Dokážeme se dnes přehledně zorientovat v informacích poskytovaných neuvěřitelným množstvím mediálních zdrojů? Je schopnost rozpoznat pravdivou informaci úměrná nejen vědomostem a obecnému přehledu čtenáře či diváka, ale i jeho důvěře v dané médium či jeho věku? Nabídnout ideální recept na informačně a objektivně vyvážený koktejl zpravodajství je kulinářský oříšek i pro takového žurnalistického profesionála, jakým je politický komentátor a satirický glosátor Jindřich Šídlo.
Máte návod, podle kterého by se lidé dnes měli orientovat při čtení zpráv? Podle čeho si mají vybírat své zdroje?
Recept, jak si lidé mají ověřovat nebo vybírat, moc nemám. Ale možná je to základní otázka přežití demokracie v této zemi. A nejenom v téhle zemi. Tady se protnuly dva dlouhodobé trendy. Jeden je postupující pokles důvěryhodnosti tradičních médií. Těch velikých, kamenných, na kterém mají samozřejmě podíl samotná ta média, která udělala spoustu chyb. A o jejichž znedůvěryhodnění se snaží veliké zástupy lidí, od politiků až po profesionální propagandisty. To je jedna věc. A ta druhá, v zásadě kladná, je demokratizace médií v souvislosti s rozvojem technologií a sociálních sítí. To dohromady vytváří atmosféru, která by se dala popsat slovy „stejně není komu věřit“ nebo „jak se v tom mám vyznat“. A pak ještě považuji za extrémně důležité, z hlediska starší generace, málo prozkoumaný fenomén řetězových emailů. Ty mi z neznámého důvodu pořád někdo posílá, asi abych se dozvěděl pravdu. Ono je to z půlky veliká legrace, ale z půlky to je naprosto strašidelné. Jsou to čisté lži, paranoidní nesmysly, konspirační teorie, rasistické žvásty, to všechno spojené s něčím, co je těm lidem blízké, co poznají a vlastně tomu jsou ochotní věřit. Myslím si a říkám to už dlouho, že jednou ze základních věcí je mediální výchova na školách. Sice bude mít vliv až za několik let, ale bez toho to nejde. A je strašně těžké to učit a strašně těžké najít recept, jak děti učit základním dovednostem, jak rozeznávat relevantní zdroje a zároveň je neindoktrinovat, co mají číst. To si musí pak rozhodnout samy ty děti. Právo na indoktrinaci svých dětí mají jen rodiče.
Existuje podle vás seznam důvěryhodných zdrojů informací?
Já ho mám, ale nechtěl bych ho doporučovat nikomu jinému. Vím, co mám pro sebe, ale sleduji hodně médií, včetně takových, které bych na ten seznam ani nezařadil. Ale čtu je proto, abych věděl, co se děje „na druhé straně barikády“. Zároveň učím své studenty, že i když jsou studenti žurnalistky, nemůžou opovrhovat bulvárem. Rozumět bulvární žurnalistice je hrozně důležité, protože bulvár má opravdu široký zásah a dokáže napáchat teoreticky veliké zlo, ale také dokáže spoustě dobrých věcí pomoct. Mě kdysi vyděsilo, když přišly moje dcery, jestli jsem četl nějaký text, a já jsem se zeptal, kde jste to četly vy. A ony řekly, my jsme to viděly na Facebooku. To jim bylo třeba patnáct. A já na to: „Holky, to nemůžete jen tak říct, to má přeci nějaký zdroj.“ A tak jsem jim začal vysvětlovat, že musí rozeznávat nějaké základní znaky takového sdělení. Musí najít zdrojové médium, zjistit, jestli ten článek je podepsaný, jestli v tom článku mluví nějací lidé. Jestli to odpovídá na základní novinářské otázky – co, kde, kdy, jak, proč, s kým, pro koho a za co? A to je asi způsob, jakým je to potřeba vysvětlovat i veřejnosti.
