Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.
Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.
PRAOTEC V NUSLÍCH
26
„Ty vole Manky, tohle léto je fakt nešťastný.“
Kajetán se zamračil a smetl si neviditelné smítko z rukávu neviditelného saka.
Přitakal jsem. Bylo to lepší než se s ním přít.
Kajetán byl duší i tělem divadelník. Ochotník. Dramatik. Nápověda. Kulisák a šatnářka a prodavačka chlebíčků v divadelním bifé. Tohle všechno byl, protože divadlo miloval.
Bohužel, dosud u žádného souboru nezakotvil. Dokonce se o žádný soubor ani neotřel.
„Ty vole Manky, pro divadlo bych dejchal. To mi věř. Ale nemůžu se zahodit s nějakou šmírou. To by mě pohřbilo. Rozumíš?“
Rozuměl jsem. Sice jen trochu, ale rozuměl.
V Nuslích jedno divadlo je. Fidlovačka. Tou ale Kajetán pohrdal.
„Ty vole Manky, to je divadlo tak akorát ke zbourání. Byls tam někdy?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„To buď rád. Tam maj tak úzký uličky mezi sedadlama, že když se chceš posadit, tak musíš mít kolena na jednu stranu. Jak uhranutá panna. Anebo je musíš dát od sebe. Pokud zvládneš rozštěp.“
Chápavě jsem přikývl.
„Ty vole Manky, řekni mi, který divadlo by chtělo diváka nasrat ještě dřív, než se zvedne opona. No řekni. Který?“
Pokrčil jsem rameny.
„Žádný, Manky. Žádný. Jen ta debilní Fidlovačka.“
Napil jsem se piva. Stáli jsme s Kajetánem na chodníku před hospodou U Bansethů. Stáli jsme tam proto, že bylo hezky. A že se venku mohlo kouřit. Zatím.
Doba je zlá a slyšel jsem, že bude ještě hůř. Ne že by mi to vadilo. Strašilo se vždycky. Ale je pravda, že ani bolševik vás s cigárem z knajpy nevyhnal.
„Ty vole Manky, ser na cigáro. De vo jiný věci.“
Kajetán přešlapoval z nohy na nohu. Z plného půllitru mu občas pivo vycáklo na zem.
„Vole Manky. Jsem pojal rozhodnutí.“
Tohle mne trochu vyděsilo. Típl jsem cigaretu do popelníku, co byl na parapetu okna, a zapálil si další.
„Ty vole Manky, založím soubor.“
„Soubor?“
„Jasně že soubor. Divadelní. Nacvičím s ním hru.“
„Kde vezmeš herce?“
„Nechci herce. Maj moc keců. Vezmu naturščiky.“
„Koho?“
„Neherce, Manky. Ty držej hubu a vážej si toho, kdo jim dá šanci.“
„Aha.“
„Mám takovou představu. Že bysme sehráli historickou hru. Jsem ji v kostce sepsal. Jednoduchej příběh.“
„Jak se to jmenuje?“
„Praotec v Nuslích. Dobrej název, co Manky?“
Dopil jsem půllitr. Výčepák zrovna vykoukl. Podal jsem mu ho a objednal si další. Tohle mne začalo zajímat.
„Co to je za praotce?“
Kajetán zase přešlápl. Piva měl už jen půlku.
„Přece praotec Čech. Co byl na Řípu.“
„On pak došel do Nuslí?“
„Samo že došel. Kam chceš taky jinam dojít? Pokud má mít tvoje cesta nějakej smysl a nechceš chodit sem a tam jak idiot, musíš skončit v Nuslích. Jiná šance není.“
Dostal jsem nový půllitr. Poděkoval a napil se.
„Je v tom děsná symbolika, Manky. Praotec Čech stojí na Synkáči, rozhlíží se a v duchu vidí, jak tu za pár let bude jezdit tramvaj.“
„Myslíš?“
„Určitě, Manky. Akorát si musím dát bacha, abych nebyl popotahovanej.“
Trochu jsem se v tom ztrácel.
„Popotahovanej?“
„Přesně, Manky. Politická korektnost a tyhlety věci. Třeba v Albionu momentálně padaj sochy k zemi takovým fofrem, že nestačíš uskakovat.“
„Padaj?“
„Přijdeš mi nějakej udivenej, Manky. Copak nesleduješ zprávy? Každej bejvalej otrokář to má spočítaný. Hlavně ten vytesanej. Tohle není žádná sranda. Chápeš?“
Kajetán se konečně napil zbytku piva.
