Aktuální článek
Jack Kerouac: Hipster s cirhózou jater

Jack Kerouac: Hipster s cirhózou jater

Profilový obrázek
  • Tak dlouho toužil prosadit svůj svéhlavý styl, až se mu to podařilo a on se upil. Litoval autocenzury a kompromisů, které musel udělat, nebo jen neunesl tíhu slávy?

„Vykouřil jsem v životě víc marihuany než kdokoli, koho jste kdy potkal,“ říká idol jedné generace při svém posledním interview v říjnu 1969 a svou upřímnost hned splachuje řádným lokem whisky. „Měli by ji zlegalizovat a zdanit. Zdanit. Jo: ,Jednu krábu marihuany, prosím!‘ To ostatní jsou jedy. Acid je jed, speed je jed, STP je jed. Tráva? To nic není.“ A co chlast, Jacku? Tahle otázka nepadne, to by byla podpásovka. Vlastně nadpásovka. Nesmrtelný autor svá játra dávno nemá pod kontrolou.

Osudová Mary

Bělmo kolem blankytně modrých očí má charakteristicky zažloutlé. Jsou smutné jako oči apačského náčelníka, kterému bledé tváře kradou zem. Hipíci se zmocňují té beatnické. Náčelník svlaží hrdlo dalším hltem ohnivé vody. „Jednou jsem přešel přes mexickou hranici s kilem trávy v hedvábném šátku přivázaném kolem pasu,“ žoviálně mžourá. „V ruce jsem měl velkou flašku tequilly. Zamířil jsem si to rovnou k celníkovi a ptám se, jestli by si nedal loka. A on na to: ,Ne. Můžete pokračovat, seňore.‘“ Spisovatel s bezednou kapsou historek se narodil do frankokanadské komunity v massachusettském Lowellu ve Spojených státech jako Jean-Louis Lebris de Kerouac. Jeho mateřštinou byla fránina, anglicky se začal učit v šesti letech. Bojoval s ní až do puberty. Nakonec se stal jedním z jejích nejslavnějších bardů. Ve čtyřech letech mu zemřel starší bratr Gerard, zavzpomínal na něj v knize Vize Gerarda. Měl ještě sestru Caroline, ale ani tu nepřežil. V roce 1964 ji skolil infarkt. Citlivého Ti Jeana (Honzík), jak mu doma říkali, smrt bratra hluboce poznamenala. Rodiče taky, otec Leo začal pít ještě víc než předtím. Když mu v roce 1936 vylitá řeka Merimack zaplavila živnost, tedy tiskárnu, přišel o svou nezávislost. Předznamenalo to jeho konec. Na smrtelné posteli Jack otci slíbil, že se postará o matku Gabrielle. V pozdějším životě ji opravdu nikdy neopustil.

Z chlapce nedělá muže ani tak láska jako její ztráta.

Na střední škole se věnuje četbě a sportu. V maturitním ročníku se zamiluje do spolužačky Mary Caneyové. Se svým neomylným smyslem pro nostalgii později tvrdí, že to byla jediná žena, kterou kdy miloval. Chodí spolu ještě na Kolumbijské univerzitě, kam se Jack dostává na sportovní stipendium skrz americký fotbal. Pár brzy rozdělí odlišný pohled na život, pak už to jde s Jackem akademicky z kopce. Podobně to měl mimochodem i o generaci mladší alkoholik Jim Morrison, který dospěl do věčných lovišť jen dva roky po svém oblíbeném spisovateli. Svou šanci na šťastný maloměšťácký život propásl s jinou Mary – Mary Werbelowovou. Na prvním albu Doors je o ní píseň „Crystal Ship“. Jack svou Mary zvěčnil v knize Maggie Cassidyová.

V prosinci roku 1942 dává výšce vale. Po rimbaudovsku se vrací na zimu do rodného Lowellu, aby se na jaře vydal na cestu. Ale nedobrovolně. Ze zápecí ho vystrnaďuje povolávací rozkaz námořnictva Spojených států. Narukuje, ale nadřízení brzy nazřou, že mladík je sice zdatný fyzicky, ale už ne tak psychicky. Dostane modrou, ale námořnickou kariéru nevzdává. Nechá se najmout na loď plující do anglického Liverpoolu, aby tam na chvíli stanul na válečné evropské půdě. Pak se vrátí do New Yorku a poflakuje se po kampusu Kolumbijské univerzity. Zatímco z Evropy se stává spálená země, dává se tu dohromady zdravé jádro beatnické generace. Nejistý židovský intelektuál s velkým srdcem Allen Ginsberg, feťácký kšeftsman Herbert Huncke a aristokratický pistolník William Burroughs. A Lucien Carr, první ze jmen beatnické idolatrie.