O svobodu se dá lehce přijít.
Co si myslíte o důležitost nezávislých médií? Jak se dá nezávislost rozeznat nebo definovat?
Pod diktátem slova nezávislý mi to připomíná rok 1990, kdy všechno bylo nezávislé, a to včetně nezávislých kandidátů. Dokonce ještě dneska mají Starostové a nezávislí nezávislost v názvu, jako kdyby to byla nějaká veliká hodnota. O nezávislosti, ale zároveň kontrolovatelnosti se má mluvit v souvislosti s veřejnoprávními médii. Protože ta mají být nezávislá na přímé politické moci, jakkoliv na ní závislá jsou, protože vždycky je ta reálná moc může ovlivňovat přes volené zástupce v radách. Je důležité hlídat jejich nezávislost na přímém politickém tlaku, který souvisí s daným politickým volebním obdobím. Což momentálně zažíváme v obou veřejnoprávních médiích. Myslím si, že než o nezávislosti je spíš důležitější přemýšlet o tom, jestli takovému médiu věříte, jestli je pravda, co vám přináší. A jestli s nimi souhlasíte nebo nesouhlasíte, nemá s nezávislostí nic společného.
Není přesto namístě sledovat nejen informační hodnotu zpravodajství, ale i to kdo za ním stojí?
Je důležité vědět, kdo média vlastní. Ale z té vaší otázky to trochu zní, že mediální byznys snad spočívá v tom, že my si píšeme a někdo nás za to dotuje. Média jsou podnikání jako každé jiné, které má vydělávat peníze. Jenom když to vydělává peníze, tak to může být sebevědomé médium i vůči svému majiteli. Je dobré vědět, které noviny patří komu, vědět, že za tím mohou být něčí zájmy. Na druhou stranu jsem třeba veliký fanoušek The Times a vždycky, když přijedu do Londýna, si je tam papírové koupím. Ale vydává je Rupert Murdoch, který v Americe vlastní přízračnou stanici Fox News. Pak má The Sun, což je bulvár. Nebo The New York Post, což je taky dost hnusný deník. Zkrátka Murdoch není žádný kladný hrdina, ale noviny, které vydává, jsou podle mě hrozně dobré.
Svůj seznam ověřených médií nám tedy neprozradíte. Přesto jste načrtnul, že něco čtete. Z čeho tedy čerpáte?
Od nás – Seznam.cz. Pravidelně si informace doplňuji z Aktuálně, které mám velmi rád. Taky iRozhlas, Deník N. Ale čtu i iDnes a Lidovky, protože iDnes je v zásadě profesionálně dělaný rychlý zpravodajský web. Ale možná vás překvapím, ale čtu i Parlamentní listy. Někdy je to moje sobotní „guilty pleasure“, zvrácené potěšení, protože tam jsou neuvěřitelné věci, ale zároveň vím, že se tam dozvím, jak uvažuje a podle jakých informací se rozhoduje ta strana společnosti, kterou já moc osobně neznám. Když se s nimi potkám, je to většinou na sociálních sítích a odtamtud chci pak rychle utéct. Pak si taky kupuji Respekt a přestal jsem s Reflexem, protože to už jsem nemohl. Nic proti, ale názorově je to už tak daleko, že mi to nic nedává. Myslím, že výborný je Reportér. Se spoustou věcí třeba v Echu nesouhlasím, ale jsem rád, že to dělají, protože je to pluralitně zajímavé. Jsem typický příklad čtenáře, který na většinu textů narazí na sociálních sítích, přesněji řečeno na Twitteru.
Marjánku kouřil každý, komu je dnes pod padesát nebo k tomu alespoň nemá vyloženě odpor.
Vy jste pracoval pro různá média. Z jakého důvodu? Chtěl jste mít bohatší životopis, nebo když někdo vámi neoblíbený koupil noviny, kde jste pracoval, tak jste šel jinam?
