Aktuální článek
Manky: Nuselský Rychlik

Manky: Nuselský Rychlik

  • Dvacátý čtvrtý díl seriálu Zeleného Škraloupa o případech z Nuslí.

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.

Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

 

Začalo jaro. Udělalo se hezky. I když, v Nuslích je hezky, i když je hnusně.

Tenhle paradox jsem měl od Startupa. Týpka, který se životem neprotloukal, ale který ho držel v hrsti.

„Ty vole Manky, nemáme nadělenej rozum, abychom sebou nechali vláčet. Buď jsi ten, kdo je vepředu a vede, nebo to zabal a jdi dělat něco užitečnýho.“

Moc jsem tomu nerozuměl, ale Startupovi to nevadilo. Důležitý bylo, že on měl ve všem podstatným jasno.

„Ty vole Manky, docela dlouho jsem nevěděl, jak začít. Ono totiž když chceš něco změnit, potřebuješ kapitál. Můžeš mít nápadů plnej valník, ale pokud máš prázdný kapsy, je ti to k ničemu.“

Je fakt, že Startupovi nápady nechyběly. Chrlil je ze sebe na každýho, kdo byl ochotnej poslouchat. Byl plnej plánů, jak zlepšit když ne Svět, tak aspoň Nusle.

„Manky, řeknu ti jedno. Potřebuju jednu podělanou injekci. Jednu malou hromádku kaček. A věci se daj do pohybu.“

Přikyvoval jsem. Povzbudivě se na něj usmíval. Držel jsem mu palec. To bylo jediný, co jsem mohl dělat. I tak se mi zdálo, že toho dělám až moc.

Lamentování Startupa se táhlo léta. Pak se dočetl o startupech.

„Ty vole Manky, to je přesně vono. Tohle je dar z nebes. Ty vole. Nepobírám, že jsem se o tom nedozvěděl dřív.“

Jeho nadšení jsem nesdílel, ale i tak jsem mu to přál.

„Manky, to je fakt dokonalý. Model sedí na penězích a neví, co s nima. Chce je investovat, ale nemá nápad. Já mu nápad dodám, on to vykešuje a přepíšem dějiny.“

Neviděl jsem to tak růžově. Pamatoval jsem nějakýho Vondráčka. Odmala vyhlášenej kutil. Byt plnej vercajku.

Kousek pod Synkáčem si otevřel půjčovnu nářadí.

„Manky, do hrobu si to sebou nevezmu, že. A lidi oceněj dobrej vercajk. Tak co bych jim nepomoh. Dnešní doba je na hovno. Důchod nic moc. Každá koruna dobrá.“

Půjčovna mu vydržela necelý dva měsíce.

„Kdybych měl toho vercajku víc, Manky, tak jsem to táhnul dýl. Takhle zavírám krám. Bych se posral.“

Poslední, co půjčil, byl hasák. Nevrátilo se mu nic. Vondráček si prohlídl prázdný police a šel požádat o pomoc v hmotný nouzi.

Měl jsem neodbytný pocit, že Startup dopadne podobně.

„Nezlob, Manky. Na rozdíl od Vondráčka mám vizi. A strategii. Rozjedu menší podnik, dostanu ho z červenejch čísel a prodám. Tenhle model nemůže selhat.“

Myslel jsem si něco jiného, ale nahlas jsem neřekl nic.

„Tobě to můžu říct, Manky. Seš kámoš. Navíc ti prachy nic neříkaj, tak proč bys mě chtěl ojebat, že. Víš, jak je to malý bistro kousek od Vladimírky?“

„Myslíš Kondora?“

„Přesně. Bistro Kondor. Název nic moc, ale docela funguje.“

To bistro jsem znal. Patřilo chlápkovi, kterému všichni říkali Kohn. Měl zahnutej nos, pejzy a velkej cit pro prachy.

V bistru Kondor prodával grilovaný kuřata, vlašskej salát a obložený bagety. Lidi si to většinou brali s sebou. Kdo se chtěl najíst v bistru, mohl si stoupnout k dřevěnému pultu, kde bylo místo asi pro pět lidí.

„Jsem se s Kohnem domluvil. Zvednu mu obrat a podělíme se.“

„Cože mu?“

„Zvednu obrat, Manky. Trochu to rozpohybuju. To bistro nejede naplno. Mám vizi, že by před ním lidi měli stát frontu už od večera. Aby se na ně, až se ráno otevře, vůbec dostalo.“

Promnul jsem si oči.

