Před půl rokem jsme psali o tom, jak si Dušan Dvořák stěžoval, že ve vazební věznici nedostal léčebné konopí, na něž má nárok. Oprávněnost jeho požadavku potvrdila i ombudsmanská kancelář, která konstatovala, že ani odnětím svobody neztrácíme nárok na stejnou úroveň zdravotní péče, jakou mají ostatní občané. Vzápětí byla v jedné nejmenované věznici povolena konopná léčba prvnímu českému vězni – říkejme mu třeba Čenda. O svých peripetiích nám napsal dopis, který uvádíme v plném znění.
Zdravím všechny, komu není problematika léčebného konopí lhostejná. Jako jeden z prvních oficiálně diagnostikovaných konopných pacientů ve výkonu trestu vám přináším report o tom, jak se užívá, respektive neužívá léčebné konopí za mřížemi. A taky co stojí za touto mou smutnou zkušeností.
Co jsem provedl?
Odsouzen jsem byl v loňském roce za pěstování, držení a prodej 13 kilogramů konopí, paragraf 283, odst. 3, a to na více než 8 let. V kostce jsem si během tří let opatřil třináct kilogramů konopí, které jsem mohl následně prodat za částku několika milionů korun. V rozsudku je k mému údajnému prodeji marihuany výslovně uvedeno, že „lze upozornit na skutečnost, že nalézací soud neměl ani žádné relevantní důkazy, které by podle požadavků platné právní úpravy prokazovaly trestné jednání obžalovaného, tj. prodej nebo bezúplatnou distribuci marihuany blíže neustanoveným osobám.”
Mé obhajobě, že jsem konopí zužitkoval pro vlastní potřebu s ohledem na můj zdravotní stav, soud neuvěřil, a jeho závěr tedy byl, že jsem toto množství nemohl spotřebovat, tudíž jsem ho musel prodat. Asi vás napadá, že prodeje jsou potřeba dokázat, soud by měl najít svědky, zabavit hotovost… Podotýkám, že jsem byl dlouhou dobu sledován vyšetřovateli Národní protidrogové centrály, odposloucháván, nahráván stacionárními kamerami, bylo vyslechnuto kolem dvaceti svědků, přesto nikde nebyl zachycen nebo potvrzen nějaký prodej. Podařilo se tedy nade vší pochybnost (jak stanoví zákon) prokázat, že jsem něco někomu prodal? Nemyslím si to, přesto jsem byl odsouzen na více než osm let. Před koncem roku 2020 jsem byl eskortován do výkonu trestu, z něhož vám nyní píši.
Skutečně si společnost žádá, abych tolik let strávil za mřížemi za něco, co v dohledné době bude zřejmě legální?
Celá moje kauza od zatčení v roce 2016 ke konečnému rozsudku v roce 2020 trvala čtyři roky, a protože nebyly shledány důvody pro pobyt ve vazbě, strávil jsem celou tuto dobu na svobodě. Jak se žije člověku, kterému každý okamžik, ve dne v noci, běží v hlavě, že může dostat dlouhý trest, se jen těžko popisuje… Kdo podobnou situaci nezažil, nedokáže si ten obrovský, všudypřítomný stres představit. Dnes je mou poslední šancí dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, kde věřím, že si někdo podklady pročte a nestranně posoudí procesní stránku celého případu a trest zreviduje. Držte mi a mé rodině pěsti, ať verdikt není v této podobě definitivní.
Cesta od bolesti ke konopí
Jakou roli v tom všem hraje můj zdravotní stav? Dnes je mi skoro čtyřicet, v devatenácti letech jsem měl vážnější autonehodu, kterou nejvíc odnesla záda a krční páteř. Byl jsem mladý a svoje zdraví jsem zase tolik neřešil, nicméně později, když bolest přetrvávala, dozvěděl jsem se o mém výhřezu ploténky v krční páteři a následném zúžení páteřních kanálků. Přesnou diagnózou vás nebudu zatěžovat, ve zkratce trpím chronickou bolestí krční páteře, která se přenáší do hlavy. Kolem pětadvacátého roku věku jsem bral již velké množství analgetik, což nakonec vyústilo do krvácení žaludku a potížemi se zažíváním. Začalo období stupňujících se bolestí, které se nedaly tlumit klasickými analgetiky. Hledal jsem proto alternativní možnosti – a narazil jsem na konopí.