Ne, ne, tak to nebylo. Naopak. Začal jsem v Českém deníku, kde brali každého, kdo přišel z ulice, takže i mě. Pak jsem dostal nabídku z Respektu a tam jsem strávil devět let. To pro mě byla velká škola. Já jsem ten Respekt měl hrozně rád. A dodneška mám s Respektem dobré vztahy a doufám, že i oni se mnou. A pak přišla nabídka z velkého deníku z MF, tak jsem si řekl, pojď to zkusit i tam, dokaž, že to umíš. Pak jsem šel do Hospodářských novin, a když přišla šance řídit zpravodajství, odešel jsem do České televize. A vrátil jsem s vděkem do Hospodářek a pak jsem si v pětačtyřiceti řekl, co zkusit ještě něco jiného. Protože tohle jsem už všechno zvládnul. Navíc mě lákal Seznam jako veliká silná nezávislá společnost s publikem a obrovským dosahem. Takže jsem se rozhodl to zkusit. Žádná logika v tom moc není. Byly to příležitosti, kterých jsem využil. Mnohem víc profesních příležitostí jsem za tu dobu odmítl.
Máte pocit, že vás vaše práce poznamenala? V dobrém nebo ve špatném?
Nám to poznamenává manželství, protože jsme oba s manželkou novináři. Naše debaty, kdyby viděl někdo normální, tak by si myslel, že jsme se zbláznili. Proč spolu v půl desáté večer debatujeme o tendru na Temelín? Ale je to naše společná radost. Takže ve špatném ne. Měl jsem takovou tendenci si stěžovat na to, jak je to těžké a jak jsem unavený. Ale tak jsem si to vybral, nic jiného neumím a vlastně je to skvělá práce. Každé pondělí přijdu do práce a s velmi velkorysým zázemím Seznamu si můžu dělat, co chci. Musím pouze odevzdat výsledek a ten musí mít nějaký dopad, nebo splnit nějaká očekávání. Ale nikdo nekontroluje, kdy chodím do práce, jak chodím do práce. Chce pouze výsledek. Nikdo mi neschvaluje scénáře. Nikdo neví, o čem budu točit. Jen když se zeptají. A oni se mě neptají, což je dobře. Do mého hotového pořadu by se asi mohli podívat i dřív, ale nikdo si o to nikdy neřekl. Což je luxus, a ještě mě za to Seznam platí. Vlastně si na nic stěžovat nechci a většina mojí únavy a vyčerpání jde na vrub tomu, že jsem nezorganizovaný lempl, který ve chvíli, kdy má něco dělat, se dívá na YouTube na sezónu Arsenalu.
Jak se dělá politická satira? Není to těžké, když se zdá, že politická reprezentace trochu paroduje sama sebe?
Není. Politici často dělají hlouposti a satira má být chytrá a vtipná. To, co lidi občas omylem zaměňují za satiru, prostě chytré není. Oni dělají absurdní věci. Takže si myslím, že se to dělá dobře. Občas si říkám, chlapče, co budete dělat, až tady bude normální země. Až tady bude nudný předseda vlády s prezidentem nebo prezidentkou, která bude dodržovat zákony a občas udělá dobrou věc. Ono se to ale naštěstí hned tak nestane. Z toho nemám nejmenší obavu. Ještě náš čeká několik let této bitky. I mezi stranami, které aspirují, že tu moc převezmou. Tam se vždycky něco najde. Ale je pravda, že jsem měl docela problém najít něco vtipného na Pirátech. Je těžké si z nich dělat srandu a neříkat, co už všichni slyšeli. Jednou jsme dělali díl na téma, že na to, jak je ta strana hrozně progresivní, cool a moderní, tak je to normálně pánský klub. Přemýšleli jsme, jak to musí vypadat na jejich poslaneckém klubu a jak se musí asi cítit Olga Richterová. Mezi těmi devatenácti chlapi. To je u nich hrozné, jedno velké IT oddělení.