„Podívej, Manky, je to jednoduchý. De o to, aby byl Kondor onlajn. V tom je klíč k úspěchu.“

„Onlajn?“

„Jasně. Dnes, když nejseš na netu, neexistuješ. Dám do bistra kamery a pošlu to na síť. Aby každej viděl, co se tam děje. Jaká je obsazenost, jídelníček, rezervace a všechno.“

„Jídelníček? Na co jídelníček? Kondor griluje kuřata. To ví přece každej.“

„Se pleteš. Víme to my v Nuslích. Ale přejedeš hranice a o Kondorovi nemá nikdo ani ponětí.“

Nic jsem na to neříkal.

„Lidi kliknou na Kondora a budou v obraze. Jak kdyby tam byli. Propojení. Sounáležitost. Bejt součástí něčeho většího. O to jde. Tohle je dokonalej startup, Manky. Takhle nějak začínal Apple. Cejtím to.“

Zapálil jsem si cigaretu.

„Přemluvil jsem Kohna. Jde do toho. Rozbil prasátko a zakešoval to.“

„Fakt?“

„Jo. Objednal jsem čtyři kamery. Vzal bych jich víc, bo je výprodej, ale víc se jich tam nevejde. I tak se překrejvaj. Ale to je dobře. Lidi maj jistotu, že viděj dobře. Důvěra. Chápeš?“

Chápal jsem. I když málo.

„To neva, Manky. Udělal jsem aplikaci. Všechno tam najdeš. Včetně zákulisí. Naprostá otevřenost. U Kondora se teď neutají nic.“

Nebyl jsem si jistý, jestli z toho bude mít Kohn radost.

„Je s tím srozuměnej, Manky. Nemá co skrejvat.“ Startup si zamnul ruce. „Zítra to spouštím. Kohn si může otevřít další účet, aby měl kam dávat prachy.“

Usmál jsem se, jako že mne to těší. V duchu jsem si ale povzdechl.

 

Startupa jsem pár dní neviděl. Když jsem ho potkal, moc se mi nezdál. Vypadal přepadle, unaveně a rezignovaně.

Podíval se na mne a povzdechl si. Vytáhl jsem cigarety. Jednu mu nabídl. Vzal si ji, nechal si připálit, vyfoukl kouř a podíval se někam nade mě.

„Ty vole Manky, ty startupy jsou docela voser.“

Pokrčil jsem rameny.

„Jo. Tobě je to šumák. Tyhle věci tě neberou.“

Zapálil jsem si. Tohle vypadalo na delší proslov.

„Ale kulový, Manky. Žádný slohy. S Kohnem jsem se rozešel. Nebo on se mnou. To je jedno. Prostě už se neznáme a Kondor pro mě neexistuje. Moh převálcovat KFC. Posral si to.“

„Co se stalo?“

„Nic, Manky. Dohromady nic. Spustil jsem aplikaci. Všechno běželo, jak má. Kamery fungovaly. Kohn navoněnej. Učesanej. Bistro na síti. Zákazníci v klidu. Fakt dobrý.“

Taky mi to připadalo dobrý.

„Bodejť, Manky. Dyť jsem to vymyslel. Hned první den docela slušná sledovanost. Sedm jedinečnejch návštěvníků. Sedm statečnejch. Podle všech byznysovejch pouček má sledovanost stoupat geometrickou řadou. To znamená fofrem. Jenže to by z těch sedmi nesměl bejt jeden z hygieny.“

„To je špatně?“

„Pokud si meješ ruce, tak ne.“

Nerozuměl jsem.

„To byl příměr, Manky. Prostě když máš v lednici kýbl vlašáku obloženej syrovejma kuřatama a viděj to z hygieny, tak seš v prdeli.“

„Oni to viděli?“

„Samozřejmě, Manky. Ten startup byl o tom, že se v bistru nic neskrejvá. Takže hygienici viděli všechno a šly na ně mrákoty. Přijeli s houkačkou. Ty krávo. Až se z toho Kohn vyhrabe, může u Kondora prodávat tak akorát ledo-fredo.“

„A dává ti to za vinu.“

„Samozřejmě. Ne že by mi to vadilo. Ale sere mě to. To jo. Člověk se snaží nějak všechno posunout dopředu a nestačí zvedat nohy.“

„Zvedat?“

„Jo. Abys moh překročit všechny klacky, co jsou před tebou naházený.“

Potáhl jsem. Vyfoukl kouř. Přemýšlel, co říct a nenasrat.

„Neřikej nic, Manky. Můžu sebou fláknout, ale vždycky se zvednu. Žádnej strach. Nenechám se převálcovat. Mám novej projekt.“

Překvapeně jsem se na něj podíval. Startup típl cigáro.

„Založím firmu. Bude jen moje. Už jsem se rozhod. Budu lidem rozvážet věci.“

„Myslíš něco, jak dělá Rohlík?“

„Jo. Akorát že ti jedou jen v žrádle. Já to vezmu komplet. Nuselskej Amazon. Chápeš?“

Moc jsem to nechápal.