V té době před sebou konopí mělo dlouhou, asi patnáctiletou cestu k legalizaci užívání pro léčebné účely. Nerozhodoval jsem se dlouho, jestli konopí užívat, neboť z hlediska zachování duševního zdraví a možnosti žít normální život to pro mě byla jediná cesta. Konopí má pro mě existenční význam, a to doslova. Množství spotřebovaného konopí, které někdo bez zkušeností může hodnotit jako příliš velké, mi nepřinášelo negativní vedlejší účinky, jen mi umožňovalo normálně žít. Třináct kilo za tři roky určitě není malé množství, je třeba ale podotknout, že jsem konopí užíval a zpracovával různými způsoby, nejen na kouření. Míchal jsem si masti, a to jak na prevenci bolestí krční páteře, tak na atopický ekzém. Naučil jsem se vyrábět fénixovy slzy a rosin (extrakt pryskyřičné šťávy) nebo třeba konopné máslo a oleje na vaření.
Často jsem se setkával s názorem, že při užívání konopí v dávkách, jaké jsem užíval, musím být vlastně nonstop v rauši a neschopný jakéhokoli provozu. Nevím, proč tomu tak je, ale mně konopí přináší okamžitou úlevu od bolesti a vrací mi chuť do práce a do života. Nemám nekontrolovatelné stavy, kdy nevím, co se děje, naopak, z temnoty nesnesitelné, všudypřítomné bolesti se dostávám do normální funkce. Zajisté se mohu předávkovat ve smyslu, že toho vykouřím příliš, ale i tento stav, který mě donutí si na zhruba dvacet minut odpočinout, ze mě nedělá nekontrolovatelného jedince. Konopí jsem nikdy nevnímal jako drogu, ale jako lék, a tak jsem se k němu i choval. Někdo jej užívá jako prostředek pro uvolnění a vyvolání stavů, které jej vytrhávají z šedi denní reality nebo jen umožní na chvíli zapomenout na problémy (v čem je alkohol jiný, že?). Na mě konopí působilo vždy spíše opačně, z bolestí mě dostávalo do normálního, provozuschopného stavu.
Chápu, že pokud jste nezažili chronickou bolest, těžko si představíte, jak vás dokáže bolest paralyzovat, zničit každou sekundu, kterou provází, jak zabíjí vaše já a znemožní vám fungovat ve chvílích, kdy vás ostatní potřebují. Nejde jen o čistou bolest, ale i o strach. Strach, který předchází bolesti, a vy už se dopředu bojíte, kdy vás bolest zase přepadne. To není život, který chcete žít. Často jsem přemýšlel, zda má smysl v něm takto pokračovat. Naštěstí jsem nebyl sám, moje rodina vždy stála a stále stojí po mém boku, a objevil jsem konopí a jeho účinky.
Po vynesení rozsudku
Byl čas akceptovat tvrdou realitu a vedle namlouvání vlastních audiopohádek pro dceru se začít chystat na výkon trestu. Nastudoval jsem rady pro odsouzené na stránkách www.obase.cz, nakoupil hygienické potřeby, léky, vitamíny, knihy, kávu a tabák a čekal na doručení rozsudku a příkazu k nástupu trestu, což je standardní postup. Nakonec ale bylo vše jinak.
Na jedné podzimní víkendové vycházce s rodinou jsem náhodně potkal „svého“ vyšetřovatele, který se o výsledek mého případu nadstandardně zajímal, dokonce se přišel podívat na soudní jednání, což rozhodně není běžná praxe. Myslím si, že po tomto našem setkání to byl on, kdo dal podnět k vypracování příkazu k mému dodání do výkonu trestu. Rozsudek přitom nebyl ještě ani písemně vyhotoven, nebyl mi zaslán dopis s termínem nástupu trestu, přesto jsem byl zařazen do pátrání jako někdo, kdo se nástupu trestu vyhýbá.
O ničem z toho jsem nevěděl, zdržoval jsem se v místě svého bydliště, každý den jsem vodil dcerku do školky. Přesto u nás v sobotu ráno, v den oslavy dceřiných narozenin, zazvonila policie s příkazem k okamžitému zadržení. Policisté byli velmi slušní, umožnili mi vzít si všechny připravené věci, ke kterým jsem přiložil své lékařské zprávy (neurologie, magnetická rezonance, CT, centrum léčby bolesti) a k tomu jsem přibalil i pár gramů konopí na předpis (22 % THC) a vaporizér. Odvezli mě na policejní stanici, kde se mnou byl sepsán úřední záznam a následně jsem byl eskortován do nástupní věznice.
