Další a další země se každá po svém připojuje k ukončování prohibice konopí. Důležitou roli v udržování plamínku legalizace v dlouhých dobách temna hrálo Nizozemsko, země nabízející relativně bezpečný přístav milovníkům konopí i samotným rostlinám.
V období temnoty, kdy konopí čelilo globálnímu útlaku, představovala existence coffeeshopů v Amsterdamu pro všechny zastánce legalizace fungující model alternativy k prohibici v životní velikosti.
LEGALIZAČNÍ OÁZA UPROSTŘED PROHIBIČNÍHO SVĚTA
Tyto úžasné obchody zářily v poušti prohibice jako oázy klidu pro každého, kdo si chtěl užít kvalitní konopí, ať už o nich věděl jen z doslechu nebo měl to štěstí některý z nich osobně navštívit.
Členové Provo spustili takzvanou „Marihuettegame“ – zásobovali policii falešnými udáními a strážci zákona se tak honili za neexistujícími dealery a hašišovými večírky.
A to není zdaleka jediný důležitý přínos Nizozemí ke změnám ve světě konopí. V sedmdesátých letech začaly nizozemské konopné seedbanky produkovat a distribuovat nepředstavitelné množství velmi kvalitních semen. Holandsko se proto stalo doslova líhní stovek nových odrůd vzešlých z křížení afgánských, marockých, thajských a mexických variet. Některé hybridy vyvolaly v undergroundové komunitě pěstitelů z celého světa doslova senzaci. Je to zkrátka příběh o tom, jak se malá země stala středobodem konopného vesmíru. Ale proč právě Nizozemí? Co přimělo právě tento velikostí nevýznamný stát tolerovat konopí v době, kdy ho zbytek světa haněl? A jak tato tolerance navždy změnila způsob, jakým zbytek světa tuto rostlinu pěstuje, prodává a konzumuje? Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že všechno začalo provokací.
POMĚRNĚ ŠIROKÁ MEZERA V ZÁKONĚ
V roce 1964 použilo místní hnutí Provo (zkratka slova provokatéři) směs pouličních vystoupení, útočně laděného umění a improvizovaných politických demonstrací jako nástroj v boji proti „odporným umělým lidem“ na nejvyšších postech státní správy a svými aktivitami si vynutili schválení několika progresivních reformních zákonů, mezi nimiž nechyběl ani ten o legalizaci konopí. Aby veřejnosti ukázali, že politici ani policisté nevědí o konopí zhola nic a prohibice je naprosto nelegitimní, spustili členové Provo takzvanou „Marihuettegame“ – zásobovali policii falešnými udáními a strážci zákona se tak honili za neexistujícími dealery a hašišovými večírky. Mimoto nechávali úmyslně zatknout za držení něčeho, co na první pohled vypadalo jako konopí, ve skutečnosti se ale jednalo o jiné, samozřejmě legální byliny. Kouření hašiše bylo nedílnou součástí nedělních setkání Provo a boj za legalizaci se postupně stal středobodem aktivit hnutí v oblasti celostátní politiky. Neustávající střety aktivistů s policejním aparátem vedly v roce 1966 k odvolání autoritářského amsterdamského policejního šéfa a o rok později dokonce k rezignaci starosty města.
V roce 1969 vydala vláda novou směrnici pro bezpečnostní sbory, která jim nařídila zabývat se prioritně tvrdými drogami a neperzekvovat cíleně pěstování a držení konopí.
Když hnutí v roce 1967 oficiálně zaniklo, mnoho jeho členů soustředilo svou pozornost na konopný aktivismus na plný úvazek. Patřili k nim i Robert Jasper Grootveld a Kornelis „Kees“ Hoekert, kteří společně založili Lowlands Weed Company. Všimli si totiž poměrně zásadní mezery v nizozemských zákonech: ty explicitně zakazovaly pouze výrobu a nakládání se „sušenými vrchními částmi“ konopných rostlin. Svůj podnikatelský záměr proto založili na prodeji mladých rostlin a semen přímo z paluby pestrobarevně natřeného hausbótu zakotveného na jednom z mnoha kanálů v centru Amsterdamu.
