Živá mrtvola neboli zombie: termín donedávna používaný pouze v Karibiku, dnes známý po celém světě. Díky filmům, televizním pořadům a videohrám si většina lidí představuje zombie jako chodící mrtvolu v procesu rozkladu, která lační po čerstvém mozku. V původním významu jde však o člověka, jehož duši ukradl zlý čaroděj zvaný bokor. Proto je nucen mu sloužit do roztrhání těla.
Když se Clairvius Narcisse, černoch z ostrova Haiti, vrátil v roce 1980 domů, nepůsobil na první pohled nijak zvláštně. Jen jeho pohyby a řeč byly trochu zpomalené a oči měl zakalené. Jeho příjezd však šokoval celou vesnici. Před osmnácti lety ho vidělo mnoho svědků, včetně dvou amerických lékařů, jak po krátké a záhadné horečce umírá a je pohřben na místním hřbitově. Narcisse tvrdil, že den po pohřbu, kdy byl exhumován, mu bokor dal jakýsi elixír, který ho sice vrátil mezi živé, ale zároveň ho donutil plnit jeho příkazy. Pod neustálým přísunem tohoto přípravku pro něj pracoval na plantáži cukrové třtiny. Teprve když bokor zemřel, mohl se Narcisse vrátit domů.
Případ vzbudil obrovský zájem, zejména proto, že smrt tohoto muže byla oficiálními lékařskými orgány dobře zdokumentována a jeho totožnost mohla být nade vší pochybnost potvrzena. Kanadský etnobotanik Wade Davis brzy přišel s možným vysvětlením. Své teorie o zombie publikoval v knize Had a duha, která se stala bestsellerem a byla zfilmována (režisérem Wesem Cravenem, jedním z nejslavnějších tvůrců hororů). Davis tvrdí, že bokor použil k vytvoření zombie dva přípravky. S pomocí prvního narafičí smrt oběti, která ve skutečnosti není mrtvá, ale je ve stavu katalepsie, neschopná pohybu ani jiné interakce s okolím. Druhý přípravek podává bokor oběti poté, co ji vynese z hrobu. S ním si zaručí naprostou poslušnost zombie.
První lektvar: tetrodotoxin
Katalepsie je stav, kdy člověk setrvává ve stejné poloze bez ohledu na bolest a jiné vnější podněty. Často je spojena s výrazným útlumem srdečního tepu a dýchání. Může se objevit jako důsledek onemocnění, například epilepsie nebo schizofrenie, nebo může být spojena s podáním účinné látky. Podle Davise je touto látkou, tedy prvním bokorovým lektvarem, tetrodotoxin (TTX).
Tento jed způsobuje svalovou paralýzu při plném vědomí. Při použití dostatečné dávky (asi 20 mg) nastává smrt udušením obvykle do osmi hodin; menší dávky mohou vést k několikadennímu kómatu, kdy oběť vypadá zcela mrtvá. TTX se vyskytuje v celé řadě živočichů: červech, měkkýších, rybách a obojživelnících. Sami ho neprodukují, je produktem symbiotických bakterií.
Hrátky s čtverzubcem
Nejznámějším zdrojem tetrodotoxinu je bezpochyby čtverzubec (Tetraodon). V Japonsku je maso této ryby, známé jako fugu, považováno za luxusní pochoutku. Aby mohl kuchař fugu podávat, musí být schopen dostatečně odstranit kůži a vnitřnosti. Současně by jich měl ponechat jakési minimální množství, aby strávníkům dopřál mírnou otravu, která se projevuje brněním rtů a konečků prstů.
Přestože neexistují jasné důkazy, malé dávky TTX jsou pravděpodobně psychoaktivní, a to nejen u lidí. Podvodní kamera zachytila fascinující záběry skupiny delfínů, kteří si mezi sebou „pinkají“ čtverzubce (jeho anglický název pufferfish znamená „nafukovací ryba“). Z této činnosti mají zjevně jiný než sportovní užitek: několik minut zůstávají v nehybné vertikální poloze a pak pokračují ve hře.
Na rozdíl od halucinogenů jsou vize vyvolané skopolaminem velmi obtížně odlišitelné od reality a zároveň je vysoká pravděpodobnost, že se neuchovají v paměti.
