

Vedle mandragory, blínu, opia, myrhy a dalších popisují papyry třeba i rituální využití pelyňku pravého. Kouzlo nazvané „Šalamounův pád“ popisuje rituál, v němž se mág společně s médiem mají po několikadenní očistě odebrat do otevřeného prostoru a ozdobit se rostlinami oslovovaného božstva. Čaroděj sedmkrát pronese zaříkávání, potom zapálí vonnou směs, provede úlitbu a zaříkávání sedmkrát zopakuje. Médium upadne v transu na zem, mág si k němu přisedne a žádá jej o proroctví. Na závěr se oba korunují věncem z pelyňku.

Bohové zemského plynu

Extatické formy věštění se ale netýkaly jenom kouzelníků. Po celém Řecku se nacházely věštírny, které byly na rozdíl od mnoha magicko-léčitelských praxí vnímány jako oficiální instituce, do nichž se chodívali radit s bohy i samotní panovníci. Asi nejznámější věštírna starověkého Řecka se nacházela uvnitř Apollónova chrámu v Delfách. Zdejší věštkyně zvané pýthie byly speciálně vybírány s ohledem na sexuální čistotu a chráněny před kontaktem s lidmi z venkovního světa – jako ústa boha Apollóna mohly promlouvat k cizím lidem pouze prostřednictvím věštby.

Při věštění seděla pýthie na trojnožce v nitru svatyně, „prorocké místnosti“ manteion, a poté, co jí tazatel zadal otázku, upadla do poklidného věštebného transu nazvaného enthousiasmos (doslova „naplněný božským“). Bůh Apollón pak pýthii zjevoval vize, které jasnou a zřetelnou řečí interpretovala, ačkoli obsah jejích odpovědí byl prý často nejasný či dvojsmyslný.

Ze starověkých popisů se dozvídáme, že pýthie přicházela ke své trojnožce „v místě, kde je země rozštěpená, vydechujíc božské výpary. Okamžitě otěhotní božskou mocí a je k proroctví hned inspirována“. Věštebné páry podle filozofa a cestopisce Strabóna sladce voněly a jejich účinek i množství ve svatyni s časem kolísaly. Je tedy možné, že se pýthie dostávaly do transu díky inhalaci zemního plynu? Vědci se v tomto ohledu stále přou. Výzkum z devadesátých let ukázal, že zemské trhliny se pod Apollónovým chrámem nejspíš opravdu nacházely – a že z nich vzlínal i sladce vonící etylen, který slabě euforizující účinky skutečně má. K dosažení euforického efektu by však musela být koncentrace etylenu ve svatyni opravdu značná a v kombinaci s jeho vysokou hořlavostí by nejspíš snadno docházelo k explozím. O nich nám však historie žádné zprávy nezanechala.

Zhoubovaný Dionýsos

Pýthiin klidný „entuziasmus“ byl zcela odlišný od divoké mánie, kterou projevovaly mainady (později též bakchantky) – uctívačky boha Dionýsa. Androgynní bůh spojovaný také s rituálním šílenstvím byl především bohem vína a intoxikace (nezapomínejme ale, že pod starořeckým vínem se klidně mohl ukrývat třeba i odvar z mandragory). Michael Rinella proto ve své knize Pharmakon uvažuje, že Dionýsovo spojení s kultem vína je až pozdější asociací – původně mohl být Dionýsos bohem všech psychoaktivních látek bez rozdílu. A co víc, určité indicie ve vyprávění o Dionýsově dvojitém porodu, spojovaném se zemí a blesky dovádějí Rinellu až k myšlence, že původní kult divokého boha byl spojený s konzumací lysohlávek. V antice totiž byly blesky a hromy s růstem hub často spojovány. Podle jednoho z mýtů byl navíc Dionýsos v mládí vykrmován medem. Znalosti o medu a přípravě medoviny přitom zůstaly v řeckém prostředí už z dob mínojské civilizace – a v mínojsko-mykénské verzi mýtu o hrdinovi a bohu Glaukovi lze objevit zajímavou paralelu i k příběhu z Dionýsova dětství. Jako malý chlapec se totiž Glaukos prý utopil v nádobě s medem, aby později znovu ožil a získal věštecké schopnosti. Glaucus přitom doslova znamená namodrale šedý. Kdo někdy sbíral lysohlávky a nakládal je do medu, určitě si jejich šedomodrý odstín snadno vybaví. Jedná se samozřejmě o spekulaci, ale kdoví – lysohlávky rostly v Evropě už od pravěku.

Starověké náboženské tradice spojené s užíváním psychoaktivních látek se neomezovaly jenom na Řecko; existují vodítka, že byly běžné také ve starověkém Egyptě, Judsku nebo Mezopotámii. O nich si ale povíme až příště.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!