Aktuální článek
Jak válka proti drogám pošpinila pověst policie

Jak válka proti drogám pošpinila pověst policie

  • Více jak polovina případů, kdy policie v Americe provádí razie se týká drogové činnosti. Nejsou tu ale jiné, opravdové zločiny, na které by policie měla čerpat síly?

Roku 1958 vyšla na obálce amerického týdeníku Saturday Evening Post proslulá malba od Normana Rockwella nazvaná „Runaway“ (Útěk z domova). Obraz zachycuje chlapce sedícího na stoličce v bufetu. Pod ním se povaluje ranec s věcmi, které si před úprkem stihnul sbalit. Zleva se k chlapci naklání laskavý policista. Celá scéna působí velmi idylicky. Malba totiž pochází z doby před zahájením války proti drogám, a tak se od dnešních představ o policii v Americe dost zásadně liší.

Ve Spojených státech v současnosti probíhá celonárodní debata na téma trestního práva a policie. Navrhují se reformy, které by do budoucna měly mezi policisty přispět k lepšímu chování a vyšší odpovědnosti. Nasnadě je tak nejen reforma policejních odborů, ale také zrušení právní imunity a přezkoumání vyšetřování policejní brutality.

Zkažená pověst

Jedním z hlavních důvodů, proč dnes (nejen) americká policie nemá stejně dobrou pověst jako před nějakými 50 lety, je fakt, že každý den se tisíce policejních příslušníků vydávají do války proti vlastním spoluobčanům.

Armáda kvůli válce proti drogám zásobuje policejní složky nadbytečným vybavením.

„Zločiny“ související s drogami se nicméně od jiných trestných činů kvalitativně odlišují. Tzv. skutečné zločiny totiž zahrnují oběti, které samy kontaktují policii v naději, že se jí podaří vše vyšetřit a dopadnout pachatele. Oběť loupeže si proto přivolá policisty domů, předá jim veškeré relevantní informace a požádá je o shromáždění důkazů.

Pokud ovšem v rámci trestného činu žádné oběti nefigurují, tak se povaha policejní práce od základu mění. Když totiž přijde na drogy, tak pachatel i údajná oběť jsou jedna a táž osoba. A jaké je její provinění? Jen to, že se spíše než alkoholu z místní hospody raději oddává jiným substancím. Oběti se tedy za takových okolností na dopadení zločinců nepodílí, protože se jimi samy staly. Americká policie si proto musela osvojit nové postupy, jak zadržet nedobrovolné „oběti“ tak, aby se jí podařilo zamezit distribuci drog rovnou u zdroje.

Všichni jste podezřelí

Přistihnout oběti při činu však není jednoduché. Drogy mohou skrývat u sebe, v autě nebo na pozemku. Podezřelí jsou navíc úplně všichni. V minulosti policistům nedělalo problém s ostatními normálně komunikovat. Jejich současná rétorika je ale plná podezřívání: „Co když ten řidič u sebe něco schovává? Tamten kolemjdoucí vypadá jako feťák, možná když ho prohledám, tak u něj najdu drogy.“

Návykové látky pro policii představují také záminku k násilí. Co když chce policista dát za vyučenou skupince drzých výrůstků? Zdá se mu to, nebo z nich cítí trávu? A zkuste se s ním hádat…

Venku na ulici to mají však uživatelé drog ještě relativně jednoduché ve srovnání s tím, co je čeká doma za zavřenými dveřmi. Americká policie si zakládá na nepřetržitém sledování. Dříve nad střechami kroužily helikoptéry, dnes tam častěji uvidíte drony. Termokamery hledají pěstírny a informátoři donáší výměnou za snížení trestu či menší finanční obnos. Stačí jen někoho označit za dealera drog a policie vyráží.

S armádní výzbrojí

Zločinci/oběti si však sami domů zákon nepozvou. Policistům tak nezbývá, než si vzít zásahovou výbavu a proniknout dovnitř s využitím síly. Američané mají v tomto „štěstí“, protože jejich armáda kvůli válce proti drogám zásobuje policejní složky již po několik desetiletí nadbytečným vybavením. Byla by přece škoda všechnu tu válečnou výstroj nijak nevyužít…

„Zločiny“ související s drogami se od jiných trestných činů v naprosté většině kvalitativně odlišují.

Dnešní američtí policisté disponují stejnými prostředky jako vojáci v Iráku. Nejenže tak mají možnost na místo činu přijet v armádním obrněném transportéru, ale s povolením od soudce (které většinou není problém obdržet) mohou bez servítek provádět neohlášené razie. Při jednom takovém policejním zásahu nedávno ve Spojených státech byla zabita i Breonna Taylorová. Během razie zásahový oddíl napřed rozrazí dveře, poté dovnitř vhodí omračující granát a následně vběhne do budovy, zatímco všechny přítomné sráží k zemi pod hrozbou zastřelení – a občas nezůstane jen u výhružek.

Co jiného si mají policisté počít? Vždyť přece právě vpadli do údajného drogového doupěte!

Bohužel pro zásahový oddíl se však žádné drogy nenajdou. Na vině je buď prolhaný či dezinformovaný informátor, nebo si zástěrku pro razii vymysleli sami policisté (k čemuž také dochází). Obyvatelům zasaženého domu nezbývá, než napáchanou spoušť uklidit a navzájem se po prožitém traumatu utěšovat. Přítomní členové policejního sboru jsou však pěkně vytočení. Doufali, že se díky zadržení velkého množství drog dostanou do večerních zpráv nebo že si aspoň přilepší ze zabavených peněz. Majetek osob usvědčených z prodeje drog totiž policii propadá, což z razií ve srovnání s prací klasických pochůzkářů činí mnohem lukrativnější záležitost.

doporučujeme

Násilí je baví

Někteří policisté si nicméně zásahy užívají hlavně proto, že je zkrátka baví. Dnes už ve Spojených státech na přátelského strážmistra, co si jen tak točí s obuškem a má ho spíš na ozdobu, skoro nenarazíte. Spousta současných amerických mužů zákona se do řad policie hlásí jen proto, aby se naopak mohli s obuškem násilně ohánět.

Současné policejní procedury jsou důsledkem války proti drogám, která sice není jedinou příčinou zvýšené násilnosti a snížené odpovědnosti mezi policisty, ale to její nezměrný poddíl na celé situaci nedělá o nic menší.

Když totiž přijde na drogy, tak pachatel i údajná oběť jsou jedna a táž osoba.

Představme si však svět bez této války. Pod náporem všech těch možností se jednomu až zatočí hlava. Co kdyby se léčebným a odvykacím zařízením dostalo lepšího financování? Co kdyby se všichni policisté z protidrogového začali zabývat spíše vraždami, loupežemi a znásilněními? Míra vyřešených vražd (tedy míra případů, u kterých dojde k zatčení) se ve Spojených státech pohybuje okolo 60 procent, což je v rámci vyspělých zemí jedna z nejnižších hodnot. To samé se týká i jiných skutečných zločinů jako napadení, znásilnění a loupeže, u kterých je míra vyřešení ještě nižší. I kdyby válka proti drogám skončila, tak má policie hodně práce.

Americké zásahové oddíly dnes v 62 procentech případů provádějí razie především v souvislosti s drogovou činností. Co kdyby se ale k policejním zásahům svolovalo jen za nezbytných okolností? Co kdyby se policisté zaměřili na boj se skutečnými zločiny a zločinci?

Nic z toho není nemožné. Snad se jednou Američanům podaří se vrátit do dob přátelských strážmistrů, ke kterým si zase rádi přisednou v kavárně.

Zdroj: How the Drug War Broke Policing

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!