Aktuální článek
Granada: Zpátky do jeskyní

Granada: Zpátky do jeskyní

Profilový obrázek
  • Toužíte někdy po úniku z civilizace třeba do jeskyní na jihu Španělska? Tady se dozvíte, jak moc bezvadný je to nápad.
+3
Zobrazit galerii

„LSD je jako bitcoin. Můžeš jej s lidmi vyměnit za jídlo či tabák, aniž bys podporovala jejich zkorumpovanou vládu,“ zubí se na mě ve tmě Niko, mladičký Němec, který vzhledem k vodopádu temných tuhých vlasů ani nevypadá jako Němec. Má sladký úsměv, kroužek v nosní přepážce a poslední tři roky se potácí po světě s ampulkou kyseliny.

Damian, jenž je ještě mladší, teprve osmnáctiletý, se svými sluncem vyšisovanými, zacuchanými vlasy a oceánsky modrýma očima naopak vypadá jako typický Australan, a taky že je. Má uličnický výraz spratka, zbožňuje surfování a je poprvé na cestě. Poprvé ochutnává, jaké to je, žít od momentu k momentu, od sousta k soustu, brát, co zrovna je. Učí se, jak málo stačí, hladový po využití veškerého potenciálu ulice. Nahlíží do všech košů, vbíhá do restaurací pro zbytky tapas. Poznala jsem jej přes couchsurfing – poslala jsem mu žádost o nocleh během svého víkendu v jihošpanělské Granadě. Teď už svižným krokem kličkujeme mezi temnými siluetami stromů na cestě domů. Nastává čas vytáhnout čelovku.

„Míříte do mé jeskyně, co?“ předbíhá nás náhle postarší dredař.

„Pronajímám si jeskyni od Rudiho,“ brání se Damian.

„A Rudi spravuje mé jeskyně,“ směje se dredař a loučí se s tím, že prý se uvidíme později, ale teď musí jít spát, neb strávil celý týden na teknivalu v Santa Fe.

 

Hotely v Sacromonte

Do jeskyní ve skalách granadského Sacromonte utíkali už v šestnáctém století cikáni a muslimové před nucenou konverzí ke křesťanství. Dnes do nich utíkají turisté rozplývat se nad specifickým druhem flamenka zvaným zambra. Z písní, jimiž je tento tanec doprovázen, prý prýští smutek z vyloučení. Krom toho ve zdejších jeskyních vznikly hotely a byty s blyštivými koupelnami a zářivými žárovkami a postelemi s nebesy, jež rovněž slouží především turistům toužícím po stylovém zážitku. Noc v jeskyni moderního člověka vyjde třeba na padesát euro.

Stíny Albaicínu

Damian, Niko a Rudi však neobývají jeskyně v Sacromonte, ale v méně proslulém protilehlém Albaicínu. „Na stinné, horší straně. Asi i proto se u nás hodně pije,“ tvrdí Niko. Cesta se stává zapeklitou. „Možná bych si měl napsat do profilu na couchsurfingu, že aby se člověk dostal ke mně domů, je třeba podat menší sportovní výkon,“ směje se Damian, zatímco šplháme zadýchaní vzhůru.

Do albaicínských jeskyní utíkají hipíci před nucenými vzorci spořádaného života již od sedmdesátých let. Zatímco do sacromontských jeskyní chodí slunce, elektřina i internet a jejich obyvatelé zpravidla disponují povolením k pobytu v nich, nocležení ve studených albaicínských jeskyních, kam dopadá tak maximálně světlo svíček, sice nic nestojí, ale dle výkladu města jde o ilegální squatování. Moderní člověk holt potřebuje lejstro i k pobytu v jeskyni. Tvrzení postaršího dredaře, že jeskyně jsou jeho, zřejmě nebylo ničím jiným než vtipem ilustrujícím absurditu lidské honby za vlastnictvím.

Španělsko předloni přijalo zákon, který zásadně ořezal squatterská práva a urychlil proces vyklízení.

Světy k objevení

Konečně jsme se doškrábali k jeskyním. Zdravíme Rudiho, hřmotného zarostlého zrzavého muže, který tu žije pět let. Jeho jeskyně má do vchodu zasazené dřevěné dveře, jež vedou do dvou bíle omítnutých místností: kuchyňského koutku vybaveného plynovou dvouplotýnkou a židlemi a ložnice vybavené matrací. Před jeskyní se plazí hadice s vodou na mytí a barikády z nádobí. Dvě vedlejší jeskyně obývají dočasně Niko a Damian. Damian chce v jeskyni zůstat celý měsíc. Rudimu zaplatil sto eur. „Nemá žádný prachy. Co jsem mu dal, nevrazil do chlastu, ale do jeskyní. Každý den pro všechny vaří, nosí sem barely vody, hlídá naše věci, když jsme pryč,“ vysvětluje.

