Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.
NUSELSKÝ SKAUT
30
Vyklízeli jsme byt po Klabouškovi. Od rána. Teď bylo odpoledne. Měl jsem toho tak akorát.
Byt byl ve třetím patře bez výtahu. Svatoslavova ulice. Stoletý dům. Vysoké stropy. Tři patra odpovídala čtyřem v paneláku.
Klaboušek byl shánčlivý. Dvoupokojový byt přecpaný věcma. A nábytkem. Všechno srovnané. Utřený prach. Zalité kytky. V kuchyni čisto. Na odkapávači jeden umytý talíř.
„Klaboušek byl pořádnej. To se mu musí nechat.“
Zrovna jsem vyndával poslední knížky z knihovny. Ohlédl jsem se. Franta z Kloboučnické se na mě usmíval. Vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si.
Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. „Klaboušek by tě za tohle přetrh.“
Franta pokrčil rameny. „Teď už mu to může bejt jedno.“
Měl pravdu. Klaboušek to měl za sebou a bylo celkem jedno, jestli si v jeho bytě uděláme ohýnek. I když, ten ohýnek by k němu seděl.
Klaboušek byl starý skaut. Říkalo se, že snad pamatoval i Svojsíka. Když byl malý, jezdil na tábory. Od té doby se poměry několikrát změnily. Stejně jako povolování a zákazy skautingu.
Klaboušek to moc nevnímal. Jednou skaut, navždy skaut. Žil jednoduše. V souladu s myšlenkama, které v mládí přijal za své.
Nekomplikoval si život naříkáním a lomením rukama nad vším, co mu kdo postavil do cesty. Pokud jsem znal někoho, kdo svůj život prožil v pravdě, byl to Klaboušek.
Nakonec jeho cesta skončila. Zemřel v klidu. Aspoň co jsem slyšel. Většinou se píše, že dotyčný zemřel obklopen svými blízkými. U Klabouška to neplatilo.
Zemřel sám. Nikoho neměl. Na jeho smrt se přišlo všedně. Neukázal se jako každý den na pavlači. Nepozdravil domovnici. Nepřebral si důchod.
Přijela policie. Pak havrani. A pak parta chlapů Franty z Kloboučnické.
Franta se specializoval na vyklízení bytů. Měl k ruce pár pomocníků. O práci neměl nouzi. V Nuslích se co chvíli objevil byt plný věcí, ve kterém najednou nikdo nebydlel. Nusle jsou stará čtvrť. Stejně jako její obyvatelé.
Franta přijel a z prostoru, do kterého se skrz nábytek a nezbytné věci otiskl jeho dřívější majitel, udělal neosobní holobyt.
Před pár dny jsem Frantu potkal. Šel po Nuselský směrem na Synkáč. Pozdravili jsme se. Franta většinou moc řečí nenadělal. Chvíli jsme spokojeně mlčeli. Pak se mě zeptal, jestli si nechci vydělat pár korun. Že má jednu vyklízečku a polovinu chlapů na marodce.
Chvíli jsem přemýšlel. I když nebylo o čem. V poslední době jsem s nedostatkem peněz zápasil víc než jindy. Přikývl jsem.
„Fajn, Manky,“ plácl mě po zádech. „Příští úterý ve Svatoslavce. Vyklízíme Klabouška.“
Otočil se a odešel.
Byl jsem rád, že mám melouch. I když mne mrzelo, že je to díky Klabouškově smrti.
Chvíli jsem o tom přemýšlel. ale pak jsem v duchu pokrčil rameny. Nemohu za to.
Pak mě napadlo, že jsem docela zvědavý, jak to u Klabouška vypadá.
Franta dokouřil cigaretu. Rozhlédl se po poloprázdném pokoji.
„Tohle dorazíme a pak už jen kuchyň.“
„Tu odvezem taky?“
„Ne, Manky. Jen věci ze skříněk.“
Většinu věcí jsme vyhazovali do přistaveného kontejneru. To, čeho nám bylo líto, jsme dávali do Frantovy dodávky. Byla skoro prázdná. Za ta léta vyklízení Frantova parta okorala.
Věci, které životu svých majitelů dodávaly barevnost a plastičnost a příběh, pro ně představovaly veteš, které je nutné se zbavit.
Postupně jsem z knihovny vyndal poslední řadu knih. Chtěl jsem je dát do krabice. Pak jsem se zarazil.
Vyrovnal jsem je na zem. Klekl si. Začal je přebírat. Všechno to byly foglarovky. Různá vydání. Většinou hodně stará. Dohromady padesát svazků. Přesně.
Zvedl jsem se. Šel jsem do kuchyně. Franta zrovna likvidoval Klabouškovo nádobí.
