Karanténní opatření v souvislosti s pandemií covid-19 jsou často mnohými vnímána negativně, jako nutné zlo. Jak ale připomíná muzikant a nyní už i výtvarník Jakub König, mohou se projevit i pozitivně a stát se ve výsledku impulsem k něčemu novému, k čemu bychom se jinak možná neodhodlali. „Pomalu se pouštím do věcí, na které jsem dřív neměl kapacity, a zároveň jsem opravdu velmi zvolnil,“ pochvaluje si rok poté, co kvůli koroně přišel o dobře placené zaměstnání.
Co si „Kuchař Kittchen“ naposledy pro sebe ukuchtil?
Hm, asi třetí nebo čtvrtý kafe. Jinak teď tomu vaření moc nedám. Když už se pouštím do nějakých sofistikovanějších pokrmů, tak spíš něco připravuji pro dcerku Marušku. Já na jídle až tak nelpím. Kdyby bylo jenom na mně, mohl bych pořád jíst jen Cini Minis s mrazem sušeným ovocem a mlékem.
Současnou dobu karantény využíváš víc ke zvolnění, nebo naopak k tomu, na co jsi před ní neměl čas?
Shodou šťastných náhod k obojímu. Na začátku loňského roku jsem si občas trochu postěžoval, že dělám spoustu krásných věcí, ale že nic nestíhám. Chodil jsem do práce, hrál ve dvou kapelách, měl rozepsanou knížku a hlavně na mne doma čekala kromě ženy Máši i dvouletá dcerka. Pořád jsem odněkud odcházel trochu dřív a na další místo dobíhal o trochu později. A nevěděl jsem, jak to rozetnout. V březnu pak přišla celosvětová pandemie i k nám. A já přišel o práci ve velké telekomunikační firmě. Napřed jsem se dost vyděsil. Ale pak se to začalo zajímavě skládat samo. Kamarád Honza, který ví, že si pořád něco maluju, mi poslal na povzbuzení pár prázdných pláten. A Steffen, produkční drážďanského Jazzklubu Tone, si ode mě do toho klubu objednal obraz, 100 x 80 centimetrů, což už je docela velká kráva, když jste zvyklí si jen čmárat do bloku na poradě. Protože mi zároveň odpadly i všechny koncerty, měl jsem najednou čas. A pustil jsem se do malování naplno. Hotová plátna jsem nabídl na Facebooku… a do čtrnácti dnů se všechna prodala! Měl jsem tak najednou peníze asi na měsíc života. A na nová plátna a akrylové inkousty, kterým jsem propadl.
A tak to nakonec, k mému radostnému překvapení, bylo i po celý zbytek roku. Bůhvíjaké veletoče si dovolit nemůžu, stabilní měsíční příděl, jako plat u velké firmy, malování nepřináší. A přestože maluji skoro každý den, natočili jsme desku a konečně jsem dopsal tu knížku, mám najednou na všechno mnohem víc času. A tak se pomalu pouštím do věcí, na které jsem dřív neměl kapacity. A zároveň jsem opravdu velmi zvolnil.
O čem ta kniha je?
Je to sci-fi o dospívajícím klukovi a jeho podivném světě. Odehrává se ve městě, ve kterém přežívá zbytek lidstva po globální katastrofě. Pomalu se mi ten příběh skládá dohromady už docela dlouho. Deset, patnáct let. A teď jsem ho, poslední tři roky, s přestávkami psal. Vřeteno, jak se bude knížka jmenovat, vyjde na konci dubna v nakladatelství Paseka. A na prvního máje jde ven nový Kittchen, album s názvem Puls. Mám takový dokončovací rok.
Když jsem seknul s chlastem, začal jsem se pomalu a zdlouhavě učit balit brka. Což je pro mě úkol na celý zbytek života.
Aktuálně trávíš nejvíc času čím?