„Pusťte bratry domů, nebo vám rozsekáme prdel na hadry. Takhle to dnes je, Manky. Akorát mi trochu vrtá hlavou, že se zapomnělo na sestry. Taky by je někdo měl pustit. Takhle budou bratři lítat sami jak utržený ze řetězu a budou z toho akorát nepříjemnosti.“
Zapálil jsem si další cigaretu.
„A co s tím má co dělat praotec Čech?“
„Ty vole Manky, jak víš, že něco neměl s otrokama?“
„Praotec Čech?“
„Ty vole, dyť je zrovna von nemusel honit někde v Africe. Stačilo by, kdyby někoho znal, kdo si tam pro ně jezdí.“
„Kdo si jezdí do Afriky pro otroky? Jako třeba pro pomelo?“
„Nebuď malej, Manky. Dřív se do Afriky jezdilo pro otroky úplně normálně. Byli krotký a intelektuálně vlažný. Nic na tom nebylo. Až pozdějc se zjistilo, že jim to pálí. Teď je Afrika plná sebevědomejch atomovejch vědců a nikdo neví, co s nima. Tenkrát to ale bylo jiný.“
Přišlo mi, že se v tom Kajetán trochu ztrácí.
„Hovno se v tom ztrácím, Manky. Jen se nechci dostat do maléru. Takže praotec Čech v Nuslích ano, ale přísně korektně.“
„A jak to chceš udělat?“
„První co, že nikdo z herců nesmí bejt bílej.“
„Ne?“
„Ne. Prostě bílej nebude. On ani nikdo jinej. To tak. Dám tam bílýho herce a už si u divadla neškrtnu. Děkuju pěkně.“
„Jak to pořešíš?“
„Nejdřív jsem, Manky, myslel, že obsadím černochy. Černochem neurazíš. Černoch není nic proti ničemu.“
„A?“
„Kašlu na to, Manky. Došlo mi, že bych to moh odsrat mnohem víc.“
Nechápal jsem.
„Ty vole, to je jednoduchý. Koukni, kam jsme to dopracovali. Ani to podělaný cigáro si v knajpě nezapálíš. S tímhle národem by žádnej černoch nechtěl mít nic společnýho. Chceš vytočit černocha, Manky? Nějakýho si vyhlídni a řekni mu, že máte společný předky. A uvidíš ten tanec. Tohle by mohli brát jako velkou provokaci. Nuselský Me Too. Ty krávo. Už vidím titulky.“
Kajetánova argumentace mne začala zmáhat.
„Buď v klidu, Manky. Mám řešení.“
Dopil jsem pivo. Měl jsem štěstí. Výčepák vykoukl. Objednal jsem si další.
„Místo černochů udělám alternaci.“
„Alternaci?“
„Přesně, Manky. Obsadím místo nich Eskymáky.“
Zakuckal jsem se.
„Nic si z toho nedělej. Mě to taky překvapilo, když mě to napadlo. Možná ještě víc než tebe.“
„Proč Eskymáky?“
„Protože ti neprotestujou. Nestěžujou si. Takže za ně nikdo nebojuje. Taky de o to, kde žijou.“
„Jo?“
„Jo. Všude led a sníh a mráz a nasranej lední medvěd. Dělej v takovýmhle prostředí demonstrace. Dřív než někam dojdeš s pitomým transparentem, tak ti umrzne prdel. To ti garantuju. Eskymák je skvělá alternace.“
Napil jsem se nového piva a zapálil si další cigaretu.
„A kdo bude hrát praotce Čecha? Taky Eskymák?“
„Původně jsem myslel, že by moh. Ale pak se mi to zdálo moc prvoplánový. Přišlo mi, že ta figura by měla bejt jiná.“
Čekal jsem, co z Kajetána vypadne.
„Hele Manky, uvažoval jsem asi takhle. Eskymáci jako doprovod dobrý. Tam problém nebude. Ochránci práv nesvéprávnejch budou vrnět jak koťata. Ale praotec Čech, to by měla bejt onačejší figura. Rozumíš mi?“
Přikývl jsem.
„Teď jenom ale jaká. Přemejšlel jsem, kterej národ byl v minulosti utlačovanej. Potřeboval jsem, aby o něm každej věděl, ale aby mě nedostal do maléru.“
To mi přišlo rozumné.
