Manky: Nuselský poltergeist

Profilový obrázek
  • „No. Máme malýho kluka. Je moc prima. Fakt. Rozumnej a hodnej a tak. V poslední době to s ním ale jde šejdrem.“ - „Jak to myslíš?“ - „Slyší hlasy."

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.


NUSELSKÝ POLTERGEIST

 29

Jarní odpoledne. Slovní spojení, které evokuje pohodu a klid a světlo a příjemný čas. Všude. I v Nuslích.

Dopil jsem pivo na zahrádce Na Květnici. Bylo tam příjemně. Obsazenost ani ne z poloviny. Kancelářští ještě vyplňovali excelové tabulky. Jejich čas přijde později. Pak tu nebude k hnutí.

Zaplatil jsem a zvedl se. Moc se mi nechtělo, ale potřeboval jsem se stavit dole u Rouska na Synkáči.

Sešel jsem k Bansethům. Venku na chodníku stál hlouček lidí. Pivo a cigára. Odolal jsem a pokračoval z kopce dolů. Došel jsem na roh Synkáče. Zabočil doprava. Málem jsem vrazil do Poirota.

Stál na chodníku. Celý v černém. Kapuci mikiny přetaženou přes hlavu. Zachmuřeně se rozhlížel kolem sebe. Chodci ho obcházeli. Když mě uviděl, usmál se.

„Manky, je fajn tě potkat.“

Taky jsem se usmál. Poirota jsem měl docela rád. I když jsem se s ním příliš nekamarádil. Týpek, který se zhlédl v hrdinovi knih Agathy Christie.

„Šedý buňky mozkový. Pokud něco lidem schází, tak je to tohle, Manky.“

Obdivoval Hercula Poirota a bezmezně mu záviděl, že se mohl věnovat vyšetřování zločinu po boku policie.

„Jednou jsem se, Manky, stavil u kluků na služebně ve Svatoslavově. Že kdyby potřebovali, že rád poradím. Rozdal jsem jim vizitky. Ten jejich smích slyším doteď. Neozval se nikdo.“

Moc jsem se policajtům nedivil. Nechtěli mít v revíru škodnou.

„Chápu. Ty to vidíš po svým, Manky. To je fuk. Na policajty kašlu. Udělám se pro sebe a bude. Soukromý očko.“

Tohle mi Poirot řekl před půl rokem. Byl jsem zvědavý, jak od té doby pokročil.

„Jak jde vyšetřování?“

Poirot se na mě bezvýrazně podíval.

„Nic moc, Manky. Nemám do čeho píchnout. Jednou se na mě obrátil starej Bína. To je všechno.“

„Co chtěl?“

„Ztratilo se mu kolo. Jestli bych ho nenašel.“

„A?“

„Ještě ten den jsem mu ho přivez.“

„Fakt?“

„Jasně. Bylo to snadný. Věděl jsem, kde je.“

„Jako žes to vydedukoval?“

„To taky. Ale hlavně jsem ho měl ve sklepě. Jsem ho den předtím našel opřený u Stálýho zdraví. U tý bejvalý knajpy. Jsem myslel, že nikomu nepatří.“

„Aha.“

„Jo. Aha. Bína mi ani nepoděkoval. Od té doby nic. I když…“

„Co?“

„Možná až teď, Manky. Možná, že se to hne. Možná dostanu případ. Velkej případ. Kterej mi udělá jméno.“

„Jo?“

„Hele, tobě to můžu říct, Manky. Ale nikomu ani slovo, jasný?“

Přikývl jsem.

„U Koblížků se dějou paranormální věci. Čekám, že se na mě obrátěj. Abych tomu přišel na kloub.“

„Cože?“

„Koblížkovi maj malýho sviště. U něj v pokoji jsou v noci slyšet hlasy.“

Nic jsem neříkal.

„Tyhle věci má většinou na svědomí poltergeist. Dost o tom vím.“

„Poltergeist?“ Polkl jsem.

„Jo, Manky. Tady jdou všechny kriminalistický příručky do kopru. Tady pomůžou jen šedý buňky mozkový. Jsem Koblížků jediná šance. Poslal jsem jim vizitku. Můžu bejt u nich během minuty. Bydlej dva vchody ode mě.“

Věděl jsem, kde Koblížkovi bydlí. I kde bydlí Poirot. U něj jsem kdysi jednou byl. Pamatuji si, že měl v pokoji starý nábytek, na zemi prošoupaný koberec a na zdi kukačky, které by vzbudily mrtvého.

