Aktuální článek
Manky: Nuselské hospodářství

Manky: Nuselské hospodářství

Profilový obrázek
  • „Už jsem si zvyk, Manky. To je život. Neuděláš s tím nic. Mám jen Františka. Je to sice němá tvář, ale přijde mi, že je ukecanější než lecjakej inteligent. Těma svejma očima ti poví celej příběh. To mi věř.“

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.


NUSELSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ

28

Nuselská ulice vede od Synkáče do Michle. Jezdí po ní tramvaje. Těsně před mostem přes Botič je dům. Dlouho byl prázdný. Teď je v něm Městská knihovna.

Vždycky jsem si říkal, že by v něm bylo fajn bydlet. Velký sál a vysoká okna v přízemí. Představoval jsem si, jak by to šlo zařídit. Dál než k představám jsem se ale nedostal. Bylo to nad mé možnosti.

Teď je tu knihovna. Dumal jsem, že se tam přihlásím. I když vlastních knih, nepřečtených, mám dost.

Zatím jsem se nedostal k tomu, abych vešel dovnitř. Zatím jsem jenom občas zevloval na chodníku a díval se skrz vysoká okna na regály plné knih. Hezký pohled pro toho, kdo rád čte.

 

Byl podzimní den. Slunce se občas schovalo za mraky, občas vykouklo a pošimralo vás nesměle po tváři. Procházel jsem Nuselskou. Před knihovnou jsem se zastavil. Podíval se přes okno. Dva čtenáři si u regálů vybírali knihy. Knihovnice s šátkem přes ramena a s vyčesaným drdolem seděla za stolkem.

Zapálil jsem si cigaretu. Napadlo mne, že možná dnes je ten den. kdy bych se mohl podívat dovnitř.

„Manky, tebe potkat je fakt unikum.“

Otočil jsem se. Za mnou stál týpek v tvídovém kabátu, manšestrákách, pracovních botách a s nůší na zádech. Jetel.

„Manky, František zase přibral.“

Nusle mají dvě tváře. Jednu z nich vidí každý, kdo jimi prochází. Jdete po chodníku, míjíte fasády domů, vyhýbáte se lidem, občas se zastavíte u výlohy obchodů. To je ta první tvář.

Pak je druhá tvář. Skrytá. Kterou zná jen ten, kdo v Nuslích bydlí.

Domy sice přiléhají jeden k druhému, ale za nimi je svět dvorků. Pozemků. které nejsou zastavěny. Kam ale málokdo může.

Některé dvorky jsou přeměněny na parkoviště. Zámková dlažba, vrata na dálkové ovládání, uklizená auta.

Některé slouží jako soukromá dětská hřiště. Domečky a pískoviště a houpačky a gril pro rodiče.

A některé zůstaly tak, jak vždycky byly. Jsou v nich kůlny a složený starý nábytek a odložené nepotřebné věci. Vypadají přesně jako dvorky, po kterých se kdysi proháněly Rychlé šípy, když hledaly ve Stínadlech ježka v kleci.

Na jednom z těchto dvorků, kde se zastavil čas, měl Jetel králikárnu. Bylo mu už hodně přes sedmdesát. V občance měl civilní jméno Novák, ale nikdo z těch, kdo ho znal, mu neřekl jinak než Jetel.

„Manky, pro králíky je jetel něco jako ženšen. František by se po něm utlouk.“

Jetel choval českého strakáče. Černobílý králík. Když se vyvede. Když ne, tak je buď černý, nebo bílý. Kominík, nebo mlynář.

„Manky, tyhle deviace musíš ohlídat. Jak to není strakatý, nezbejvá než to trhnout.“

Jetel chodil na trávu k Botiči. Měl srp a nůši. Trvalo mu půl dne, než ji naplnil.

„Nesmíš sebrat všechno, co je zelený, Manky. Třeba po ostřici má František blbý sny. A po bojínku jednou omdlel.“

V Nuslích potkáte různý figury. Ale Jetel s nůší na zádech mezi nima vyčníval. Měl jsem ho rád. I s jeho Františkem.

Dřív měl okolo padesáti králíků. Pak mu začali odcházet. Věkem.

„Manky, já tu němou tvář prostě musím nechat dožít. Kdybys viděl, jak po mně koukaj, když k nim přijdu.“

Nakonec mu zbyl František. Nestor. Celou velkou králikárnu měl jen pro sebe.

„Jsem myslel, Manky, že ho každej den dám do jinýho kotce. Aby měl změnu. Ale blbě to snášel. Je zvyklej u sebe. Taky tam má svý věci. Hračky a tak. Ty bys asi taky nechtěl, aby tě někdo den co den stěhoval.“

Jetel žil sám. Nikoho neměl.