Téměř všechny zaznamenané otravy tetrodotoxinem se staly u japonských milovníků fugu. V dnešní době jsou velmi vzácné a naprostou většinu obětí tvoří neopatrní rybáři, kteří se rozhodli připravit si ryby sami. Několik potápěčů zemřelo po kousnutí miniaturní chobotnicí kroužkovanou či skvrnitou (rod Hepalochlaena), ale naprostou raritou je případ z Oregonu. Devětadvacetiletý muž se po troše whisky rozhodl „ze srandy“ sníst živého zástupce místního druhu mloka (Taricha granulosa). Během patnácti minut pocítil mravenčení ve rtech a rychle následovaly potíže s pohybem a dýcháním. Přesto odmítl jít do nemocnice – a dvě hodiny poté zemřel.
Jikry čtverzubce měly v tradiční asijské medicíně své místo již od nejstarších dob, přestože byla známa jejich toxicita. Používají se zejména při tlumení epileptických záchvatů. V současné době se TTX testuje jako velmi účinný lék proti bolesti a také proti těžkému odvykání od opioidů.
V osmdesátých a devadesátých letech 20. století byly pro výzkumné účely získány různé vzorky lektvarů, které haitští bokorové údajně používali při výrobě zombie, a v žádném z nich se přítomnost tetrodotoxinu nepotvrdila. Od té doby vědci považují tuto Davisovu domněnku za mylnou, nicméně se „zombifikujícím“ TTX se dodnes setkáváme v populárně-vědecké literatuře.
Rostlinné alternativy
Další možností, jak vyvolat katalepsii, jsou rostliny z rodu Corydalis (dymnivka). V České republice jsou poměrně běžné, ale na Haiti je bokor nemohl použít, protože tam nerostou. V lidovém léčitelství se dymnivka používala k léčbě bolesti a uvolnění svalových křečí. Hlavní účinná látka, alkaloid bulbokapnin, je ve srovnání s tetrodotoxinem mnohem méně toxický a smrtelné otravy se u lidí prakticky nevyskytují (na druhou stranu lidé dymnivku běžně nekonzumují). Bývá ale příčinou úhynu dobytka. Katalepsie obvykle trvá několik hodin po podání. Jed, kterým Shakespearova Julie předstírala svou smrt, je pravděpodobně výplodem bardovy fantazie, ale možná byl inspirován účinkem dymnivky.
O bulbokapninu se zmiňuje také W. S. Burroughs ve svém nejslavnějším díle Nahý oběd. Zde ho ďábelský doktor Benway používá k nehumánním pokusům na lidech. Tato postava měla reálný základ v americkém psychiatrovi jménem Robert Heath, který v rámci tajného projektu CIA podával bulbokapnin vězňům.
Zhulený jako fakír
Přestože THC není toxické, každý, kdo to někdy pořádně přehnal, ví, jak nepříjemný zážitek to může být. Vysoké dávky (několik gramů) THC způsobují kataleptický stav, který může trvat hodiny nebo i dny, v závislosti na podaném množství a odolnosti jedince. Tuto vlastnost THC – v podobě hašiše – údajně využívali indičtí fakíři při svých ukázkách pohřbívání zaživa. V roce 1965 přišel americký profesor medicíny Schonefield s poněkud kacířskou myšlenkou: podle něj Ježíš před popravou požil velké množství konopí, které po krátké době na kříži (v Novém zákoně se Pilát Pontský diví, proč Ježíš zemřel tak rychle) začalo působit a vyvolalo kataleptický stav trvající dva dny. Naprostá většina vědců považuje tuto hypotézu spíše za vtip nebo provokaci.
Za kataleptický účinek THC je zodpovědný receptor CB1, který je však tímto kanabinoidem aktivován pouze částečně. Syntetické kanabinoidy jsou v tomto ohledu mnohem účinnější. V roce 2016 byla z New Yorku hlášena „epidemie zombie“. Třiatřicet lidí bylo nalezeno, jak sedí na ulici s prázdným výrazem a nereagují na žádné vnější podněty. Osmnáct z nich skončilo v nemocnici. Příčinou byla designová droga AMB-FUBINACA, prodávaná jako „syntetická marihuana“.
Chlapci na prahu dospělosti v kmeni Algonkinů pijí dvacet dní pouze odvar z durmanu, aby ztratili veškeré vzpomínky na dětská léta a stali se z nich dokonalí bojovníci.
