Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.
Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.
32
KALAŠ
V Nuslích je fajn. Stará pražská čtvrť, která se urputně brání novým časům. Osobně si myslím, že současné nové časy by se spíš měly jmenovat zlé časy. Stejně jako se jmenuje hospoda kousek od Synkáče. I když ve Zlých časech je fajn. Dobrý pivo a tak.
Chvíli jsem nad tím dumal, ale pak jsem mávl rukou. Všechno se točí v kruhu a neudělá s tím nikdo nic.
V Nuslích žije spousta svérázných figurek. Dost jsem jich znal. O pár z nich jsem se i zmínil. Jako třeba o Poirotovi, který žil představou, že vystoupil z románů Agathy Christie a díky svým šedým buňkám mozkovým, které má poskládány jinak než jeho sousedé, vyřeší každou záhadu, na kterou v Nuslích narazí.
Poirot byl fajn, akorát že aby dostal svůj velký případ, zachoval se jako malej hajzlík. Musel jsem mu tenkrát domluvit. Důrazně.
Poirot nebyl jediný, kdo chtěl v Nuslích uspět jako vymítač zločinu. Další takový byl Kalaš. Civilním jménem Dokoupil.
Bydlel v Nuslích V Podluží, což je ulice kolmá na jednosměrku Pod Vilami, kde je dům, ve kterém žil Rudolf Hrušínský. Co ztvárnil majora Kalaše.
V Nuslích je všechno podstatné. A všechno tam souvisí se vším.
Majora Kalaše můžu. Nejvíc se mi s ním líbila detektivka Vrah skrývá tvář. Černobílý, syrový, dokonalý film.
Dokoupil se do Kalaše promítl. Nebylo to tak těžké, protože vypadal jako Rudolf Hrušínský v menším. Jako když něco vyperete a ono se to srazí.
Chodil v baloňáku, ulízané vlasy, tvářil se zasmušile, hovořil úsporně a vše si pozorně prohlížel.
Vybavil jsem si, jak kdysi dostal svůj první případ.
„Ty vole Manky, je to tady. Nic složitého, ale mi to neva. Rozlousknu to a další případy se pohrnou. Lidi vycejtěj kvalitu. To mi věř.“
Seděl jsem na lavičce na Synkáči. Se zmrzlinou. Kalaš stál přede mnou. S rukama v kapsách baloňáku. Tázavě jsem se na něj podíval.
„Ty vole Manky, víš, jak je tady nahoře to dětský hřiště?“
Přikývl jsem.
„Je tam před ním knihobudka.“
Znovu jsem přikývl.
„Někdo tam ty knihy krade.“
Pokrčil jsem rameny. Knihobudky byly od toho, aby si z nich lidi brali knížky. Pokud tam nějaké byly.
„To je přesně, o co tu jde, Manky. Samo že si z knihobudky můžeš odnést třeba komplet Tři mušketýry, ale zase bys tam měl něco svýho nechat. Protože pokud by si každej jen bral, bude tam za chvíli kulový. Chápeš?“
To jsem chápal. Nechápal jsem ale, proč se tím Kalaš tak vzrušuje.
„Ty vole Manky, do tej knihobudky nosí knížky hlavně starej Odstrčil. Co bydlí kousek nad Bansethovejma. A ten si mi stěžoval, že knížky, co tam dotáhne, zmizej takovým fofrem, jak kdyby na ně někdo čekal. Za bukem.“
Znovu jsem pokrčil rameny. Nepřišlo mi to jako kriminalistický problém.
„Ty vole Manky, tady nejde o to někoho dostat do lapáku. Tady jde o to zjistit, kdo za tím je. A vysvětlit mu, že tohle se nedělá. Že když si vezme Vojnu a mír, měl by tam na oplátku dovalit něco stejně hodnotnýho. Třeba Káju Maříka. Chápeš?“
Chápal jsem. Taky jsem chápal, že se do toho Kalaš zakousl.
„Si piš Manky, že jsem se do toho zakous. A nepovolím. Toho lumpa najdu a trošku si s ním promluvím. To bude v cajku. Dám ti pak vědět.“
Kalaš mi pokynul a zmizel.
Za týden jsem ho potkal. Vypadal pobledle. Nevyspale. Neustále se rozhlížel kolem sebe.
Zastavili jsme se. Pozdravil. Vytáhl jsem cigarety. Nabídl mu. Nepřítomně si jednu vzal.
Chvíli jsme mlčeli. Pak si Kalaš povzdechl.
