Aktuální článek
Manky (23.): Pivní kolo

Manky (23.): Pivní kolo

Profilový obrázek
  • Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.

Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Jaro v Nuslích je fajn. Špinavou šedivou nahradí barevnost. Lidi se oklepou. Zvednou hlavy. Bundy a šály a čepice strčej na dno šatníku. Někteří k tomu přidaj i pár kuliček proti molům.

Zahrádky před restauracema se zametou. Ukliděj. Utřou se stoly a lavice. Pinglové naoko lamentujou, že se zase ulítaj za pár šupů, ale ve skutečnosti jim to nevadí.

Jsou venku a mezi lidma, kterých je v Nuslích na zahrádkách plno.

Vedou se řeči. Plněj se a vyprazdňujou popelníky, protože na zahrádkách se pořád ještě může kouřit. Vypité půllitry se nahrazují plnejma.

Lidi venku u piva a s cigárem v ruce maj pocit, že to zas až tak není špatný. Myslím tím, že není špatný bejt.

Možná z jara trochu filozofuju, ale prostě to tak mám. Jaro je fajn. Zvlášť v Nuslích.

V cukrárně, co je na Synkáči, jsem si koupil vanilkovou zmrzlinu. Jeden kopeček. V kornoutku. Zaplatil jsem, vyšel ven a sedl si na lavičku, co je u zastávky tramvaje.

Nikam jsem nespěchal. Seděl jsem se zmrzlinou v ruce a s pohodou v duši. Zenově vyklidněnej. Jestli mi rozumíte.

„Ty vole Manky, já miluju jaro.“

Ani jsem nemusel otáčet hlavu. Ten hlas bych poznal kdykoliv. František z Mečislavovy osobně. Hubenej a nervní a těkající očima po všem a po ničem.

„Ty vole Manky, vždycky když přijde jaro, mám pocit, že musím něco velkýho začít.“

František se posadil vedle mě.

„Ty vole Manky, ti docela závidím. Žereš zmrzku, čumíš na tramvaje a máš splníno. Klídek a pohoda. A mně se málem uvaří mozek, jak špekuluju, do čeho se pustím.“

„Moc si to bereš. Zkus to letos tak, že si dáš pauzu. Že si dáchneš. Že to rozjedeš až příští rok.“

„To máš ze sebe, Manky?“

„Jo.“

„A řídíš se tím?“

Přikývl jsem.

„Ti závidím, Manky. Tohle bych chtěl umět. Takhle mít všechno na salámu.“

Podíval jsem se na něj.

„To se pleteš. Nic na salámu nemám. Jen se nehoním za každou píčovinou.“

„Jasně, Manky. Jsem to tak nemyslel. Já jen, že jsi v klidu. To já nedovedu. Furt musím něco budovat.“

Usmál jsem se.

„Nebo bořit.“

„Nebo bořit. Nehádám se, Manky. Občas něco nevyjde. Akorát že to nevíš dopředu.“

Dojedl jsem zmrzlinu.

„Novej projekt?“

František přikývl. Spiklenecky se rozhlédl.

„Hele Manky, něco ti povim. Řekni mi, co podle tebe v Nuslích chybí?“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Metro?“

„Hovno metro. Nebuď na hlavu, Manky. Metro je to poslední, co tu schází. Přemejšlej.“

Napadala mě spousta věcí, co v Nuslích nejsou, ale tušil jsem, že nemám šanci se strefit.

„Ty vole Manky, dyť je to přece jasný. Jasný jako facka, co jsem dal nedávno jednomu zmrdovi z Michle.“

„Z Michle?“

„Jo. Měl blbý kecy, že jsem si na jeho autě rozbalil vlašák.“

„Cože?“

„Vole Manky, nekomplikuj to. Prostě jsem si na jeho auťáku rozbalil vlašák a trochu jsem mu zasral hauptnu. O nic nejde. Pusť to z hlavy.“

S tím jsem neměl problém.

„Tak vidíš. Jde o tohle, Manky. Když se rozhlídneš kolem sebe, je tu lidí jak berušek. Na jaký si vzpomeneš, ty v Nuslích najdeš. Až na jedny.“

„Na koho?“

„Na turisty. Chyběj tu turisti. Kdyby ses uběhal, nezakopneš ani o jednoho.“

„To je snad dobře, ne?“

„Jak pro koho, Manky. Pro tebe možná. Ale pro spoustu jinejch to je malér. Turista rovná se prachy. Utrácí je a je mu jedno za co. Chápeš?“

Chápal jsem.

Aoutr: Lucie Bax

„Turisti vylepšej rozpočet. Vykešujou pár píčovin a domorodci jsou v ouklendu. Rozumíš?“

Tomuhle jsem rozuměl. Ale taky jsem rozuměl tomu, že turisti dělaj bordel, zavazej a zabíraj místa, která jim nepatřej.