LOWLANDS WEED COMPANY
Zákazníci byli ohromeni záplavou řízků pěstovaných v kelímcích v mechu a rašelině, které byly vyskládány prakticky na každém centimetru paluby. Jednalo se nicméně o nekvalitní konopí vypěstované ze semínek koupených jako krmivo pro ptáky v chovatelských potřebách. V podpalubí se pak nacházela bohémská čajovna, kde se v každou denní dobu líně povalovala oblaka hašišového kouře. V rozhovoru pro magazín High Times vzpomínal v roce 2008 Kees Hoekert: „V té době podomácku pěstované konopí fakticky neexistovalo a kouřil se jenom hašiš, který byl dovážen z Maroka nebo Afghánistánu. Konopné palice jako takové se do Nizozemí nepašovaly, protože byly příliš objemné a aromatické. K dispozici jsme tedy měli buď hašiš, nebo nekvalitní místní konopí, které se ke kouření nehodí. Říkali jsme si, proč bychom měli kouřit hašiš, když bychom si mohli vypěstovat vlastní, lepší trávu přímo doma v Amsterdamu.“ Aby své věci udělali patřičnou reklamu, začali lidé z Lowlands Weed Company sázet konopí po celém Amsterdamu, v místních parcích, lesích a dokonce hned za plotem zdejšího letiště. Rozdávali semena i náhodným motoristům a jako bývalí členové Provo doufali, že je policie opět zatkne a způsobí tak další mediální senzaci. Úřady ale tentokrát na vějičku neskočily.
NIZOZEMSKÁ VLÁDA USTUPUJE
V roce 1969 vydala vláda novou směrnici pro bezpečnostní sbory, která jim nařídila zabývat se prioritně tvrdými drogami a neperzekvovat cíleně pěstování a držení konopí. V roce 1972 skupina studentů v čele s Wernardem Bruiningem obsadila opuštěnou budovu pekařství a v tomto squatu vybudovali slavný klub Mellow Yellow. Čajovna v malé postranní uličce přilákala díky stabilní zásobě konopí, které zájemcům ochotně prodával zaměstnanec přestrojený za zákazníka, davy příznivců.
Lowlands Weed Company založila svůj podnikatelský záměr na prodeji konopných řízků a semen přímo z paluby hausbótu zakotveného na jednom z mnoha kanálů v centru Amsterdamu.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo v nizozemské protidrogové legislativě k řadě zásadních změn. V naprosté shodě se závěry Shaferovy komise ve Spojených státech a Le Dainovy komise v Kanadě dospěl i nizozemský vládou financovaný výzkum k jednoznačnému závěru: konopí by mělo být dekriminalizováno a zbaveno stigmatu nebezpečné drogy. Na rozdíl od obou severoamerických zemí ale Nizozemí skutečně implementovalo závěry těchto studií a upravilo odpovídajícím způsobem zákony. A tehdy začaly holandským seedbankám opravdové žně.
OD SKUNKMANA PŘES SCHOENMAKERSE AŽ K SENSI
Rané roky nizozemského konopného průmyslu představovaly pestrou skládanku spojující zaryté aktivisty, zločince a skutečné nadšence. Lidé z celého světa se chtěli svézt na vlně nečekaně nabyté svobody, někteří se přitom pohybovali na hraně zákona a mnoho z těchto semínkových pionýrů obohatilo místní genofond o ty nejlepší kousky ze svých domovských regionů. V úplných začátcích vznikaly seedbanky často díky partnerství mezi konopnými exulanty a místními podnikateli. První generace obchodníků nechtěla jen prodávat klasické odrůdy, ale i vyvíjet nové, vlastní. Brzy se Neterweed, jak Holanďané slangově označují doma pěstované konopí, stal největší devizou amsterdamských coffeeshopů a lákal k často opakovaným návštěvám zájemce z celého světa. Řada z nich pak byla příjemně překvapena možností koupit si na místě semena svých nejoblíbenějších odrůd a poměrně bez rizika je propašovat domů. Nizozemí bylo od doby tulipánového šílenství v 17. století celosvětově proslulé jako centrum šlechtění, pěstování a prodej květin a černý trh s konopím začal postupně masově produkovat semena a distribuovat je zájemců ze všech koutů zeměkoule.
Nizozemské seedbanky jsou dodnes zdrojem těch nejlepších odrůd.
Protože se naprostá většina těchto aktivit odehrávala nelegálně a tedy pod policejními radary, hlavně pokud šlo o zasílání semen do zahraničí, zůstává přesná historie seedbank zahalena rouškou tajemství – a i to málo, co je dnes veřejně známé, je předmětem četných debat. Zkusme přesto vzdát hold těmto v pravém slova smyslu průkopníkům konopí.