Snažil jsem se všechen kouř vyfukovat z okénka, ale ihned se ozval pokřik z vedlejších cel, že chtějí také. Dělal jsem, že neexistuji, abych neohrozil svou léčbu.
Šetření policie ve věci mého údajného maření úředního rozhodnutí o nástupu do vězení nakonec vyšlo vniveč, protože po zjištění, že neexistoval oficiální pokyn k mému nástupu, jsem nemohl nic mařit. To už samozřejmě bylo pozdě, protože ve chvíli, kdy vás do vězení dodá policie, máte jednou provždy nálepku útěkáře, máte to v papírech a podle toho je s vámi nakládáno. Ve spojení s tím, že jsem dle paragrafu označen za zvlášť nebezpečného pro společnost, odsouzeného za zvlášť závažnou trestnou činnost, jsem pod neustálým drobnohledem: při eskortě do kmenové věznice mi jako jedinému nasadili takzvaného „medvěda“, což znamená nejen spoutané ruce, ale navíc připoutané k opasku na těle.
I když policie vyšetřování maření úředního rozhodnutí odložila, musel jsem podniknout právní kroky vedoucí k Ústavnímu soudu, abych měl v ruce soudní rozhodnutí, že došlo k omylu. Jinak by při žádosti o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny trestu mohlo dojít k tomu, že právě tento neopodstatněný a neprokázaný skutek by zničil mé šance na propuštění. Jen pár dní zpátky jsem obdržel vyjádření Ústavního soudu, dle nějž je, k mému velkému překvapení, aplikovaný postup v souladu se zákonem. Mám alespoň v ruce rozhodnutí, že způsob mého eskortování do výkonu trestu nesouvisí s mařením úředního rozhodnutí, ale s tím, že jsem sociálně a hmotně zabezpečen a je zde tedy riziko, že bych mohl po čtyřech letech, co jsem vyšetřován na svobodě, uprchnout…
Za mřížemi
Hned při vstupní vězeňské prohlídce začaly problémy. Nejdříve vzniklo podezření, že moje bílá dóza označená jako Cannabis sativa s logem příslušné lékárny je pokus o pašování drogy do výkonu trestu. Po svolání veškerého policejního osazenstva ve službě a po mém výslechu, kdy mi například bylo vytýkáno, že takovou dózu jsem si mohl vyrobit doma a jak mi mají věřit, že jde o konopí k léčbě, zabraly až přiložené lékařské zprávy. Bylo mi tedy sděleno, že vše poputuje k vězeňskému lékaři, s kterým si o tom v týdnu promluvím sám. Po delší diskuzi mi bylo umožněno vzít si dva gramy na celu, ovšem bez mého vaporizéru, který jsem tehdy viděl naposledy.
Byl jsem na cele sám, proto jsem si večer před spaním do papírku pokusil ubalit první konopnou cigaretu. Sám jsem nekuřák, proto jsem se snažil všechen kouř vyfukovat z okénka, aby mi pach nezůstal na cele. V podstatě ihned se ozval pokřik z vedlejších cel, že chtějí také. Dělal jsem, že neexistuji, abych jakkoli neohrozil svou léčbu.
V týdnu jsem se již s bolestmi dostal k lékaři. Po odběru moči, která byla samozřejmě pozitivní na THC, jsem do své osobní karty dostal obrovské písmeno T jako „toxikoman“, protože předpisy přece hovoří jasně – i když užívám konopí na lékařský předpis. Toto označení mám v kartě dodnes.
Dóza a drát
Následně jsem se dostal k paní doktorce, která si studovala mé lékařské zprávy, lehce nedůvěřivě po mně pokukovala, pravděpodobně konopného pacienta viděla poprvé v životě a já jsem určitě nevypadal nejlépe, protože bolest už tu byla se mnou. Vyžádala si všechny léky, které jsem si s sebou přinesl. Nejdříve vytáhla deset balíčků rozpustného panadolu, což je jediné analgetikum, které můj žaludek snese. Následovala bílá dóza s konopím.
