Aktuální článek
Manky: Nuselský steampunk

Manky: Nuselský steampunk

Profilový obrázek
  • Dvacátý pátý díl seriálu Zeleného Škraloupa o případech z Nuslí.

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.

Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.


„Manky, rád tě vidím.“

Steam se rozvaloval na lavičce v parku Na Jezerce. Vedle sebe plechovku s pivem.

Došel jsem k němu a posadil se. Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si. Pak jsem potáhl, vyfoukl kouř a otočil se k němu.

„Je dost těžký tě sehnat. Máš nedostupnej mobil.“

„Je v Botiči, Manky. Úplně nedostupnej není, ale asi by se blbě hledal.“

„Stalo se něco?“

„Furt se něco děje.“

To byla pravda. Okolo Steama se vždycky něco dělo. Ne že by byl vznětlivej nebo tak. Že by vyvolával konflikty. To ne. Ale ono už jen stačí, že na sobě nosíte mantl jak z viktoriánské Anglie, a lidé si vás všímají víc, než byste chtěli.

Nusle jsou tolerantní čtvrť a lidem, co v nich žijou, je celkem jedno, jak je kdo postrojenej, ale tohle přeci jen vyčnívá.

Steam byl pankáč, ale po svým. Vyznával steampunk.

„Ty vole Manky, Tajemnej hrad v Karpatech bych moh vidět ve smyčce. Tímhle jsme světu natrhli prdel. Ty steampunkový udělátka, co do filmu vymyslel Švankmajer, to je fakt pohádka.“

Steam se civilním jménem jmenoval Hromádka. Se světem páry se tohle jméno moc nekamarádilo.

„Ty vole Manky, s takovým jménem si tak akorát můžu obout balerínky. Musím se přejmenovat. Makám na tom.“

Steam neustále na něčem makal. Nepamatoval jsem ale, že by něco dotáhl do konce.

„Mám plánů plnou truhlici, Manky.“

„Truhlici?“

„Jasně že truhlici. Přece svý nápady nesvěřím nějakýmu přiblblýmu kompu.“

Chápal jsem ho. Kdo se zasek ve století páry, těžko moh brát vážně svět jedniček a nul.

Znovu jsem potáhl, vyfoukl kouř a řekl: „Proč je ten mobil v Botiči?“

Steam se lenivě protáhl. Pak vzal plechovku a napil se.

„To máš tak, Manky. Moje máma je děsně hodná ženská. O tom žádná. Hodnější bys nenašel. Fakt. Ale někdy to přehání.“

„Co jako?“

„Péči. Ty vole Manky, je mi třicet. Mám občanku. Tak bych snad měl zvládnout otevřít deštník, ne?“

Moc jsem to nepobíral.

„Je to asi tejden. Otevřela okno a koukla nahoru. Pak ho zavřela a nastartovala mobil. Potřebovala mi strašně nutně zavolat, že se nad Nuslema zatahujou mraky. Abych si dal bacha.“

„Ona dohlídne do Nuslí?“

„Vole Manky, nedělej si prdel. Bydlí ve Vršovicích. Do Nuslí dohlídne i potmě. Volala a já to nezvedal. Jsem byl venku a mobil jsem nechal doma.“

Čekal jsem, co bude dál.

„Co by bylo. Obvolala, koho znala. Aby mi dali vědět, že je nad Nuslema zataženo. Chápeš to?“

Chápal jsem to, i když ne úplně.

„To je jedno, Manky. Prostě telefonovala každýmu. Operátoři to můžou pro letošek zabalit. Maj vyděláno.“

„Jak to skončilo?“

„Jak asi. Přišel jsem domů, kouk na mobil a šly na mě mrákoty. Dvě stě nepřijatejch hovorů. Poslední byl od mýho bráchy. Co bydlí na Černým mostě.“

„Co chtěl?“

„Dohromady nic, Manky. Akorát mi řek, že u nich je obloha vymetená a jestli nebudu příště naší matce brát telefon, tak že přijede a nakope mi prdel.“

Tomu jsem docela rozuměl.

„Takže proto máš mobil v Botiči.“

„Přesně, Manky. A už tam zůstane.“

Nic jsem na to neřek. Ono se na to ani nic říct nedalo.

„Plánuješ teď něco?“

Steam se spokojeně zašklebil.

„Samo že plánuju. Vždycky mám rozdělanej nějakej projekt.“

„A?“

„Hele, víš, jak je u Bartoškový benzinka? Těsně před viaduktem?“

Věděl jsem. Jezdil jsem tam tankovat. Jedna z nejlevnějších benzinek v Praze. Zajíždělo se k ní skrz vrata, který, co pamatuju, nikdy nebyly zavřený.

Stála v areálu, kde byly plechový boudy a železniční vlečka. Kdysi se tam vykládaly vagóny. To bylo ještě v době, kdy se zboží vozilo po železnici.

