Dostalo se nám nebývalé pocty navštívit v Národním ústavu duševního zdraví renomovaného odborníka, který se ve své vědecké činnosti zabývá mimo jiné i neurobiologií schizofrenie a deprese, mechanismem účinku antipsychotik a psychedelik a behaviorálním efektem psychoaktivních látek. Jak v podstatě fungují psychedelika a jaký terapeutický potenciál i možná rizika v sobě skrývají, jsme se zeptali profesora MUDr. Jiřího Horáčka, který se jejich výzkumem zabývá více než dvacet let.
Kdy jste se profesně poprvé setkal s psychedeliky?
Původně jsem uvažoval o studiu filozofie nebo čistě biologického oboru, ale pak jsem nastoupil na psychiatrii a první konference, na kterou jsem vyrazil, byla Mezinárodní transpersonální konference v roce 1992. Nic jsem o celém hnutí tenkrát nevěděl a domníval jsem se, že pojedu na standardní psychiatrické sympozium. Velmi mne překvapilo, že většina té konference byla o LSD, a tak jsem se s psychedeliky v moderním pojetí vlastně setkal. Vystoupil tam i doktor Krupicky, psychiatr z Ruska, který se zabýval léčbou závislostí pomocí ketaminu. Od něj jsem se poprvé dozvěděl, že ketamin má i psychedelické vlastnosti, z lékařské fakulty jsem ho znal jen jako anestetikum. Následně jsme s kolegy a bezpečně, tedy za asistence anesteziologů, ketamin zkusili. Otevřel se mi úplně nový svět. Přišlo mi, že jde o fantastický nástroj, který umožňuje porozumět, nejen jak funguje lidský mozek, ale také jaká vlastně může být struktura světa. Došlo mi, že svět tak, jak ho vidíme, je v podstatě zjednodušený. Je obrazem naší mysli, která je nějakým specifickým způsobem nastavená, proto vidíme jen malou výseč a za tento rámec vidění reality se prostě nemůžeme dostat. Ale jsme schopni ho překročit pouze v okamžiku působení psychedelik. To je jejich podstata a také hodnota. A od toho roku devadesát dva tak považuji psychedelika za jedno ze stěžejních témat, nejen psychiatrických, ale také existenciálních a civilizačních.
Plynule jste navázali na šedesátá léta?
Ano, v první polovině devadesátých let jsme si s kolegy mysleli, že jsme objevili něco úplně nového. Nicméně potom jsme se napojili na strukturu psychiatrů a především psychoterapeutů, kteří měli zkušenost s LSD v šedesátých letech. Tím došlo k setkání dvou generací a skrze psychoterapeutickou komunitu jsme se začali učit, jak se s psychedeliky správně pracuje, jaký je jejich terapeutický potenciál a jaký je základní rámec „setu“ a „settingu“. Nutno podotknout, že požadavky na kvalitu výzkumu jsou dnes úplně jiné, než tomu bylo v šedesátých letech. Málo se ale ví, a já to mohu potvrdit, že do doby, než se LSD dostalo na seznam nejpřísněji kontrolovaných substancí, bylo to v psychiatrii vůbec hlavní téma. Nedávno jsem zpracovával historii českých neuropsychofarmakologických konferencí a udivilo mne, že od konce padesátých a do začátku sedmdesátých let byla naprostá většina vědeckých příspěvků věnována tryptaminům, LSD a dalším psychedelikům. Všechno se jimi tehdy zkoušelo léčit, něco mělo výsledky, něco ne, ale stále se jednalo o hlavní proud oficiální psychofarmakologie. A pak se tyto látky dostaly globálně mimo zákon a na nějakou dobu byl jakýkoli výzkum přerušen. A my ho u nás v devadesátých letech obnovili: nejdříve jsme začali studiemi animálními a různá psychedelika jsme zkoušeli v různých experimentech na zvířatech, a postupně jsme se dostali až k povolení možnosti provádět s psychedeliky výzkum na lidských dobrovolnících a nakonec i testovat jejich léčebný potenciál u nemocných.