„Je to jednoduchý, Manky. Lidi budou chtít něco přivýzt. Cokoliv. Objednaj si to a já to zařídím.“

„To ale dělá kdekdo.“

„Ty mi nerozumíš, Manky. Já to vozit nebudu. Já to jen zařídím. Hele, někdo bude chtít od Břendy ze Synkáče pilník. Nebo kladívko. Nebo něco. A někdo další bude poblíž a bude mít namířeno směrem, kde je ten chtivej.“

Pomyslel jsem si, že by to moh bejt třeba Vondráček.

„Moh Manky, ale spíš ne. Slyšel jsem, že Vondráček má od jisté doby z nářadí fobii. Prostě tohle je celý o tom, že za tebe někdo udělá něco, co by udělal stejně.“

„Aha.“

„Vtip je v tom, jak ty dva spárovat.“

doporučujeme

„Který dva?“

„Přijdeš mi dneska nějakej pomalejší, Manky. Ještě jeden příklad, jo? Někdo dostane knížku o ponorkách. Hezkej dárek, ale pro dotyčnýho k ničemu, protože ho ponorky serou. Ale o dvě ulice dál bydlí týpek, co by za ponorku dejchal. Pro něj by ta knížka byla poklad. Akorát když o sobě nebudou vědět, těžko se ta knížka dostane do správnejch rukou.“

„A ty je seznámíš?“

„Přesně. Předaj si knihu a bude jim fajn. Navíc ten obdarovanej mu může vyzvednout boty.“

Polkl jsem. „Jaký boty?“

„Já ti to neřek?“

„Ne.“

„No, ten týpek, co se chce zbavit knihy, má boty v opravně. Třeba. Je to příklad, Manky. Je to příklad, jak by se věci mohli provázat. Jak by lidi mohli bejt v ouklendu. Jak by mohli ušetřit čas a přitom stíhat mnohem víc věcí než teď.“

Chápal jsem. Ne moc, ale chápal.

„Začnu s tím v Nuslích. Znám tu skoro všechny a vím, co kdo potřebuje. Líp to ošéfuju. Firma Rychlik je tu pro vás. I pro tebe, Manky.“

„Firma Rychlik?“

„Jo. Dobrej název, ne? Ze začátku to pojede zadarmo. Pozdějc začnu vybírat nějaký drobný. Ono se to nezdá, ale tohle je zlatej poklad, Manky.“

Nic jsem na to neříkal. Ne že bych byl úplně skeptický, ale spíš jsem si myslel, že to celé vyšumí do ztracena. Jako většina nápadů, co se ze začátku tvářily jako dlouho očekávané spasení.

Startupa jsem neviděl skoro měsíc. Občas se mi doneslo, že je v jednom kole. Že skoro nespí. Že nestíhá. Že firma Rychlik expanduje. Že se věci daří.

Byl jsem tomu rád a byl jsem zvědav, co mi k tomu Startup řekne, až se potkáme.

Dočkal jsem se. Narazil jsem na něj na Folimance.

Startup vypadal unaveně, pobledle, ale šťastně.

„Ty vole Manky, řeknu ti, že číst o tom, jak věci fungujou, je dobrý. Mnohem lepší je ale zažít to v reálu.“

Usmál jsem se.

„Firma Rychlik je v trháku. Tisíce děkovnejch dopisů a tyhlety věci. Lidi si to pochvalujou. Přibejvaj. Fakt se to hejbe. Děsně mě to těší.“

„Tak to je dobře, ne?“

„Samozřejmě, Manky. Přesně tohle jsem chtěl. Dokonce vím o pár lidech, co si kvůli Rychliku zařídili net. Chápeš to? To je prostě dokonalý.“

Chápal jsem to.

„Takže to teď zpoplatníš? Zlatej důl je na světě?“

„No. Jasně. Zpoplatnit. Teď je na to ten správnej čas.“

Startup vylovil cigaretu a zapálil si.

„Přemejšlím o tom.“

Udiveně jsem se na něj podíval.

„Myslel jsem, že tohle je cíl. Vybudovat něco, co funguje a vynáší.“

Startup se podíval do země. Pak zvedl oči.

„Zvažuju to, Manky.“

Nic jsem neříkal.

„Zvažuju, jestli bych to neměl nechat bejt. Jestli to nefunguje proto, že je to, jak to je. Jestli bych do toho neměl vrtat.“

Čekal jsem.

„Nechám to zadara, Manky. Se neposeru. Vymyslím jinej zlatej důl.“

Startup se otočil.

Odcházel.

Díval jsem se za ním.

Neohlédl se.

Zvedl jsem palec.

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!