„Už jsem si zvyk, Manky. To je život. Neuděláš s tím nic. Mám jen Františka. Je to sice němá tvář, ale přijde mi, že je ukecanější než lecjakej inteligent. Těma svejma očima ti poví celej příběh. To mi věř.“

Věřil jsem mu. Věděl jsem, že staří lidé někdy přilnou ke zvířatům natolik, že je berou jako rovnocenného člena domácnosti.

Jetel měl svého Františka. Měl důvod každé den ráno vstát, postarat se o něj a večer si jít zase spokojeně lehnout.

Stáli jsme před knihovnou. Jetel vypadal jako vždycky. Pouze jedno mi na něm scházelo. Úsměv, co ho nikdy neopouštěl.

„Není nad čím se usmívat, Manky. Stahujou se nade mnou mraky.“

Povytáhl jsem obočí. Tyhle knižní obraty mi k Jetelovi moc neseděly.

„Jo, Manky. Obloha je zatažená jak opona na Fidlovačce.“

„Co se stalo? František přibral moc?

„Nebuď hloupej, Manky. Šelmy na zimu přibíraj. To je normální. Mám doma Brehmův Atlas zvěře. Tam je to rozebraný do šroubku. O to nejde.“

Nepřišlo mi, že je králík šelma, ale nekomentoval jsem to.

„Jde o starýho Vyhnálka, co bydlí nade mnou.“

Moc jsem to nepobíral. Vyhnálka jsem znal. Stejný ročník, jako byl Jetel. Taky žil sám.

„Má čokla, Manky. Takovou pouliční směs. Nic ušlechtilýho. Doteď jsem si ho nevšímal. Občas sice v noci vyje. ale kdo by v dnešní době nevyl, že.“

Zapálil jsem si další cigaretu. Tohle vypadalo na dýl.

„Všechno celkem v normálu, Manky. Až do včerejška. Vyhnálek u mě zazvonil. Moc řečí neved. Jen mi oznámil, že vedle mý králikárny postaví boudu. Pro Alfonse. Ten jeho čtyřnohej zmetek se jmenuje Alfons. Věřil bys tomu? Takový pitomý jméno.“

Marně jsem přemýšlel, v čem je problém.

„Sakra, Manky, dyť ti to povídám. Vyhnálek chce Alfonse usalašit vedle Františka. Ten z toho bude mít smrt. A já taky.“

„Myslíš jako, že se nesnesou?“

„Samozřejmě, že se nesnesou. Lovec a kořist. Pravěký schéma. Jak myslíš, že to dopadne? První noc a je po všem. František je chytrej, ale není nindža. Alfonse nedá.“

„Je v kotci,“ namítl jsem.

„Kotec není trezor, Manky. A já tam nemůžu každou noc hlídkovat. Začíná listopad. Bych na tom dvorku za chvíli umrz.“

Tomu jsem rozuměl.

„A proč najednou Vyhnálek nechce mít Alfonse doma?“

„Teďs na to káp, Manky. To je ta správná otázka. Proč po těch letech chce Alfonse odlifrovat na dvorek? Je to jednoduchý jak facka. Louže.“

„Cože?“

„Jo. Louže. Některý psi dělaj loužičky. Alfons dělá louže. Což by nevadilo, kdyby je dělal venku. On je ale dělá i doma. U Vyhnálka je prej puch jak na veřejnejch záchodcích. Prej by to nepřerazily ani Leninský hory.“

Lehce jsem se v tom ztrácel.

„Sakra, Manky, si stojíš na vedení? Karty jsou rozdaný. Vyhnálek chce Alfonse ubytovat na dvorku. František je v ohrožení. A já to tak nenechám. Tečka.“

Jetel vypadal rozhodnutě. Díval se na mne. V očích se mu chvěl plamen spravedlivého boje. Mimovolně zatínal pěsti. Nůše na zádech v pozoru. Vítězství, nebo smrt. Nebylo nic mezi tím.

„Půjdu po něm, Manky. Vím, na koho se obrátit. Na mým dvorku si nepostaví ani perníkovou chaloupku. To mi věř.“

Věřil jsem tomu. I když jsem si říkal, že by se spíš měli dohodnout. Než to hrotit. Určitě by se nějaké řešení našlo. Stačila by jen dobrá vůle. Samozřejmě z obou stran.

„Dobrý vůle jsem měl trakař, Manky. Dokud Alfons vyl o patro vejš. Teď jsem ale dobrou vůli ztratil.“

Pokrčil jsem rameny. Tady se nedalo nic dělat. Jetelovi jeho svatou válku vymluvit nešlo.