Protože se pořád nedá moc hrát, věnuju teď čas hlavně malování a naší Marušce. Díky tomu, že jsem doma a nejezdím nikam do práce, můžu přirozeně klouzat od společného času s dcerkou k obrazům nebo třeba ke kytaře. Jak malování, tak hudba se dá navíc dělat společně. Musím říct, že si tuhle zvláštní možnost, být s Maruškou dost času, hodně užívám. Jsem takový nadšený a vděčný tatínek.
To zní až čítankově – vzhledem k tomu, že mnozí jiní spíš teď propadají do nejistot. I v tak alkoholické velmoci, jakou Česko je, nyní ještě spotřeba stoupla. Ty jsi dlouho před pandemií na sebe prozradil, že jsi pít přestal. Pořád abstinuješ?
Ono to takhle zjednodušeně zní jako pohádka. A na nějaké úrovni pořád vlastně je. Jen z toho vyprávění úplně vypadnou ty hluboké závěje nejistoty, se kterými jsem se, hlavně na začátku, potýkal. Každou chvíli mě to přepadne. Jak si můžu dovolit, když nemám žádnou výtvarnou školu, vůbec někomu své obrazy nabízet? Kde jsem vzal tu drzost, říkat si za to o peníze? Neměl bych si místo toho najít normální, „slušnou“ práci? Hluboce zakořeněné nesebevědomí, nedůvěra, nejistota. S tím se periodicky potkávám pořád. Ale naučil jsem se s tím pracovat. A tu práci, kterou dělám, si užívat. Dost to souvisí s tím alkoholem.
Z různých důvodů jsem leta dost pil. Postupně, po kouskách, čím dál víc. Když jsem si konečně uvědomil, že to je skutečně problém a začal ho řešit, dal mi můj terapeut skvělou radu. Že musím ten alkohol a to, co v mém životě znamenal, nahradit něčím jiným. Co mi udělá stejně dobrou náladu, co mne podobně uvolňuje a zbavuje úzkostí. Jinak že to nemám šanci vydržet.
Pak mně došlo, že naštěstí něco takového v životě mám. Že to je umění. Hudba, psaní, malování. Že, když se do toho ponořím, bývám šťastný a uvolněný, a že vlastně celý svítím, když se můžu věnovat téhle posvátné a vzrušující činnosti. A tak, když jsem na konci roku 2016 přestal pít, vědomě jsem si do života přitáhl co nejvíc tvorby. Obklopil jsem se tou prací. A snažím se udělat si na ni čas a prostor. Každej den. A to mi dělá fakt moc dobře. A pomáhá mi to s mými nejistotami, úzkostmi… i s tím, abych už nemusel pít alkohol.
Jak se ti podařilo odolávat všem nabídkám? V muzikantském prostředí, ale vlastně i v psychicky náročné práci v korporátu jsou abstinenti spíš bílými vránami.
Postupně jsem zkoušel různé způsoby, jak pití omezit. Nastavovat si limity, eliminovat tvrdej chlast, pít jen občas a svátečně. Vždycky ale pak přišel den, kdy jsem se vypravil na jedno… a vzbudil se druhý den v neznámém bytě, s totálním oknem a brutální kocovinou. Ale že bych úplně přestal pít, to jsem si popravdě, vůbec nedokázal představit.
V říjnu 2016 jsme s přítelkyní Mášou vyjeli na dva měsíce cestovat po Evropě. A v den, kdy jsme se vrátili do Čech, jsme zjistili, že je těhotná. Když jsem se pár dní nato vzbudil na gauči v práci, kam jsem jen šel kolegy pozdravit na vánoční večírek, došlo mi, že to nedám. Že nezvládnu stát rovně, vychovávat dítě, když se na sebe nemůžu spolehnout. Pár dní jsem ještě pil a 25. prosince nad ránem jsem si řekl, že si ten další gin s tonikem už prostě nedám. Že to je jediný způsob, jak můžu přežít to nekonečné kolečko viny a úlevy, kterou jako by mi mohl přinést jenom chlast. Měl jsem velké štěstí. Asi i protože jsem měl silnou motivaci. A taky se strašně rychle začaly dostavovat výhody. Během pár týdnů jsem splasknul z té věčné opuchlosti posledních let. A zjistil jsem, že mi spadl obrovský kámen ze srdce. Že už to nemusím řešit. Že se nemusím bát, co provedu tentokrát. Že můžu stát rovně.