„Ty tam mám pořád, Manky.“

„Takže budeš chytat poltergeista?“

„Vypadá to tak.“ Poirot se na mě díval s vážným obličejem. „Počítám, že nejdřív zkusej policajty. Ti se jim vysmějou. Zbydu já. Jinak to dopadnout nemůže.“

Viděl jsem, jak to Poirotovi v hlavě šrotuje. Jak už se vidí coby ten, kdo vypátral pachatele z onoho světa.

„To bude dobrá reklama.“

„Jasně, Manky. Policajti ve Svatoslavově to budou moct zavřít. Nepáchne za nima ani mikymyška. Všichni budou chodit za mnou.“

Pokrčil jsem rameny. Když to Poirot takhle vidí, nechtěl jsem mu tu představu kazit.

Pokynul jsem mu, obešel ho a spěchal k Rouskovi. Poltergeista jsem po pár krocích pustil z hlavy.

Uběhlo pár dní. Abych se přiznal, na Poirota a jeho vysněný velký případ jsem si ani jednou nevzpomněl. Dokud jsem nepotkal Koblížka.

Narazil jsem na něj v Kloboučnické. Nedaleko domu, kde bydlel.

„Manky, ahoj. Hledal jsem tě.“

Zastavil jsem se. Koblížek vypadal ustaraně.

„Mám problém, Manky.“

Vyčkávavě jsem se na něj díval.

„Dějou se divný věci. U nás doma.“

„Poltergeist?“

„Ty to víš?“

„Nedávno jsem potkal Poirota. Něco říkal.“

Koblížek si povzdechl.

„No. Máme malýho kluka. Je moc prima. Fakt. Rozumnej a hodnej a tak. V poslední době to s ním ale jde šejdrem.“

„Jak to myslíš?“

„Slyší hlasy. Vždycky večer. Uložíme ho u něj v pokoji. Pohádka na dobrou noc. Všechno jak má bejt. Zavře oči a my si jdem po svým. A pak za chvíli přijde. Že u něj někdo mluví.“

„Jak mluví?“

„No, ptá se ho na různý věci. Jak se má a tak. Malej je z toho vystreslej. Prohlídnu mu pokojík a nikdo tam není. Nepobírám to.“

Koblížek se poškrábal na nose.

„Šel jsem za policajtama. Vyslechli mě. Udělali zápis. To bylo všechno. Ani se neobtěžovali k nám přijít.“

Pokrčil jsem rameny.

„Asi toho maj moc.“

„Možná. Spíš si asi mysleli, že si z nich dělám prdel. Akorát že to žádná prdel není, Manky. Malej je z toho na prášky.“

Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si.

„Co s tím chceš dělat?“

„Nevím, Manky. Ale třeba bys věděl ty. Proto jsem tě hledal. Chtěl jsem tě poprosit, jestli by ses na to nekouk.“

„Já?“

„Jo. Ty. Vyznáš se. Třeba bys na něco přišel.“

„Nejsem detektiv. Neměl bys říct někomu jinýmu?“

„A komu, Manky? Nabíd se mi Poirot. Děsně natěšenej. Nelíbilo se mi to. Přišlo mi, že si chce na nás honit triko. Taky mi přijde divnej. A divnejch věcí mám momentálně až nad hlavu. Nepotřebuju k nim přidávat další.“

Docela jsem ho chápal. To bylo ale všechno. Nechtělo se mi někam chodit.

„Já tě chápu, Manky. Moc se neznáme. Chci toho po tobě moc. Kdyby šlo jen o mě… ale jde o malýho.“

Váhavě jsem přikývl.

„Fajn. Já se u vás zastavím.“

Koblížek se rozzářil.

„Kdy?“

„Kdy se ten hlas ozývá?“

„Večer. Po osmé. Skoro každý večer.“

„Dobře. Před osmou u vás dnes zazvoním. Zkusím to. Ale jen jednou. Platí?“

Koblížek mi uchopil ruku a slavnostně s ní potřásl.

„Moc ti děkuju, Manky. Platí. Večer před osmou. Máš to u mě. Spolehni se.“

Vyprostil jsem ruku. Otočil se. Šel pryč.

V duchu jsem si nadával, do čeho jsem se to zase uvrtal.

Před osmou večer už byla skoro tma. Zazvonil jsem u Koblížků. Bydleli v přízemí. Třípokojový byt. Okna do dvora.

Vysoké stropy a silné cihlové zdi. Stoletý dům. V Nuslích jich je pořád ještě dost.

Koblížek byl trochu nervózní. Jeho žena taky. Snažil jsem se tvářit klidně. V duchu jsem si říkal, co tam vlastně hledám.