„Ty vole Manky, někdy jdou věci šejdrem víc, než by jeden chtěl.“
Tázavě jsem se na něj podíval.
„Ta knihobudka mi dala.“ Potáhl a oklepal popel. „Jsem měl plán. Dobrej. Ale se zvrtnul.“
Nic jsem neříkal.
„Domluvil jsem se s Odstrčilem, že na toho sečtělýho chmatáka nastražíme past. Odstrčil mi dal komplet F. L. Věka. Těžký jak kráva. Plná krabice od banánů. Jsem to dovlek domů a každou knihu napustil. Myslím stránky. Aby až si začne listovat, se dotyčnej zmazal. A já ho usvědčil.“
Trošku se mi to nezdálo.
„Čím jsi je napustil?“
Kalaš si potáhl.
„Sehnal jsem nesmyvatelnou barvu. Modrou. Teda, smejt jde, ale až za dýl. Prostě plán dobrej. Fakt. Vyrovnal jsem F. L. Věka v knihobudce na poličky a nechal věcem volnej průběh. Což jsem neměl.“
„Proč?“
„Proto. Za knihobudkou je dětský hřiště. Na něm jsou haranti. Matky seděj v parku na lavičkách a pořizujou si selfíčka. Mladý jsou tudíž bez dozoru. Všimli si, že něco vleču. Usoudili, že by se na to měli podívat. Počkali, až zmizím, a šli na věc.“
Kalaš si znovu potáhl.
„Zkrátím to, Manky. Modrý byli všichni. Komplet. Si to rozmazali i po ksichtech. Průser jak kráva. Matky ve smyku. Vyrazily za Odstrčilem. Jak v tom filmu Vzpoura na vsi. Chyběly jim akorát cepy. Odstrčil se zalek a propálil mě. Od té doby chodím bokem. Dokud se na to nezapomene.“
Chtěl jsem se začít smát, ale když jsem viděl, jak je Kalaš zničený, zachoval jsem vážnou tvář. Dokouřili jsme. Kalaš mi pokynul. Udělal dva kroky, ale pak se ještě otočil.
„Ty vole Manky, jedno ti řeknu. Příští případ si pořádně rozmyslím. Jestli ho vezmu. Nerad bych se z Nuslích stěhoval. Jestli mi rozumíš.“
Chtěl ještě něco dodat. Pak mávl rukou a šel. Bez ohlédnutí. U zdi. Bokem.
Pak jsem delší dobu Kalaše neviděl. Skoro dva měsíce. Až pak jsem ho potkal. Stál na chodníku před průjezdem, za kterým bylo Novákovo řeznictví. Je to hned nad Synkáčem po kolejích.
Stál tam a něco si fotil.
Pozdravil jsem ho. Otočil se a spokojeně se usmál.
„Rád tě vidím, Manky. Fakt. Hele, mám další kšeft. Tadyhle u Nováka.“
„Ztratil se mu špalek?“
„Nebuď vůl, Manky. Žádnej špalek. Znáš Královou?“
„Starou, nebo mladou? Znám obě.“
„Starou. Chodí sem nakupovat. Maso. Když na něj má. Takže sem skoro nechodí. A když už přijde, tak by si měla nákup odnýst domů. Co říkáš?“
Přikývl jsem.
„A v tom je ten problém, Manky. Včera si tu koupila játra. Novák jí je dal do igeliťáku. Králová zaplatila a odešla. Doma kouká do kabely a játra jsou v prdeli. Což není správný.“
Zavrtěl jsem hlavou, že to tedy ne.
„Doslech jsem se o tom a nabídl jí svý služby. Přijala je. Takže pro ni dělám.“
Vytáhl jsem cigarety. Kalaš si nabídl. Tohle mne začalo zajímat.
„Takže hledáš játra?“
„Přesně, Manky. Měl jsem rozhovor s Novákem. Řezník každým coulem. O mase ví všechno. Řek mi, že játra v tomhle počasí vydržej devadesát šest hodin. Pak se zavře okno.“
„Cože?“
„Že už se pak nedaj žrát. Devadesát šest hodin je maximum. Kupovala je včera, takže mám k dispozici čtyřicet osm hodin. Jednoduchý počty. Jsem pod tlakem, Manky, ale dám to.“
Přikývl jsem. Akce s játry mi přišla dokonale punková.