Mám docela štěstí. Když jsem zkouřenej, většinou mě to žene k jakékoli tvorbě. Takže pak kroužím mezi malováním, hraním na kytaru, psaním.
Pak mi taky hodně pomohlo holotropní, respektive maitri dýchání, kterému se věnuju sedmý rok. Díky němu jsem získal vhled na spouštěcí mechanismy svého pití. I nástroje k tomu, abych vydržel, když to bylo náročné.
Jak ses k tomu dýchání dostal?
Měl jsem velké štěstí na terapeuta, který mi po několikaleté společné práci dýchání doporučil. Bylo mi tehdy třiatřicet, cítil jsem se stabilizovaný a srovnaný. A ptal jsem se, jak bych mohl postoupit dál. Doporučil mi tehdy roční workshop, jehož součástí bylo právě dýchání, potní chýše a podobné sebepoznávací praktiky. Byl to pro mne tehdy dost přelomový čas, spousta věcí se mi v životě začala měnit. Mám dojem, že dozvuky těch změn cítím doteď. Jejich součástí bylo i to, že jsem si dokázal uvědomit devastující vliv alkoholu na svůj život. A nakonec se ho pak i zbavit.
Změnilo rozhodnutí skončit s alkoholem tvůj vztah i k jiným drogám? Už jsem zažil i muzikanty, kteří sice přestali pít, ale o to víc pak začali kouřit trávu…
Marihuana mi v tom přestávání pít taky pomohla, a poměrně zásadně. Začal jsem ji objevovat někdy kolem roku 2000. Na začátku dost nesměle a opatrně. Ale postupně jsem si začal všímat, že mi dělá mnohem líp než alkohol. A tak jsem docela dlouho kouřil ze skleněnky a různých šlukovek. A když jsem pak seknul s chlastem, začal jsem se pomalu a zdlouhavě učit balit brka. Což je, řek bych, pro mě úkol na celý zbytek života.
To ovšem není moc směr ke zdravému životnímu stylu. Všichni okolo mě poslední dobou spíš začínají běhat dlouhé tratě nebo lézt do zimní Vltavy.
Asi záleží, odkud na to koukáš. Kromě toho, že jsem přestal pít, přestal jsem i kouřit tabák. Během pár let se mi neuvěřitelně zklidnila hyperfunkce štítné žlázy, kvůli které jsem dřív bral denně prášky. Zmizela spousta drobných, ale otravných problémů, které denní pití alkoholu přináší. Stejně jako ty průsery. Navíc jsem vypozoroval, že mi Santa Maria dlouhodobě dost pomáhá s mým sklonem k úzkostem. Právě úzkosti stály z velké části za mým alkoholismem. Jeden čas jsem začal brát i antidepresiva, abych dokázal přestat pít. Moc mi to ale nevyhovovalo a po pár týdnech jsem s tím skončil. Tráva mi naopak v tomhle směru dělá vyloženě dobře. Hodně mě zklidňuje, uvolňuje, relaxuje.
Samosebou si uvědomuji, že to není samospasitelné. Že pořád ještě vdechuji do plic kouř, a to je při dlouhodobém užívání vždycky problém. Od té doby, co máme dceru, si intenzivně uvědomuji, jak důležité je být zdravý a v pořádku. Pro sebe samého i pro rodinu.
Pro mne je důležitá určitá lehkost v tom, co dělám. Dělá mi dobře netlačit na pilu. Tvořit a hrát bez velkých očekávání a strachů.
A co vaporizace?