„Jo, Manky. To bylo v době, kdy se jezdilo na páru a svět byl v pořádku. Ta vlečka ti mě přitahuje jak magnet. Už delší dobu.“

„Vlečka?“

„Jo, Manky. Vlečka. Opakuješ po mně jak papoušek. Na konci tý vlečky je dřevěná bouda. Všim sis jí?“

Úplně jsem si to nevybavil, ale přikývl jsem.

„No a ta bouda mě inspirovala. Hele Manky, hodlám otevřít uhelnej sklad.“

Odkašlal jsem si, vytáhl další cigaretu a zapálil si.

„Cože hodláš?“

„Otevřít uhelnej sklad. Uhelnej sklad je podnik, o kterej v dnešní době prakticky nezavadíš.“

„A ty myslíš, že se s tím chytneš? Že ještě někdo doma topí uhlím?“

„Nevim, Manky. A je mi to dost jedno. Protože o to tu nejde.“

Lehce jsem se v tom ztratil.

„O co teda jde?“

„Chci udělat takový retro.“

„Cože?“

„Asi jsem se blbě vyjádřil. Prostě chci ukázat lidem, že dřív to nebylo nějak strašný. Naopak. Že dřív to bylo docela prima.“

„Jako že jim ukážeš hromadu uhlí a oni budou dojatý?“

„Možná. Ale hlavně nebudu ukazovat jen uhlí.“

„Ne?“

„Víš, že miluju steampunk.“

Přikývl jsem.

„Mám doma spoustu steampunkovejch udělátek. Fajnový věcičky. Dokonalá řemeslná práce. V té dřevěné boudě je vystavím. Bude to takový steampunkový nuselský svět. Osvěta a tyhlety věci. Školní výpravy budou stát frontu.“

„A budeš tomu říkat uhelnej sklad.“

„Jo. Protože pára a uhlí k sobě patří. Navíc jsem zjistil, že založit uhelnej sklad je jednodušší než dát dohromady muzeum.“

Polkl jsem. Slyšel jsem už pár ulítlejch nápadů, ale tohle bylo v úplně jiným levelu.

„Zelený tě sežerou.“

Steam přikývl.

„S tím počítám. Pro ně je uhlí něco jak cyankáli. Mám pro ně krycí historku. Řeknu jim, že lidem ukazuju, jak už nikdy ne.“

„Myslíš, že ti na to skočej?“

Steam pokrčil rameny.

„Snad. Ale jestli ne, tak se z toho neposeru.“

„A tu boudu, tu ti někdo pronajme?“

„Jo. To už mám ošetřený. Nájem je slušnej. Bouda ještě chvíli vydrží. Je tam elektrika. V zimě to asi nevytopím, ale teď je léto. Zimu budu řešit, až přijde.“

Chvíli jsem mlčel.

„A to chceš všechno zvládnout sám?“

„Samo. Nic na tom není. Pár regálů, nějaký světla, do rohu navezu pár koleček koksu. Stará Zlámalová ho má v Kloboučnické půl sklepa. Ještě mi zaplatí, že se ho zbaví.“

Viděl jsem, že Steam je rozhodnutý. Oči mu zářily, popíjel pivo a usmíval se na všechno kolem.

„Kdy to chceš otevřít?“

„Nejlíp zejtra, Manky. Ale tak rychle to bohužel nepude. Počítám, že tak do měsíce.“

Už jsem neříkal nic. Seděli jsme na lavičce a mlčeli. Steam spokojeně, já s pochybnostma.

Ale co. Nějak to dopadne.

I když, přál jsem Steamovi, aby to dopadlo co nejlíp.

Uběhl měsíc. Steama jsem za tu dobu nepotkal. Párkrát jsem byl sice tankovat u pumpy, ale k dřevěné boudě jsem nezajel. Byla na konci vlečky, schovaná za skladem s obkladama a sanitou.

Byl jsem zvědavý, ale nechtěl jsem se zklamat. Moc jsem nevěřil, že svůj nápad Steam dotáhne do konce.

Slušelo by se říct bláznivej nápad. Ujetej. Mimo realitu. Možná proto mi byl sympatickej. A možná proto jsem se nechtěl zklamat.

Pak jsem Steama potkal.

Tlačil starý dvoukolák plný beden od banánů. Měl je ovázané provazem, aby se mu nevysypaly na ulici. Zastavil se, opatrně dvoukolák zaparkoval těsně u chodníku a zamával mi.

„Zejtra otvírám, Manky. Zejtra je generálka a další den je premiéra. Přijdeš?“

Usmál jsem se.

„Tys to fakt dal dokupy?“

doporučujeme

„A co sis myslel, Manky? Když se do něčeho pustím, nepovolím.“

Myslel jsem si svý, ale nahlas jsem neřekl nic.

„Taky nic neříkej, Manky. Bys mě moh nasrat.“

Pak se Steam rozesmál.