Paní doktorka vážně pokývala: „Toto je tedy ono,“ a dózu otevřela. Vůně se ihned rozlinula po celé ordinaci. „Jak to budete dávkovat?“ zeptala se mě otevřeně. V tu chvíli zbystřil a zasáhl dozorce: „Co to má být? To jsou přece drogy. To se zde nesmí.“ Doktorka kontrovala: „To má pán předepsané od svého ošetřujícího lékaře, je to jeho lék.“ Dóza s konopím začala putovat z ruky do ruky, dozorci se u mě začali shlukovat, v jednu chvíli skončila i u mě, což jsem využil k odebrání menší dávky na následující hodiny.
Nařízení o drogách je jasně dané, a to i přes to, že se jedná o léčebné konopí na lékařský předpis. Dozorce společně s ostatními tedy rozhodl, že užívat konopí zde není možné. V té chvíli jsem se snažil ozvat a bojovat za povolení, ale zbytečně. Paní doktorka to vyřešila vskutku šalamounsky: lékař mi oficiálně užívání povolil jako jedinou možnost mé léčby, ale dozorci to zakázali, což v praxi znamená, že lékař doporučil pokračovat v medikaci a nenese odpovědnost za případné zdravotní komplikace, které u mě mohou nastat. Jako alternativa mi byla nabídnuta různá analgetika, ale i s ohledem na zprávu z gastroenterologie nakonec lékařka tuto medikaci zamítla. Na celu jsem si mohl vzít pouze zmíněný panadol. V kapse mě v tu chvíli zahřívalo konopí, které jsem si vlastně ukradl z vlastního léku. Tak přece sem patřím, říkal jsem si večer, už umím i krást! Co by člověk neudělal ze strachu z bolesti.
Po necelém týdnu a spoustě zkonzumovaných panadolů jsem začal panikařit. Bolesti začaly být neúnosné, mimo krk mi bolest přešla do hlavy a byla paralyzující. Neměl jsem nic kromě panadolu, stále jsem si psal žádosti o návštěvu lékaře, nakonec mě přivedli k neurologovi. Ten mi sice nemá co nabídnout, ale předepíše mi rehabilitace, což vítám. Pomoc je jen částečná, ale dále bojuji, chodím rehabilitovat, cvičím obvyklé cviky, které dělám i doma, znásobuji však jejich frekvenci. Dalším velkým pomocníkem na zvládání bolesti se stal kus drátu, který jsem objevil během hodinové „vycházky“ ve venkovní zamřížované kleci. Omotal a utáhl jsem si jím hlavu, tím v ní stlačil tlak a lehce si ulevil od bolesti. Ano, zoufalá doba žádá zoufalá řešení.
Konečně aspoň kapsle
Po třech týdnech v nástupní věznici jsem byl eskortován do přidělené kmenové. Opět jsem si připomněl, co je to být označen za útěkáře a zvláště nebezpečného zločince. Opět jsem dostal medvěda a osobní věci jsem nesl v ranečku. Lidé odsouzení za násilí na druhých takové zacházení nemají, já s mým trestem za konopí ano.
V nové věznici jsem opět prošel nástupním vyšetřením, kde bylo zjevné, že jsem na tom skutečně zle. Nový pan doktor se opravdu aktivně zasadil o řešení mé situace. Po necelém týdnu, v němž jsem dostal silnou ataku a přestal vylučovat, mi pan doktor sdělil, že konopí není možné inhalovat, protože předpis věznice jasně říká, že užívání drog je zakázané a inhalace konopí z vaporizéru až moc připomíná užívání drog. Kontaktoval ale mého ošetřujícího lékaře a domluvil mi užívání konopí v kapslích, tedy jednou denně večer 250 miligramů. Po dalším týdnu jsem konečně dostal první konopnou kapsli s obsahem 22 % THC. První dávky mě uspaly, ale bolest polevila okamžitě.
Trvalo tedy asi měsíc a půl, než jsem se ke svému léku dostal. Kapsle jsou aktuálně jediná alternativa místo inhalace, přesto s sebou nesou určitá rizika. Kapsle se velmi těžko udržují v žaludku, pokud není dostatečně promaštěn a naplněn (tento luxus ve věznici samozřejmě nelze očekávat), takže celou kapsli v žaludku neudržím. Velmi problematické je i samotné dávkování a načasování. Především dávka 250 miligramů na noc je zbytečně velká a nepokrývá bolesti přes den. Stav po požití celé tablety se u mě projevuje až intoxikací a silnou nevolností. Nicméně úleva od bolesti nastane v horizontu dvou až tří hodin a vydrží celou noc. Zažádal jsem o rozdělení kapsle na dvě části, abych mohl užívání lépe rozložit a užívat ji ráno a večer.