Jo, pořídil jsem si teď k narozeninám vaporizér a alespoň to střídám. Jednou bych ideálně rád přešel na vaporizování úplně. Přiznám se ale, že mě to zdokonalování se v balení docela chytlo. A že dát si jointa v klidu a míru, sám se sebou nebo s blízkými kamarády, zůstalo jednou z mála výjimek ze zdravého životního stylu. Delší tratě běhám s přestávkami už přes deset let, do zamrzlé Vltavy se zatím nechystám.
Má to všechno nějaký vliv na tvou tvorbu? Proměnilo ji to nějak?
Co jsem přestal pít, mnohem víc pracuji. Ve smyslu tvoření. Úplně odpadly kocovinou vymazané dny, dvoudny, trojdny. Stejně jako spousta sebeobviňování a nesebevědomí. Mám teď na práci mnohem víc času, energie i chuti. Navíc mám docela štěstí. Když jsem zkouřenej, většinou mě to nežene do žravosti nebo uzavřenosti, ale k určité koncentraci a zároveň vytržení. K jakékoli tvorbě. Takže pak kroužím mezi malováním, hraním na kytaru, psaním. Vlastně pořád něco dělám.
Myslel jsem spíš, jestli se to odrazilo v obrazech a písničkách. Zda jsou jiné než ty dřívější?
Jo, to bych řekl, že jsou. Alespoň já ten posun pozoruju. Když to zjednoduším, dřív jsem měl tendenci vnímat svět jako náročné a tvrdé místo, které člověk musí nějak přetrpět. Všude jen samé povinnosti, složenky, úkoly a nebezpečí. I v tvorbě mě tehdy zajímaly spíš stinné aspekty našeho světa. A to se teď, v průběhu posledních pár let, mění. Jednak jsem už s první deskou Kittchena začal pojmenovávat skutečně osobní, niterné a důležité věci, a jednak se můj pohled na svět a můj vlastní život postupně proměnil. Teď vidím mnohem víc naděje a radosti. Mnohem víc si uvědomuji, jak velký zázrak je ten „obyčejný lidský život“. Jak velké mám štěstí, že ho žiju tady, že jsem obklopený tak laskavými a vzácnými lidmi. Že mám možnost dotknout se té opravdové a skutečné práce, kterou jsem svým naturelem a talentem předurčený dělat. Objevil jsem pro sebe úplně nové úhly pohledu na svět. A ty se teď promítají do všeho, co dělám.
Zatímco první tři desky vyšly v krátkém časovém úseku během čtyř let, na tu poslední si posluchači museli počkat dalších šest. Pauzu způsobilo, že ses mezitím věnoval i jiným věcem, anebo třeba hrála roli i větší zodpovědnost za to, jaká bude?
Hned během prvních let s Kittchenem jsem si uvědomil, jak je pro mne důležitá určitá lehkost v tom, co dělám. Jak mi dělá dobře netlačit na pilu. Tvořit a hrát bez velkých očekávání a strachů. Třeba moje předchozí kapela Obří broskev byla, hlavně v závěru, ukázkově zatížená obavou z neúspěchu. U Kittchena jsem to chtěl jinak. Po třetí desce Kontakt, která reflektovala náročné změny v mém životě, jsem cítil, že nám to trochu těžkne. A že mám i další materiál, který bych chtěl pojmout jinak než s maskou a temnou postapokalyptickou poetikou. A tak se narodilo Zvíře jménem Podzim. Velký experiment, jestli dokážeme s partou kamarádů natočit podzimní desku. A vyšlo to, vznikla velká a silná kapela. A tak nás to chytlo, že jsme po dvou letech udělali ještě druhou desku. A to hraní po koncertech, natáčení klipů, organizování, setkávání… úplně to nasytilo moji kapacitu. Zvlášť když se nám ve stejné době jako Zvíře narodila Maruška. Měl jsem najednou hlavu úplně jinde.
Se Zvířetem jsme za druhou desku Září dostali dva Anděly a těšili jsme se na pořádnou poslední šňůru… a přišla korona. Z naplánovaných koncertů nebylo nic. Navíc nás je ve Zvířeti tolik, že by bylo většinu času nelegální i jen se potkat na srazu. Natož na zkoušce. A tak jsme si dali vědět s Tomášem Neuwerthem a Aid Kidem a loni na jaře vyrazili do Jeseníků na chalupu… a tam začal vznikat Puls.
