Nejen kriminální restrikce, ale i legalizace může uživatelům konopí v konečném důsledku přinášet nemalé útrapy. Zní to nepravděpodobně?
I když necháme stranou některé nepříliš zdařené příklady legalizace, jako v současnosti zažívá například Kanada, své by mohl vyprávět například jistý občan USA, jménem Dave Hodges, jenž v roce 2016 přicestoval na pražský Cannafest s 18 gramy konopí a konopné pryskyřice, které si do ČR přivezl z Kalifornie, kde mu je předepsal jeho lékař na léčbu chronických bolestí a třesu rukou. Po prvotním úspěchu v podobě zprošťujícího rozsudku vyneseného Obvodním soudem pro Prahu 6 jako soudem prvního stupně Městský soud v Praze na základě odvolání státního zástupce usoudil, že jej vlastně lékařský předpis z USA nezajímá, a uložil tomuto zajisté nebezpečnému pachateli za držení zakázané drogy peněžitý trest 50 000 Kč (s náhradním trestem odnětí svobody v případě nezaplacení v délce šesti měsíců) a vyhoštění na dobu tří let. Aby to celé dosáhlo kvalit dramatu v pravdě havlovského, je třeba dodat dvě konkrétní okolnosti: zaprvé, Městský soud v Praze se v tomto případě rozhodl neobvykle přísně interpretovat „Metodické opatření Ministerstva zdravotnictví upravující podmínky pro osoby cestující do zahraničí užívající léčivé přípravky s obsahem návykových látek“ (které bylo soudu předloženo, byť jde o právně nezávazný dokument doporučující povahy; k dohledání ve formátu PDF na stránkách ministerstva mzcr.cz), a za druhé, obžalovaný narkoman působí v USA nejen jako konopný aktivista a byznysmen, ale rovněž jako konzultant pro oblast konopné legislativy.
Nechme ale stranou tento konkrétní a odstrašující případ a podívejme se na možnosti přeshraničního převozu konopí poněkud obecněji. Laskavý čtenář nám přitom snad odpustí tu trochu právního nudismu, kterému se v rámci vymezeného tématu nelze dost dobře vyhnout. Je přeshraniční převoz konopí opravdu takovým problémem, jak naznačuje výše odkazovaný rozsudek? A týká se to jen České republiky, nebo i jiných zemí?
Normy a jejich kolize
Realisticky vzato je odpověď na obě předcházející otázky kladná: převoz léčiv je rizikovou operací takřka vždy. Nikoli nutně v případě léčiv globálně známých a dostupných bez předpisu (a jejich generik) typu acylpyrin, ibuprofen a tak dále od začátku až do konce abecedy. Zcela jiná situace ale může nastat při převozu léčiv obsahujících například amfetaminy, opiáty nebo i naše oblíbené konopí. Jistou informační asistenci sice cestovatelům poskytuje „International Narcotics Control Board“ (incb.org), coby nezávislý orgán vzniklý na základě ujednání jinak tolik nenáviděné Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1961, který se snaží být s co nejvíce státy na toto téma v permanentním kontaktu a na svých webových stránkách poskytuje cestovatelům řadu cenných informací jak obecné povahy, tak i ve formě konkrétních pokynů a doporučení k jednotlivým zemím (ovšem pokud cestujete do Číny, Bangladéše či Turkmenistánu, žádné konkrétní informace zde nečekejte, protože ne všechny státy poskytují INCB dostatečně vzornou spolupráci). Nejedná se ovšem o orgán, jehož agenti by vás přijeli vysvobodit z angolské basy v případě, že jste sice postupovali v souladu s jejich doporučeními, ale místní šéf policie se rozhodl, že vás přesto pošle za mříže. Důvěra v taková doporučení tedy nemůže být bezbřehá. Proč se ale vůbec z léku v zemi jedné stává v zemi druhé nelegální kontraband a z jeho doposud oprávněného držitele objekt kriminální represe?
Rovněž je dobré si dopředu ověřit, za jakých podmínek lze získat odbornou právní pomoc jak v destinaci cílové, tak všech zemích tranzitních.