„Je tam pár knížek.“
Franta se po mně tázavě ohlédl.
„Jestli by to šlo, tak bych si je vzal. Přijde mi, že je škoda je vyhodit.“
Franta odložil talíře na linku a šel za mnou. Podíval se na knížky. Chvíli dělal, že přemýšlí.
„Foglar je žádanej, Manky. Tohle by šlo zpeněžit.“
Mlčel jsem.
„Moh bych ti to nechat, ale strhnu ti to ze mzdy. Jak to vidíš?“
Moc jsem to neviděl. Spíš vůbec.
Franta se na mě podíval. Pak se rozesmál.
„To byl džouk, Manky. Co bych s těma krámama dělal. Vem si je všechny a nedumej o tom. Kdybych si měl z každý vyklízečky přinýst jednu knížku, tak se už doma nehnu.“
Sice přeháněl, ale ne moc.
Večer bylo hotovo. Kontejner naložený po vrch. Foglara mi Franta dodávkou odvezl až před barák. Pak mě vyplatil.
Všechno mě bolelo. Ale jinak to byl slušný den.
„Ty vole Manky, rád tě vidím.“
Karel Nikodým se opíral rukama o pult a vesele se šklebil.
Usmál jsem se. Karlova radost byla nakažlivá. Co si pamatuji, tak nikdy na nic nenadával.
„Nadáváním si nepomůžeš, Manky. Tím akorát všechno dorazíš.“
Karel byl zapálený do lesní moudrosti. Obdivoval Setona a Jaroslava Foglara. Od devadesátých let, kdy se zase smělo, jezdil na skautské tábory. Stihl tři. Pak zjistil, že se už nevejde do stanu.
Chvíli přemýšlel, že se stane skautským vedoucím, ale pak to zavrhl. Bylo mu jasné, že s dnešní zpovykanou mládeží by jeho heslo Nenadávat! rychle vzalo za své.
Vztah ke skautingu a především k dílu Jaroslava Foglara mu ale zůstal.
Foglarovy knihy znal nazpaměť. Pamatuji si, jak mi jednou líčil, že na něj udělal obrovský dojem příběh „Boj o první místo“.
„Ty vole Manky, docela drama. Spousta dějovejch linek propletenejch tak, že ti jde hlava kolem. Hlavní hrdina fakt hustej model. Nejvíc mě dostalo, že když přišlo jaro, tak on se ti rozběh po louce a zpíval.“
„Zpíval?“
„Přesně, Manky. Zpíval. Píseň beze slov. O dvou tónech. Jak hasiči, když jedou k ohni. A jeho vedoucí řek, že pochopil jaro. Ty krávo Manky, jsem měl slzu v oku.“
A pak přišlo jaro do Nuslí a Karel si to vyzkoušel. Protože v Nuslích člověk o louku nezakopne, rozběh se na Synkáči. Dozpíval, když ho zadrželi měšťáci. Do večera pak na služebně podával vysvětlení.
„Ty vole Manky, tehdy jsem zjistil, že je dobrý si některý věci nechat pro sebe a nelízt s nima na veřejnost. Jak se jednou otevřeš, máš okamžitě záznam. A táhne se to s tebou nafurt.“
Karel měl původně antikvariát, který se změnil ve vetešnictví. Vykupoval staré věci, které už nikdo nepotřeboval. Občas něco prodal. Občas, když už nebylo v krámu k hnutí, něco vyhodil.
Spíš přežíval, než žil.
Nejradši byl, když mu někdo přinesl staré knížky. Moc často se mu to ale nestávalo. Lidé knihy nosili spíš do kontejneru.
„Přišel sis pokecat, Manky?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Něco pro tebe mám.“
Sundal jsem z ramene batoh a vyndal knihu. Položil jsem ji na pult. Karel strnul.
„Ty vole Manky. Dnes je Štědrej večer?“
Pak vzal opatrně knihu do ruky. Zalistoval v ní.
„Hoši od Bobří řeky. Manky… to je pro mě?“
Přikývl jsem.
„První vydání. Manky, to je poklad.“
„Jo? O tom nic nevím. Jen jsem si říkal, že by se ti to mohlo líbit.“
„To si piš, Manky. Co za to chceš?“
Mávl jsem rukou.
„Nic.“
Dal jsem si batoh na záda. Otevřel dveře a vyšel na chodník. Karel za mnou něco volal, ale dělal jsem, že ho neslyším. Dobré skutky jsou fajn. Dělat někomu radost je fajn. Ale mluvit se u toho nemusí.
Deset dní jsem Karla nepotkal. Pak jsem na něj narazil. Na chodníku před řeznictvím. Na křižovatce Nuselský a Táborský.