Malý Koblížek byl ve svém pokojíku. Ležel v postýlce. Jeho otec mě tam uvedl. Představil mě. Řekl synovi, že tam chvíli zůstanu. Kdyby náhodou zase někdo mluvil.

Znělo to trochu zmateně, ale malý Koblížek na to nic neříkal.

Posadil jsem se na židli, která stála naproti postýlce. Otec za sebou zavřel. Chvíli jsem se nehýbal. Malý Koblížek mě pozoroval. Pak jsem se zvedl. Přistoupil k oknu. Podíval se na dvůr. V panující tmě jsem toho moc neviděl.

Zase jsem se posadil. Přemýšlel jsem, kdy asi bude slušné odejít. Celé mi to přišlo postavené na hlavu.

Přehodil jsem nohu přes nohu. Poslední zbytky světla zmizely. V pokoji se uvelebila tma. Na malého jsem skoro neviděl. Zamnul jsem si ruce. Potlačil zívnutí.

„Jsi tam?“

Hlas zazněl odněkud zprava. Trochu chraplavý, ale zřetelný. Zazněl z míst, kde stála skříň s policema, kde byly uložené hračky.

„Jsi tam, že. A já jsem tady taky.“

Malý Koblížek byl zticha. Zvedl jsem se. Věděl jsem, že mimo nás v pokoji nikdo další není. Nikdo, o kom bych věděl.

„Nechceš mi něco říct?“

Přistoupil jsem k postýlce. Sklonil se nad Koblížkem, aby mě viděl. Položil jsem si prst na rty. Chápavě přikývl.

„Tichá pošta?“ Další otázka.

Přistoupil jsem ke skříni s policemi. Díval se na hračky. Pár jsem jich odsunul. Ozval se zvuk. Ne slova. Zvuk. Přišlo mi, že ho znám.

V druhé polici odshora jsem to našel. Dětská chůvička. Zapnutá. Zelená kontrolka svítila. Vyndal jsem ji z police.

Přistoupil jsem k postýlce.

„Tos zapnul ty?“

Koblížek mlčky přikývl.

Chvíli jsem chůvičku držel v ruce. Pak jsem ji strčil do kapsy.

„Na pár dní si to půjčím. Bude to naše tajemství, ano?“

Malý Koblížek znovu přikývl.

„Fajn.“

Vyšel jsem z pokojíku. Čekajícím rodičům jsem řekl, že si myslím, že všechno bude v pořádku. Koblížkovi se vyptávali, ale víc jsem k tomu nedodal. Jen jsem zopakoval, že podle mne bude všechno jako dřív.

 

Druhý den jsem si přivstal. Nechtěl jsem prošvihnout jednoho známého. Přecházel jsem po chodníku před jeho domem. Dočkal jsem se.

Vyšel z baráku. Ani se nerozhlédl. Zabočil po chodníku směrem ke Kloboučnické.

Zastoupil jsem mu cestu. Zastavil se. Zvedl hlavu.

„Něco se stalo, Manky?“

„Jo. Stalo.“

„Furt se něco děje.“

Sáhl jsem do kapsy. Vyndal chůvičku.

„Znáš tohle?“

„Proč bych to měl znát?“

„Nedělej ze sebe debila. A sundej si do hajzlu tu kapuci, když s tebou mluvím.“

Poirot si váhavě stáhl kapuci.

„Nepřeháníš to trochu, Manky?“

Chytil jsem ho volnou rukou za mikinu a přitáhl k sobě.

„Nelíbí se mi, když nějakej dospělej debil děsí malý děti. Jen proto, že si potřebuje něco dokazovat.“

„Fakt nevím, o čem mluvíš, Manky.“

„Z tohohle udělátka jsem slyšel různý věci,“ zvedl jsem ruku s chůvičkou. „Třeba jedny zkurvený hodiny.“

Poirot nic neříkal. Jen pomrkával.

„Skončil jsi, rozumíš?“

Poirot se nehnul.

„Rozumíš?“

Přikývnutí.

„Jestli ne, tak se to u Koblížků provalí. Asi víš, co by ti velkej Koblížek proved. Ty tvý posraný šedivý buňky mozkový by vysypal do kanálu. Kreténe.“

Pustil jsem ho. Otočil se. Šel pryč.

Nevěděl jsem, jak se Poirotovi podařilo napíchnout na Koblížkovu chůvičku. Bylo mi to volný.

Nebyl mi ale volný jeden vyděšenej špunt. Docela klika, že Poirotovy kukačky dělaj takovej randál.

Člověk pak jde docela najisto.

Byl jsem nasranej. Ale už ne tolik.

Spíš jsem dostával dobrej pocit.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!