Řetězové emaily jsou čisté lži, paranoidní nesmysly, konspirační teorie a rasistické žvásty.
Ale fórum mají zajímavé.
To fórum je skvělé! Můj oblíbený moment byl, když si Piráti volili, jestli chtějí na meeting Marcela Kolaju nebo oslíka, a vyhrál oslík. To v ODS člověk nenajde. A myslím, že takových legrací, když tu moc budou poprvé přejímat, tam najdeme mraky. Ale vymyslete mi vtip na Petra Fialu. To je úkol. Dá se, ale vždy to bude o tom, že ten člověk je dokonale sterilní. Já nechci, aby to znělo, že ho urážím. Myslím, že má svoje kvality, a pokud bude předseda vlády, tak mě to neděsí. Stejně jako mě neděsí, kdyby byl předseda vlády Ivan Bartoš. Můj nejlepší vtip, který jsem na Petra Fialu vymyslel, bylo, že jsem je dal dohromady s Petrem Fialou z Mňágy a Žďorp, že jsou to oba ročník 1964 a oba jsou to smutní melancholici z Moravy. A to bylo jediné, co jsem vymyslel a na co jsem pyšný. Jinak je to vždy o tom, že Petra Fiala vás unudí svojí knihou o tom, jak nemá vypadat politika. Ale šoumenů v politice jsme si užili dost. Vlastně ani nevím, jestli chci, aby Česko byla nudná země, kde se nedá dělat žádná satira.
Někde jsem zaslechl, že jste byl zařazen mezi lůzu české politiky….
Jo, to byly nějaké internetové obrázky nebo podobná blbost. Nic proti tomu, tam byla spousta lidí, kterých si vážím a s kterými budu rád v jakémkoliv hnoji, nebo jak to bylo nazvané. Ale já nejsem politik, nejsem ani součástí žádného politického uskupení nebo politického proudu. Myslím, že to, co se stalo svého času třeba slovenským médiím, kdy byli novináři politickou opozicí proti té reálné politické moci, tak do toho bychom tady neměli spadnout. Trochu se to možná děje a ti politici, kteří si teď myslí, že média jsou jejich spojenci v boji proti premiérovi a prezidentovi, možná budou trochu překvapení, až sami získají moc. A myslím, že někteří to ještě neznají, a ti, kteří ano, jim to potvrdí. My nemůžeme být spiklenci kohokoliv nebo něčí spojenci. Často to nechápe koalice i opozice. Koalice říká, proč jste na nás tak přísní, popřípadě že je přímo nenávidíme. A proč nemluvíme takto o Kalouskovi. A my na to, no teď vládnete vy. Až bude vládnout někdo jiný, užije si to s námi úplně stejně. Česká média jsou, řekl bych, trochu víc napravo než zbytek společnosti. Ale to, co například zažila Nečasova vláda v roce 2010, bylo těžké školení. Byli pod velkým mediálním tlakem a často to považovali za nespravedlivé. Ale to si měli vybrat jinou práci.
Cítíte se jako vlivný člověk, jako tvůrce veřejného mínění? Vnímáte se jako hybatel událostí? Nechci být hybatelem. Asi nějaký vliv mám, soudě podle toho, kolik lidí kouká na ten pořad a kolik lidí mě sleduje na sociálních sítích. Ale že bych z toho žil, to ne. Novináři to často dělají i proto, aby měli vliv. Neříkejme si, že ne. I já nějaký vliv mám, ale samozřejmě stejně omezený jako vliv samotných médií.
Jak na vás reagují vaši čtenáři a diváci?
Na sociálních sítích jsou protivní. Ale spíš jsem nervózní, když mi lidé píšou, abychom zařídili, aby už Babiš nevládnul. Že třeba Grosse jsme odstavili, tak proč Babiše ne. Ano, asi to tak je, že Stanislav Gross odstoupil po mediálním skandálu. Jenomže byl v čele normální strany, a ne politické divize jedné firmy. Nemůžete z čela firmy odvolat stoprocentního majitele. To je těm lidem někdy složité vysvětlit.