Jsem vězeňskému lékaři moc vděčný, že situaci nevzdal a pomohl mi, v některých momentech už jsem byl skutečně na dně. Samotná aklimatizace ve vězení dá prvotrestanému skutečně zabrat a v kombinaci se zhoršující se chronickou bolestí bez předepsané medikace je situace doslova zoufalá.
Zdravotní nepéče
Po třech měsících se situace začala nárazově vyhrocovat. Kapsle jsem skutečně dostával napůlené, k rannímu a večernímu užití, některé dny mi však dozorci medikaci přestali přidělovat. Neměl jsem již ani rozpustné paraleny, o které jsem se rozdělil s ostatními vězni ve chvíli, kdy jsme na celách leželi v horečkách a s dalšími příznaky covidu, ale bez léků a jiné odborné péče. Ve věznici se na covid zpočátku testovalo velmi laxně a sporadicky, ale veřejnosti se prezentoval takřka nulový stav nákazy. Opak byl pravdou. Pokud si dnes zažádám o lék (který si platím), nedostanu jej obratem, ale v řádech dní až týdnů, kdy jsem už buď zdravý, hospitalizovaný nebo mrtvý.
Kapsle se velmi těžko udržují v žaludku, pokud není dostatečně promaštěn a naplněn.
V mé situaci nastal obrat k lepšímu až po písemné stížnosti na frekvenci výdeje léků. Přístup dozorců se následně zlepšil a dnes (konec dubna) si denní dávku (1 kapsle) mohu dávkovat sám. Pokud není bolest tak velká, užiji polovinu kapsle, někdy bych naopak potřeboval víc než jednu kapsli, což však možné není. Nemohu u sebe kapsle hromadit. Celkově je pro mě tento polovičatý způsob léčby poměrně útrpný, což si asi umíte představit.
Jak může být samoléčba zločinem?
K inhalaci se plánuji co nejdříve vrátit, samozřejmě až po propuštění z výkonu, protože z mého pohledu jednoznačně přináší více benefitů. Léčivo zabírá okamžitě po inhalaci, hlídám si množství inhalované sušiny a výsledný stav, dávkuji si dle skutečné potřeby a míry bolesti v daném okamžiku. Opakuji, že konopí je pro mě lék, vždy to tak bylo a i nadále bude.
Moje situace je tragická nejen vzhledem k tomu, že uvěznění drasticky ovlivňuje život mé rodiny i mé zdraví, ale též v kontextu současného naladění společnosti ve prospěch různých forem legalizace. Spousta států již na konopné vlně jede a žádné tragické statistiky v souvislosti s legalizací nikde publikovány nebyly. Skutečně si společnost žádá, abych tolik let strávil za mřížemi za něco, co v dohledné době bude zřejmě legální?
Konopí zbavuje bolesti mě, ale naplnilo bolestí všechny, které miluji, a to na spoustu let. Můj případ nemá zatím happyend, ale snad alespoň pomůže českému vězeňství nastavit přijatelný léčebný standard i pro další konopné pacienty, protože i oni mají dle Ústavy České republiky právo na řádnou léčbu.
Právo na zdravotní péči
Listina základní práv a svobod deklaruje v článku 31 právo na ochranu zdraví pro každého. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Jaké jsou tedy podmínky poskytování lékařské péče ve vězení? Dle veřejně dostupných informací generálního ředitelství Vězeňské služby ČR mají osoby ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody či zabezpečovací detence stejný přístup ke zdravotním službám za stejných podmínek jako ostatní pacienti. Podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, ve znění pozdějších předpisů, je vězeňská služba povinna uvedeným osobám zdravotní služby poskytovat anebo je zajistit ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli zdravotních služeb. Léky jsou odsouzeným zajišťovány vězeňskou službou na základě jejich předpisu nebo souhlasu lékařem Vězeňské služby ČR. Realita je ovšem taková, že i když má vězeň předpis i souhlas lékaře, přesto je dostupnost léku, tedy léčebného konopí, extrémně problematická. Konopí, byť léčebné, je totiž stále na seznamu zakázaných omamných a psychotropních látek, a tak k němu přistupuje i vězeňská služba.