Aktuální článek
Jak to bylo s německými vojáky a pervitinem ve druhé světové válce

Jak to bylo s německými vojáky a pervitinem ve druhé světové válce

  • Nacisté podporovali své vojáky v užívání pervitinu a dalších drog s cílem vyhrát druhou světovou válku. Nepůsobily omamné látky v konečném důsledku spíše opačně než se předpokládalo?

V zájmu veřejného zdraví hlásali nacisté absolutní abstinenci. Když šlo ale do tuhého a plány na bleskovou válku se začaly rozplývat, neváhali napumpovat svou armádu alkoholem a drogami. Nejpopulárnější byl pervitin, který byl dodáván přímo do předních linií, mnoho vojáků bylo ale závislých také na morfinu a alkoholu.

V dopise rodičům a sourozencům datovaném 9. listopadu 1939 píše mladý voják umístěný v okupovaném Polsku: „Máme to tady těžké a doufám, že pochopíte, když vám budu psát jen jednou za dva nebo čtyři dny. Dnes píšu hlavně proto, abych vás požádal o pervitin. S láskou, Hein.“

Tajemství wehrmachtu

Pervitin, stimulant známý dnes také jako speed, perník, peří nebo piko, byl zázračnou drogou wehrmachtu.

20. května 1940 se voják s rodinou spojil znovu: „Mohli byste mi sehnat ještě nějaký pervitin, abych měl do zásoby?“ V dopise z 19. července téhož roku pak stojí: „Pokud můžete, pošlete mi další.“

Autorem těchto listů byl pozdější světoznámý spisovatel Heinrich Böll, který se v roce 1972 jako vůbec první Němec v poválečné historii stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu.

Jako první dostali pervitin řidiči vojenských vozidel během invaze do Polska.

Řada vojáků Wehrmachtu užívala pervitin jako motivaci před bitvou, hlavně v bojích na polském a francouzském území – blesková válka jela na speedu.

V první polovině roku 1940 měla německá armáda na skladě miliony tablet metamfetaminu. Droga měla pomoci pilotům, námořníkům i pěšákům podávat výkony za hranicemi lidských možností. Velení distribuovalo mezi vojáky nejen stimulanty, ale i opiáty a alkohol, vše s jediným cílem: dosáhnout rychlého vítězství nad spojenci. Nacisté ale podcenili sledování vedlejších účinků užívání těchto látek a rychlého zhoršování morálních standardů mužstva.

Zázračný preparát

Když se v roce 1938 poprvé objevil na trhu pervitin, lék vyvinutý a vyráběný farmaceutickou společností Temmler, rychle se stal mezi veřejností bestsellerem. Podle záznamů periodika Klinische Wochenschrift (Klinický týdeník) byl tento údajně zázračný preparát představen Otto Rankemu, vojenskému lékaři a řediteli Institutu obecné a obranné fyziologie na berlínské Akademii vojenské medicíny. Účinky jsou podobné jako u adrenalinu – zlepšuje pozornost a bdělost. U většiny uživatelů zvyšuje sebevědomí, podporuje soustředění a ochotu riskovat, přičemž současně zlepšuje odolnost proti bolesti, hladu a žízni a snižuje potřebu spánku. V září 1939 otestoval Ranke látku na 90 studentech a usoudil, že by mohla pomoci wehrmachtu vyhrát válku. Jako první dostali pervitin řidiči vojenských vozidel během invaze do Polska, v následujících letech byl nicméně bezskrupulózně rozdáván plnými hrstmi všem v první linii.

35 milionů tablet

V krátkém období mezi dubnem a červencem 1940 bylo německé armádě a letectvu dodáno na 35 milionů tablet Pervitinu a Isophanu (podobného léku konkurenční společnosti Knoll). Některé z nich, obsahující tři miligramy aktivní látky, byly pod kódovým označením OBM rozesílány lékařským útvarům a následně distribuovány přímo mezi vojáky. Pokud to bylo třeba, mohli lékaři objednat preparáty telefonicky. Balení bylo označeno jako stimulant a doporučené dávkování bylo „dle potřeby jedna až dvě tablety k udržení pozornosti“.

Blesková válka jela na speedu.

Už tehdy odborníky znepokojovalo, že doba nutná k regeneraci se s opakovaným užíváním prodlužuje a účinky se při dlouhodobé konzumaci snižují. Někteří vojáci trpěli abnormálním pocením a poruchami krevního oběhu, zaznamenáno bylo i několik úmrtí. Leonardo Conti, německý ministr zdravotnictví a stoupenec Hitlerovi víry v asketizmus, se pokusil užívání pervitinu omezit, v případě wehrmachtu ale uspěl jen částečně. Volný prodej byl sice od 1. července 1940 regulován, ještě ve stejném roce bylo ale na frontu odesláno dalších 10 milionů dávek.

