V šatních skříních české legislativy by se dalo najít dosti nejroztodivnějších kostlivců. Nejen z doby komunistické nesvobody, jak napovídá snad až poněkud vulgární podtitul našeho dnešního článku, ale i z dob dřívějších.
Ve většině podobných případů proto, že ačkoli takový předpis není již dávno aplikován a stal se „obsolentním“ (například zanikl úřad, který je měl vymáhat), nestál nikomu za úsilí, které by bylo třeba vynaložit na jeho formální zrušení. Lze ale najít i případy horší, s vyšší prioritou. Takové, které jsou přes svou nepochybnou ostudnost předmětem rutinní aplikace k tomu příslušných orgánů moci veřejné. Vhodně zvolený společenský diskurz doprovázející interpretaci takové morálně zastaralé a pochybené normy ji však v mnoha případech dokáže po dlouhou dobu chránit i před jasně artikulovaným nesouhlasem odborné i laické veřejnosti. Taková norma je tak namísto promptního zrušení či radikální úpravy aplikována v nezměněné podobě často z prosté setrvačnosti.
Není výtržník jako výtržník
To samozřejmě neznamená, že by všechny právní normy z doby nesvobody byly špatné, stejně jako nemusí být nutné dobré všechny ty, které vzniknou v podmínkách demokratického právního státu. A řadu původně v mnoha směrech vadných norem je možné „zachránit“ a učinit součástí funkčního a spravedlivého právního řádu prostřednictvím úprav, které se laickému uživateli práva mohou jevit jen jako kosmetické. To je i případ neslavně proslulého trestného činu výtržnictví, který byl jednou z nejefektivnějších zbraní v rukou komunistických „fízlů“ v boji proti disentu. Ačkoli se původní znění mohlo jevit jako vcelku nevinné („Kdo se ze zjevné neúcty vůči společnosti dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem.“), ďábel se jako vždy skrýval v detailu. Zde zejména v tom, že ona hrubá neslušnost je odvozena od vztahu pachatele ke společnosti, což ve spojení s takzvaným materiálně formálním pojetím trestného činu logicky znamenalo, že co prošlo zasloužilému dělníku z Kolbenky, nemohlo projít disidentu s polepeným kádrovým profilem. Neboť zatímco opilecké extempore prvního z nich bylo prostou, ale nelíčenou oslavou života, druhý z nich tím vyjadřoval individualistické pohrdání a odpor proti sociálně spravedlivé společnosti.
Postihováno je i prosté šíření běžně dostupných informací o účincích drog včetně konopí, které v mezidobí stihlo získat oficiální status léčiva.
Se značnou dávkou ironie tak byla aplikována stará římská zásada Quo licet Jovi, non licet bovi aneb co je povoleno bohovi, není povoleno volovi. V moderní době tak stačilo vypustit tuto vázanost trestného činu výtržnictví na morální zachovalost pachatele a pro lepší orientaci uživatelů trestního zákoníku doprovodit upravenou skutkovou podstatu o příkladný výčet takových hrubostí a neslušností („… zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí…“) a oprášená právní norma slouží jako nová.
Svádění a podněcování
Jiné trestné činy ale stejné štěstí neměly. V roce 1990 tak přibyla do trestního zákona skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a („Kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří…“). Doba svobody? No, jak se to vezme. Namísto aktualizace trestního práva pro budoucnost plnou svobody a příležitostí představoval tento paragraf spíše normu inspirovanou po právně technické stránce dobou temna. I když připustíme, že náš kulturní prostor vykazuje jistá specifika, proč lze druhé beztrestně svádět zrovna k užívání alkoholu? To ale není jediná ani hlavní slabina tohoto paragrafu. Ideologicky představoval sice novum, neboť už zákon č. 128/1923 Sb. z 29. 5. 1923 považoval za šíření toxikomanie pouze faktické šíření návykových látek. Ale nikoli novum ku prospěchu věci. Máme-li výsledek zhodnotit zcela laicky, nejspíše se shodneme na tom, že činnosti, které tato skutková podstata kriminalizuje, si právní ochranu nezaslouží. Ba naopak je nutno je odsoudit jako nežádoucí. Ponechává ale zbytečně mnoho prostoru k rozšiřujícím výkladům: co by ještě mělo být považováno za návykovou látkou, co lze považovat za svádění, podněcování nebo šíření, a tak dále. Dobré úmysly a silné ideologické pozice zákonodárce, bohužel, k vystavění kvalitní legislativní normy nepostačují.
...
Pokračování článku najdete v Legalizace č. 62, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.