Neříkám, že konopí neléčí, ale kdyby bylo plně legalizované, nemuselo by být dostupné jen v lékárně a peníze z veřejného zdravotnictví by mohly jít tam, kde je jich velmi potřeba.
Co si vlastně můžeme představit pod pojmem psychedelikum?
Psychedelika přestavují skupinu psychofarmak – záměrně neříkám drog –, jejichž společným jmenovatelem je to, že vyvolávají charakteristické percepční změny, tedy změny vnímání, změny struktury myšlení a změny emocionální. Od ilegálních látek, které vyvolávají závislost, se celá tato skupina liší v tom, že závislost nevyvolává. Po užití například opiátů nebo stimulantů bude mít naprostá většina lidí příjemné, blažené pocity, často spojené s pocitem nadnesenosti, u opiátů přímo s euforií. Takto fungují látky, které působí cestou dopaminu (viz níže) a způsobují závislost, kdy pozitivní efekt nese přímo látka samotná a člověk má tendenci ten prožitek opakovat. Psychedelika nevyvolávají závislost vůbec nebo úplně vzácně, protože jejich efekt je mnohem méně standardní, je víc variabilní, a zásadně závisí na prostředí, ve kterém člověk je, a v jakém je nastavení mysli. To je kritérium, které psychedelika odděluje od ostatních návykových látek.
Ale psychedelika nejsou nějaká jednolitá skupina?
Samotná skupina psychedelik se dá rozdělit na dva podtypy, a to podle toho, jak uvedené látky působí. Většina psychedelik, jako jsou psilocybin a další tryptaminy nebo LSD, působí tak, že se vážou na serotoninové receptory v mozku, tedy jsou agonisté serotoninových receptorů. To znamená, že působí na těch receptorech stejně jako našemu tělu vlastní serotonin. To je tedy jedna skupina. A druhá skupina látek, kam patří především ketamin a v Americe zneužívaný fencyklidin, působí blokádu jednoho podtypu glutamátových receptorů, který se jmenuje NMDA. Glutamát je hlavní přenašeč informací mezi neurony v mozku. A tyto látky mají překvapivě stejný nebo velmi podobný psychologický efekt, jako mají látky té první skupiny. Chemicky a z hlediska mechanismu účinku se však tyto skupiny liší. Další dělení psychedelik by mohlo být podle toho, zda se jedná o látky syntetické nebo přírodní. Nicméně pro nás, pro výzkumné účely, původ látky nepovažujeme za podstatný, nehraje zásadní roli. Vím, že v psychedelické komunitě je mnoho lidí, kteří si váží přírodního původu těchto látek. Věří, že příroda pro nás tyto látky vyrobila a že právě jejich prostřednictvím vlastně můžeme komunikovat s organismy, které jsou jejich zdrojem, a napojit se tak na přírodu a její moudrost. Tento názor je mi velmi sympatický a líbí se mi. Nicméně čtenáře mohu ubezpečit, že efekt syntetického psilocybinu, který například používáme v našich výzkumech, je úplně stejný jako efekt hub.
Dalo by se podle popisu účinku zařadit mezi psychedelika i konopí?
Některé učebnice by to mohly mít různě klasifikováno, nicméně standardně se THC a další kanabinoidy mezi psychedelika neřadí, nicméně jde jen o arbitrární věc či úzus. Nicméně podstatným je již uvedený fakt, že společným jmenovatelem psychedelik je, že by neměly vytvářet závislost. Proč tomu tak je, už dnes víme: jde o již zmíněný dopamin. Všechny látky, které vytvářejí závislost nebo mají potenciál vytvářet závislost, zvyšují hladinu dopaminu, což je neuropřenašeč v mozku, který je důležitý pro pocit odměny. Dopamin se zvyšuje v okamžiku, kdy jsme v životě čímkoli odměněni, například úspěchem, jídlem, sexem… Všechny věci, které nám jsou příjemné, jsou spojené s výdejem dopaminu. A náš mozek hladinu dopaminu společně s naším chování neustále monitoruje a podle jeho výdeje nás formuje tak, aby do budoucna bylo naše chování spojeno s nějakou odměnou. V okamžiku, kdy do tohoto systému vstoupí nějaká farmakologická látka, která rychle a výrazně zvýší dopamin, a to třeba i stokrát víc než sociální úspěch, sport nebo cokoli dalšího, automaticky máme tendenci následovat tento nejsilnější zdroj odměny. Proto lze u lidí, u kterých se rozvíjí závislost, vysledovat, jak postupně mění své chování ve prospěch toho nejsilnějšího zdroje výdeje dopaminu. Psychedelika jako taková výdej dopaminu ovlivňují jen nepatrně nebo vůbec ne, a proto závislost nezpůsobují. I proto je jejich konkrétní emoční efekt velmi nepředvídatelný. U heroinu je účinek zřejmý, u LSD nikoli. A konopí, a teď se k vaší otázce vracíme, je někde mezi nimi.