S trochou nespravedlivé zaujatosti bychom mohli říci, že to je vina moderního práva. Právní systémy se musí nějakým způsobem vyrovnávat se svými vzájemnými kolizemi. To jest, že z nejrůznějších více či méně racionálních důvodů se právní úpravy jednotlivých zemí liší obdobně, jako se liší i jejich normy slušného chování, výživové zvyklosti nebo jazyky. S tím je možné se vyrovnat mnoha různými způsoby, ale v konečném důsledku budete v pozici zákonodárce vždy volit, zda si zahraniční návštěvník právní systém přináší s sebou (a uplatňují se tak na něj jeho zahraniční normy), popřípadě se řídí systémem norem pro něj zvláště vytvořeným, nebo zda se zahraniční návštěvník překročením státní hranice stává subjektem čistě tuzemského práva. První systém se nazývá principem „personality práva“ a je poměrně typickým pro staré, či chcete-li, tradiční právní systémy. Tak jako bylo v době starého Říma zavedeno ius gentium neboli „cizinecké právo“, tak jako měli zvláštní privilegia (ne nutně vždy ve smyslu „výhody“) na území středověkých českých zemí němečtí obchodníci nebo zde usazení židé, či jako se řídili souborem zvláštních právních (a veskrze i společenských) norem portugalští obchodníci na území japonského císařství. Druhý systém se nazývá principem „teritoriality práva“ a lze jej poněkud cynicky charakterizovat tak, že v duchu zásady ignorantia legis non excusat (tedy „neznalost práva neomlouvá“) přenáší zátěž spojenou se změnou právního prostředí na ubohého cestovatele.
Samozřejmě, v praxi jen těžko naleznete učebnicově čistý příklad komplexního uplatňování některého z výše uvedených principů. Je fakticky nemožné uplatňovat čistě zahraniční legislativu (a případně i zahraniční jurisdikci, tedy rozhodovací pravomoci zahraničních orgánů) tam, kde občan cizího státu vstupuje rutinně do právních vztahů s občany tuzemskými, a udržovat dva a více komplexních a dostatečně robustních právních systémů pro styk s cizinci bylo v silách státního aparátu naposled za starého Říma. Stejně tak nebude žádný stát bez dalšího rutinně poskytovat cizím občanům, navíc často ani neusedlým na svém území, úplný „balíček služeb“ a oprávnění, kterými si hýčká své vlastní občany (zdravotnictví, školství, nabývání a držení palných zbraní a tak podobně).
Jak to tedy řešit? Systémem takzvaných kolizních norem, které určí, kdy má být jaké právo použito, orgán kterého státu má rozhodovat v jednotlivých sporných záležitostech, a tak podobně. Takové normy mohou být upraveny jak národní legislativou (u nás je to například zákon č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů), tak mezinárodními smlouvami (například Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží zvaná též Vídeňská úmluva), což je forma sice méně flexibilní, ale přesto v jistém smyslu praktičtější, neboť lépe odolává zubu času a případným vzájemným neshodám jednotlivých zúčastněných států. Ani tady pochopitelně nelze vyloučit vznik ne zrovna optimálních situací, jako když musí tuzemský český soud rozvést manželství dvou hinduistických občanů Indie podle The Hindu Marriage Act z roku 1955, ale žádný systém není dokonalý.
Co na to trestní právo
Normy upravující práva a povinnosti občanů cizích států, kolize různých právních řádu a podobné potenciální zádrhely ale neobsahují jen zvláštní zákony a úmluvy. I ústavní právníci a právní filosofové se přou o význam rozdílu mezi termíny „občan“ a „člověk“ v Ústavě a Listině základních práv a svobod; v obecním zřízení se zase dozvíte, že občanem obce může být i občan jiného státu než ČR (s čímž se podle dalších okolností mohou, ale nemusí pojit poměrně zásadní práva ve vztahu ke komunální samosprávě), a tak podobně. Konkrétně zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravuje pravidla střetu národních právních úprav v § 4 a následujících. V nich například zjistíte, že trestnost činu spáchaného na území České republiky se posuzuje výlučně podle právního řádu ČR, že český občan může být stíhán za trestný čin i tehdy, pokud jej spáchá v cizí zemi, kde takové jednání trestné vůbec není, a že u těch skutečně nejzávažnějších trestných činů (padělání peněz, genocida, vyzvědačství a tak dále; nikoli však třeba vražda) je úplně jedno, kde, kým a proti komu byly spáchány.
Vždy se snažte jakékoli získané informace ověřit alespoň z jednoho dalšího přiměřeně důvěryhodného zdroje.