„No jo, máš pravdu. Většinou jen vedu řeči. Ale do tohohle jsem se zakous. To mi věř.“

„Tak jo. Velká gratulace. V kolik to bude?“

„V pět odpoledne. Jinak budu mít otevřený od rána, ale tohle je jen pro zvaný. Veřejnost musí počkat.“

„Myslíš, že to veřejnost vydrží?“

„Neser mě, Manky. Jasně že to vydrží. Aspoň budou lidi víc natěšený.“

Ukázal jsem na dvoukolák.

„Navážíš věci?“

„Jo. Ještě jedna fůra a mám to. Všechno úplně sám. Docela jsem si máknul, ale bude to stát za to. Zítra v pět tě chci vidět ve vratech.“

Přikývl jsem.

„Budu tam.“

„S ničím jiným jsem nepočítal, Manky. Měj se. Mám fofr. Jo a kdybys chtěl něco přinýst, tak se nežinýruj. Jedu nadoraz. Na raut mi zbylo dvoukilo.“

Mávl jsem rukou, že jako jo. Steam zvedl dvoukolák a odrazil od chodníku. Díval jsem se za ním. Neotočil se.

Na zítřek jsem se začal těšit.

 

Druhý den těsně před sedmnáctou jsem procházel bránou do bývalého nákladového areálu. Minul jsem pumpu a pokračoval podél plechového skladu do jeho zadní části.

Obešel jsem sklad. Přede mnou, na konci vlečky, byla stará dřevěná bouda. Jak jsem si o ní v mezičase zjistil, dřív v ní parkovala malá parní lokomotiva, která obstarávala posun.

Došel jsem k boudě. Pokračoval podél její delší strany. Pak jsem zahnul za roh a byl jsem u vrat.

Byly otevřené dokořán. Vevnitř se svítilo. Slyšel jsem hovor. Vešel jsem dovnitř.

V boudě bylo asi dvacet lidí. Někteří stáli uprostřed. Někteří procházeli kolem stěn, u kterých byly police s vystavenými steampunkovými předměty. Steamova sbírka.

Hned u vchodu byl stůl, na kterém stálo několik lahví vína. Přidal jsem tu svou. Pak jsem ještě z batohu vyndal chipsy.

„Manky, je skvělý, žes dorazil.“

Steam se ke mně hrnul. Podával mi ruku. Rozzářený. Spokojený a trochu unavený.

„Toho si nevšímej, Manky. Prostě mi to dalo zabrat. Ale vem to čert. Hlavní je, že je to komplet. Na všechno se podívej. Spousta času. Nespěchej. Kdybys chtěl cokoliv vědět, ptej se. Asi za půl hoďky bude film. Tajemnej hrad v Karpatech. Klasika. Kámoš dotáh projektor. Přinesls víno? Jsi pašák. Mám tě rád, Manky. Seš fakt kámoš. Hele, koks je támhle v rohu. Můžeš ho omrknout, jestlis už zapomněl, jak vypadá. Dvojsmysl. Ha ha ha. To byl džouk.“

Steam to ze sebe chrlil, aniž dělal pomlčky. Ještě jednou mi zapumpoval rukou, omluvně se zašklebil a spěchal za novým příchozím.

Zapálil jsem si cigaretu a pomalu obcházel boudu. Bylo na co se dívat. Police plné věcí, o kterých jsem netušil, k čemu by měly sloužit. Ale vypadaly skvěle. Vzadu v koutě hromada koksu. Betonová podlaha zametená. Co jsem si všim, vnitřek boudy byl nově vymalovaný. Tohle muselo dát práci.

„Dalo to práci. To si piš.“

Steam se objevil vedle mě.

„A taky to stálo dost peněz. Ale nelituju toho, Manky. Nelituju. Za ten výsledek to stojí. A majitel mi vyšel vstříc. Srazil mi nájem na nulu. Fakt formát.“

„Na nulu?“

„Jo, Manky. Na nulu. Dobrý, ne?“

„To jako jen tak?“

Steam se spokojeně zašklebil.

„Jen tak.“

Moc se mi to nezdálo. Steam to viděl. Přestal se šklebit. Přešlápl si.

„No, jeden háček to má, Manky.“

„Jo?“

„Jo. Mám to tu na tejden. Pak sem najedou buldozery. Bude se tu stavět. Nový byty. Developer se už nemůže dočkat.“

Mávl jsem nevěřícně kolem sebe.

„Tos tohle všechno dával dohromady kvůli jednomu tejdnu?“

„Jo, Manky. A nesměj se mi. Splnil jsem si sen. A konečně jsem něco začal a taky skončil. Jsem spokojenej.“

Chtěl jsem něco říct, ale spolknul jsem to. Slova došla.

Poplácal jsem Steama po zádech.

Šel si nalít víno do plastového kelímku.

A šel si najít místo, odkud dobře uvidím.

Tajemný hrad v Karpatech měl za chvíli začít.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!

Contact to Listing Owner

Captcha Code