Strašák omezení svéprávnosti, to jest způsobilosti odpovídat za své činy a zavazovat se k právním povinnostem na straně jedné a nabývat pro sebe a jiné osoby vlastním jednáním práva na straně druhé, či nedobrovolného umístění ve zdravotnickém zařízení je v případě (zne)užívání omamných a psychotropních látek vždy nepříjemně nablízku.
Zejména v případě užívání dlouhodobého a je-li takovéto užívání dále komplikováno nějakým doprovodným duševním onemocněním (v principu bez ohledu na to, jestli se samotným užíváním vůbec souvisí a popřípadě jak).
A tak se v dnešním dílu našeho seriálu podíváme na otázku svéprávnosti trochu podrobněji, k čemu je dobrá a jak (a proč) ji lze omezit, a jak to s takovým nedobrovolným umístěním ve zdravotnickém zařízení vlastně je. Jak je naším zvykem, učiníme tak s jistou autorskou zkratkou. Text níže proto, prosím, neberte jako závazný či podrobný návod a konkrétní případy se nebojte konzultovat s odborníky.
Co je to svéprávnost, jsme si víceméně zodpověděli výše. Dříve byla označována poněkud popisněji jako způsobilost k právním úkonům, v anglofonním světě je označována jako „capacity“. Jde o právnické vyjádření uznání něčí schopnosti rozhodovat o sobě a svých záležitostech (a potenciálně též o záležitostech jiných). Je natolik přirozenou věcí, že je snazší definovat ji negativně prostřednictvím jejích hranic a omezení. Je též důležité ji nezaměňovat za „právní osobnost“ (postaru „způsobilost k právům a povinnostem), tedy schopnost nějaká práva a povinnosti vůbec mít. Zatímco ta se nabývá již narozením a zaniká smrtí (a omezit ji v prostředí demokratického právního státu nelze), svéprávnost je v plném rozsahu nabývána až zletilostí.
Cynik by samozřejmě mohl vyrukovat s námitkami – štěpného materiálu mnoho vlastnit nemůžete, se zbraněmi a drogami je to též nahnuté, a pokud se vám znelíbí sousedi, těžko to můžete o své vůli a současně po právu řešit ohněm a mečem. Inu, některá omezení práv jsou daná přirozeností člověka, právy a povinnostmi druhých a společenským konsensem o tom, co je přirozeným řádem světa, jiná mohou být uložená konkrétním lidem z důvodu, že takovou odpovědnost s ohledem na své mentální schopnosti nejsou způsobilí přijmout. A tím jsme se obloukem vrátili k hlavnímu tématu našeho článku.
Omezení a omezenci
První podstatné pravidlo je, že omezení svéprávnosti nelze ukládat jako trest. Jsou vždy odrazem objektivně zvážené psychické zralosti a kondice člověka. Proto též nejsou ukládána systematicky, ale vždy individuálně ad hoc. V optimálním případě, poznamenal by opět cynik. Faktem nicméně je, že neexistuje žádná věková hranice, kdy by vám svéprávnost stát upřel, a dokonce ani neexistuje žádné konkrétní onemocnění, při jehož indikaci by vám snaživý úředník vytrhl z třesoucích se rukou občanku a projel ji skartovačkou. Většina řízení o omezení svéprávnosti je naopak poměrně vleklých.
Vrátíme-li se na začátek, je nepravděpodobné, že se soud dozví v rámci vlastní činnosti o něčí mentální nedostačivosti vyžadující omezení svéprávnosti. Pravděpodobnost, že na základě takovéto spontánně zjištěné informace začne soud konat, je ještě menší. Většinou tak čeká na podnět ze strany příbuzných nebo jiných bližních, popřípadě vhodné instituce (zařízení sociální péče, léčebny, nemocnice, v relativně vzácných případech třeba ze strany státního zastupitelství). Zatímco většině takovýchto institucí stačí podat návrh, že je dotyčný nesvéprávný, rodinný příslušník se musí opřít alespoň o lékařskou zprávu, která mentální schopnost „posuzovaného“ zpochybňuje. Soud poté zahájí řízení, zadá znalci z oboru psychiatrie vypracování posudku s víceméně jednotně určeným okruhem otázek, a po jeho zpracování buď proběhne krátké soudní jednání za účasti posuzovaného, anebo pokud to není možné, soudce či určený soudní úředník posuzovaného předem navštíví a poté proběhne ještě kratší soudní jednání za neúčasti posuzovaného. Jelikož podle aktuální právní úpravy musí být potřebnost omezení svéprávnosti periodicky ověřována soudem nejméně jednou za pět let, je nejčastější ambicí soudu omezit svéprávnost co nejméně a na co nejdéle.
