Události posledních týdnů a měsíců mohou v členech konopného hnutí vyvolávat jen velmi málo optimismu. Dušan Dvořák, Leopold Svatý, prozatím mediálně bezejmenný pěstitel konopí z Hodonínska, jehož činnost byla ohodnocena šesti lety nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ty nejhorší stereotypy „war on drugs“, o kterých si nejen optimisté mohli donedávna myslet, že jsou materiálem vhodným jen pro učebnice dějepisu a vzpomínek na kauzu growshopů, jsou stále součástí aktivní justiční praxe.
Balancuje se na hraně ústavních principů a občasné výlety za ni jsou bohužel pod rozlišovací schopností soustavy obecných soudů i soudu ústavního. A i zkušení advokátní praktici se shodují, že se to vše v současnosti po předchozím euforickém oteplení poměrů spíše zhoršuje. Existuje ale byť i jen jediný důvod se s tímto vývojem smířit? A proboha, proč si vůbec takovou otázku pokládáme?
Občanská práva
Nejprve si dovolme určitý historicko-teoretický exkurz. Moderní dějiny západní civilizace lze bez nadsázky charakterizovat jako boj za občanská práva a za jejich respektování státní i soukromou mocí. Tato práva díky tomu představují podle stávajícího názorového konsenzu základní prizma, jímž by měl být nazírán právní život jako celek i všechny jeho dílčí prvky – legislativními procesy (normotvorbou) počínaje a nejposlednějším přestupkovým řízením konče. Na tom se v principu shodnou nejvyšší ústavní instituce všech demokratických zemí, jejich soudy a akademické autority, autoři textů mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, i všechny ostatní zainteresované osoby. Problém je jednak ve vymezení základních práv a lidských svobod, které jsou v průběhu času revidovány a (alespoň prozatím) rozšiřovány. Spory o aktuální rozsah těchto práv totiž způsobují „tření“ ztěžující jejich uplatňování. Tento problém je však víceméně nevyhnutelný a je nutným zlem z podstaty pozitivního vývoje. Druhý problém je spojen s tím, s jakou chutí jsou jednotlivá práva v reálu v konkrétním místě a čase prosazována.
V některých skupinách obyvatelstva jsou sklony k démonizaci konopí – nebo k jeho tvrdé kriminální monetizaci – stále velmi silné. Pro legalizační hnutí je jednoznačně negativní obojí.
Nikdy proto nesmíme upadnout v pocit, že proces prosazování základních lidských práv a svobod je jednosměrný a úspěchy občanské společnosti jsou v tomto směru nevratné. Stačí napřít pohled do současného Polska či Maďarska. Nebo i dovnitř našich vlastních hranic. Nevěříte? Pokud by byl vývoj opravdu zcela nekomplikovaný, nebylo by třeba před Ústavním soudem kontinuálně revidovat legislativní činnost parlamentu a vlády. Vzpomeňme aktuální boj s epidemiologickými opatřeními Ministerstva zdravotnictví a pokusy vlády připravit jejich prostřednictvím postižené o odškodnění podle krizového zákona. S konopnou agendou tyto kauzy sice bezprostředně nesouvisí, ale jako pregnantní ilustrace vývoje smýšlení veřejné moci snad přesto poslouží. A že Ústavní soud v tomto našem konkrétním případě principy demokratického právního státu prozatím podržel, je sice pozitivní, ale bohužel ne úplně samozřejmé.