Jednou ze základních věcí je mediální výchova na školách.
Máte osobní zkušenosti s látkami měnícími vědomí?
Vyrůstal jsem v Praze devadesátých let. Co víc chcete slyšet? Ale teď vážně. Nemám žádné dramatické zkušenosti kromě trávy, kterou jsme tady hulili v devadesátých letech asi všichni. A to já ani ne moc. Občas se po hospodě vytáhnul joint a člověk si zakouřil. Ale žádné jiné zkušenosti nemám. Spíš mi přijde zajímavé, že se psaly články o tom, jak americký kandidát na prezidenta Clinton, který se narodil v roce 46, který vyrůstal v šedesátých letech, musel společnosti vysvětlovat, že tedy jako trávu kouřil, ale nešlukoval. Mně to přišlo strašně srandovní. A tak jsem si myslel, že díky tomu, že v čele naší společnosti jsou teď lidé mojí generace nebo trochu starší, kteří svobodná devadesátá léta zažili, se debaty o marihuaně povedou už nějak rozumně. S vědomím společenského posunu. A mrzí mě, když teď vidím, například v řetězových mailech, jak často se objevuje v souvislosti s nějakým politikem, že je feťák, protože někde přiznal, že někdy kouřil marjánku. Což tady kouřil každý, komu je pod padesát nebo k tomu alespoň nemá vyloženě odpor. Doufal jsem, že tento argument už je jednou provždy mrtvý. To, že to v těch emailech pořád je, mi říká, že to má publikum. Pro spoustu lidí je to vyloženě stigma. A teď mluvím přímo o marihuaně. Nebavím se o tvrdých drogách. Pořád to funguje, to je zajímavý. Major Zeman z roku 75: stopy marihuany na plicích. A ještě v zemi, která kalí způsobem, kterým Češi kalí…
Myslíte, že drogy patří do společenského života? Bez ohledu na současné rozdělení na legální či nelegální?
Přesně. Nejdříve si řekněme, o čem vlastně mluvíme, a v té debatě, která se vede, si řekněme, co je pro společnost nebezpečím, a tam buďme nekompromisní, což pašování heroinu nepochybně bude a spousta dalších věcí. A pak si řekněme, na co si v této vypité zemi s liberálním přístupem k alkoholu už nebudeme hrát, že je problém. A tam patří marihuana. Já apeluji na zdravý rozum. Sice nevím, jestli bych byl šťastný, kdyby mi moje děti řekly, že pravidelně kouří trávu, ani jak bych k tomu jako rodič přistoupil. Ale se svojí nikterak dramatickou, běžnou zkušeností z devadesátých let si myslím, že se to dá přežít, aniž by se z člověka stala troska. Navíc ve chvíli, kdy se mu narodí děti, na to nemá ani sílu, ani čas, ani náladu.
Co říkáte na případy, kdy lidé za pěstování konopí pro osobní potřebu, dostávají u soudu tresty i osm let vězení?
To je hodně. Mně to nedává smysl vzhledem ke společenské nebezpečnosti. Jasně, pokud máte pole, ze kterého to prodáváte jak v Kolumbii koku, tak to je něco jiného. Ale lidi, kteří si pro sebe, případně pro své kamarády něco vypěstují a usuší? Pro mě to je nesmysl. O tomto ať se vážně debatuje, pořádají semináře.
Mělo by se například rozlišovat, jestli s tím člověk obchoduje, nebo jestli to dělá jen pro sebe?
Ano, s tím v zásadě souhlasím. Pro vlastní potřebu. A vlastní potřeba může být velká.
Trestat lidi, kteří si něco vypěstují a usuší, považuji za nesmysl.
Bavili jsme se o devadesátých letech. Vzpomenete si na nějaké mýty polistopadového vývoje?