Rozloučili jsme se. Šel jsem na Závist. Dát si jedno u výčepu. Nevím proč, ale Vyhnálka a jeho Alfonse mi bylo trochu líto.

 

Po pár dnech jsem se doslechl, že Vyhnálek pohořel. Jetel zburcoval majitele domu. Nevím, co mu namluvil, ale Vyhnálek dostal s boudou na dvorku stopku. Přišlo mi to nefér. Ale nebyl to můj boj. I kdybych chtěl, neudělám s tím nic.

Člověk by řekl, že nejde o život. Vyhnálek a především Jetel to ale viděli jinak.

Přiblížil se konec listopadu. Výlohy nuselských krámků dostaly vánoční výzdobu. Majitelé a prodavači v jednom vyhlíželi zákazníky. Doufali, že díky předvánočním nákupům poplatí alespoň některé dluhy.

Procházel jsem se. Občas jsem zašel do některé hospůdky. Dal si svařák. Prohodil pár slov s výčepním.

Tahle doba se mi líbila. I když mně se v Nuslích líbila každá doba.

Poslední zastávka byl Tetín. Dal jsem si svařák. Vypil ho, zaplatil a vyšel ven. Vytáhl jsem cigaretu. Zapálil si. Vyfoukl kouř.

„Manky, někdy se mi zdá, že se přede mnou skrejváš.“

Ohlédl jsem se. Za mnou stál Jetel. S nůší na zádech. V tvídovém kabátu, manšestrákách a pracovních botách.

„Vánoce jsou ve dveřích, Manky.“

Zamnul si ruce. Díval se na mne. Ve tváři úsměv, který mu posledně chyběl.

„Co dělá František?

„Jsi hodný, že se ptáš. Má se dobře. Vánoce zbožňuje. Jsem mu schoval kedlubnu. Dostane ji na Štědrý den. Se těší jak malej.“

Přikývl jsem. Chtěl jsem se zeptat na Vyhnálka, ale Jetel mě předešel.

„Hele, Manky, před třemi týdny byly Dušičky.“

To jsem věděl. Jen jsem netušil, kam tím Jetel míří.

„Stará leží nahoře na Krčským hřbitově. Jsem koupil věneček. Jako každej rok. Dal jsem Františka do přepravky a jeli jsme jí říct ahoj.“

Matně jsem si vybavil, že tohle dělá Jetel rok co rok.

„V klidu jsme prošli bránou, postáli u hrobu, popřáli jí hezký Vánoce, jako vždycky.“

Čekal jsem, co z toho vyleze.

„Pak jsme šli. František v přepravce. Všechno v klidu. Vyšli jsme ze hřbitova. Před bránou byl Vyhnálek. Má tam taky starou. Nedaleko té mojí.“

Nic jsem neříkal.

„Vedle něj byl Alfons. Zrovna udělal louži. A taky tam byl nějakej pořadatel. Věřil bys, že hřbitovy maj pořadatele?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„No, prostě, maj. Nevim, kde je sháněj, ale vychování nemaj. Ten blb na Vyhnálka hulákal, že na hřbitov s tím uchcaným psem nesmí.“

„A Vyhnálek?“

„Stál tam jak hromádka neštěstí. Mi ho bylo fakt líto, Manky. Dyť ho sakra znám odmala. Bydlíme v tom pitomým nuselským baráku celej život.“

Zapálil jsem si cigaretu. Cítil jsem, že to chce Jetel dopovídat bez zbytečných otázek.

„Jsem řek Vyhnálkovi, že mu Alfonse pohlídám. Ať si jde pokecat se starou. Že tam na něj počkám.“

Potáhl jsem. Podíval se na Jetela. Úsměv na tváři se mu rozšířil.

„Docvaklo mi pár věcí, Manky. Ale nechci tě zdržovat.“

„Nezdržuješ mě.“

„Fajn. Prostě postavíme s Vyhnálkem Alfonsovi na dvorku boudu. To je všechno.“

„A František?“

„Hele Manky, František je v klidu. A já taky. Víš, co jsem zjistil?“

Pokrčil jsem rameny.

„Alfons se Františka bojí.“

Jetel se spokojeně rozesmál. Rozesmál jsem se taky. Tohle vypadalo na moc hezký Vánoce.

„To si piš, Manky. František dostane pod stromeček kedlubnu a Alfons buřta. A my si s Vyhnálkem dáme grog. Námořnickej. Budou to Vánoce jak vymalovaný.“

Jetel mi pokynul a šel.

Stál jsem před Tetínem. Típl jsem cigaretu. Vešel dovnitř. Dal si ještě jeden svařák.

Vánoce v Nuslích jsou prima.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!