Teoretický aktivismus
I když přesnější by bylo napsat „teorie aktivismu“. Konopná agenda je totiž z definice občanským politickým aktivismem. Buď takzvaným novým transakčním aktivismem, charakteristickým mimo jiné pořádáním velkého počtu akcí spíše menšího rozsahu, nebo ve formě občanské sebeorganizace, jehož charakteristikou je spontánní činnost bez zaštítění se vyšší autoritou. Ať již se mezi zástupce tohoto sice decentralizovaného, z podstaty ale politického hnutí řadíme z důvodu důvěry v individuální práva a svobody každého člověka, nebo v léčivou sílu konopí. Ať už jsou mezi námi jakékoli dílčí rozdíly v tom, co v konečném důsledku požadujeme. A přestože jsme v současnosti schopni některé požadavky se vší vážností formulovat i prostřednictvím svých volených zástupců na půdě těch nejdůležitějších volených ústavních institucí včetně parlamentu, stále jsme z podstaty aktivisty a těžiště naší agendy leží v mravenčí práci celých zástupů dobrovolníků věnujících se převážně edukační činnosti cílené na jednotlivce i veřejnost jako celek. Protože málo platné, společenský konsenzus je (nebo by v demokratické společnosti v ideálním případě měl být) hlavní hybnou silou legislativního a tím i judikaturního vývoje a zejména v některých skupinách obyvatelstva jsou sklony k démonizaci konopí stále velmi silné. Nebo k jeho tvrdé kriminální monetizaci. A i když se ti to, milí čtenáři, nemusí líbit, pro legalizační hnutí je jednoznačně negativní obojí.
Rukověť občanského aktivisty
… je věcí, kterou do jednoho článku nevměstnáme. Takže se k problému postavíme pro jednou defétisticky a nebudeme se o to ani příliš pokoušet. Nějaké tipy si ovšem i s naším omezeným rozsahem dovolit můžeme. A začneme obratem a hned od toho nejpodstatnějšího a nejvelkolepějšího: normotvorby.
Legislativní proces je v naší úpravě vskutku košatý. Předně je tu proces zákonodárný, tedy možnost vydávat a měnit zákony a ústavní zákony. Ten máme v souvislosti s tímto pojmem na mysli většinou. Samotný aktivista sice není nadán takzvanou zákonodárnou iniciativou, tedy oprávněním předkládat návrhy poslanecké sněmovně k projednání, tou však disponují osoby jiné: vláda jako celek, jednotliví poslanci (a jak je uvedeno v článku 41 Ústavy, i skupiny poslanců, ačkoli se to jeví jako redundantní), dále Senát jako celek a zastupitelstvo „vyššího samosprávného celku“ – tím se myslí jednotlivé kraje a Hlavní město Praha. Co z toho pro průměrného aktivistu plyne? Inu, jasně je tím vymezen okruh osob a institucí, na které lze naléhat, aby své zákonodárné iniciativy i využily. Máte ve vašem e-mailovém adresáři svého senátora? Výběr svých nejoblíbenějších poslanců a členů krajského zastupitelstva? A píšete jim alespoň občas? Jasně, nic se nesmí přehánět. Ale přinejmenším někteří z nich budou opravdu rádi, pokud jim dáte jednou za čas na vědomí svou podporu. A to je i dobrá záminka zmínit se o svých přáních a potřebách. Snad jen telefonní čísla na Andreje nebo Máru se pro tenhle účel nepočítají, ať už jim ze svých bujarých večírků voláte sebečastěji. Změna legislativy je totiž tím nejefektivnějším a dost možná jediným způsobem, jak dosáhnout změny v přístupu ke konopí ze strany moci veřejné.
Máte ve vašem e-mailovém adresáři svého senátora? Výběr svých nejoblíbenějších poslanců a členů krajského zastupitelstva? A píšete jim alespoň občas?
Samozřejmě, jsou tu i normy podzákonné. Těmi nejpodstatnějšími jsou nařízení vlády, mezi nimiž vyniká pro naše účely zejména nařízení vlády č. 455/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tedy nařízení, které stanoví, že trestný čin je spáchán pěstováním více než pěti rostlin konopí s obsahem více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů v kvetoucím nebo plodonosném vrcholíku rostliny konopí (s výjimkou zrn) včetně listů. Jinými slovy, i v oblasti podzákonných norem je mnoho prostoru pro zlepšování. A nepochybně bychom našli i případy jiných podzákonných právních norem, které by si v očích aktivisty zasloužily menší či větší úpravu. Například obecně závazné vyhlášky obcí upravující (a omezující) pořádání veřejných akcí a rušení nočního klidu. Protože málo platné, ale s dobrou party se prostě legalizuje lépe.