Mnohem víc si uvědomuji, jak velký zázrak je ten „obyčejný lidský život“.
A to, že jste se s Tomášem jako Kittchen rozrostli na trio o Aid Kida, který je sám jako tvůrce a producent považovaný za jedno z nejvýraznějších jmen současné elektronické scény, se projevilo jak?
To asi bude znát nejvíc, až bude deska venku. Zevnitř bych ale řekl, že nám Ondra čili Aid Kid vlil do žil čerstvou a dobrodružnou krev. A taky razantně srazil věkový průměr. Jinak já se s Ondrou víc poznal až ve Zvířeti. Ale tuze jsme se skamarádili. Jednak je to extra talentovaný hudebník, a jednak máme spoustu společných zájmů. Když byl Tomáš alokovaný s Kafka Bandem v Brémách, kde dělali hudbu pro kafkovská divadelní představení Zámek a Amerika, pozval jsem Aid Kida, aby mě doprovázel a já nemusel s Kittchenem jezdit jen sám. Z původního krátkodobého záskoku se postupně stávala moc zajímavá inkarnace Kittchena. A když se pak Tom vrátil s volnýma rukama a zkusili jsme to všichni tři dohromady, něco zapadlo na své místo.
Bylo při nahrávání výhodou, že oba tví spoluhráči jsou respektovaní producenti?
Za mne to jednoznačná výhoda byla. Kluci se znají ze Zvířete, a i když je věkově dělí skoro dvacet let, navzájem se respektují. Každý z nich je machr na něco trochu jiného, a tak bylo hezké sledovat, jak se doplňují a posouvají. Pro mne to bylo komfortní i v tom, že zvuku a nahrávacímu procesu, stejně jako technice, moc nerozumím. Takže když mi dřív Tomáš něco vysvětloval, bývalo to trochu jednostranný. Moc si nepopovídal. To se teď dost změnilo a kluci trávili spoustu času družnými rozhovory o něčem tajemném a technickém. A já dodělával texty a maloval… Nebo cvičil balení.
Na kom jste si nové skladby otestovali? Patříte taky k těm, kteří je jako první pouští partnerkám?
My máme navíc Lindu Arbanovou, která se nám stará o projekce. A Dana Václavka, který nás zvučí na koncertech a desky Kittchena už tradičně masteruje. To jsou nehrající členové kapely, kteří písničky slyšeli jako první. Oba umí být docela kritičtí, když se jim něco nezdá. A mají dobré připomínky. A každý z nás tří si to párkrát poslechl doma se ženou či partnerkou. Já ty nahrávky dost poslouchal i s naší dcerkou. Ale jinak jsme hudbu drželi docela v tajnosti. Stáli jsme o to, aby ta deska pro naše posluchače zůstala co nejdéle překvapením.
Kittchenovy texty zpočátku hodně reflektovaly prostředí Sudet, odkud pocházíš. Teď už jsi několik let „letenským intelektuálem“. Všiml jsem si, že to je občas pro někoho i synonymum ke vnímání hipsterství. Otisklo se už to někde do tvých písní?
V Praze žiju čtyřiadvacet let. Déle, než jsem žil v České Lípě. Takže je pro mě to velkoměsto stejně hluboký inspirační zdroj jako Sudety. Na Letné jsem už takových devět let. A zamiloval jsem se do ní mnohem dřív, než se začalo používat slovo hipster i jinde než v beatnické literatuře. A hlavní roli v tom hrály ty dva obří parky, které Letnou obklopují, výhled od Zámečku a Bio Oko.