Pervitin byl obecně považován za osvědčenou pomoc v situacích, kdy byli vojáci vystaveni extrémnímu stresu. V příručce lékařů námořnictva se uvádělo: „Všichni vojenští lékaři si musí uvědomit, že pervitin je vysoce účinný stimulant, nástroj, který jim umožní v každém okamžiku pomoci jedincům dosahovat výrazně nadprůměrných výsledků.“

„Jejich nálada se náhle zlepšila“

Účinky byly lákavé. V lednu 1942 byla skupina 500 německých vojáků na Východní frontě obklíčena Rudou armádou a pokoušela se o průnik. Teploty klesaly k mínus 30 °C. Lékař jednotky ve své zprávě uvedl, že po šesti hodinách chůze po pás ve sněhu bylo více a více vojáků vyčerpáno do té míry, že prostě jen zůstávali ležet ve sněhu a pomalu umrzali. Vedoucí důstojník rozkázal vydat mužstvu pervitin. „Po půl hodině začali vojáci spontánně prohlašovat, že se cítí lépe,“ píše se v lékařově zprávě. „Znovu se spořádaně vydali na pochod, jejich nálada se zlepšila a byli pozornější.“

Tento dokument se k velení německé armády dostal až o šest měsíců později. V reakci na něj byly představeny nové pokyny k užívání pervitinu včetně informací o možných vedlejších účincích, od předešlých vydání se ale prakticky nelišily.

Někteří vojáci trpěli abnormálním pocením a poruchami krevního oběhu, zaznamenáno bylo i několik úmrtí.

Návod k rozpoznání a potlačení únavy v boji vydaný 18. července 1942 byl stejný jako dřívější verze: „Dvě tablety potlačí potřebu spánku na tři až osm hodin, dvě dávky po dvou tabletách běžně fungují až 24 hodin.“

Ke konci války se nacisté pokoušeli vyvinout lepší „zázračnou pilulku“. Viceadmirál Hellmuth Heye, který se později stal poslancem za konzervativní Křesťansko-demokratickou stranu a předsedou parlamentní komise pro obranu, požadoval 16. března 1944 v projevu v severoněmeckém přístavu Kiel „preparát, který udrží vojáky v bojové pohotovosti i v abnormálních situacích a současně zvýší jejich sebevědomí“.

O něco později představil farmakolog Gerhard Orzechowski Heyemu lék s označením D-IX. Ten obsahoval pět miligramů kokainu, tři miligramy pervitinu a pět miligramů Eukodalu, léku proti bolesti na bázi morfia. Dnes by droga s podobným složením spolehlivě zajistila dealerovi několik let za mřížemi, zoufalé situace ale vedou k zoufalým řešením a D-IX bylo experimentálně podáváno pilotům miniaturních ponorek zvaných Tuleň (Seehund) a Bobr (Biber).

Podpora konzumace alkoholu

Alkohol byl ve wehrmachtu stejně populární jako mezi civilisty. Generál polních lékařských útvarů Walter Kittel napsal, že „jen fanatik by odpíral vojákům něco, co jim pomůže se uvolnit a užívat si život po všech hrůzách, jimž museli v bitvách čelit, nebo zakazoval potěšení dát si se spolubojovníky skleničku nebo dvě.“ Alkohol byl vojákům přidělován jako mimořádná odměna a běžně se prodával přímo v táborech, takže se těžce vydělaný žold rychle vracel z kapes vojáků zpátky do armádní kasy.

„Pokud nedocházelo mezi vojáky k výrazným excesům, přivíralo velení nad konzumací alkoholu oči,“ popsal historik Peter Steinkamp, odborník na problematiku drog ve wehrmachtu.

Po porážce Francie v červnu 1940 však Hitler vydal následující rozkaz: „Očekávám, že příslušníci wehrmachtu, kteří se důsledku konzumace alkoholu dopustí jakéhokoli přečinu nebo se o to pokusí, budou přísně potrestáni.“

doporučujeme

Pokušení bylo ale evidentně silnější než strach z vůdcových výhružek. O pouhý rok později konstatoval velitel německých ozbrojených sil, generál Walther von Brauchitsch, že jeho jednotky se dopouštěly vážných porušení disciplíny i morálky, a za příčinu označil právě alkohol. Mezi nejčastější prohřešky patřily bitky, dopravní nehody, šikana podřízených, násilí proti nadřízeným a „nepřirozené sexuální chování“. Generál byl přesvědčen o tom, že alkohol narušuje vojenskou disciplínu.