Většina řízení o omezení svéprávnosti je zahájena až podnětem ze strany příbuzných nebo jiných bližních, popřípadě vhodné instituce.
Posuzovaný je v řízení reprezentován takzvaným procesním opatrovníkem, jímž soud jmenuje obvykle jednoho z advokátů, kteří jsou u soudu zapsáni v příslušném seznamu. Princip povinného, takzvaně obligatorního právního zastoupení, je v právním řádu poměrně častý. Nastupuje vždy, pokud se z nějakého důvodu zdá, že účastník určitého řízení nemusí být schopen efektivně hájit svá práva. Setkáme se s ním tak (s určitými výjimkami či za splnění dalších podmínek) v řízení trestním, u nejrůznějších specifických opravných prostředků (např. u dovolání nebo kasační či ústavní stížnosti), pokud je účastníkem řízení mladistvý, a tak podobně. Málokde je ale role opatrovníka v teoretické rovině tak významná jako v řízení o omezení svéprávnosti. Nalijeme-li si čistého vína, čas od času má být omezení svéprávnosti toliko nástrojem k odrbání majetného příbuzného, pokusem zbavit se jeho dotěrných pokusů o aktivistické uplatňování neroztodivnějších práv vůči přetíženým orgánům státní správy, popřípadě se posuzovaný cítí psychicky ve formě a omezení svéprávnosti odmítá. Ani mezi advokáty neexistuje jednotná shoda na tom, co přesně by měl procesní opatrovník v takovémto řízení hájit. Zda by si měl udělat vlastní názor na to, co je pro posuzovaného nejvhodnější, či zda by měl na jeho potřeby nahlížet čistě jeho očima a akcentovat toliko jeho požadavky (je-li je schopen verbalizovat). Sám autor článku se kloní k názoru, že jednotný mustr na tento druh řízení neexistuje. Solidní advokát soudu vždy v roli procesního opatrovníka alespoň uceleně a srozumitelně zprostředkuje názor posuzovaného na celou záležitost a umožní tím, aby soud o věci rozhodoval informovaně, a nikoli jen na základě vlastního apriorního (a občas povrchního) názoru a písemných podkladů.
Výsledkem řízení je krom omezení svéprávnosti posuzovaného též jmenování opatrovníka, který po skončení řízení a zániku funkce opatrovníka procesního přebírá za právní záležitosti posuzovaného v soudem vymezeném rozsahu odpovědnost. Tomuto opatrovníku je soudem vydána zvláštní listina prokazující jeho oprávnění a opatrovník pak musí soudu skládat účty. Doslova, neboť poprvé do dvou měsíců po svém jmenování a následně každý rok soudu reportuje, jak naložil s majetkem posuzované, respektive dle právní terminologie již „opatrovance“. Ne všichni opatrovníci jsou v tomto vzorní a bohužel je občas výsledkem zhodnocení působení opatrovníka i trestní oznámení. Podle neformálního průzkumu provedeného autorem článku průměrný okresní soud podá takových trestních oznámení každoročně hned několik. Vykonáváte-li tedy pro nějakou osobu funkci opatrovníka, snažte se to nebrat na lehkou váhu. Navíc je opatrovník stále omezen určitým spektrem právních záležitostí, které za opatrovance nemůže činit vůbec (například uzavření manželství) nebo alespoň bez zvláštního přivolení soudu (například odmítnutí dědictví), a jeho povinnosti současně zdaleka nezahrnují jen správu opatrovancova majetku.