Je lepší být anonymní na světě než slavný v nebi.

Lucien je neomalený a šílený. Když to na něj přijde, zakousne se do skleničky a drtí sklo mezi zuby. Všichni touží po jeho pozornosti a ani Jack není výjimkou. „Jo, takhle se má žít,“ říká si, ale brzy mu sklapne. V touze po Carrovi je na tom nejbídněji učitel David Eamon Kammerer, ten ho vyloženě stalkuje. Carr je k němu chladný, ale ani ho nijak neodkopává. Tedy až na osudný večer 13. srpna 1944, kdy svého obdivovatele Kammerera ubodá a jeho tělo hodí do řeky Hudson. Druhý den to nevydrží a svěří se. „Pročs to proboha udělal?“ nechápe Jack, ale pomůže kamarádovi zbavit se nože doličného. Odborník na právní kličky Burroughs radí jít se udat. Carr je nezletilý a taky to může uhrát na nepříčetnost. „Starouše“ poslechne a vyvázne pobytem v nápravném zařízení. Po propuštění není po buřiči ani památky. Jeho život naplní práce v tiskové agentuře UPI, kde stroze píše stručné texty (Jack půjde v tomto ohledu opačnou cestou). A aby se před zákonem hodil do lepšího světla, 22. srpna se Kerouac žení s přítelkyní Eddie Parkerovou. Láska na celý život to není, ale aspoň se jmenuje stejně jako jeho oblíbený bebopový saxofonista Charlie. Dostane podmínku a z incidentu vytěží spolu s Burroughsem text A hroši se uvařili ve svých nádržích. Ten ale vyjde, až budou oba autoři slavní. Manželství trvá jen pár týdnů.

Šprajc v okně

Zatímco Kerouac se s perem v ruce už narodil, Burroughs začal psát poté, co v hlavním městě Mexika, kde se ukrýval před federálními úřady, které ho naháněly za pěstování marihuany v Texasu, zastřelil svou manželku Joan Wellmerovou. Nebylo to schválně. Zbraň jinak neomylného střelce měla vychýlenou mušku a nechtěně ukončila neutěšenou existenci těžké závislačky na amfetaminu benzedrinu. Burroughs byl na heroinu, do Mexika emigroval proto, že tam byl levný. Pohoda skončila a musel prchat znovu, tentokrát zvolil Maroko, kde popustil uzdičku své homosexualitě. Prasárny s nezletilými hochy barvitě popsal v experimentální próze Nahý oběd. Jack mu totiž kdysi řekl, že jednou napíše knížku jménem Nahý oběd. Proroctví se vyplnilo beze zbytku.

Do marockého Tangeru mu ji Jack v polovině padesátých let za letenku přiletí přeťukat na psacím stroji. Jižní podnebí mu přijde vhod, protože je na dně s nervy kvůli průtahům s vydáváním svého vlastního eposu, který se tehdy ještě nejmenoval Na cestě. Ale vraťme se ještě na chvíli do října 1950, kdy má ten pravý americký román teprve v hlavě. Žádá o ruku Joan Havertyovou. Děje se tak bezprostředně po smrti jejího druha, Jackova kamaráda právníka Billa Cannastry. To je vedle Luciena Carra, Neala Cassadyho a Herberta Huncka další nosná osobnost beatnického drajvu. Žil totiž naplno, následoval každý spontánní popud své psýchy bez jakékoli cenzury a do toho všeho byl ďábelsky inteligentní. Suma sumárum šílený. Jednoho dne ho v rozjíždějícím se metru napadlo, že chce vlastně vystoupit. To, že se vlak už rozjížděl, nebylo vnímáno jako dostatečný problém. Při prolézání úzkým oknem se beatnik šprajcl. Náraz jeho hlavy o zeď tunelu nebyl slučitelný se životem.

Nejsem beatnik, jsem katolík.

Joan měla pro Kerouaca nespornou výhodu. Líbila se Mémére. Tak se u něj v rodině říkalo matce Gabrielle. „Kerouac byl prostě týpek, který nejradši seděl u televize vedle matky a s lahváčem v ruce,“ uvedl v jednom rozhovoru Burroughs. Kromě slibu, který dal na smrtelném loži otci, si Jack vážil toho, že vůbec nějakou matku má. Třeba ta Ginsbergova se jmenovala Naomi a trpěla paranoidní schizofrenií. Syn s ní prožíval pekelné situace, až nakonec v roce 1956 spáchala sebevraždu a zanechala Allena doživotním výčitkám svědomí z toho, že ji nechal ve špitále, kde ji málo hlídali.