Můj výhled je ten, že do pěti let budou psychedelika běžně využívána v terapii, a to celosvětově.
S ohledem na rizikovost jednotlivých látek by se tedy dříve než konopí měla legalizovat spíše psychedelika?
Ano, přesně tak. Přesněji, z pohledu rizika závislosti by tomu tak být mělo.
Čím jsou vlastně psychedelika tak zajímavá, jaký pro nás skrývají potenciál?
Ten potenciál se dá rozdělit do několika oblastí. V první řadě je nesmírně cenné, ač jsem asi jeden z mála, kdo to tvrdí, že tyto látky mají obrovský filozofický potenciál. Ony nám ukazují, co je to epistemologie v praxi, tedy, že pomáhají lidem poznávat svět a vyhodnocovat nakolik se jejich poznatky shodují s tím, jaký je svět doopravdy. Rovněž psychedelika mají značný ontologický potenciál, který přispívá k porozumění toho, jaký je svět sám o sobě. Jde skutečně o velmi robustní nástroj, který je doceníme i v klinické praxi, když pracujeme například s umírající lidmi v paliativní péči.
Druhá oblast nebo úroveň je neurovědní, kdy nás psychedelika učí a pomáhají zkoumat, jak funguje lidský nervový systém, jak funguje mozek. A jaká je vazba mezi aktivitou mozku a obsahem mysli. Většina experimentů se dělá tak, že je člověk vyšetřen za dvou podmínek, tedy na placebu a během intoxikace psychedeliky. Současně se měří aktivita mozku a hodnotí se obsahy vědomí a myšlení. Tím získáme dva různé zdroje informací, psychologické a fyzikální, tedy biologické, změřené přístroji, z jejichž dat lze vyvozovat obecné zákonitosti, principy toho, jak mozek zprostředkovává obsah našeho vědomí. A poslední rovina je klinická, která odpovídá na otázku, zda tato látka může někomu skutečně pomoci v rámci léčby. Terapie duševních poruch se odehrává na dvou úrovních, kdy první úroveň je biologická, která odpovídá čistě farmakologickému působení dané látky, tedy tomu, co způsobuje látka v mozku. Druhá úroveň je psychologická, tedy jak využít vlastní zkušenost změněného obsahu vědomí. Během posledních dvaceti let se zjistilo, že to, co mají všechna psychedelika společného, je schopnost spustit rychlé neuroplastické změny. Neuroplasticita je termín, který odkazuje k přestavbě sítí v mozku, a v podstatě to znamená, že se spustí růst nových synapsí, jinak také propojení dvou neuronů. Vzpomínka na jakýkoli zážitek je zprostředkována růstem nových synapsí. Ty mohou růst různou rychlostí a mají různou pravděpodobnost, že narostou. Tato pravděpodobnost se označuje jako neuroplasticita, a právě psychedelika ji zvyšují. Pokud je srovnáme s klasickými antidepresivy, tak ta sice také zvyšují neuroplasticitu, ale až po několika týdnech užívání. Po užití psychedelik se však tyto změny spouštějí v podstatě ihned a probíhají v řádech hodin namísto týdnů. Potvrzuje se nám tak, že všechna psychedelika mají velmi rychlý nástup antidepresivní odpovědi, a proto mají silný antidepresivní potenciál. Toto dnes je nejlépe prokázáno pro ketamin; u psilocybinu teprve probíhá výzkum, ale výsledky jsou velmi nadějné.