Mně osobně hipsteři, pokud je to označení ještě vůbec aktuální, nikdy nijak extra nevadili. Pro mě za mě, ať si každý nosí vousy, jaké chce. Strašidelní občas bývají spíš chlápci, co se vracejí z fotbalu. Co tě hořce komentují od piva, jako kdybys byl zdrojem jejich neštěstí. Ty už v jednom rozdělaném textu mám: „Na sekyrce / Vyřízený sekerníci / Kritizujou svět / Nad padající pěnou // Nenechaj na tobě nit /
Nenechaj na tobě / nit suchou…“
Budeš i nadále vystupovat v masce, která Kittchena proslavila? Ještě tě neomrzela? A proč vlastně je nemají také tví spoluhráči?
Dilema, jestli si masku nechat nebo sundat, se stalo jedním z témat tohoto alba. Dlouho jsem nad tím dumal. A nakonec maska Kittchenovi zůstala. Pořád to pro mne má zvláštní sílu a kouzlo, nasadit si tu věc na hlavu. Pořád je to pro mě důležité. I když bych řekl, že tahle deska zachycuje moment, kdy se ta maska a její role začíná měnit. Spíše než že bych měl pevně daný koncept, který dodržuji, se snažím sledovat, kam mě to vede. Co mi to dělá. V čem tkví to kouzlo. A na tyhle otázky zatím odpověď neznám. Kluci myslím nikdy o nošení masky ani nepřemýšleli. I když jsme o tom občas vtipkovali, nezdálo se mi, že by je to nějak zvlášť lákalo.
Co jsem přestal pít, mnohem víc tvořím. Úplně odpadly kocovinou vymazané dny, dvoudny, trojdny. Stejně jako spousta sebeobviňování a nesebevědomí.
Ještě temnější než tvoje hudba byly klipy k nim. Je to už jen minulost, anebo myslíš, že ještě někdy dojde na podobně expresivní vizuální ztvárnění, jako byla videa s krví či swingers party?
Těžko říct. V období, kdy vznikala předchozí deska Kontakt a videoklipy k Pod Prahou a Poslední minuty, jsem zrovna docela „ryl držkou v zemi“. Zrovna se rozpadlo moje první manželství, hodně jsem pil a vůbec dával průchod svým stinným stránkám. Pořád mi bylo trochu blbě, pořád jsem srovnával hladinku, do toho docela dost koncertů, večírků a zase kocoviny. A v tomhle období jsem cítil silný pnutí natočit nějakým způsobem opravdový, syrový a nekompromisní videa. Pořád mě zajímá tohle hraniční území. Ale asi bych na to šel zase nějak jinak. Za těch šest let od poslední desky se toho hodně změnilo.
Zvíře jménem Podzim směřuje k zimnímu spánku. Rýsují se nějaké další spolupráce či výzvy?
Měli jste společný projekt s Vladivojnou La Chia a taky jsi psával texty i pro jiné – třeba pro Lenku Dusilovou…
Se Zvířetem bych ještě chtěl natočit live koncert. A pak časem hudbu ke zvířecí audioknize. Vystupujeme i s kombinací autorského čtení, hudby a projekcí, nazvanou Malé zvíře. A v hlavě mám taky klipy. Po jednom ke každé kapele. Takže ještě určitě tenhle rok a část příštího mám o program bohatě postaráno. Snažím se toho nebrat moc najednou, protože jsem z toho pak vždycky vyřízený a nešťastný.
Zároveň lidí, se kterými bych rád něco dělal, je tuze moc. Společně s Aid Kidem spolupracujeme na desce virtuální hudebnice Nivvy. Zrovna taky dodělávám druhý text na album Fúzia, pro slovenskou hudebnici a zpěvačku Zuzanu Mikulcovou. Jsem zvědavý na výsledek, s takovouhle moderní popovou produkcí nemám zatím žádnou zkušenost. Přemýšlím i o tom, že bych natočil desku svých starších písniček. A taky bych se rád v průběhu dalších let pustil do hudby pro maitri dýchání. Do toho jsme ze společné práce na Kittchenovi tak rozradostnění, že bychom se nejradši pustili zase do nějakého nahrávání. A taky by bylo moc hezký si v létě někde zahrát. To mi teda chybí hodně.