Manželství Jacka a Joan trvalo půl roku. Zlomilo se, když Joan otěhotněla. Jack nechtěl ani slyšet o tom, že by to mělo být jeho. Nepřesvědčil se, ani když se později ukázalo, že malá Jan je mu podobná jako vejce vejci. Zdědila i spisovatelské nadání, napsala několik knih. Toho už ale svědkem nebyl. V době, kdy se drala na svět, on rodil něco jiného. Něco, čím později vstoupil do dějin.

Štreka Na cestě

Konečně se mohl na plný úvazek věnovat své múze. Nebyl gay, ale jeho múza byl chlap. Neal Cassady z coloradského Denveru. Zběsilý řidič kradených aut. Ještě jako nezletilý jich šlohl pět set, aby se v nich vždy jen projel. Podobně to měl se ženami. Pro Jacka to byl „holy goof“, svatý pošuk. Jezdili spolu po Státech, Neal se předváděl a Jack ho zvěčňoval v nesčetných notesech, ve kterých rýsoval literární postavu proroka beatu Deana Moriartyho. První verzi Na cestě hodil na papír během tří dubnových týdnů roku 1951. Aby se nezdržoval zakládáním nových papírů, psal na nekonečné role. Ta, se kterou nadšeně doběhl k nakladateli, měla třicet šest metrů. Ten ho poslal domů, ať se vrátí s áčtverkami.

Kašli na telefon. Nikdo ti to nezvedne. Zkus poezii.

To udělal, ale zůstal problém s rozháranou formou textu. Kolem se zatím rozdávaly vavříny. Burroughs prodal přes sto tisíc kopií Feťáka, který vyšel v roce 1953. Pojem beat vešel ve známost románem Jeď od Johna Clellona Holmese už v roce 1952. Výraz beat ve významu „zbitý“ pocházel od Herberta Huncka, ale spojení „beatnická generace“ z něj vytvořil Jack. Na Holmese byl namíchnutý jen do té doby, kdy mu autor v rozhovoru pro Esquire přiznal kredit za autorství pojmu. Dál ho ale drásalo, že má sám na kontě román, o kterém věděl, že generaci definuje mnohem líp než Holmesova úředničina. Proč mu ho proboha nikdo nechce vydat? To vlastně věděl taky. Tvrdošíjně odmítal dělat kompromisy ohledně svého autorského stylu. Právě ten totiž generaci definoval nejlépe.

Ginsberg Jackovi zadarmo dělal manažera. Neúnavně se snažil Na cestě někde udat. Jack knihu na žádost jednoho nakladatelství sice přepracoval, ne ale k větší stravitelnosti. Naopak! Natruc přidal pasáže syrové jako tatarák. Text dostal šanci díky přímluvě Allenova kamaráda Carla Solomona, který v nakladatelství pracoval. Allen pak napsal Jackovi, ať se nezlobí, ale že to není čitelné pro nikoho, kdo Jacka osobně nezná. Jack mu odpověděl obálkou plnou zloby. Bral to jako totální zradu. Radil kamarádovi, aby, až ho někde potká, radši utíkal. Solomon nedlouho poté putoval do psychiatrické léčebny, kde se stal Ginsbergovou inspirací pro báseň „Kvílení“, aniž by po tomto druhu proslulosti prahl. Po publicitě netoužil ani Neal, ale Kerouac s Ginsbergem byli holt zuřiví reportéři.

Roky plynuly a Jack Kerouac byl pořád stejný nýmand a pořád stejně švorc. Nakonec slevil a ochotně se pustil do četných změn. Tato událost je srovnatelná s tím, když jeho český ekvivalent Bohumil Hrabal za přituhující normalizace napsal do nakladatelství Československý spisovatel, jestli by nešlo zařídit, aby mohl zase vydávat. Taky to stálo nekonečné úpravy. Jack odstranil většinu sexuálních scén, takže průkopnictví v této oblasti připadlo Burroughsovi a Ginsbergovi. Zapracoval taky na srozumitelnosti. Chtěl ponechat původní jména, ale i ta musel pro hrozbu možných žalob změnit. U této praxe zůstal i později, ale jinak si už u dalších knih vymiňoval uměleckou svobodu. Jeho styl byl bojem proti vnitřnímu cenzorovi a logicky tedy odmítal i toho vnějšího. Byl schopný napsat několik vsuvek v samostatných závorkách vedle sebe. Ať si spisovatel dělá, co chce. Jako opilec.