Těžko někdo může rozumět schizofrenii, když neví, jak působí ketamin, který tuto poruchu modeluje skutečně velmi přesně.
Tím se teď aktuálně zabýváte i vy?
Takový výzkum probíhá ve světě a my se k němu nyní připojujeme dvěma projekty PSIKET. Jde o dvě podobné studie, které právě spouštíme v Národním ústavu duševního zdraví. Obě se věnují porovnávání ketaminu a psilocybinu v antidepresivním efektu. Toto přímé srovnání zatím nikdo neudělal. Už si tedy neklademe otázku, zda tyto dvě látky působí antidepresivně, ale ptáme se, která z nich je lepší, tedy po které látce nastupuje efekt rychleji a po které déle vydrží. Jedna studie se věnuje pravé depresi, druhá je pak věnována depresi, která doprovází nádorová onemocnění. V této chvíli jsou náklady zmíněných studií částečně pokryty grantem a na zbytek sbíráme peníze. K tomuto účelu jsme také zřídili Nadační fond PSYRES, který nám má pomoci výzkum financovat nezávisle na úspěšnosti v různých grantových soutěžích. Jsem moc rád, že zde tyto studie mohou probíhat, a jsem velmi zvědavý na jejich výsledky.
Čelí váš výzkum nějakému stigmatu ze strany odborníků?
Psychedelika stále zní, tak jak zní, ale postupně se pohled mění. Za poslední dvě až tři desetiletí, co se této problematice věnuji, se přístup odborníků značně změnil. Pravidelně pořádáme vědecká sympozia, která jsou bohatě navštěvovaná, na oficiálních psychiatrických konferencích téma psychedelik všechny zajímá. Pohled se tedy posouvá, protože když se o těch látkách bavíme věcně, tak jako my teď tady, pak již vlastně pro stigmatizaci moc prostoru nezbývá. Je však třeba zůstat v diskuzi aktivní a nebýt v defenzívě.
Je nezbytné umět udržovat soustředění a pozornost, vydržet sedět při meditaci, zvládat koncentraci na dýchání, být schopen přesouvat pozornost vně a zase dovnitř.
Netrápí vás, že ačkoli tedy psychedelika nezpůsobují závislost, zůstávají nelegální?
To nás všechny velmi udivuje a snad se i to brzy změní. Řada významných odborných společností samozřejmě bojuje za to, aby se tyto látky překlasifikovaly ze závazné skupiny č. 4, která zahrnuje kontrolované substance, které nemají léčebný potenciál. Že halucinogeny nepatří do stejné skupiny jako pervitin, to všichni víme. Coby bývalý prezident České neuropsychofarmakologické společnosti mohu potvrdit, že většina profesionálů a odborníků s tím nesouhlasí. Jedná se nejspíš skutečně o jistou setrvačnost, ale přístup se mění a brzy se vše snad přehodnotí. Na mezinárodní úrovni se situace mění mimo jiné i proto, že lidé, kteří o tom dneska rozhodují, kteří vytvářejí ten establishment a jsou třeba předsedy klíčových odborných společností, nosili v šedesátých letech dlouhé vlasy a experimentovali s LSD. Možná je to jeden z hlavních důvodů, proč dnes prožíváme renesanci výzkumu psychedelik.
Jaká je podle vás ideální drogová politika? Která země by mohla být dobrým příkladem?