V první polovině roku 1940 měla německá armáda na skladě miliony tablet metamfetaminu.

Podle interní statistiky velení lékařských jednotek došlo mezi zářím 1939 a dubnem 1944 k 705 případům úmrtí v přímé souvislosti s konzumací alkoholu. Skutečná čísla byla s největší pravděpodobností několikanásobně vyšší, protože alkohol byl zamlčovanou příčinou řady dopravních nehod, sebevražd nebo špatné manipulace se zbraní. Lékaři měli za úkol internovat vojáky závislé na alkoholu nebo drogách do odvykacích ústavů. Podle nařízení generálního štábu mělo toto aranžmá zásadní výhodu v tom, že mohlo být prodlužováno a opakováno do nekonečna. Po umístění v těchto zařízeních byli vojáci zařazování do různých nápravných skupin a na základě litery Zákona o prevenci šíření dědičných onemocnění jim reálně hrozila nucená kastrace nebo eutanázie.

Poprava pašeráka

Narůstat začal také počet vojáků, kteří po požití alkoholu kontaminovaného metanolem oslepli či dokonce zemřeli. Z údajů berlínského Institutu forenzní medicíny vyplývá, že metanol byl hlavní příčinou úmrtí spadajících do kategorie neúmyslných otrav.

Na podzim 1942 byl v Norsku exemplárně popraven šestatřicetiletý německý důstojník – řidič. Ten prodal příslušníkům protitankové jednotky pět litrů metanolu s tvrzením, že se jedná o 98procentní etanol, který je možné použít k výrobě tvrdého alkoholu. Několik vojáků onemocnělo a dva zemřeli. Muž byl následně prohlášen za nepřítele lidu a zastřelen popravčí četou. Podle denního rozkazu vydaného 2. října 1942 měly být o nejpřísnějším trestu informovány všechny vojenské i pomocné oddíly a tento měl být použit i v dalších případech opakovaných nebo přetrvávajících porušování pravidel.

Závislí zdravotníci

Samotní vojáci nicméně evidentně považovali jakýkoli způsob úniku od hrůz bitevního pole za žádoucí a oprávněný. Generálové si byli dobře vědomi rizik. Mezi raněnými i ošetřujícím personálem se během války rychle šířila závislost na morfinu a na konci roku 1945 bylo mezi vojenskými lékaři čtyřikrát více závislých než na začátku války.

Pervitin byl obecně považován za osvědčenou pomoc v situacích, kdy byli vojáci vystaveni extrémnímu stresu.

Franz Wertheim, lékař přidělený do malé vesnice blízko západní fronty, 10. května 1940 napsal: „Abychom zabili čas, experimentovali jsme my, lékaři, sami na sobě. Den jsme běžně začínali dvěma deci koňaku a injekcí morfinu, kolem poledne bylo užitečné dát si trochu kokainu a před spaním jsme se příležitostně doráželi Hyoskinem, alkaloidem vyráběným z rulíku zlomocného. Asi si umíte představit, že jsme při takovém zápřahu ne vždycky byli úplně při smyslech.“

V rámci plánu na prevenci propuknutí vlny závislostí na morfinu, k němuž došlo už po 1. světové válce, vydal hlavní německý vojenský psychiatr, profesor Otto Wuth, v únoru 1942 Návrh na boj s morfinizmem. Podle jeho představy měli být všichni ranění, u nichž se v důsledku léčby rozvine závislost, zařazeni do centrální evidence a nahlášeni Okresnímu zdravotnímu úřadu. Ten jim měl buď legálně poskytovat potřebné dávky drogy, nebo je vyšetřit a odeslat do jedné z mnoha odvykacích institucí. „Tímto způsobem by byli všichni závislí registrováni a monitorováni, čímž by bylo celé rizikové skupině znemožněno podílet se na zločineckých aktivitách,“ uzavřel Wuth.

Vedení nacistů bylo všeobecně více ochotno tolerovat závislost na drogách, která byla důsledkem účasti v bojích, než alkoholismus. Důvod byl prostý – státní aparát se obával hromadných žalob, protože byl zodpovědný za nekontrolovanou distribuci mezi vojáky.

Zdroj: Hitler’s Drugged Soldiers

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!