SKUNKMAN SAM
Podle Dannyho Danka, autora slavné knihy Konopí: průvodce pěstováním konopí pro začátečníky (Cannabis: A Beginner’s Guide to Growing Marijuana) a hlavního „správce“ konopné síně slávy magazínu High Times, začínali členové hutí Provo s prodejem semínek na konci šedesátých let ve své amsterdamské pobočce Afrikaanse Druk Store. Založení první opravdové holandské seedbanky ale Danko přičítá Davidovi Watsonovi, zvanému Skunkman Sam, který se v Nizozemí usadil přilákán vyhlídkou jinde nepředstavitelné svobody. Skunkman byl magazínem Leaflyzařazen na seznam pěti šlechtitelů, kteří změnili konopný svět. Watson začínal v sedmdesátých letech v kalifornském Santa Cruz jako partner v prvních proslulých malých podnicích specializovaných na šlechtění konopí – Haze Brothers a Sacred Seed Collective.
Měsíc poté, co byl zadržen kalifornskými úřady za zločiny spojené s konopím, přistál Watson na amsterdamském letišti Schiphol. Podle dostupných záznamů byl kromě běžných cestovatelských náležitostí vybaven také 250 000 semeny, mezi jinými také proslulých odrůd Skunk #1, Original Haze, and Afghani #1, a okamžitě navázal spojení se špičkami místní konopné scény. Společně s Robertem Clarkem, autorem publikací Hasish! a Botanika konopí, založil společnost Hortapharm, která se specializovala na sběr konopných semen z celého světa. Jejich cílem bylo vytvořit stabilní genofond a vyvíjet nové hybridní rostliny s přesně danými vlastnostmi. Na konci devadesátých let zahájili spolupráci s doktorem Geoffrey Rushem, zakladatelem a předsedou správní rady konopno-farmaceutické firmy GW Pharmaceuticals, která později obdržela od britských úřadů licenci k pěstování konopí a výrobě extraktů z celých rostlin se specifickými poměry THC a CBD a jejich prodeji jako léčiv na předpis.
NEVIL SCHOENMAKERS
Nedlouho po Skunkmanovi se na scéně objevil Nevil Schoenmakers, v Austrálii narozený potomek nizozemských rodičů, jenž se v roce 1976 vrátil do rodné vlasti svých předků, aby se mohl na vlastní kůži zúčastnit probíhající konopné revoluce. V polovině osmdesátých let založil Schoenmakers organizaci Seed Bank of Holland, která podle magazínu Leafly „sbírala slavné americké odrůdy od Washingtonu přes Oregon až po Kalifornii“ a mezi jejíž klenoty patří Skunk #1, Early Girl a Northern Lights.
Přesná historie seedbank zůstává zahalena rouškou tajemství – a i to málo, co je dnes veřejně známé, je předmětem četných debat.
Právě tato společnost vůbec poprvé prolomila ledy volného trhu a začala své zboží prostřednictvím reklamy nabízet přímo spotřebitelům. Nejoblíbenějšími produkty značky se staly první generaci hybridů Neville’s Haze, Northern Lights Haze, Super Silver Haze a Nevil’s Skunk. Schoenmakers nakonec prodal své portfolio bance Sensi Seeds a stal se spolu s Arjanem Roskamem a Shantibabou (Scott Blakey)jedním ze základních stavebních kamenů seedbanky Green House Seeds. Po ukončení bohaté kariéry se na důchod vrátil zpět do rodné Austrálie, kde na jaře loňského roku zemřel.
SENSI SEEDS
Banka Sensi Seeds byla založena v roce 1985 a v jejím čele stála další legenda Ben Dronkers. Sensi Seeds vybudovala svůj věhlas na popularizaci odrůdy pojmenované po jednom z amerických průkopníků, Jacku Hererovi, a postupně si vybudovala pověst nositele vysokého standardu kvality. Především v devadesátých letech, kdy byla rozlohou zanedbatelná západoevropská země jedním z nejdůležitějších hráčů na globálním poli konopného odporu, pak Sensi Seeds hrála zásadní roli v nizozemském konopném boomu. Dnes, kdy se přízviska psanců a štvanců stávají jen vzdálenými vzpomínkami na minulost, do které se nechceme vracet, jsou nizozemské seedbanky stále zdrojem těch nejlepších odrůd a jejich odkaz přetrvává také v mnoha později založených, avšak neméně progresivních a aktivních semenných bankách v Holandsku, Španělsku i za oceánem.
Zdroj: www.leafly.com