Problém je, že se na to díváme s odstupem třiceti let, což je pořád ještě málo. I pro moji, i pro starší politickou generaci, o které jsem mluvil, život začal v devadesátých letech. Celá politika a společenský diskurz je spojený s devadesátými léty. Ale pozoruju u mladší generace, třeba v týmu Šťastného pondělí, že je ty devadesátky už strašně serou. Oni to považují téměř za totéž co osmdesátky, takže nevkus. Ale pomíjejí, že mým pohledem devadesátá léta položila základy institucí, na kterých ten stát dnes stojí. Nevím, jestli umím uvažovat způsobem, čemu jsme uvěřili. Každé volby uvěříme něčemu jinému, a proto jsou ty výsledky jiné. Etablované strany propadají a vznikají nové. Přitom to dlouhou dobu vypadalo, že etablované strany budou téměř neohrozitelné. Etablovaly se hrozně rychle do běžného západoevropského prostředí. Ani nevím, jestli lidem devadesátých let lze vyčítat, že chtěli, aby jejich země a život vypadaly jako katalog z Neckermannu. Když žijete v osmdesátých letech v chudém špinavém Československu a najednou vás vypustí za ty hranice, chcete, aby to takhle vypadalo. Takže bych těm lidem ani nebyl moc schopen vyčítat, že „konzum“ byl pro ně to nejdůležitější. Myslím, že to nebylo ani tak strašné. Ta země žila hrozně zajímavou éru a neměla na to recept. Přechod od stoprocentně zestátněné ekonomiky profízlovaného okupovaného státu do svobodné běžné země je strašně komplikovaný. Měli jsme štěstí, že u toho byl celou dobu Havel, který byl takový inspirativní hlídač.
Mluví se o tom, že devadesátky přese všechno nabízely jakousi právní jistotu nebo spravedlnost. Vnímáte mezi tenkrát a dnes nějaký rozdíl?
Nemyslím, že to byla otázka pouze devadesátých let. Myslím, že to se tady dělo ještě na počátku minulého desetiletí. Ještě v roce 2011 se odcházelo z vlády kvůli podezření nebo kvůli tomu, že člověk vyplnil blbě majetkové přiznání. Nikdy jsme neměli trestně stíhaného předsedu vlády. Posunulo se to i u klasických stran, které v jisté chvíli úplně ztratily záklopku a pud sebezáchovy. A pak za to zaplatily. U Babiše bude vždycky problém, že na rozdíl od ostatních politiků, kteří byli vždycky okolnostmi nebo vlastní stranou a spolustraníky donuceni k odchodu, aby nepoškodili budoucnost strany nebo její naděje, tak u něj nic takového není. Protože tam žádná budoucnost té strany není. Kdyby zítra Babiš, jako Forrest Gump, řekl: „Mě už to nebaví a jdu domů,“ ta strana se do dvou dnů rozpadne. To není politická strana. Sociální demokraté se Grosse nakonec zbavili proto, že nechtěli nějak šíleně prohrát volby. Tak to v demokratických stranách chodí, ale teď tu máme jednu stranu, která není strana. Někam jsem psal, že jestli má skončit éra Babiše, musí začít společná éra Pirátů a ODS, což mi přijde jako největší politický kompromis. Z obou stran to bude chtít hodně tolerance a schopnosti se domluvit, spoustu věcí budou muset zapomenout. Jinak než přes spojení těchto dvou úplně odlišných stran to nepůjde. Mimochodem v ODS se Pirátům říká děti našich voličů.
Myslíte, že trpíme krizí elit? Je vůbec z našeho českého rybníčku možné vyprofilovat nějaké vůdčí politické osobnosti?
