Aktuální článek
Jindřich Štreit: Mám rád lidi, kteří se nevzdávají

Jindřich Štreit: Mám rád lidi, kteří se nevzdávají

Profilový obrázek
  • Světoznámý fotograf dnes zachycuje život vězňů a lidí drogově závislých, hendikepovaných či připravených o domov – a jeho snímky pomáhají měnit věci k lepšímu.

„Bydlím v Sovinci, malé vesničce s patnácti obyvateli, v bývalé škole, která je v bezprostřední blízkosti hradu a kostela. Mobil nefunguje, nemáme tu signál…“ Tak začíná e-mail Jindřicha Štreita, kterým si potvrzujeme naše setkání, a po tříhodinové cestě zasněženou krajinou lituji, že jsem si ten dopis nevytiskl a spoléhal se na techniku. Signál v Sovinci skutečně nemají. Na radu souseda procházíme brankou do malé předzahrádky a klepeme na dveře. Otvírá nám legenda české fotografie a přijímá nás v rozlehlé místnosti. „To je bývalá tělocvična jednotřídní školy, kde jsem mnoho let byl ředitelem,“ vysvětluje a mizí za dveřmi kuchyně, aby nám připravil nabídnutý čaj. Společně usedáme do starodávných židlí jako z hradu, jenž se za oknem ztrácí v mlze a vánici.

Předně vám chci poděkovat za fotografie Dušana Dvořáka, které jste nám poskytl k jeho rozhovoru v minulém čísle.

Na Dušanovi mi hodně záleží a nevím, jak mu pomoci. Délka trestu je mu spíše zvyšována, než aby se mu krátila. Jsme stále v kontaktu.

Jak dlouho se znáte s Dušanem?

Seznámil jsem se s ním v době, kdy v Olomouci vybudoval Středisko prevence léčby a rehabilitace osob ohrožených drogovou závislostí. Jak jsem začal fotografovat drogové téma, byl jedním z prvních, kdo mně pomáhal s kontakty. První průběžnou výstavu jsem měl u něho ve středisku. Celou výstavu jsem mu potom věnoval. Měl jsem jeho přípravky z konopí, které vyráběl ke zdravotním účelům. Jsou vynikající a účinné, i moje dcera je používala k léčbě. Mnozí o tom mluví jako o perfektním léku, který jim pomáhá, Myslím, že by se těchto přírodních medikamentů mělo více využít. Dušan byl úžasný v tom, že se snažil prosadit to, aby preparát byl všem dostupný jako lék.

Takže ta výstava měla sloužit jakožto osvěta?

Když jsem tři roky připravoval výstavu a knížku (Cesta ke svobodě, 1999 – pozn. red.), nebyla to záležitost léčebná. Byla to otázka prevence. Měl jsem desítky přednášek na toto téma po školách nebo i ve věznici. Přednášky nebyly vědeckého nebo lékařského charakteru – byly o tom, co jsem zažil v terénu. Chtěl jsem, aby si děti, studenti, mladí lidé uvědomili, že za všechno se platí. Doba okouzlení drogou je vyvážena velmi často kriminálem a ztrátou normálního života. Důkazem byly fotografie, které jsem jim promítal. Tento projekt byl podporován Okresním úřadem v Bruntále v čele s protidrogovým koordinátorem Mgr. Stanislavem Tomanem.

Mělo by se trestat za držení a užívání nelegálních drog pro osobní potřebu? Nemyslím tím jenom konopí.

Pokud jsou používány k tomu pozitivnímu, tak je to nesmysl. To bychom mohli trestat každou babičku, která si na balkoně pěstuje marjánku. Je to rostlina, která byla součástí jejich života. Lidé, kteří spadnou do drog, to už je něco jiného. Jakmile spáchají trestný čin, který se stal pod vlivem drogy, například vezme život člověku, aniž by si toho byl vědom, to už je vážná věc. I s takovým člověkem jsem se ve vězení setkal.