V minulosti jsi také napsal hudbu pro Divadlo Komedie a spolupracoval i s Dejvickým divadlem. V tomto směru se něco nechystá?
V tomto směru jsme na podzim 2020 odehráli pouze pro členy Divadla Letí premiéru hry Les sebevrahů. Napsala ji Kasha Jandáčková, hraje v ní Anna Kameníková, Jan Hofman a trochu i já. K představení jsem udělal hudbu, kterou hraju naživo. Ta hra má krásnou scénu, je zvláštně aktuální a všichni jsme z ní měli velkou radost. Jen vůbec netušíme, kdy dojde na reprízy a kdy by se představení mohlo hrát pro lidi. A už je to skoro půl roku. Mám ale radost, že jsme alespoň prozatím natočili v těch kulisách video k písničce Rohlíky, která vyšla jako první singl z nového alba Puls.
Jsi držitelem několika ocenění, na další jsi byl alespoň nominován. Bylo ti to k něčemu? Otevírá to dveře? Dává to něco víc než jen dobrý pocit?
Myslím si, že to skutečně pomáhá. Zrovna Ceny Anděl jsou tak vidět, že je registrují i lidi, kteří se jinak o hudbu až tolik nezajímají. Takže když se v nominacích objeví Kittchen nebo Zvíře, prudce stoupne návštěvnost stránek a vyletí shlédnutí na YouTube. A když skutečně nějakou cenu vyhraješ, je to vidět ještě víc. Což zase může popostrčit pár nerozhodných festivalů k tomu, aby nás nakonec pozvali. Což může zase inspirovat další festivaly, kde nás uvidí víc lidí. A tak dále. Ale je taky dost možné, že si to jen představuju jak Hurvínek válku. Překvapilo mě ale, a většinu ostatních Zvířat taky, kolik lidí na ty dva Anděly reagovalo osobně. Chodily nám zprávy od spolužáků ze základky i od dávno neviděných příbuzných. Blahopřála nám spousta známých, kteří hudbu nesledují a na koncerty nechodí. Všichni měli radost. Nejvíc moje dvaadevadesátiletá babička, která tu těžkou cenu nedokázala ani udržet v rukou. Takovýho štěstí! Vnouček dostal cenu, kterou ona ani neunese.
Mají u vás doma ceny nějaké svoje speciální místo, kde je máš vystavené?
Anděl za Kittchenovo Radio nám dlouho visel nade dveřmi, teď ho má Tomáš Neuwerth. A za Září jednu sošku dostal Aid Kid a druhá nám stojí na polici v obýváku. Jinak žádné závratné množství cen doma nemám. Diplomy z výtvarné soutěže Děti, mír a umění z osmdesátého šestého jsou někde za skříní.
Jakub König (1978)
Skládá a zpívá písničky, vystupuje sólově i s kapelou. Komponuje hudbu pro divadlo, občas píše texty i pro jiné, maluje obrazy, kreslí komiksy, bloguje, a léta ho živil marketing. V letech 1994 až 1997 byl členem Stringbreakers, následně frontmanem skupiny Obří broskev, kde potkal i svou první ženu Olgu (dnes zpěvačka Ille), se kterou do roku 2011 vydal tři alba. Následně se zrodilo jeho zřejmě nejznámější hudební alter ego „maskovaný kuchař“ Kittchen (ten zanedlouho vydá své čtvrté album) a v roce 2017 se objevila i kapela Zvíře jménem Podzim, která má v plném počtu téměř dvě desítky členů včetně známých tváří z jiných kapel. Se zpěvačkou Vladivojnou La Chia měl společný projekt Vojna in the Kittchen. Složil hudbu k několika audioknihám. Kromě knihy Zvíře jménem Podzim (2017) napsal a namaloval knížku Když piješ… (2017), e-knihu NAty (2013) a soubor komiksů Anjel (2011). Psával pro různé magazíny a jako malíř už měl i několik samostatných výstav.