Pro nás je ale nejpodstatnějším poznatkem, že pokud vnáším na území cizího státu jakoukoli potenciálně nebezpečnou, zakázanou nebo jinak podezřelou substanci, měl bych se přesvědčit, zda je její držení na území daného státu dovolené. A v ještě obecnější rovině se nesmím spolehnout na to, že je-li legální její původ, bude legální i další nakládání s ní. Paradoxní je, že hrdina úvodu našeho článku, pan Dave Hodges, se přinejmenším pokusil tomuto vcelku racionálnímu požadavku vyhovět, a to tak, že se v USA obrátil na českou ambasádu. Bohužel kvalita fungování zastupitelských úřadů (nikoli pouze českých) je přinejlepším nevyrovnaná, a pokud jde o pokyny obsažené ve výše odkazovaném metodickém pokynu ministerstva zdravotnictví, tyto dle dostupných poznatků zcela nedodržel. Pochopitelně můžeme jen spekulovat, zda to vůbec bylo možné, ale rozhodně se nedá říci, že by jakékoli nedostatky v tomto směru jakkoli prospívaly vašim šancím vyváznout s čistým štítem, když do větráku vlétne… ale laskavý čtenář jistě chápe.
Vzhůru na cesty
Kromě INCB, zastupitelských úřadů a ministerstev zdravotnictví v zemích, kam míří vaše kroky, na vás jako cestovatele mnoho partnerů pro zjišťování informací ohledně legality jednotlivých léčiv (a specificky konopí) v cílových zemích zřejmě nečeká. Samozřejmě můžete použít velmi robustní pomoc v podobě kontaktování nějakého tamního advokáta či jiného právního zástupce, takový krok ale může snadno navýšit vaše cestovní náklady nad přijatelnou úroveň. Nebo se můžete obrátit na nějakou z místních aktivistických organizací, ale pokud si dáte tu práci a prostudujete, co některé z našich tuzemských informačních zdrojů takového charakteru píšou o právní úpravě konopí v ČR (klasické „pěstovat 5 rostlin libovolného konopí je legální“ nebo „držet 10 až 15 gramů konopí pro osobní potřebu je legální“ a tak podobně), logicky musíte ztratit důvěru i k těm zahraničním podle principu „když vidím, jaký jsem inženýr, tak se bojím chodit k lékaři“.
Pokud však s konopím cestovat potřebujete, vybírejte si k takovému cestování striktně země, kde konopí bylo legalizováno nejméně pro léčebné účely a kam je dovézt skutečně smíte.
Takže ačkoli se to může jevit ze strany autora článku jako drzost, cestovat s konopím do zahraničí prozatím stále obecně doporučeníhodné není. A to ani v případě, že je to konopí léčebné, které držíte zcela po právu a legálně. A je-li jedním z vašich nebližších vysněných životních cílů získat aureolu konopného mučedníka, snažte se ji, prosím, budovat spíše v tuzemsku a nejbližším okolí. Vaše snaha jistě nevyjde naprázdno. Pokud však s konopím cestovat potřebujete, například ze zdravotních důvodů, kdy si nemůžete dovolit dočasné pozastavení nebo substituci léčby, vybírejte si k takovému cestování striktně země, kde konopí bylo legalizováno nejméně pro léčebné účely, kam je dovézt skutečně smíte alespoň podle informací dostupných prostřednictvím INCB, a pouze v případě, že jste schopni prokazatelně vyhovět všem potřebným pravidlům nejméně ze sta procent. Vždy se snažte jakékoli získané informace ověřit alespoň z jednoho dalšího přiměřeně důvěryhodného zdroje a je rovněž dobré si dopředu ověřit, za jakých podmínek lze získat odbornou právní pomoc jak v destinaci cílové, tak všech zemích tranzitních. Máloco je smutnější než slyšet nabídku policisty, že si můžete zavolat advokáta, a nevědět, kam se obrátit. A při tom všem, prosím, nezapomínejte, že v mnoha (barbarských) zemích světa můžete mít problémy nikoli pouze s „marihuanou“ (ve smyslu konopí přesahujícího 0,2 procenta THC, popř. více dle konkrétní národní legislativy), ale i se zcela obyčejným konopím, které může v některých restriktivních jurisdikcích působit na příslušné veřejné orgány jako rudý hadr na býka, přičemž se takovouto záminkou se mohou snadno stát i například potraviny (problematiku potravin nového typu nechme protentokrát stranou) či kosmetika s obsahem konopí.