Druhý lektvar: skopolamin
Jakmile se bokorovi podařilo nafingovat smrt své oběti a ukrást ji z hrobu, nastal čas podmanit si její vůli druhým lektvarem. Coby účinnou látku tohoto přípravku Davis identifikoval alkaloid skopolamin, známý také jako hyoscin. Ten se vyskytuje v různých rostlinách čeledi Solanaceae a patří mezi takzvané deliriogeny. Na rozdíl od halucinogenů jsou jím vyvolané vize velmi obtížně odlišitelné od reality a zároveň je vysoká pravděpodobnost, že se neuchovají v paměti. Osoba pod vlivem skopolaminu je velmi náchylná k tomu, aby podlehla psychologické manipulaci.
Toho s úspěchem využívají kriminální živly v Kolumbii, zemi, která dominuje světovým statistikám únosů a vražd. Skopolamin je zdaleka nejrozšířenějším prostředkem nedobrovolného omámení nic netušících osob. Nejděsivější je, že tito lidé se často stávají nejen pasivními oběťmi, ale i aktivními spoluviníky zločinů. Například jim pomohou přenést všechny věci z bytu oběti do dodávky nebo vyberou jejich životní úspory a prostě je předají gangsterům. Druhý den si už nic nepamatují.
Báchorky?
Skopolaminu se v Kolumbii přezdívá „ďáblův dech“. Je s ním spojeno mnoho městských legend, z nichž mnohé se sotva zakládají na pravdě. Ty nejznámější se týkají různých bizarních způsobů aplikace. Existuje příběh, ve kterém náhodná osoba (například žena na čerpací stanici) dostane od cizího člověka vizitku. Ze slušnosti ji přijme, ale o několik minut později upadne do deliria a stane se obětí zločinu. Tato městská legenda se v USA rozšířila v podobě hoaxu. Přestože skopolamin může pronikat kůží, je naprosto vyloučeno, aby krátký kontakt s papírem napuštěným tímto alkaloidem mohl vést k psychoaktivnímu účinku.
Velmi oblíbená je také představa, že útočník foukne oběti do obličeje trochu skopolaminu, což způsobí okamžitou ztrátu vůle. Tady už je nutno být se soudem opatrnější. Skopolamin se totiž dobře vstřebává nosní sliznicí a k výraznému účinku stačí jen malé množství.
Podle jiné zkazky únosci omámili mladou ženu tak, že jí do ucha foukli skopolamin. Hebenon, jed, který zrádný Claudius vlil do ucha Hamletova spícího otce, byl ztotožněn s blínem (Hyoscyamus niger), rostlinou obsahující skopolamin. Účinnost těchto metod je však spíše nepravděpodobná.
Sérum přiznání
Nacisté i americká CIA hledali ve skopolaminu sérum pravdy, které by mohli použít například při výsleších nepřátelských agentů, ale výsledek byl zklamáním. Agent sice nedokázal udržet krytí a promyšleně lhát, zároveň ale uvěřil svým vlastním bludům nebo bludům svého vyšetřovatele, takže jeho výpověď se stala zcela nevěrohodnou. Přesto se skopolamin při výsleších používal i nadále. V těchto situacích je často žádoucí podat spíše „sérum přiznání“ než „sérum pravdy“, a tento úkol plní výborně.
Existují nejméně čtyři zdokumentované případy, kdy byl skopolamin použit při výslechu československou Státní bezpečností. Asi nejznámějším estébákem, který se nevyhýbal podobným novinkám, byl obávaný vyšetřovatel Alois Grebeníček. O jeho „kariéře“ byl natočen film Kauza Uherské Hradiště.
Blín, pablen, rulík a durman
V České republice se přirozeně vyskytují dva zdroje skopolaminu: již zmíněný blín černý a rulík zlomocný (Atropa beladona). Obě rostliny ho obsahují málo, a přestože jsou prudce jedovaté, mají jen slabou psychoaktivitu. Pablen kraňský (Scopolia carniolica), podle něhož byl skopolamin pojmenován, pochází z balkánského poloostrova, ale od 19. století roste planě i v České republice.
Durman obecný (Datura stramonium), který se také běžně vyskytuje v místních lesích, pochází ze Střední Ameriky, kde je znám pod aztéckým názvem toloache a hojně se používá v lékařství a rituálech. Kalifornský kmen Algonkinů zavírá vybrané chlapce na prahu dospělosti do klecí na odlehlém místě, kde dostávají po dobu dvaceti dní k pití pouze odvar z durmanu. V důsledku toho ztratí veškeré vzpomínky na dětská léta a mohou se z nich stát dokonalí bojovníci.