Myslím, že se to uvažování o legislativním rámci mění a hledá se, jak celou problematiku vlastně uchopit. Kdybych měl úplně jasnou představu, tak bych vám ji řekl, ale sám o tom dost přemýšlím a nevím. O co vlastně zdravotnické a protidrogové legislativě vlastně má jít, co má být jejím cílem? Má čistě ochraňovat lidské zdraví? Nebo má legislativa také aspirovat na regulaci obsahů a rámců lidské mysli a určovat, které receptory je nebo není možné agonizovat, tedy stimulovat látkou cizí našemu tělu? Agonizovat nikotinové receptory je legální, serotoninové však nikoli. Co je vlastně to, co má být regulováno? V drogové nebo lépe protidrogové politice je nezbytné diskuzi posunout na mnohem obecnější rovinu. Jeden extrém, tedy představa, že je nejlepší všechno úplně zakázat, tady již byl, a výsledkem bylo, že se ani velmi nadějné látky nedaly využít pro léčbu. Na druhou stranu, když budeme uvažovat o legalizaci, tak se musíme ptát, zda chceme skutečně uvolnit všechny látky? Vždyť mnoho z drog představuje skutečně pekelné látky, stačí jedno užití a člověk se stává jejich obětí. Myslím si, že je povinností státu před těmito drogami lidi chránit. Takže co vlastně chceme? Nechceme omezovat svobodu, ale zároveň bychom měli jasně říci, které z těch látek jsou nebezpečné a které nejnebezpečnější. A samozřejmě bychom si měli říct, v čem ona nebezpečnost spočívá. Ve změně obsahu mysli, tedy v tom, že se někdo setká s „jinakostí“ a začne uznávat odlišné hodnoty nežli dejme tomu nadpoloviční většina ostatních? Nebo ona nebezpečnost spočívá v toxicitě pro organismus, v rozvoji závislosti a s tím souvisejícím omezením či zúžením prostoru vlastní svobody člověka? Až v celospolečenské rozpravě začneme hledat odpovědi na tyto zásadní obecné otázky, teprve pak se může situace zjednodušit a někam posunout. Pak bude hned jasnější, které látky lze uvolnit, které je lepší ponechat výrazně hlídané, a před kterými má stát povinnost občany chránit úplně a důsledně. Nadějný posun ve výzkumu léčebného potenciálu psychedelik již zcela zřetelně naznačuje, kde asi povedou hranice oddělující uvedení skupiny látek. Jistě to bude jinde nežli nyní. Dobře to dokumentuje například fakt, že Health Canada, tedy hlavní kanadská zdravotnická regulatorní autorita, již nyní uděluje povolení pro psilocybinem asistovanou psychoterapii u vybraných terminálně nemocných pacientů. Podobný trend vidíme i v řadě jiných států.
U lidí, u kterých se rozvíjí závislost, lze vysledovat, jak postupně mění své chování ve prospěch toho nejsilnějšího zdroje výdeje dopaminu.
Takže podobný regulační model jako u konopí? Tedy regulace pro léčebné účely, popřípadě pro rekreační účely?
Nechci rozzlobit vaše čtenáře, ale osobně s regulací konopí pro léčebné účely od samého začátku hluboce nesouhlasím. Jistě, chápu, že prosazení „léčebného konopí“ byl taktický a strategický krok, který má v konečném důsledku i pozitivní dopad pro mnohé pacienty. Nicméně v době schvalování této regulace nebyl dostatek klinických důkazů a evidence pro efektivitu léčbou konopnými produkty u většiny diagnóz, na které je konopí doporučované. Těžiště společenské diskuze se tedy přeneslo do oblasti léčebného konopí a došlo k odklonu otázky legalizace konopí jako takového. To je myslím škoda. Neříkám, že konopí neléčí, ale kdyby bylo plně legalizované, nemuselo by být dostupné jen v lékárně a peníze z veřejného zdravotnictví by mohly jít tam, kde je jich velmi potřeba. Regulace léčebného konopí vlastně zastavila diskuzi o důvodech, proč a zda by vůbec mělo být regulováno.
Myslíte si, že dostatečná či nedostatečná síť služeb, která se věnuje problémy s psychedeliky?
Není náhoda, že standardní adiktologické služby se psychedelikům příliš nevěnují, protože moc neexistuje poptávka. Adiktologické služby se věnují problémům „adikce“, tedy závislosti, která se u psychedelik příliš či vůbec nevyskytuje. Hlavním rizikem psychedelik je spíše tělesné zranění nebo psychologická traumatizace, ke které může dojít při takzvaném „badtripu“, tedy úzkostně paranoidní reakci na problematickou intoxikaci. Proto se rozšiřuje síť lidí, kteří se věnují integraci náročné psychedelické zkušenosti, což je současný trend v celé Evropě.