Iniciativě se tedy meze nekladou, a kdo má zájem a příležitost, jistě si cestu najde. Obecně by ale bylo hrubě nesprávné omezovat se jen na snahy v oblasti normotvorby. Obecnou realizací politických práv každého občana je rovněž právo petiční. Tedy moci obracet se na orgány moci veřejné nejrůznějšími apely, žádostmi či stížnostmi podle článku 18 Listiny základních práv a svobod, zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení Ministerstva vnitra č. 27/2004 Sb. Obecným principem fungování petice je přednesení určitého stanoviska sdíleného širší skupinou občanů (případně i právnických osob, nejčastěji neziskových subjektů, profesních uskupení a tak podobně) orgánu moci veřejné, nejlépe prostřednictvím k tomu ustaveného petičního výboru, s nímž se tento orgán následně musí ve lhůtě 30 dnů vypořádat. I petiční právo má však své limity. Tím je omezení petičního práva v případě, že hodláte petici adresovat soudu – ne, že by to bylo vyloučeno absolutně, ale taková petice se nesmí týkat jeho rozhodovací činnosti. Nelíbí-li se vám tedy výrok soudu v konkrétní kauze, petici mu neposílejte. Dokonce máme pro tento účel i zvláštní skutkovou podstatu trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 trestního zákoníku. Věřte mi, že s touto stinnou stránkou petičního práva se seznámit nechcete. Pokud se však soudce mimo výkon své rozhodovací činnosti chová nevhodně (např. jeho veřejné výroky zpochybňují jeho nezávislost), může se takový soudce stát vděčným a zcela legitimním cílem výkonu petičního práva. To je navíc doplněno i úpravou § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. To se sice týká vyřizování „stížností“ (konkrétně na průtahy v řízení, nevhodné chování soudních osob a narušování důstojnosti soudních jednání), nicméně forma petice je i v tomto případě pro podání stížnosti dovolena.
A konečně je tu i snad nejoblíbenější nástroj všech aktivistů, a to právo shromažďovací. Zde je třeba v první řadě odkázat na již poněkud fousatý zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů. Bohužel, i když je realizace tohoto práva již při pohledu do tohoto zákona samotného poněkud složitější, neboť vyžaduje včasné oznámení příslušnému úřadu (zvoleného podle místa, kde se má konat), obvykle obecnímu, nevystačíte si v tomto případě jen se zákonem samotným. Je třeba věnovat přiměřenou pozornost i nařízením a vyhláškám obcí, které mohou do realizace tohoto práva zasáhnout. A to oběma směry – například lze nařízením obce vymezit území, v němž lze shromáždění konat i bez předchozího oznámení. Ale neklesejte na mysli. I když se právní úprava shromažďování může jevit jako komplikovaná, nezapomínejte, že i neonacisté jsou schopni pořádat legální demonstrace. Takže zase tak složité to být nemůže.
Zadní vrátka
I když by se to nabízelo, nečekejte od nás žádné laciné sexuální narážky. Ani nabádání k opatrnickému a prospěchářskému lavírování. Ale určitá bezpečnostní pravidla je třeba dodržovat v každé exponované pozici. Například znát své právní minimum (k čemuž se vynikajícím způsobem hodí například náš seriál). Mít kontakt na advokáta, jehož nevyděsíte tím, že mu zavoláte. Nebo ještě lépe, který váš telefonát rámcově očekává, a bude-li brát telefon ve tři hodiny ráno, bude rovnou tušit, čeho se bude váš hovor týkat. Na rozdíl od některých populárních filmů ale správný aktivista od sebe nikdy neodřezává svou rodinu. Protože ví, že vězení je mnohem snesitelnější, když máte komu psát. No dobrá, to je snad až příliš ponuré. Takže hola hej, aktivisto. Dej se do díla, budoucnost nepočká.