Příbuzný durman metlatý (D. metel) roste hlavně v Indii. Hinduisté ho stejně jako konopí považují za rostlinu zasvěcenou Šivovi. Věřící pokládají jeho květy a plody na lingam, zaoblený kámen symbolizující Šivův úd.
Ďáblův dech
Zločinné využívání skopolaminu je známo již od starověku: erotické tanečnice prý přidávaly svým hostům do nápojů rozdrcená semena durmanu, aby byli ochotnější dát jim všechny své peníze nebo prozradit tajemství.
Pokud jde o „ďáblův dech“, kolumbijské kriminální živly ho nejčastěji vyrábějí z místního stromu borrachero, což by se dalo přeložit zhruba jako „omamný“. Tento název označuje rostliny rodu Brugmansia, které jsou zřejmě produktem šlechtění místních šamanů. Proto může strom rostoucí na území jednoho kmene vypadat a účinkovat zcela jinak než strom ze sousední oblasti.
Osoba pod vlivem skopolaminu je velmi náchylná k tomu, aby podlehla psychologické manipulaci.
Tyto rostliny jsou mezi místními obyvateli ve velké úctě a často se věří, že nejen jejich konzumace, ale i spánek pod nimi vede k vidinám. Na rozdíl od jiných halucinogenů (např. ayahuasky), které jsou užívány společně celým kmenem, je užívání této rostliny obvykle vyhrazeno pouze šamanům. Výjimku tvoří iniciační rituály, při nichž děti vstupují do dospělosti.
Využití v medicíně
Většina dnes legálně izolovaného skopolaminu pochází z australského stromu Duboisia myoporodies, který je pro domorodce posvátný. Získává se z něj i butylskopolamin (Buscopan), nepsychoaktivní látka používaná při střevních křečích.
V současné medicíně se skopolamin používá pouze jako antiemetikum, tj. k potlačení zvracení. Náplasti, které ho postupně uvolňují do těla, se předepisují při těžkých případech kinetózy, známé spíše jako mořská nemoc. Tuto úlohu plní též při injekcích podávaných před celkovou anestezií. Takzvané „náladovky“ obvykle kombinují skopolamin, efedrin a silný opioid, a představují tak jeden z nejsilnějších „nemocničních tripů“, jaké může český pacient zažít.
V západní Evropě byly donedávna astmatikům předepisovány cigarety z listů durmanu. Protože je ale někteří pacienti raději zalévali horkou vodou a pili jako čaj, což vedlo ke značným halucinacím, musely být z lékáren staženy.
Chemické zbraně
Farmaceutický výzkum skopolaminu vedl k vytvoření mnohem účinnějších látek. Většina z nich se v medicíně neuplatnila kvůli nežádoucím účinkům, ale přitahovaly zájem mocností během studené války. Chinuklidinylbenzylát (BZ) byl vynalezen v roce 1951 ve Švýcarsku. O deset let později byl v USA schválen jako „nesmrtící“ zbraň a v šedesátých letech se ho zde vyrobilo asi padesát tun, z toho pět tun bylo použito na zbraně, především rakety a bomby.
Navzdory velkým očekáváním se BZ ukázal jako velmi nepraktický, ačkoli existují náznaky, že byl ve Vietnamu používán. Problémem byly nejen výrobní náklady a celková složitost výroby, ale především nepředvídatelné psychické i fyzické účinky (zvýšení tělesné teploty, suchost sliznic, zhoršení zraku, srdeční arytmie), které se plně projevily po několika hodinách a mohly trvat dva až sedm dní. V roce 1989 USA oficiálně zničily veškeré své zásoby BZ.
Sovětské zásoby „látky 15“, jak se zbraň nazývala u nás, skončily po rozpadu Svazu v mnoha nedemokratických zemích, například v Iráku. V americkém výzkumném středisku Edgewood Arsenal bylo vynalezeno mnoho analogů BZ, které však měly výrazně kratší dobu účinku a nižší efekt na tělo. Tyto látky označené EA se pravděpodobně nikdy nepoužívaly ve vojenské praxi, některé z nich jsou ale údajně dostupné na černém trhu jako halucinogeny.
Na ex
Starověký filozof Epiktétos pravil: „Není zloděje, který by ti ukradl vůli.“ Hluboce se mýlil. Existují látky, kterými lze ukrást nejen vůli člověka, ale i jeho život. Ať už jsou historky o zombie pravdivé, nebo ne, jedno je jisté: pokud jdete v Kolumbii do nočního klubu, nikdy, ale opravdu nikdy nenechávejte svůj drink bez dozoru.