„Si piš, Manky. Kluci ze Zlých časů to oceněj. Nejdřív ale musím ty játra najít. Mám několik verzí. Prověřuju je. A víš co?“
Zavrtěl jsem hlavou. Nevěděl jsem.
„Až vyloučím všechny verze, co jsou mimo, zůstane mi jedna, která bude ok. Ať už bude jakákoliv.“
Kalaš spokojeně vydechl. Típl cigaretu, strčil foťák do kapsy a odešel.
Koukl jsem do průjezdu. Nic podezřelého jsem neviděl. K focení tam taky nic nebylo. Vrtalo mi hlavou, co s tím Kalaš provede.
Potkal jsem ho až za čtrnáct dní. Byl jsem zvědavý, co mi poví. Buď ty játra objevil, nebo už někde uhnily.
Zapálili jsme si. Protentokrát mi cigaretu nabídl Kalaš. Potáhl. Podíval se na chodník. Pak zvedl oči.
„Ty vole Manky, ty játra mi daly zabrat.“
Nic jsem neříkal.
„Hele, všechno jsem si sepsal. Hned po tom, jak jsme se potkali před průjezdem. Všechny verze, který přicházely v úvahu.“
Přikývl jsem, jako že mi to přijde rozumný.
„Samo že je to rozumný, Manky. Je to obvyklej postup. Těch verzí jsem měl dvanáct. Třeba že ty játra nechala v tramvaji. Nebo že jí vypadly z kabely.“
„Počkej, Králová bydlí hned za rohem. Proč by jela tramvají?“
Kalaš se na mě útrpně podíval.
„Ty vole Manky, musíš prověřit všechno. I to nejmíň pravděpodobný. Spousta případů zůstala nevyřešenejch jen proto, že se předem vyloučily verze, aniž je někdo prověřil. Musel jsem projít všechno. Nenechám po sobě pomník.“
„Pomník?“
„To se tak říká, Manky. Když něco zasklíš a nedotáhneš do konce.“
Byl jsem zase o něco chytřejší.
„Prostě čas se mi krátil a já se furt k těm pitomejm játrům nemoh dostat. Furt byly o krok přede mnou.“
Pomyslel jsem si, že jestli je někdo nechal na sluníčku, musely už bejt v Michli.
„Napadlo mě to samý, Manky. Zbejvaly mi poslední minuty, když jsem na to káp.“
Tázavě jsem se na Kalaše podíval.
„Vyloučil jsem všechno, co nesedělo, a zůstalo mi jedno jediný vysvětlení.“
„Jaký?“
„Ta zapomětlivá bába je nechala u řezníka. Zaplatila a šla a játra tam zůstaly jak osiřelý dítě. Přesně takhle to bylo, Manky.“
„Takže se nakonec našly.“
„Ne tak úplně, Manky. Novák si všim, že se válej na pultu a poslal s nima učedníka. Aby je Králové odnesl. Řekl mu, kde bydlí, a mládenec vyrazil.“
Moc jsem tomu nerozuměl. Když je Králová dostala, proč je Kalaš hledal?
„Ty vole Manky, tohle je právě ten problém. Z učedníka možná bude dobrej řezník, ale myslitel ne. Královou nestih, bo ta se ještě motala po nějakejch krámech na Synkáči. Nenapadlo ho nic jinýho, než že játra i se sáčkem nacpal Králové do poštovní schránky.“
„Se tam vešly?“
„Bylo jich čtvrt kila. Navíc nedržej tvar. Nacpal bys je i do flašky od piva. Jako nic.“
„Takže tys je našel v poštovní schránce. Učedník si vzpomněl.“
„Tak nějak, Manky. Uhodil jsem na něj a bylo.“
„Takže jsi všechno stihnul. Okno se nezavřelo.“
„Ne tak úplně, Manky. Schránku jsem otevřel drátem. Okno bylo zavřený už nějakou dobu. Játra byly kaput. Devadesát šest hodin je podle mě nadsazenejch. Si myslím, že dvacet minut by bylo přesnější.“
V duchu jsem si povzdechl. Kalaš byl smolař.
„Smolař? Ne tak úplně, Manky. Koupil jsem nový játra. Přines je Králové. Byla u vytržení. Každýmu teď na potkání vykládá, že jsem dokonalej. Reklama, Manky. Těším se na další případy.“
Usmál jsem se. Proč ne. V Nuslích se furt něco ztrácí. A jestli to Kalaše baví…
Rozloučili jsme se. Šli si po svým.
Nusle jsou jeden velký příběh.