„Víš, co chceš od života?“ ptám se.

„Ani ne. Asi si prostě užít. Školu jsem nechal v patnácti, pak jsem se živil focením, což mi házelo dobrý peníze a nebyla to až taková otrava, ale rozhodně nechci život strávit mačkáním spouště na svatbách,“ odpovídá. Oči se mu lesknou tušením existence nádherných neobjevených světů. Usínáme takřka okamžitě, znavení výšlapem, nastupující zimou a hašišovým klidem – gram tu stojí dvě eura padesát a Niko balí jointy častěji než já své titěrné tabákové cigarety.

Mýtus šťastného bezdomovce

Ráno je ještě studenější. Na město už spadlo poledne, ale albaicínské jeskyně stále dusí stín. Promrzlí až k závisti pozorujeme béžově ozářené Sacromonte před námi. Rudi vaří kávu a ovesnou kaši. V kuchyni sedí i Slivak, věčně se usmívající Polák s čírem, který posledních deset let zasvětil squatování v Granadě a v Barceloně. „Město chce jeskyně vyklidit od hipíků a vybudovat tu turistickou stezku,“ posteskne si nad párou z kaše zasmušilý Rudi. Strach z ruky neúmluvného zákona sžírá albaicínské hipíky už léta, proti záměrům města opakovaně demonstrovali v ulicích. Nezbývá jim než se s městem soudit, ale na šťastné konce se neblýská. Španělsko předloni přijalo zákon, který zásadně ořezal squatterská práva a urychlil proces vyklízení.

„Niko? Dej mi mou mikrodávku!“ zaúpí Rudi.

„To je náš vtip. Rudiho mikrodávka je tři sta mikrogramů. Vypadá po ní úplně normálně, dál všem vaří, chodí do města pro vodu, jen se víc směje blbostem z telefonu,“ vysvětluje Niko, zatímco loví ampulku.

„Řeší se v jeskyních něco jinýho než drogy a vybírání konťáků?“ rýpnu si.

Jeskynní obyvatelstvo řeší svou hygienu v přírodních horkých pramenech.

„Ještě voda a jídlo. Zkrátka základní potřeby,“ odpovídá zcela necynicky Niko a posílá mi brko. Chci ho poslat dál, ale není kam, neb má každý osobáčka. Z ložnice se nesou Rudiho podrážděné nářky adresované maličké blondýně s okuláry a myším obličejem, kterou v jeskyni spolu s její kamarádkou hostí: „Ale já jsem, jaký jsem, a protože jsem, jaký jsem, tak jsem tady, a jsem rád, že jsem, jaký jsem, a nezměním se!“ Rudi tvrdí, že tu zažívá ráj, že má vše, co potřebuje, ale v hlase mu skřípají nastřádané křivdy a zadržovaná zloba. Vypadá přinejmenším o pět let starší, než je. Pozoruji jeho ušmudlaný obličej, šňůry oblečení už navždycky prožraného špínou. Stojí přede mnou realizace mýtu onoho dobrovolného a šťastného bezdomovce, mýtu, jímž se v české debatě často hájí asociální politika státu v oblasti bydlení?

Život na zádech

Damianův světlý chlapecký obličej se zoufale noří do límce bundy. Naše promrzlost je silnější než naše lenost. Pojedeme do Santa Fe! Teknival už zřejmě skončil, ale třeba začne jiný a hlavně tam mezi olivovými háji zurčí přírodní horké prameny, v nichž zřejmě veškeré jeskynní obyvatelstvo řeší jak svou hygienu, tak stesk po horku. Balíme se a klesáme zpátky do starého města kamenných zdí a úzkých uliček lemovaných obchody s tureckými kalhotami a šátky posetými ornamenty.

„Jediné, co ti chybí, je pes,“ směje se mi náhle Niko.

„Co tím myslíš?“ reaguji.

„Podívej se na sebe,“ ukazuje pobaveně na mé neučesané, khaki krosnou obtěžkané já ve výloze, „kdybys měla psa, lidi by ti házeli drobáky sami od sebe.“ Propukám ve smích spolu s ním. Vždyť teď sama nejsem ničím jiným než dobrovolným a šťastným bezdomovcem se životem sbaleným na zádech.

Poznámka: Hledat je v granadských jeskyních budete asi marně. Jména všech protagonistů byla totiž pozměněna.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!