Některé funkce a úkoly v politice se prostě nenaučíte, často přicházejí až ve chvíli, kdy je před ně člověk postavený. Spousta politiků překvapila a stali se z nich sebevědomí politici. Od Petříčka nikdo nic nečekal a on se přesto jako ministr zahraničí choval velice důstojně. Našli bychom takových spoustu, a samozřejmě bychom našli i opačné případy. A jestli trpíme krizí elit? Máme takové, jaké si vybíráme. Politika přitahuje méně zajímavých lidí než v začátcích devadesátých let, ale nepřijde mi to tak strašný. Přeformátování, které sledujeme už deset let, otevřelo spoustě lidí cestu. Lidi, kteří by se klasickou cestou do politiky nedostali, teď tu šanci dostali. Jenom je otázka, za jak dlouho přijde tradiční fáze zklamání českého voliče.
Se svou zkušeností z devadesátých let si myslím, že kouření konopí se dá přežít, aniž by se z člověka stala troska.
Dokážete odhadnout tři kandidáty na budoucího prezidenta?
Záleží, kdo bude vládnou po sněmovních volbách. Petr Pavel se nabízí a myslím, že to bude chtít zkusit. Myslím, že mezi nimi bude nějaká žena, tentokrát konečně reálná. Mě by ale spíš zajímalo, kdo je kandidátem „Kellnerovy“ investiční skupiny PPF. Kandidátem subjektu, který dneska toho prezidenta má. Kdo bude kandidátem Miloše Zemana, to by mě zajímalo. Protože tam zatím nikoho moc nevidím. A myslím, že to nemůže být Tomio Okamura.
Kdybyste mohl kouzlem něco v této zemi změnit, co by to bylo? Kam byste chtěl, aby tato země směřovala?
Já bych to ani nechtěl. To bych si pak vyčítal, že jsem si něco přál a měl jsem si přát něco jiného. Lusknutím prstu bych možná chtěl zemi, která má normální dálnice, železnice a digitální IT. To by bylo fajn. Naše země ale potřebuje celkový upgrade tak o dvacet let kupředu. Motáme se kolem roku 2002 ve všem. Tato země civilizačně zaostává, hodně se zastavila, když dokázala své velké cíle jako vstup do NATO a EU. Babiš to pochopil a před pár lety napsal, tedy spíš jeho lidi napsali, tu knížku o snění. On pochopil, že tahle země chce nějaký příběh. A kdo ten příběh nabídne, vyhraje.
Máte nějaký vzkaz pro čtenáře?
Neberte drogy, neberte drogy, neberte nikomu drogy. Držte se. O svobodu se lehce přijde. Je dobré na to dávat bacha. My veteráni devadesátých let tomu rozumíme a budeme držet palce.
Jindřich Šídlo
(* 21. října 1972 v Turnově)
Český novinář, redaktor, politický komentátor a moderátor. Od začátku devadesátých let postupně pracoval v Českém deníku, devět let v týdeníku Respekt, byl členem redakce deníku Mladá fronta DNES. Vykonával funkci vedoucího redaktora domácího zpravodajství deníku Hospodářské noviny, řídil domácí zpravodajství České televize, kde byl také hlavním politickým analytikem. Od roku 2016 na portálu Seznam Zprávy uvádí svůj pravidelný satirický pořad Šťastné pondělí, který je rovněž vysílán Televizí Seznam. Tam zastává také pozici šéfkomentátora. Je autorem rozhlasových minutových her Setkání, Chutnalo ti to? a Motivační pohovor a knižního rozhovoru s Tomášem Etzlerem pod názvem Kdo ví, kde budu zítra. Za svou žurnalistickou práci obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky (2007). V roce 2013 vyhrál Novinářskou cenu v kategorii „Nejlepší komentář – psaná žurnalistika“ a byl zvolen „Osobností roku“ českého Twitteru. V roce 2019 obdržel prestižní Křišťálovou Lupu – Cenu českého internetu. Z mnohých vyjádření Jindřicha Šídla lze vysledovat proevropské a liberální postoje. Je odpůrcem a výrazným kritikem nacionalismu, rasismu, komunismu a prorusky či pročínsky orientovaných českých politiků. Je otcem tří dcer a fanouškem londýnského fotbalového týmu Arsenal.