Beatnická generace měla kořeny v New Yorku, ale koruny jejího stromu se rozkošatily až na druhé straně kontinentu – v San Francisku. Tam našel v zahradním domku Allen Ginsberg svůj básnický výraz, který odvodil od Kerouacova učení spontánního psaní. Jeho body měl přilepené na ledničce. V roce 1956 přečetl své „Kvílení“ na ustavujícím čtení v Six Gallery. Během posledního roku ho neúnavně cizeloval (nebylo to jen „první myšlenka, nejlepší myšlenka“) pro rytmický přednes. Pozvánky rozeslal i zástupcům médií. Jack chodil po hledišti, doléval lidem červené víno a občas něco zakřičel. Druhý den toho byly plné noviny. K newyorským beatnikům se připojila sanfranciská renesance. Michael McClure, Keneth Rexroth, Robert Creely a v neposlední řadě Lawrence Ferlinghetti (letos mu bylo sto). Pár měsíců po čtení ve svém nakladatelství City Lights vydal „Kvílení“, které kromě osobitých metafor obsahuje taky hodně explicity typu „mrdat do prdele“.

Budeš mě v prosinci milovat stejně jako v květnu?

doporučujeme

Kniha se samozřejmě dostala do křížku se zákonem, ale vzhledem k bezzubé obžalobě a naopak výborné obhajobě soudce uznal, že pozitiva převažují nad negativy a obscenitu vyvažuje společenský přínos. Beatnici se díky medializaci kauzy dostali do kurzu. Marketingový mág Ginsberg, kterému se nabídky na čtení začaly jen hrnout, přikládal do kotle. Brzy se dočkal i Kerouac. Ginsberg zamával s loučí, on odpálil atomovku. Na cestě mělo pro své vydání v roce 1957 ideální ovzduší. Stalo se okamžitým bestsellerem a Jack Kerouac hvězdou první velikosti. Ale! Zrovna slezl z Big Suru v oregonských lesích, kde Ferlinghettimu hlídal chatu. Od roku 1951, kdy vznikla první verze Na cestě, uplynula spousta vody. Pustil se zatím do studia buddhismu, které umně kombinoval s alkoholismem a obsedantním psaním. Sláva mu tuhle symbiózu zbořila, spálila plamenometem. Nebyl na ni připravený a vlastně už ani zvědavý. Litoval teď vší té cenzury, které se na sobě dopustil. To on měl bořit hranice, ne Ginsberg. Pil čím dál víc.

Kromě zájmu o jeho osobu se rozpoutal i zájem o jeho dílo. Přetékající šuplík mohl vyjevit svá tajemství. Knihy vycházely jedna za druhou a časopisy se mohly přetrhnout v zájmu o jeho články. Kromě pábitele byl taky zdatným teoretikem a mýtotvůrcem. Zdůrazňoval, že beat není jen z angličtiny, kde to znamená bít, rytmus nebo zbitý, ale taky z italského beato, kde to znamená blažený. Dobrý termín máme v češtině – blázen. Je zbitý důsledky svého nesprávného uchopení světa, ale zároveň blažený, protože jeho alternativa je sice křehká, ale aspoň jeho vlastní. Mít v životě něco vlastního, o to přece jde. Pro Kerouaca to byly jeho knihy. Své bláznovství asimiloval do tohoto světa a uspěl s ním. Uspět s bláznovstvím ale taky znamená ho ztratit. Jeho alternativa zkolabovala v okamžiku, kdy se stala mainstreamem.

Ztracený beatnik

V pozdějších knihách jako je Satori v Paříži z roku 1966 už jeho ničím neomezovaný přístup k psaní přestává být ku prospěchu věci. V uhranutí čtenáře je podobně neúspěšný jako v pátrání po předcích na výletě do Francie, které je tématem knihy. Své kouzlo si uchovává, ale zběsilý boj proti autocenzuře, který je stěžněm jeho stylu, začíná požírat sám sebe. Brání mu postavit se vlastnímu alkoholismu, který začíná požírat jeho tělo. „Jedinou pravdou je hudba,“ říká a neúnavně popíjí v křesle u starého gramofonu, ze kterého vyhrává Charlie Parker. Podobně jako se knihy Francise Scotta Fitzgeralda spojují s jazzem, ty Kerouacovy jsou nemyslitelné bez tak zvaného bebopu. Jde o ztřeštěnou odnož jazzu, stejně jako je Na cestě ztřeštěnou odnoží románu. Kerouac hodně používá i pojem hipster, který dnes nadužíváme. Hipsters byli původně jazzmani, kteří hráli ulítle, squares naproti tomu hráli přesně podle not.