Sluší se dodat, že omezení svéprávnosti by mělo být až tou poslední možností, jak (byť objektivně nezpůsobilého) posuzovaného a jeho práva hájit. Občanský zákoník zná řadu takzvaně podpůrných institutů, které mohou lidem s fakticky omezenou svéprávností usnadnit život. Občas postačuje jen určit z řad příbuzných opatrovníka i pro řešení konkrétních záležitostí (pro přebírání pošty, jednání s úřady a bankami, pomoc při rozhodování o zdravotní péči a podobně), aniž by byla současně svéprávnost omezena. O takovéto ustanovení opatrovníka může žádat i sám opatrovanec, a rovněž může již před ztrátou svéprávnosti rozhodnout, kdo by mu měl být jako opatrovník v budoucnu určen (k čemuž je třeba využít služeb notáře). Jelikož tento druh rozhodnutí nevyžaduje přezkum, užívá se v současnosti poměrně často, zejména tráví-li posuzovaný svůj život obklopen laskavými příbuznými, kteří jej před nástrahami světa efektivně a v dobré víře ochraňují. Řada opatření pak může existovat i symbioticky vedle sebe a efektivně se doplňovat.
Kurty bez antuky
Specifickým případem omezení osobní svobody významně kolidujícím s právy svéprávné osoby, imanentně aktuálním pro každého drogového uživatele, je převzetí do ústavu zdravotní péče a další držení v něm (případně držení v zařízení péče sociální).
Ve většině případů sice budete do nemocnice či k lékaři přicházet víceméně o vlastní vůli (vynecháme-li dobře míněné naléhání zpravidla ženské části příbuzenstva), ale jsou situace, kdy přivolení učinit nemůžete nebo nechcete. Například jste-li po těžké dopravní nehodě v kómatu nebo když za vás nesouhlas verbalizuje vaše akutní toxická psychóza. V případě prvním by čekání na váš souhlas mohlo způsobit, že místo systému zdravotnického využijete leda služeb mužů a žen v solidních černých oblecích lidově nazývaných havrany, v případě druhém, že se sekerou v ruce dopřejete nevšední a bolestivý zážitek náhodnému okolojdoucímu. Mimo učebnicové případy výše naznačené sem spadají i situace, kdy takovýto souhlas sice vyslovíte, ale s ohledem na váš psychický stav lze pochybovat o tom, že se jedná o vyjádření upřímné a dobrovolné. Tehdy za vás stát za splnění konkrétních podmínek přebírá odpovědnost a je povinen o zákonnosti vaší hospitalizace a případně nasazení omezení bránících vám ve volném pohybu (to jsou ony žertem odkazované kurty v mezinadpisu) rozhodnout.
Zákon (zejména § 104 a následující občanského zákoníku) konkrétně vymezuje podmínky pro tuto takzvanou detenci následovně: pacient (jinak též „umístěný“) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a tuto hrozbu není možné odvrátit jinak, a současně jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky. Posouzení jejich naplnění je úkolem soudu, kterému k tomu poskytuje asistenci právě ono zdravotnické zařízení a v rozsahu zpravidla relativně omezeném rovněž nám již známý procesní opatrovník nebo jiná osoba, která zajištěného pacienta v řízení zastupuje (viz dále).
Jelikož je detence opatřením nasazovaným pouze v případě, že jiná (méně závažná) opatření nepostačují, tkví gros úlohy detenčního zařízení ve včasném oznámení zadržení konkrétní osoby (do 24 hodin) soudu a předložení komplexní, objektivní a řádně vyargumentované zprávy, z níž nezbytnost detence jednoznačně vyplývá. Soud se však na tuto zprávu nemusí spolehnout a může požadovat zpracování konkurenčního odborného stanoviska. Totéž právo, tedy požadovat přezkoumání svého zdravotního stavu, předložených lékařských zpráv a tak dále, má i zadržený pacient. Poněkud nešťastnou úlohou zařízení je vyrozumět pacienta o zahájení řízení, jeho průběhu a rovněž i o jeho zčásti již naznačených procesních právech a povinnostech. A nejen pacienta, ale též i jeho opatrovníka (má-li jej) a další osoby, mimo jiné též manžela či jiné blízké osoby (pokud to sám pacient nezakáže). Teoreticky tu tak dochází k určité kumulaci rolí na straně detenci provádějícího zařízení, které mohou za jistých podmínek vyvolávat pochybnost o objektivitě celého procesu. Ne snad, že by nějaká nemocnice potřebovala kumulovat ve svých zdech nesmyslné množství pacientů, ale už i jen přiznání vlastní chyby není něčím, co by bylo člověku příjemné a přirozené. Zvlášť zasahuje-li do jeho hýčkané odborné způsobilosti.
