Aktuální článek
Jindřich Šídlo: Neberte drogy. Neberte lidem drogy!

Jindřich Šídlo: Neberte drogy. Neberte lidem drogy!

Profilový obrázek
  • Novinář, komentátor a moderátor pořadu Šťastné pondělí s námi promluvil nejen o nezávislosti a důvěryhodnosti médií, ale i o divokých devadesátkách.

Dokážeme se dnes přehledně zorientovat v informacích poskytovaných neuvěřitelným množstvím mediálních zdrojů? Je schopnost rozpoznat pravdivou informaci úměrná nejen vědomostem a obecnému přehledu čtenáře či diváka, ale i jeho důvěře v dané médium či jeho věku? Nabídnout ideální recept na informačně a objektivně vyvážený koktejl zpravodajství je kulinářský oříšek i pro takového žurnalistického profesionála, jakým je politický komentátor a satirický glosátor Jindřich Šídlo.

Máte návod, podle kterého by se lidé dnes měli orientovat při čtení zpráv? Podle čeho si mají vybírat své zdroje?

Recept, jak si lidé mají ověřovat nebo vybírat, moc nemám. Ale možná je to základní otázka přežití demokracie v této zemi. A nejenom v téhle zemi. Tady se protnuly dva dlouhodobé trendy. Jeden je postupující pokles důvěryhodnosti tradičních médií. Těch velikých, kamenných, na kterém mají samozřejmě podíl samotná ta média, která udělala spoustu chyb. A o jejichž znedůvěryhodnění se snaží veliké zástupy lidí, od politiků až po profesionální propagandisty. To je jedna věc. A ta druhá, v zásadě kladná, je demokratizace médií v souvislosti s rozvojem technologií a sociálních sítí. To dohromady vytváří atmosféru, která by se dala popsat slovy „stejně není komu věřit“ nebo „jak se v tom mám vyznat“. A pak ještě považuji za extrémně důležité, z hlediska starší generace, málo prozkoumaný fenomén řetězových emailů. Ty mi z neznámého důvodu pořád někdo posílá, asi abych se dozvěděl pravdu. Ono je to z půlky veliká legrace, ale z půlky to je naprosto strašidelné. Jsou to čisté lži, paranoidní nesmysly, konspirační teorie, rasistické žvásty, to všechno spojené s něčím, co je těm lidem blízké, co poznají a vlastně tomu jsou ochotní věřit. Myslím si a říkám to už dlouho, že jednou ze základních věcí je mediální výchova na školách. Sice bude mít vliv až za několik let, ale bez toho to nejde. A je strašně těžké to učit a strašně těžké najít recept, jak děti učit základním dovednostem, jak rozeznávat relevantní zdroje a zároveň je neindoktrinovat, co mají číst. To si musí pak rozhodnout samy ty děti. Právo na indoktrinaci svých dětí mají jen rodiče.

Existuje podle vás seznam důvěryhodných zdrojů informací?

Já ho mám, ale nechtěl bych ho doporučovat nikomu jinému. Vím, co mám pro sebe, ale sleduji hodně médií, včetně takových, které bych na ten seznam ani nezařadil. Ale čtu je proto, abych věděl, co se děje „na druhé straně barikády“. Zároveň učím své studenty, že i když jsou studenti žurnalistky, nemůžou opovrhovat bulvárem. Rozumět bulvární žurnalistice je hrozně důležité, protože bulvár má opravdu široký zásah a dokáže napáchat teoreticky veliké zlo, ale také dokáže spoustě dobrých věcí pomoct. Mě kdysi vyděsilo, když přišly moje dcery, jestli jsem četl nějaký text, a já jsem se zeptal, kde jste to četly vy. A ony řekly, my jsme to viděly na Facebooku. To jim bylo třeba patnáct. A já na to: „Holky, to nemůžete jen tak říct, to má přeci nějaký zdroj.“ A tak jsem jim začal vysvětlovat, že musí rozeznávat nějaké základní znaky takového sdělení. Musí najít zdrojové médium, zjistit, jestli ten článek je podepsaný, jestli v tom článku mluví nějací lidé. Jestli to odpovídá na základní novinářské otázky – co, kde, kdy, jak, proč, s kým, pro koho a za co? A to je asi způsob, jakým je to potřeba vysvětlovat i veřejnosti.

O svobodu se dá lehce přijít.

Co si myslíte o důležitost nezávislých médií? Jak se dá nezávislost rozeznat nebo definovat?