Užívání drog je otázka výchovy, ne té drogy samotné.

Zločinec jste už ve chvíli, kdy neoprávněně nakládáte s omamným konopím, čehož je Dušan Dvořák živoucí ukázkou. Co si myslíte o této nulové toleranci konopí?

To by se mělo právně ošetřit legalizací. Pokud to není zdraví škodlivé nebo dokud to nemá negativní vliv na chování lidí, tak je nesmysl, aby to bylo trestáno. To je otázka výchovy, ne té drogy samotné. Rostlina za to nemůže. Celý život jsem učitelem, takže to beru i z pedagogického hlediska. Bere-li někdo drogy, sleduje nějaký účel. Největší vinu dávám rodině, protože ta vychovává dítě a má vliv na to, jaké bude. Když se rodiče dětem nevěnují, podceňují výchovu nebo jim dávají špatný příklad, pak nastávají problémy. V tomto vidím největší potenciál, aby se něco změnilo. Není to jen otázka drog.

Počkejte, mám tu něco pro mimořádnou návštěvu.

To je ale krásná láhev!

To je opravdu lahodná slivovička. Avšak všeho s mírou!

Měl jste nějaké předsudky, který vám cyklus Cesta ke svobodě vyvrátil nebo naopak potvrdil? Změnil se nějak váš pohled na závislé po letech jejich fotografování?

Společnost má z těchto lidí obavy. I já je měl. Nemáme právo soudit. Na tyto lidi je možno pohlížet jako na nemocné. Ztratili svou tvář a je potřeba jim pomoci. Pro mě to byli přátelé nebo lidé, které jsem akceptoval. S mnohými jsem pořád v kontaktu. Poznal jsem, že mezi nimi je hodně inteligentních a citlivých lidí. Jsou různých povah, je to celá škála lidských typů. Mnozí jsou extroverti, kteří se rádi předvádějí, ale jsou mezi nimi i introverti, kteří vyhledávají samotu a bolestně řeší své problémy.

Předpokládám, že o toto tabuizované téma byl zájem.

Ve finále to byla moje nejvíce žádaná výstava. Měla více než sto padesát repríz po celé Evropě. Stále je o ni zájem nebo alespoň o některé její fotografie.

Dočetl jsem se, že když vám tatínek pořídil první fotoaparát, podmínil si to vaším zákazem kouření na deset let. To se vás takto snažil odnaučit kouřit?

Dotklo se mne to, že to vyslovil. Nikdy jsem nekouřil.

Za totality jsem nesměl vystavovat, nesměl jsem publikovat, nesmělo se o mně mluvit. O to intenzivněji jsem fotil a fotil.

Takže to od něj byl jenom takový žert?

Bylo to možná podmíněno tím, že jsme žili na malé vesnici. Otec byl ředitelem školy. Vystudoval jsem gymnázium v Rýmařově a šel jsem studovat do Olomouce. Myslel si, že když odejdu do velkého města, tak zvlčím. Mám spoustu jiných neřestí, ale kouření mezi nimi není.

Hádám, že slivovici za drogu nepovažujete?

Jsem téměř abstinent. Na Moravě je takový zvyk, když přijde návštěva… (připíjí si s fotografkou)

Jak vnímáte českou pivní kulturu a jak to vnímáte třeba v kontextu dneška, kdy se zavírají hospody a nikdo nikam nemůže?

Pivo jsem vždy bral jako vesnickou kulturu. Poté, co jsem byl v osmdesátých letech zavřený, musel jsem opustit školu a osm let jsem pracoval na státním statku. A tam to zkrátka byla buď slivovice, anebo pivo. Skoro každý člověk si tenkrát rád přihnul. Ale já nepil, takže jsem odvážel lidi domů po pijatyce, kterou končila každá oslava. A tím jsem pokaždé byl u zdroje fotografického tématu vesnické zábavy. Největší práci jsem udělal právě v tomto období. Pivař ale nejsem.