„Jseš moc utaženej, Manky. Musíš se na to dívat z nadhledu. Svět je propojenej. I ten poslední neandrtálec je dnes online. Všichni věděj o všech.“

Nepobíral jsem, jak z toho může bejt František nadšenej.

„Nadšení nech stranou, Manky. Beru to tak, jak to je. Prostě Nuslím se turisti vyhýbaj. A já to změním. Tečka.“

„Jak to chceš udělat?“

„Mám plán, Manky. Skvělej byznysovej plán. Natáhnu sem turisty na pivní kola.“

Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.

„Hele, myslíš ty samohyby, co je na jedničce zakázali?“

„Přesně. Na jedničce maj turisti smolíka. Můžou lejt tak akorát na stojáka. Což většině nevadí. Od toho sem přijeli, že. Ale sportovně založený norci jsou v prdeli.“

„Jo. A ty je chceš povozit po Nuslích.“

František se rozzářil.

„Konečně ti to docvaklo, Manky. Vemu je sem, posadím na samohyb, narazím sud a provezu je ze Synkáče na Palouček. Tam je zkasíruju, vyklopím a dolů sjedu sám. Mám to vymyšlený komplet.“

„Ten samohyb máš?“

„Mám. Teda, je ve výrobě. Nejdřív jsem chtěl koupit jeden z těch, co je na jedničce odstavili. Ale ti maníci, co přišli o vejvar, za něj chtěli nesmysl. Taky se nějak moc zajímali, co s tím hodlám dělat. Tak jsem se obrátil na Kocourka. Jak má zámečnickou dílnu kousek ode mě.“

„Kocourek ti svaří pivní kolo?“

„Jasně, Manky. Jsem mu přines plánek. Z Rychlejch šípů. Je tam takovej samohyb. Čtyři šlapou, Mirek Dušín řídí.“

„Není to trochu málo?

„Jde jen o ideu, Manky. Kocourek to kapku protáhne. Deset týpků bude šlapat. Já to budu kormidlovat.“

„Ze Synkáče na Palouček?“

„Jo. Střihnu to Sezimovou nahoru. Pak doprava kolem Bansethů a furt do kopce. Před Paloučkem bude konečná. Je to docela krpál, takže hádám, že toho budou mít plný kecky.“

Přikývl jsem.

„Řek bych, že bude stačit, když narazíš štěně.“

František spokojeně přikývl.

„Taky si myslím. Počítám, že mlasknou nanejvejš dvě bahna. Ten kopec je smrtící.“

Zdálo se mi to docela promyšlený.

„A ty turisty schrastíš kde?“

„Tohle ještě netuším, Manky. Nemůžu mít všechno vymyšlený naráz. Ale přijdu na to. Neboj se ničeho. Nebude trvat dlouho a na Synkáči bude fronta modelů, co si budou chtít zhuntovat zdraví a ještě to vykešujou.“

Pokrčil jsem rameny. Bylo mi po tom kulový. Nebyl to můj boj. Sám bych se do ničeho podobnýho nepustil, ale Františkovi jsem to přál. Ať mu to dopadne. Ať se nic neposere.

Přál jsem to Františkovi z celého srdce, ale asi to bylo málo.

Uplynul měsíc. Za celou dobu jsem Františka nepotkal. Ne že bych se mu vyhýbal, ale neměl jsem na něj štěstí. Na druhou stranu jsem ho ale nehledal. Nebylo proč.

Byl jsem sice zvědavý, jak pokročil se svým pivním samohybem, ale ne moc. Spíš jsem si užíval jara, které se letos opravdu vyvedlo.

Všechno, co mohlo, rozkvetlo. Dalo se chodit v triku. Večer stačila mikina. Zahrádky se rozeběhly. Bylo dýl a dýl vidět. Lidi se víc usmívali.

Občas se někdo s někým chyt, ale to bylo jen tak. Aby se neřeklo.

Užíval jsem si jara a na Františka skoro zapomněl. Dokud se mi nepřipomenul.

„Ty vole Manky, někdy se i jednoduchý věci tak dokonale poserou, že to nepobere ani inteligent.“

František si sednul do trávy vedle mě. Bylo odpoledne. Relaxoval jsem v parku pod Květnicí. Zahrádka už sice byla otevřená, ale ještě se mi tam nechtělo. Natáhl jsem se do trávy, koukal skrz větve na ospalé mraky, vzdáleně, jako přes oponu vnímal hluk města a napůl vypnul.

Stav, který mám rád. Kdy jsem sám a daleko a zároveň tady a uprostřed všech.

František se opřel dlaněmi o zem.

„Ty vole Manky, někdy je lepší nebejt.“

„Jo?“

„Jo. Nejlepší je nic nedělat, nic nezkoušet, za ničím nejít. Měl jsi někdy nějakej sen, Manky? Myslím jako nějakej svůj sen, za kterým bys šel?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Snů mám spoustu, ale ne takový, abych byl kvůli nim za turistu.“

František si povzdechl.