„Tě sháním, Manky. Máš chvíli?“
Přikývl jsem.
„Hele, ale tady ne. Je tu moc lidí. Poď, pudem ke mně do krámu. Tam je klid.“
Neprotestoval jsem. Přiznám se, že mě docela zajímalo, s čím Karel vyleze.
Došli jsem k vetešnictví. Karel odemkl. Vešli jsme dovnitř. Karel zase zamkl.
„Nejsem paranoidní, Manky, ale dějou se divný věci. Věř mi.“
Zmizel v přístěnku a přinesl dvě židle.
„Posaď se, Manky. Je to delší příběh.“
Sedl jsem si. Karel se posadil proti mně.
„Pamatuješ, jaks mi dal tu knihu?“
Přikývl jsem.
„Fakt skvělej dárek, Manky. Moc si toho vážím. Bez ironie. Jsem si ji vzal domů. Že si v ní před spaním budu číst. Tys ji prohlížel, Manky?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Dohromady ne.“
„Já ji prolistoval komplet. A vzadu jsem objevil kousek zažloutlýho papíru.“
„Fakt?“
„Jo. Fakt. Nejdřív jsem ho chtěl vyhodit, ale pak jsem si všiml, že jsou na něm nějaký písmena. Hodně vybledlý. Klika, že jsem měl zapnutou lampičku. Vždycky ji u postele zapnu, když si čtu.“
Přikývl jsem.
„Začalo mě to zajímat, Manky. Stará kniha. Zažloutlej papír. Popsanej. Možná o nic nešlo. Možná to byl důležitej vzkaz. Hele, pamatuješ, jak Rychlé šípy objevily Maxmiliána Drápa?“
Zavrtěl jsem hlavou. I když jsem věděl, o co jde.
„No, to je jedno. Ale na začátku byl taky takovej objev. Kus papíru se vzkazem. Prostě, abych to zkrátil, vzal jsem si lupu, pořádně ten list nasvítil a podařilo se mi skoro všechno přečíst.“
„A?“
„Byl to vzkaz, Manky. Že někdo něco někde nechal. A že pokud ten, kdo tenhle list najde, si pro to dojde, je to jeho. Ty vole Manky, mi bylo, jak kdybych se ocitnul ve Stínadlech. Mravenčení a takovej hodně divnej pocit. Jak když se děje něco, co můžu pozorovat, ale nejde si na to sáhnout.“
Karel mě s obavami sledoval, jestli se nezačnu smát. Když viděl, že to beru vážně, pokračoval.
„Bylo to trochu zašifrovaný, Manky. Ale ne moc. Nic, s čím bych si neporadil. Asi víš, že dole v Čestmírově jsou dva neobydlený baráky. Majitel prej čeká, až spadnou. Aby místo nich postavil nějaký železobetonový hnusy.“
Přikývl jsem.
„V tom vzkazu stálo, že v jednom z těch baráků je na půdě něco, co stojí za to hledat.“
„Tys tam šel?“
„Jasně, Manky.“
„Sám?“
„Sám. Po tomhle jsem vždycky toužil. Dobrodružství v temnejch uličkách. Zelená příšera a tyhlety věci. Jsem byl natěšenej jak malej kluk. To mi můžeš věřit.“
Věřil jsem mu. Karlovo vyprávění mě zaujalo.
„To ses nebál tam vlízt? Co kdybys natrefil na nějakýho nasranýho bezďáka? Co vím, tak to tam nikdo nehlídá.“
„Trochu jsem obavu měl, ale zase tohle tě nepotrefí každej den. Jsem tam vlez v noci. Aby někdo neštudoval, co tam chci. Fakt jsem si to užil. Vrzající prkna a tma a různý zvuky, co tě rozhoděj i v pravý poledne.“
„A našel jsi něco?“
Karel se vítězoslavně usmál.
„Našel, Manky. Našel jsem tam poklad.“
Karel zašel za pult a vyskládal na něj knihy.
„Vzadu u zdi. V zaprášený krabici. Z metru bys to přehlíd. Samej Foglar. I s těma Hochama od Bobří řeky, cos mi dal, je jich přesně padesát. Je to poklad. A je to díky tobě.“
Odmítavě jsem mávl rukou.
„Jsem ti přines akorát jednu knížku. Zbytek je tvoje práce.“
„Jasně, Manky, ale tys byl spouštěč. Jsem vděčnej až za hrob. Kdybys cokoliv, dej vědět.“
Zvedl jsem se. Rozloučil. Karel mi odemkl. Vyšel jsem na chodník. Zapálil si cigaretu. Potáhl.
Usmál jsem se.
Pomyslel jsem si, že by Klaboušek měl radost.