Byl jste odsouzený za hanobení hlavy státu, za hanobení republiky. Jak jste to vnímal? Cítil jste to jako podlost od systému, nebo jste byl spíše bojovník proti režimu? Nebo jste si pouze dělal svoji práci a jen jste narazil na něčí omezenost, že někdo vyhodnotil vaši tvorbu jako nežádoucí?

Dal jsem si za úkol zaznamenat reálně dobu, kterou jsme žili. To bylo moje téma. Proto jsem se snažil fotografovat nejen obyčejný život domácností, práci, ale i politický život na vesnici. Byl jsem rozkročen mezi Prahou a Sovincem. Chtěl jsem zaznamenat, že to, co se děje v Praze, se děje i na vesnici. Jenom v absurdním měřítku. Fotografie jsem pak vystavil v Praze, a to neprošlo.

Fotografování a láska je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.

Ačkoli vystavovalo více lidí, vadil jste jenom vy?

Jenom já, protože nikdo jiný tam neměl nic politického. Byla to výstava umělců, kteří spíše zaznamenávali pocit doby. Adriena Šimotová, Alena Kučerová, Čestmír Kafka, Ivan Kafka a mnozí další. Oproti nim jsem vystavil fota z reálného života.

Cítil jste se ublíženě, nebo ve vás vězení spíše probudilo motivaci k další práci?

To jsem si musel zdůvodnit sám sobě, žádná ublíženost. Byl to obraz doby. Kdybych se cítil ublíženě, nemohl bych fotografovat. Hned druhý den po propuštění z vězení jsem opět fotografoval něco podobného.

Pokračoval jste dál?

Nemohl jsem být propuštěn ze školských služeb, dokud jsem nebyl pravomocně odsouzen. Rok jsem balil knížky v knihovně Okresního pedagogického střediska. Jakmile byl proti mému odvolání vynesen rozsudek Nejvyššího soudu, tak si mě zavolal vedoucí odboru školství a navrhl mi, abych si podal žádost o rozvázání pracovního poměru. Do týdne jsem byl zaměstnancem Státního statku v Ryžovišti.

To asi byla velká změna.

Stal jsem se dispečerem. Po fotografické stránce jsem se mohl uvolnit, takže pro mě to byla radost. Věnoval jsem se životu vesnice a tématu, na kterém jsem pracoval. Necítil jsem se poškozen. Tuto dobu považuju za nejkrásnějších osm let života. Nikdo po mně nic nežádal. Nesměl jsem vystavovat, nesměl jsem publikovat, nesmělo se o mně mluvit. O to intenzivněji jsem fotil a fotil a fotil.

Jaký je ve vaší tvorbě poměr mezi osobní inspirací a poptávkou od někoho jiného, jako když vás oslovil protidrogový koordinátor z Bruntálu?

Až do sametové revoluce jsem fotografoval jenom zemědělství nebo život na vesnici. Potom se situace začala měnit. Jednak jsem začal trochu cítit, že se tematicky opakuji, a hlavně po revoluci přišel obrovský boom. Už po týdnu za mnou přijeli francouzští novináři z deníku Libération, kteří připravovali veliké články. Byl jsem zván do zahraničí a první projekty jsem dělal právě ve Francii. Další téma jsem si našel v Rakousku. Objevil jsem si tam farmu, kam jsem tři roky jezdil. Ve Vídni vyšla z tohoto fotografování kniha Der Hof. Mezitím jsem jezdil do Francie, kde mi nabídli, abych nafotografoval život panelákové čtvrti v Remeši. Z toho se odvinul další projekt v jiném městě. Další projekt se zabýval zavíráním dolů v Alsasku. Zajímavé projekty jsem fotografoval v Anglii, Německu, Maďarsku, Moldávii, Rusku, Brazílii, Japonsku a Číně. Mezitím jsem hodně fotografoval i u nás doma. Hodně jsem se věnoval sociálním tématům.