„Jsi šťastnej člověk, Manky. Chtěl bych bejt takovej jako ty. Akorát že já už jinej nebudu. Něco mě napadne a já za tím jdu, i když si nabiju tlamu. Bych se posral.“

„Ten pivní samohyb se nevyvedl?“

doporučujeme

„Ty vole Manky, to je slabý slovo. Nevyvedl. Ten samohyb mi byl čert dlužnej. Fakt. Tys o tom neslyšel?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„A chceš si to poslechnout?“

Přikývl jsem. Bylo mi jasný, že jiná reakce by Františka ranila.

„Fajn, Manky. Ti to povím. Smutnej příběh. Jeden z těch, co se můžou stát snad jen mně.“

Dal jsem si ruce pod hlavu.

„Kocourek mi vyrobil samohyb. Přesně jak jsem chtěl. Rychlé šípy by slzely. Fakt se poved. Spokojenost velká. Pokud by ti nevadilo, že to celý váží asi jak embéčko.“

„Embéčko?“

„Jo, Manky. Takový to auto z totáče, co mělo tunu. Kocourek to svařil z plechů. Solidních. Co je neprostřelíš.“

„Cože?“

„Slyšíš dobře, Manky. Pěchotní zbraně můžou jít na hrnec. Tenhle pivní samohyb odolá všemu. Akorát je problém s ním hnout.“

„Jako že ho deset chlapů neušlape?“

„Ty vole Manky, tohohle obrněnce by nerozpohyboval nikdo.“

„Nikdo?“

„Neskákej mi furt do řeči.“ František si zapálil cigaretu. „Skoro nikdo. Sehnal jsem deset maníků. Deset urostlejch chlapů. Jednoho bys neobjal.“

„Nechci nikoho objímat.“

„Nech si těch keců, Manky. Deset irskejch ragbistů, co si k nám přiletěli ožrat držku. Žádnej neměl pod metrák. Když nasedli, samohyb vážil jak tatra s pískem.“

„Aha.“

„Přesně. Aha. Vyjeli jsme ze Synkáče. Chlapci šlapali jak o život. V půli Sezimový jim došly síly. Nikdy bych nevěřil, že se vysportovaný chlapi můžou tak rychle vyflusnout.“

„Co jste udělali?“

František típl cigaretu a zapálil si novou.

„Kocourek na samohyb namontoval ruční brzdu. Což bylo dobrý. Blbý bylo, že takovou váhu neudržela. Sjeli jsme zpátky na Synkáč.“

„Stalo se něco?“

„Dohromady ne. Mimo deseti vyděšenejch ragbistů bylo všechno v pohodě.“

„Takže jsi skončil?“

„Jinej by možná skončil, Manky, ale já se jen tak snadno nevzdávám. Což je asi chyba.“

František si potáhl a vyfoukl kouř.

„Řek jsem si, že když se ten obrněnej nesmysl sám na Palouček nedostane, musím tomu nějak pomoct.“

„Pomoct?“

„Seš jak papoušek, Manky. Jo. Pomoct. Zamyslel jsem se a dostal nápad. Na Palouček jezdí tramvaj. Osmnáctka. Hodím lano na spřáhlo a je to. Tramvaj si ani nevšimne, že jí za prdelí visí transportér.“

Přišlo mi to jako pitomost, i když jistou logiku to mělo. Tramvaj má sílu jak bejk.

„Přesně, Manky. Tady se nemělo co posrat.“

„A?“

„Sehnal jsem novou posádku. Posadil je do samohybu. Přijela tramvaj. Hodil jsem lano na spřáhlo. Souprava se dala do pohybu.“

Cítil jsem, že se blížíme k něčemu osudovému.

„Přesně, Manky. Bylo to osudový komplet. Poplet jsem si tramvaje. Samohyb visel za jedenáctkou. Místo na Palouček jsme si to srali do Michle.“

„I s tebou?“

František típl cigaretu.

„Vystoupil jsem u Botiče. Do Michle se mi nechce. Ten maník, co jsem ho proplesk kvůli vlašáku, má na mě žízeň. Taky má kámoše. Nepotřebuju se s nikým přetahovat. Mám svýho dost.“

Tomu jsem rozuměl.

„A samohyb je kde?“

„Netuším, Manky. Možná na konečnej jedenáctky. Seru na něj. Byl to nápad k hovnu.“

„A těch deset turistů?“

František se usmál.

„Řek bych, že si maj doma o čem povídat.“

Nic jsem na to neříkal. Nebylo co. František se natáhl vedle mne. Dívali jsme se skrz větve na ospalé mraky. Byl klid.

Jaro v Nuslích je fajn.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!