Zároveň potvrzuji, že je snaha navýšit povědomí o problematice reálných rizik užívání psychedelik mezi zdravotnickými profesionály. Například v rámci předatestačních kurzů je tomuto tématu věnována větší pozornost nežli dříve. Přibližujeme, jak zmíněné látky vlastně fungují a jak citlivě pracovat s intoxikovanými lidmi. V podstatě jde o to, aby psychiatr byl takovému člověku průvodcem, byl mu citlivým „sitterem“. Není to ještě úplně běžné, ale řada mladých kolegů už takové situace umí docela dobře zvládat.
Agonizovat nikotinové receptory je legální, serotoninové však nikoli. Co je vlastně to, co má být regulováno?
Jak vnímáte individuální experimentování s halucinogeny? Nebylo by na místě umožnit lidem, kteří projeví zájem, tyto látky vyzkoušet například pod dohledem odborníka?
To samozřejmě závisí na tom, jak se bude vyvíjet legislativní statut psychedelik, což je téma, které je aktuálně skutečně bohatě diskutované. Dovedu si představit, že by jednou mohla vzniknout například síť certifikovaných sitterů, kteří by mohli velmi pomoci. Tím by se dalo předejít rizikům nebo zbytečným chybám, které mohou způsobit badtrip, tedy nepříjemný zážitek s velmi negativním dopadem na duševní zdraví a pohodu.
Co byste doporučil rekreačním experimentátorům?
Těžko mohu doporučovat něco, co stojí mimo zákon. Nicméně pro všechny podobné mimořádné stavy psychiky platí, že by člověk měl nejprve umět řadu věcí. Například je nezbytné umět udržovat soustředění a pozornost, vydržet sedět při meditaci, zvládat koncentraci na dýchání, být schopen přesouvat pozornost vně a zase dovnitř nás samých a podobně. Zkušenost, jak správně s těmito stavy pracovat, je bohatá a nakumulovaná jak během historie lidstva, tak během několika posledních desítek let zvýšeného zájmu. Například v Kalifornii nepřerušeně od šedesátých let probíhají různé undergroundové psychedelické výcviky. Ve Švýcarsku se pak psychoterapeuti cvičili v psychedelické psychoterapii za legálních podmínek certifikovaných výcviků. Proto nyní existuje hned několik základních modelů kurikula pro výcviky terapeutů, kteří asistují psychedelické zkušenosti a využívají ji v léčbě svých klientů. Rozhodně je potřeba těmto věcem dát značnou vážnost. I proto se mi pojem „rekreační“ v tomto kontextu moc nelíbí. Nejen proto, že se situace může snadno zvrtnout a již nejde o žádnou rekreaci. Dalo by se to přirovnat k „rekreačnímu“ ježdění na bujarém plnokrevníku. Taky nevyskočíte na prvního koně, na kterém se někde přizabijete. Nejdříve je dobré se postupně naučit na koni jezdit, až pak se na něm můžete komfortně projet cvalem. Důležité je mít záměr, tedy vědět, co vlastně od těchto stavů chci, co nám mají dát a co nás mají naučit. Všechna základní pravidla se dají dohledat, dočíst, ta znalost tu je. Druhým důvodem, proč mi termín „rekreační“ úplně nesedí, je skutečnost, že se vlastně jedná spíše o působení „kreační“ nežli „rekreační“. Ano, myslím to tak, že mimořádné stavy mysli mají potenciál vytvářet nové světonázorové rámce, což může být poměrně vážná věc. Jde o hluboké zkušenosti, které mohou člověka změnit velmi podstatně a jednou provždy. S tím by měl člověk počítat.
Klasická antidepresiva sice také zvyšují neuroplasticitu, ale až po několika týdnech užívání. Po užití psychedelik se tyto změny spouštějí v podstatě ihned a probíhají v řádech hodin.
Měli by podle vás mít psychiatři s omamnými látkami alespoň základní osobní zkušenosti?