Nejkrásnější jsou ty snímky, které nevyfotografujete.

Jak jste vnímal tu změnu po revoluci na venkově? Jak se to na lidech a v nich projevilo?

Po revoluci jsem byl sice zván do ciziny, ale téma venkova zůstávalo i v zahraničí. Protože jsme zůstali bydlet v Sovinci a vesnice je mi pořád velmi blízká, mám v úmyslu se zase znovu vrátit do těch vesnic, které jsem fotografoval, a pokusit se zachytit změnu po třiceti letech. Pokoušel jsem se o to už krátce po revoluci, ale to vůbec nešlo. Chce to odstup, aby změna byla patrnější. Státní statek, který jsem měl možnost poznat, se po revoluci rozpadl, majetkové poměry se změnily, lidé dostali zpátky svá pole. Někteří to zvládli, vydrželi a založili si vlastní farmy. Na státním statku pracovali téměř všichni lidé ze vsi. Nyní je v zemědělství zaměstnána jen malá část obyvatel. Ostatní začali dojíždět jinam, mnozí šli do důchodu nebo jsou nezaměstnaní. Po této stránce se toho na venkově změnilo hodně. Pozitivní je, že se vesnice hodně zlepšily po materiální i vizuální stránce. Domy i celé vesnice vypadají podstatně jinak než dříve.

Je něco z etického hlediska, co byste nefotil? Jakou nabídku jste například odmítl?

Odmítl jsem jakoukoliv reklamu. To jsem si prostě řekl, že nechci nikdy fotit. Moje zaměření je sociální.

Posbíral jste poměrně dost cen a vůbec jste světoznámý a uznávaný. Je některé z těch získaných ocenění pro vás významnější?

Každé ocenění beru jako poctu své práci. Je však dobré brát je s rezervou. Nedrcat hlavou o nebesa. Mě zajímá současnost.

Pochvala pro vás tedy už moc neznamená?

Pokud cítím, že je opravdu na místě, tak vždy potěší.

Jaký ohlas mívají fotky přímo mezi jejich aktéry, tedy lidmi, kteří jsou na nich zachycení?

Zrovna dneska jsem dostal krásný dopis. Je od jednoho z chlapců, kteří byli ve skupině brigádníků na jednom statku, kde jsem kdysi fotografoval. A tento kluk, kterého jsem ani neznal, mi napsal, že viděl jednu z fotek z autobusu a že byl neskonale šťastný, že se tam někde úplně vzadu našel. Opravdu krásný milý dopis mi napsal. To mě moc potěšilo.

Dovolíte někdy někomu, aby vám zasahoval do vaší tvorby, nebo je to čistě jenom vaše práce?

Když mě osloví zájemci o fotografický projekt, první ze všeho jim řeknu, že mi nesmí do toho mluvit. Až když proces dokumentace po nějaké době skončí, tak jim vybrané fotky ukážu. Nicméně výběr jednotlivých fotografií je vždy subjektivní záležitost. Nejprve hrubý a potom konečný výběr si musí udělat každý sám. A když už máte časový odstup, je výběr jednodušší. Každopádně je krásné mít přátele, kteří vám poradí, kterým důvěřujete. Rád bych jmenoval alespoň dva. Byl jím doktor Antonín Dufek a nyní profesor Vladimír Birgus.

Konzultujete fotky i s jejich aktéry?

Ano, částečně konzultuji, ale definitivní rozhodnutí musím učinit já.

Říká se, že hodně vystavujete.

Měl jsem 1435 samostatných výstav. Fotografuji pro klid a naplnění duše, ale vystavuji pro druhé.

Na čem aktuálně pracujete, pokud to tedy není tajemstvím?