Pod diktátem slova nezávislý mi to připomíná rok 1990, kdy všechno bylo nezávislé, a to včetně nezávislých kandidátů. Dokonce ještě dneska mají Starostové a nezávislí nezávislost v názvu, jako kdyby to byla nějaká veliká hodnota. O nezávislosti, ale zároveň kontrolovatelnosti se má mluvit v souvislosti s veřejnoprávními médii. Protože ta mají být nezávislá na přímé politické moci, jakkoliv na ní závislá jsou, protože vždycky je ta reálná moc může ovlivňovat přes volené zástupce v radách. Je důležité hlídat jejich nezávislost na přímém politickém tlaku, který souvisí s daným politickým volebním obdobím. Což momentálně zažíváme v obou veřejnoprávních médiích. Myslím si, že než o nezávislosti je spíš důležitější přemýšlet o tom, jestli takovému médiu věříte, jestli je pravda, co vám přináší. A jestli s nimi souhlasíte nebo nesouhlasíte, nemá s nezávislostí nic společného.

Není přesto namístě sledovat nejen informační hodnotu zpravodajství, ale i to kdo za ním stojí?

Je důležité vědět, kdo média vlastní. Ale z té vaší otázky to trochu zní, že mediální byznys snad spočívá v tom, že my si píšeme a někdo nás za to dotuje. Média jsou podnikání jako každé jiné, které má vydělávat peníze. Jenom když to vydělává peníze, tak to může být sebevědomé médium i vůči svému majiteli. Je dobré vědět, které noviny patří komu, vědět, že za tím mohou být něčí zájmy. Na druhou stranu jsem třeba veliký fanoušek The Times a vždycky, když přijedu do Londýna, si je tam papírové koupím. Ale vydává je Rupert Murdoch, který v Americe vlastní přízračnou stanici Fox News. Pak má The Sun, což je bulvár. Nebo The New York Post, což je taky dost hnusný deník. Zkrátka Murdoch není žádný kladný hrdina, ale noviny, které vydává, jsou podle mě hrozně dobré.

Svůj seznam ověřených médií nám tedy neprozradíte. Přesto jste načrtnul, že něco čtete. Z čeho tedy čerpáte?

Od nás – Seznam.cz. Pravidelně si informace doplňuji z Aktuálně, které mám velmi rád. Taky iRozhlas, Deník N. Ale čtu i iDnes a Lidovky, protože iDnes je v zásadě profesionálně dělaný rychlý zpravodajský web. Ale možná vás překvapím, ale čtu i Parlamentní listy. Někdy je to moje sobotní „guilty pleasure“, zvrácené potěšení, protože tam jsou neuvěřitelné věci, ale zároveň vím, že se tam dozvím, jak uvažuje a podle jakých informací se rozhoduje ta strana společnosti, kterou já moc osobně neznám. Když se s nimi potkám, je to většinou na sociálních sítích a odtamtud chci pak rychle utéct. Pak si taky kupuji Respekt a přestal jsem s Reflexem, protože to už jsem nemohl. Nic proti, ale názorově je to už tak daleko, že mi to nic nedává. Myslím, že výborný je Reportér. Se spoustou věcí třeba v Echu nesouhlasím, ale jsem rád, že to dělají, protože je to pluralitně zajímavé. Jsem typický příklad čtenáře, který na většinu textů narazí na sociálních sítích, přesněji řečeno na Twitteru.

Marjánku kouřil každý, komu je dnes pod padesát nebo k tomu alespoň nemá vyloženě odpor.

Vy jste pracoval pro různá média. Z jakého důvodu? Chtěl jste mít bohatší životopis, nebo když někdo vámi neoblíbený koupil noviny, kde jste pracoval, tak jste šel jinam?

Ne, ne, tak to nebylo. Naopak. Začal jsem v Českém deníku, kde brali každého, kdo přišel z ulice, takže i mě. Pak jsem dostal nabídku z Respektu a tam jsem strávil devět let. To pro mě byla velká škola. Já jsem ten Respekt měl hrozně rád. A dodneška mám s Respektem dobré vztahy a doufám, že i oni se mnou. A pak přišla nabídka z velkého deníku z MF, tak jsem si řekl, pojď to zkusit i tam, dokaž, že to umíš. Pak jsem šel do Hospodářských novin, a když přišla šance řídit zpravodajství, odešel jsem do České televize. A vrátil jsem s vděkem do Hospodářek a pak jsem si v pětačtyřiceti řekl, co zkusit ještě něco jiného. Protože tohle jsem už všechno zvládnul. Navíc mě lákal Seznam jako veliká silná nezávislá společnost s publikem a obrovským dosahem. Takže jsem se rozhodl to zkusit. Žádná logika v tom moc není. Byly to příležitosti, kterých jsem využil. Mnohem víc profesních příležitostí jsem za tu dobu odmítl.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 65, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!