Jde o velmi kontroverzní věc, nicméně je to otázka zcela principiální. Těžko někdo může rozumět schizofrenii, když neví, jak působí ketamin, který tuto poruchu modeluje skutečně velmi přesně. Nemá-li profesionál tento prožitek z pozice první osoby, těžko může mít schopnost se vžít do svých klientů a pacientů. Tím neříkám, že by to mělo být povinné, že by tím například měla být podmíněna atestace. Za extrémní se dá také považovat situace šedesátých let, kdy byla běžná praxe, že medici byli motivováni vyučujícími, aby zkusili LSD. Také ne každá psychiatrická intervence vyžaduje hluboké porozumění a vcítění do nemocných. Obecně je však možno říci, že pro ty typy terapeutických intervencí, které vyžadují vcítění a detailní porozumění logice a zákonitostem vnitřního světa duševní nemoci, může být osobní zkušenost velmi nápomocná.
Jaký vnímáte vývoj okolo psychedelik v blízké budoucnosti?
Můj výhled je ten, že do pěti let budou psychedelika běžně využívána v terapii, a to celosvětově. Vývoj nabírá obrovské tempo, postupně se budou rozšiřovat indikace i nad rámec deprese a terminálních stavů v paliativní péči. Do deseti let by se mohla výrazně posunout otázka samotné kriminalizace, respektive legalizace psychedelik. A tím nemyslím u nás, ale globálně. Již padlo, že u psychedelik není k prohibici až tak mnoho čistě zdravotních důvodů. Problém spočívá jinde. Jde o to, že setkání s „jinakostí“ může člověka posunout k jiným hodnotám, k jiným životním prioritám. Tento fakt má své stinné, ale i světlé stránky. Naše vidění světa je výsledkem ontogeneze, tedy vývoje nás jako jedinců a zkušeností rodiny, ze které pocházíme. Současně jsou však koncepty také výsledkem fylogeneze, tedy vývoje člověka jako druhu, zkušeností a historií celé civilizace. Fylogeneze i ontogeneze pak nastavují naše vidění světa, nastavují koncepty, kterými realitu vnímáme, kterými ji pro sebe formujeme. Problém nastává v okamžiku, kdy zaměňujeme věci za koncepty, tedy mnoha faktory podmíněné myšlenkové konstrukty. Řada psychických i společenských problémů vzniká, protože zaměňujeme takové evolucí podmíněné myšlenkové koncepty, jako je „správné a nesprávné“, „dobro a zlo“, „spravedlnost“, „svoboda a nesvoboda“ a podobně za objektivní a jednou provždy dané pravdy. Tomuto problému se říká epistemologická chyba. Do určité míry v ní žijeme všichni. Psychedelika nám mohou pomoci tyto „epistemologické chyby“ jasně a zřetelně identifikovat. To však má hned dvě strany, což je podstatou celé diskuze.
prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA (*1966)
Lékař, výzkumný a vývojový pracovník v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ), pedagog 3. LF UK, Přednosta kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK a zvolený předseda České neuropsychofarmakologické společnosti. V roce 1991 absolvoval Lékařskou fakultu University Karlovy v Plzni, titul Ph.D. obdržel v roce 2002, docentem psychiatrie je od roku 2004 a profesorem psychiatrie byl jmenován v roce 2009. Absolvoval výcvik v dynamické psychoterapii a kromě psychiatrické atestace je také nositelem nadstavbové specializace v psychoterapii. Výzkumně se zaměřuje na funkční zobrazení mozku a zabývá se neurobiologií schizofrenie a deprese, mechanismem účinku antipsychotik a psychedelik, modelováním aktivity nervové tkáně a behaviorálním efektem psychoaktivních látek.
Nejvýznamnější publikace profesora Horáčka byly věnovány neurobiologii léčby sluchových halucinací, souvislosti mezi náladou, aktivitou serotoninu v mozku a citlivostí k inzulinu a mechanismu účinku psychedelik.
PODPOŘTE VÝZKUM
Zajímáte-li se o vývoj českého psychedelického výzkumu včetně zmíněných studií PSIKET, jejichž zahájení je na spadnutí, sledujte nejnovější informace na stránce PSYRES. Tu spravuje Nadační fond pro výzkum psychedelik, který slouží k podpoře veřejné informovanosti o výzkumných projektech a zajištění finančních prostředků k jejich realizaci.