Mám nejméně pět témat, na kterých chci pracovat. V současné době mám novou výstavní kolekci, která se jmenuje Ze tmy ke světlu. Je o vztazích kaplanů a vězňů. Z Prahy, kde byla představena na Staroměstské radnici, je nyní v kině v Novém Boru. Tamější paní ředitelka nechala vytvořit virtuální prohlídku, díky čemuž výstavu i v této době navštívilo více než 1500 návštěvníků. Mám připravenu výstavní šňůru na celý rok a z toho vznikla další nabídka týkající se vězněných.

To nás zajímá.

Oslovila mě ředitelka jedné věznice, která si projela podobná zařízení v zahraničí a zjistila, že jsme na tom fakt velmi špatně. Špatně v tom, že téměř jedna třetina vězňů by ve vězení nemusela být. A tak mě požádala, abych připravil projekt a nafotil ty „nadbytečné“ vězně. Řekl jsem jí, že s velkou radostí. Mám v plánu podrobně dokumentovat život třiceti takových lidí. Rád bych poté vydal knihu i s jejich příběhy, které ona zkoriguje a ověří. A do tohoto cyklu chci zařadit právě i Dušana.

Počet lidí zbytečně odsouzených k odnětí svobody je u nás opravdu alarmující.

Jaký máte recept nebo co je ta tajná přísada, nezbytná pro vznik skvělé fotografie?

Je to velmi jednoduché. Prostě mít rád lidi. Koncentrovat se a věnovat tomu čas, který si zaslouží. Je důležité, abych věděl, co fotografuji, byl o tom přesvědčen, že to je téma, které má smysl. Uvolnit se a užívat si onu rozkoš a lásku z tvoření. Někdy si říkám, že fotografování a láska je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.

Zažil jste nějaké fotografické kiksy nebo že něco nevyšlo, jak mělo?

Nejkrásnější jsou ty snímky, které nevyfotografujete.

Těší vás učit, mít studenty a předávat jim své zkušenosti?

Ano, to mě baví, to považuji za smysl života. Myslím si, že na tom institutu, kde jsem, je dobrá forma výuky. Scházíme se po dvou měsících nebo po měsíci, se studenty si vykládáme, oni nám ukazují své fotky a dostávají úkoly. Ale je to hodně i na nich, sami si mohou svá témata vybírat a pracovat na nich. Komunikace je s nimi bezvadná, vy jim můžete předat svoje zkušenosti a oni vás zase ovlivňují v nazírání, hledání, úhlech pohledu, v energii.

Někde jste říkal, že všechno už bylo vyfoceno a že to kouzlo tkví v subjektivním pojetí. Dá se něco takového naučit, nebo jen čekáte na ty talenty?

Nevím, jestli se to jmenuje talent, citlivost nebo trpělivost. Nejsem si jistý, jestli se to dá naučit. Některé nemusíte učit nic, ti už to mají v genech. Na druhé straně jsou zase jiní, které se to snažíte naučit, a jde to jen částečně. Ale já učím velmi rád.

Řekl jste, že úroveň státu se pozná podle toho, jak se stará o seniory, nemocné lidi. Jak vnímáte naši republiku právě v péči o znevýhodněné lidi?

V globále, když jezdím po světě, mohu říci, že Česká republika je na tom relativně dobře. Nemělo by se však usnout na vavřínech. Stále je co zlepšovat, například v péči o lidi bez domova nebo lidi dlouhodobě nemocné. Zejména v sociální péči máme co dohánět.

Je něco, co vám dlouhodobě vadí, co vás zvedá ze židle, a něco, co naopak považujete za příjemné zpestření, co vás potěšilo?

Vrátím se k tématu vězení. Zažil jsem jej v osmdesátých letech, kdy věznice byly opravdu hrozné. Nejen materiálně. Když jsem procházel věznice nyní, nedá se to srovnat. Zlepšuje se to nejen po stránce materiální, ale hlavně i vztahové. Zlepšení však očekávám u justice, protože počet lidí zbytečně odsouzených k odnětí svobody je u nás opravdu alarmující. Mohu pochválit, jak se města Olomouc, Šumperk, Hranice na Moravě nebo Svitavy, Vsetín, Litomyšl a Ostrava starají o sociální vztahy, jak pomáhají bezdomovcům, ale třeba i narkomanům. Ne ve všech městech je tomu tak.

Asi to není atraktivní téma pro voliče – a přitom jde o zlepšení života pro všechny.

Například ve Svitavách je sociální pracovník, který je naprosto úžasný, dělá pro bezdomovce i narkomany maximum. Chtěl tam postavit azylové domy, tak s městem poslali žádost na Evropskou unii, ale nedostali peníze. Druhý rok znovu udělali to stejné, zase nedostali. Tak mě pozval do Svitav, abych to nafotografoval. Udělali jsme výstavu, fotky pak přiložil k žádosti na další rok a dostal 25 milionů. A azylové domy už stojí.

To je nádhera, když má fotografie takový přesah a pomáhá změnit realitu.

Je to vždy o lidech. Do jaké míry se angažují, do jaké míry se do toho položí. Mám rád lidi, kteří to nevzdávají. Mám radost z toho, že se intenzivně opravuje hrad v Sovinci. Teď je ale těžké cokoliv hodnotit, když máte nad sebou Damoklův meč korony. Všechno ovlivňuje, všechno je tomu podřízeno.

Máte nějaké přání či předsevzetí do nového roku?

Žádná předsevzetí si nedávám, snažím se pracovat i bez nich. Když mám nějaký plán, realizuji ho po malých krůčcích, které jsou splnitelné a opravdu vám dovolí to, že na nich můžete dále stavět. Teď jsem si třeba dal za úkol, že tady trošku uklidím. Jestli chcete, ukáži vám to tady.

Moc rádi se podíváme. A děkujeme za rozhovor.

 

Profil:

Prof. Mgr. Jindřich Štreit, Dr. h. c.

(* 5. září 1946 ve Vsetíně)

Český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Zaměřuje se na dokumentování života na venkově a obyvatelů českých vesnic, věnoval se tématu zemědělství nebo těžké práce v továrnách (knihy Lidé třineckých železáren, Vítkovice, Ocelový svět). V poslední době se věnuje sociálním tématům o drogově závislých, hendikepovaných, nevidomých, vězních, starých lidech, pracovnících ve zdravotnictví, cizincích, kuřácích nebo lidech bez domova. Hodně se také zabývá sakrálními tématy (cykly Brána naděje nebo Prozřetelnost boží). Vydal 57 knih a nespočet katalogů, přispěl do mnoha knih. Měl více než 1400 samostatných výstav u nás i v zahraničí. Je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě a bylo o něm natočeno několik filmů. Pedagogicky působí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Během svého téměř padesátiletého působení v Sovinci a okolních obcích uspořádal více než stovku výstav významných výtvarných umělců – od manželů Medkových, Bohuslava Reynka, Josefa Šímy, Jana Zrzavého přes Vladimíra Boudníka, skupinu Tvrdohlaví, Jana Švankmajera a jiné surrealisty až po Adrienu Šimotovou, Václava Boštíka, Stanislava Kolíbala, Václava Ciglera a další. Ženatý je od roku 1971, s manželkou Agnes mají dceru Moniku, která je úspěšnou flétnistkou žijící v Portugalsku. Za své poslání považuje svými projekty poukazovat na problémy ve společnosti, které se neřeší nebo řeší jen velmi pomalu.


Poděkování

Otištěné fotografie Jindřicha Štreita jsou z cyklu Cesta ke svobodě (1999), jenž vznikl za významného přispění jeho kolegů Mgr. Stanislava Tomana, Mgr. Tomáše Luczewského, vedoucího léčebny v Podlesí u Světlé Hory Mgr. Petra Opletala a Mgr. Dušana Dvořáka, kterým tímto děkujeme.

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!