„Přesně, Manky. Je zbytečný, aby někdo, kdo má život na hovno, ho zkazil ještě někomu dalšímu.“
Pobídl jsem Kajetána očima.
„A napadli mě indiáni.“
Napil jsem se a snažil to vstřebat.
„Nebuď jak malej, Manky. Indiáni jsou ideální. Kdysi snad byli slyšet, ale ohnivá voda jim vzala jiskru. Teď seděj v rezervaci a k narozeninám si posílaj pohlednice s bizonem. Indián je ideál. Utlačovanej, ale je mu to tak nějak u prdele. Aspoň já to tak přes Velkou louži vidím.“
Nebyl jsem si jistej, jestli to vidím podobně.
„Tak. Teď už jen zbejvalo zvolit jednu konkrétní figuru. Nějakýho prima indiána. Sympatickýho, usměvavýho a taky trochu státnickýho. Dyť to tady osídlil, že.“
Čekal jsem, který z rudochů to odsere.
„Nebuď zlej, Manky. Jaký odsere. Dyť je to pocta. Dyť jde o figuru, která do naší kotliny dovedla naše milovaný předky. Je jen jedno jméno, který jde použít.“
„Který?“
„No přece Vinnetou, Manky.“
Chvíli jsem mlčel a snažil se to strávit.
„Vinnetou?“
„Jo. Velkej náčelník Apačů. Ten sem přišel se svou družinou, rozhlíd se z Řípu vůkol a pak došel do Nuslí, kde spočinul. Takhle je to nějak v kostce.“
Dopil jsem a postavil prázdný půllitr na parapet vedle popelníku. Výčepák se tentokrát neobjevil. Zapálil jsem si další cigaretu. Potáhl jsem. Pak jsem se podíval na Kajetána.
„Takže jestli tomu dobře rozumím, hra bude o tom, jak do naší vlasti přišel Praotec Čech se svou družinou. Družinu budou tvořit Eskymáci a praotce Čecha bude představovat Vinnetou. Říkám to správně?“
Kajetán se rozzářil.
„Říkáš to úplně přesně, Manky. Myslíš, že je to tak dobrý? Fakt bych byl nerad popotahovanej.“
Pokrčil jsem rameny.
„Nevim. Ale za sebe můžu říct, že s tím nějakej velkej problém nemám.“
Kajetán mě poplácal po rameni.
„Díky, Manky. Moc to pro mě znamená. Jestli to bude mít úspěch, bude to i tvoje zásluha. Fakt. Cením si toho.“
Trochu mne zamrazilo. Zas až tak jsem s tím spojovanej být nechtěl.
„Jak to budete hrát?“
„Na Synkáči, Manky. Dole se postaví takový malý pódium a na tom se to odehraje. Žádná velká produkce. Tady půjde o hru samotnou. O příběh. O historii. Tady půjde o to, jak to vlastně tehdy bylo. Divák se nesmí ničím rozptylovat. Musí viset hercům na rtech, jestli to tak mohu říct. Akorát zatím netuším, kde seženu Eskymáky. Ale to je jen detail. Říkám ti, že za měsíc se bude hrát.“
Přikývl jsem. Dal jsem ještě jedno pivo a poroučel se. Přišlo mi, že se Kajetán řítí do něčeho, co bude mít podivný konec.
Premiéru Kajetánovy hry Praotec v Nuslích jsem prošvihl. Což bylo dobře, protože jak jsem slyšel, servalo se to tenkrát na Synkáči všechno komplet. Člověk nemusí být u všeho. Jak říká můj kamarád Panki, dobrého pomálu.
Několik dní po premiéře jsem potkal Kajetána. Moc mu do hovoru nebylo, ale i tak mi ve stručnosti řekl, co se stalo.
„Ty vole Manky, o Eskymáka v Praze nezavadíš. Věř mi. Ptal jsem se všude. Dokonce i ve Vršovicích. Nic. Tak jsem sehnal náhradu.“
„Náhradu?“
„Jo. Deméterovi z Michle. Sice jako Eskymáci nevypadaj, ale když se trochu přetřeli maskarou, poznal se rozdíl jenom hodně zblízka. Moc se jim to líbilo. Fakt prima týpci.“
„A Vinnetou?“
„Toho jsem ani nehledal. To bylo marný předem. Zahrál si ho majitel večerky v Kloboučnický.“
„Ten Vietnamec? