Aktuální článek
Jindřich Štreit: Mám rád lidi, kteří se nevzdávají

Jindřich Štreit: Mám rád lidi, kteří se nevzdávají

Profilový obrázek
  • Světoznámý fotograf dnes zachycuje život vězňů a lidí drogově závislých, hendikepovaných či připravených o domov – a jeho snímky pomáhají měnit věci k lepšímu.

„Bydlím v Sovinci, malé vesničce s patnácti obyvateli, v bývalé škole, která je v bezprostřední blízkosti hradu a kostela. Mobil nefunguje, nemáme tu signál…“ Tak začíná e-mail Jindřicha Štreita, kterým si potvrzujeme naše setkání, a po tříhodinové cestě zasněženou krajinou lituji, že jsem si ten dopis nevytiskl a spoléhal se na techniku. Signál v Sovinci skutečně nemají. Na radu souseda procházíme brankou do malé předzahrádky a klepeme na dveře. Otvírá nám legenda české fotografie a přijímá nás v rozlehlé místnosti. „To je bývalá tělocvična jednotřídní školy, kde jsem mnoho let byl ředitelem,“ vysvětluje a mizí za dveřmi kuchyně, aby nám připravil nabídnutý čaj. Společně usedáme do starodávných židlí jako z hradu, jenž se za oknem ztrácí v mlze a vánici.

Předně vám chci poděkovat za fotografie Dušana Dvořáka, které jste nám poskytl k jeho rozhovoru v minulém čísle.

Na Dušanovi mi hodně záleží a nevím, jak mu pomoci. Délka trestu je mu spíše zvyšována, než aby se mu krátila. Jsme stále v kontaktu.

Jak dlouho se znáte s Dušanem?

Seznámil jsem se s ním v době, kdy v Olomouci vybudoval Středisko prevence léčby a rehabilitace osob ohrožených drogovou závislostí. Jak jsem začal fotografovat drogové téma, byl jedním z prvních, kdo mně pomáhal s kontakty. První průběžnou výstavu jsem měl u něho ve středisku. Celou výstavu jsem mu potom věnoval. Měl jsem jeho přípravky z konopí, které vyráběl ke zdravotním účelům. Jsou vynikající a účinné, i moje dcera je používala k léčbě. Mnozí o tom mluví jako o perfektním léku, který jim pomáhá, Myslím, že by se těchto přírodních medikamentů mělo více využít. Dušan byl úžasný v tom, že se snažil prosadit to, aby preparát byl všem dostupný jako lék.

Takže ta výstava měla sloužit jakožto osvěta?

Když jsem tři roky připravoval výstavu a knížku (Cesta ke svobodě, 1999 – pozn. red.), nebyla to záležitost léčebná. Byla to otázka prevence. Měl jsem desítky přednášek na toto téma po školách nebo i ve věznici. Přednášky nebyly vědeckého nebo lékařského charakteru – byly o tom, co jsem zažil v terénu. Chtěl jsem, aby si děti, studenti, mladí lidé uvědomili, že za všechno se platí. Doba okouzlení drogou je vyvážena velmi často kriminálem a ztrátou normálního života. Důkazem byly fotografie, které jsem jim promítal. Tento projekt byl podporován Okresním úřadem v Bruntále v čele s protidrogovým koordinátorem Mgr. Stanislavem Tomanem.

Mělo by se trestat za držení a užívání nelegálních drog pro osobní potřebu? Nemyslím tím jenom konopí.

Pokud jsou používány k tomu pozitivnímu, tak je to nesmysl. To bychom mohli trestat každou babičku, která si na balkoně pěstuje marjánku. Je to rostlina, která byla součástí jejich života. Lidé, kteří spadnou do drog, to už je něco jiného. Jakmile spáchají trestný čin, který se stal pod vlivem drogy, například vezme život člověku, aniž by si toho byl vědom, to už je vážná věc. I s takovým člověkem jsem se ve vězení setkal.

Užívání drog je otázka výchovy, ne té drogy samotné.

Zločinec jste už ve chvíli, kdy neoprávněně nakládáte s omamným konopím, čehož je Dušan Dvořák živoucí ukázkou. Co si myslíte o této nulové toleranci konopí?

To by se mělo právně ošetřit legalizací. Pokud to není zdraví škodlivé nebo dokud to nemá negativní vliv na chování lidí, tak je nesmysl, aby to bylo trestáno. To je otázka výchovy, ne té drogy samotné. Rostlina za to nemůže. Celý život jsem učitelem, takže to beru i z pedagogického hlediska. Bere-li někdo drogy, sleduje nějaký účel. Největší vinu dávám rodině, protože ta vychovává dítě a má vliv na to, jaké bude. Když se rodiče dětem nevěnují, podceňují výchovu nebo jim dávají špatný příklad, pak nastávají problémy. V tomto vidím největší potenciál, aby se něco změnilo. Není to jen otázka drog.

Počkejte, mám tu něco pro mimořádnou návštěvu.

To je ale krásná láhev!

To je opravdu lahodná slivovička. Avšak všeho s mírou!

Měl jste nějaké předsudky, který vám cyklus Cesta ke svobodě vyvrátil nebo naopak potvrdil? Změnil se nějak váš pohled na závislé po letech jejich fotografování?

Společnost má z těchto lidí obavy. I já je měl. Nemáme právo soudit. Na tyto lidi je možno pohlížet jako na nemocné. Ztratili svou tvář a je potřeba jim pomoci. Pro mě to byli přátelé nebo lidé, které jsem akceptoval. S mnohými jsem pořád v kontaktu. Poznal jsem, že mezi nimi je hodně inteligentních a citlivých lidí. Jsou různých povah, je to celá škála lidských typů. Mnozí jsou extroverti, kteří se rádi předvádějí, ale jsou mezi nimi i introverti, kteří vyhledávají samotu a bolestně řeší své problémy.

Předpokládám, že o toto tabuizované téma byl zájem.

Ve finále to byla moje nejvíce žádaná výstava. Měla více než sto padesát repríz po celé Evropě. Stále je o ni zájem nebo alespoň o některé její fotografie.

Dočetl jsem se, že když vám tatínek pořídil první fotoaparát, podmínil si to vaším zákazem kouření na deset let. To se vás takto snažil odnaučit kouřit?

Dotklo se mne to, že to vyslovil. Nikdy jsem nekouřil.

Za totality jsem nesměl vystavovat, nesměl jsem publikovat, nesmělo se o mně mluvit. O to intenzivněji jsem fotil a fotil.

Takže to od něj byl jenom takový žert?

Bylo to možná podmíněno tím, že jsme žili na malé vesnici. Otec byl ředitelem školy. Vystudoval jsem gymnázium v Rýmařově a šel jsem studovat do Olomouce. Myslel si, že když odejdu do velkého města, tak zvlčím. Mám spoustu jiných neřestí, ale kouření mezi nimi není.

Hádám, že slivovici za drogu nepovažujete?

Jsem téměř abstinent. Na Moravě je takový zvyk, když přijde návštěva… (připíjí si s fotografkou)

Jak vnímáte českou pivní kulturu a jak to vnímáte třeba v kontextu dneška, kdy se zavírají hospody a nikdo nikam nemůže?

Pivo jsem vždy bral jako vesnickou kulturu. Poté, co jsem byl v osmdesátých letech zavřený, musel jsem opustit školu a osm let jsem pracoval na státním statku. A tam to zkrátka byla buď slivovice, anebo pivo. Skoro každý člověk si tenkrát rád přihnul. Ale já nepil, takže jsem odvážel lidi domů po pijatyce, kterou končila každá oslava. A tím jsem pokaždé byl u zdroje fotografického tématu vesnické zábavy. Největší práci jsem udělal právě v tomto období. Pivař ale nejsem.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 63, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!