Po vydání Na cestě se přátelství s Nealem Cassadym rozpadlo. Se svým vykreslením nebyl moc spokojený, ale hlavně nedokázal tolerovat Jackovy opilecké stavy. Seznámil se s Kenem Keseym, autorem úspěšného románu Vyhoďme ho z kola ven (Formanem byl zfilmován jako Přelet na kukaččím hnízdem). Kesey vedl grupu Merry Pranksters (Veselí žertéři) a objížděl s ní v autobuse pod vlivem LSD Ameriku. Jednou navštívili Kerouaca a omotali ho americkou vlajkou. Ten se nechal vyfotit a pak ji poskládal s tím, že vlajka není hadr. Za volantem autobusu, který nesl jméno Further (Dál), seděl Neal. Mezi lety 1958 a 1960 seděl za dva jointy a odcizil se tehdy i své manželce. „Vnitřně zemřel už začátkem šedesátých let. Potom už z něj byla jen zombie,“ řekla o něm Carolyn Cassadyová, která na něj jinak vzpomínala v dobrém. Jestli byl zombie, tak hyperaktivní. Na záběrech z té doby vypadá, že se dobře baví.

V roce 1961 Kerouaca navštívili Ginsberg s Timothym Learym, aby si s ním dali psilocybin. Při nájezdu si před domem zahráli fotbal s pecnem chleba, ale pak už Kerouac jen pil a řval nebohému Learymu do ucha. Dostal z toho první životní badtrip. „Zůstal zhýralcem, oldskůlovým bohémem bez špetky hipísáctví v srdci. Otevřel dveře do budoucnosti a podíval se skrz, ale nespatřil tam pro sebe místo,“ vypráví psychedelický věrozvěst Leary, kterého experimenty s halucinogeny stály učitelské místo na Harvardu. Co se týče možnosti psychedelického osvícení, Kerouac k němu poznamenal: „Ani Řím nebyl postavený za den.“ Vousatý Ginsberg se na utopistické vlně šedesátých let s gustem svezl.

A Jacka spláchla vlna tvrdého. Jeho poslední interview vyšlo 12. října 1969. Plánuje v něm pustit se do románu, který by zmapoval posledních deset let jeho života. Kdyby to stihl, bylo by to opravdu posledních deset let. Srdce měl pořád měkké jako naducaný polštář. Reportéra odrovnal, když mu přečetl něco ze své nové tvorby dokonale živým přednesem. Játra měl ale za ta léta tvrdá jako skála. Nejen že už odmítala fungovat jako filtr krve, nebyla už vůbec schopná tu krev absorbovat. Devět dní od publikace rozhovoru plného smělých plánů se mu červená rozlila po celém břichu. Psal zrovna o tiskárně svého otce.


Jack Kerouac

(12. března 1922 v Lowellu – 21. října 1969 v Saint Petersburgu)

Jeho mateřštinou byla francouzština, s angličtinou začal až v šesti letech. Ve čtyřech mu zemřel starší bratr, ve čtrnácti otec. Zbyla mu jen přísně katolická matka. Coby zdatný hráč amerického fotbalu dostal stipendium na Kolumbijskou univerzitu. Seznámil se tam s Allenem Ginsbergem, Williamem Burroughsem, Lucienem Carrem a dalšími inspirativními lidmi, kteří se neštítili života. Vykvasila z nich takzvaná beatnická generace, jejíž eskapády prodchnuté touhou po svobodě fascinují v knihách stále nové vlny mládeže. Z univerzity brzy odešel a nějakou dobu se živil jako námořník. V roce 1950 mu vyšla první kniha Maloměsto, velkoměsto, ale sklidila úspěch jen u kritiků. V roce 1951 napsal první verzi Na cestě na dlouhou roli papíru. Následovali Podzemníci, Tristessa, Dharmoví tuláci a další, ale publikoval až v roce 1957. Na cestě se stalo bestsellerem a on novým hrdinou. V roce 1963 vyšel v Československu soubor povídek Říjen v železniční zemi. Bohumil Hrabal označil povídku „Hlídač lesa“ za nejlepší věc, jakou kdy četl. V šedesátých letech citlivého Kerouaca sláva semlela, propadl alkoholismu. V roce 1968 zemřel jeho hlavní inspirátor, „svatý pošuk“ Neal Cassady, v Mexiku ho našli ležet na kolejích. Kerouac ho následoval o rok později ve svém floridském domě. Žil tam s třetí manželkou Stellou a se svou matkou.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!