Sám soud musí o zákonnosti detence rozhodnout do sedmi dnů, tedy s ní buď vyslovit souhlas nebo rozhodnout o propuštění zadrženého. Z logiky věci vyplývá, že v řadě případů bude soud rozhodovat až v okamžiku, kdy pacient již o své vlastní vůli vyslovil s detencí souhlas, popřípadě potřeba takovéhoto opatření pominula. Před rozhodnutím by nicméně měl soudce se zadrženým promluvit a vyslechnout jej, aby si o jeho stavu učinil vlastní dojem. V praxi bohužel běžně dochází k tomu, že takovýto pohovor vede soudní úředník, který sice může disponovat relativně dostatečnou odbornou kvalifikací, avšak k soudci již přichází zpráva zprostředkovaná. Je též na soudu, aby zvážil provedení i dalších důkazů o stavu pacienta, a judikatura Evropského soudního dvora je poměrně přísná z hlediska rozsahu dokazování, s nímž může být soud v tomto ohledu skutečně „spokojen“. A konečně je soud rovněž povinen dublovat poučovací povinnost, kterou již v principu mělo v daný okamžik splnit příslušné zdravotnické zařízení. Relativně vysoké nároky, kterým se ne vždy daří dostát, jsou kladeny i na odůvodnění rozhodnutí o detenci pacienta.
V řízení je účastníkem pacient, nikoli však zdravotní ústav, v němž je umístěn. Přesto je to právě ústav, který má možnost se proti rozhodnutí soudu odvolat, dospěje-li v něm soud k závěru, že je detence protiprávní (například lze cíle ochrany pacienta a jeho okolí dosáhnout i mírnějšími prostředky, obvykle ambulantní či komunitní léčbou). To nic nemění na tom, že zdravotnické zařízení má v takovém případě bez ohledu na podané odvolání povinnost pacienta propustit. Odvolací soud již musí ve věci nařídit standardní jednání, což předtím s ohledem na krátkost lhůt není obvykle možné. Do řízení dále může vstoupit i státní zastupitelství a jako v případě výše probíraného řízení o omezení svéprávnosti musí být pacientu soudem určen procesní opatrovník, pokud si svého zástupce – advokáta – pacient sám nezvolí. A opět narážíme na otázku, jak nejlépe má opatrovník hájit práva svého mandanta. V každém případ je povinností procesního opatrovníka, aby se se situací pacienta seznámil, komunikoval s jeho blízkými, pokud to pacient dovolí, a v případě potřeby aby jeho jménem využil příslušné opravné prostředky.
Na řízení o převzetí pacienta do ústavu zdravotní péče pak navazuje řízení o jeho dalším zadržení. V něm jsou již lhůty pro soud poněkud relaxovanější, umožňují mu lepší přípravu (včetně vyhotovení konvenčního znaleckého posudku) a konání standardního jednání (jako v případě výše zmiňovaného odvolání). Rozhodnutí je v tomto případě vydáváno na nejvýše jeden rok, což samozřejmě nebrání zdravotnickému ústavu, aby pacienta propustil již před uplynutím této lhůty, jsou-li k tomu splněny podmínky, a stejně tak může o své předčasné propuštění žádat i zadržený pacient a další oprávněné osoby.
Sečteno a podtrženo, ačkoli přehmatů v objemu této agendy nebývá v relativních číslech mnoho, mohou být poměrně bolestivé. Situaci zvlášť neulehčuje ani to, že horší následky než nesmyslné zadržení pacienta nezřídka mívá naopak propuštění potenciálně nebezpečné osoby na svobodu. Našeho cynika může alespoň těšit, že jsou tyto druhy řízení osvobozeny od soudního poplatku a jejich náklady nese stát.
Magazín Legalizace
spolupracuje s Mgr. Adamem
Biňovcem, advokátem.
č. ev. ČAK 16815
pobočka Praha:
Kostelní 875/6
170 00 Praha 7 – Holešovice
adam.binovec@akbinovec.cz
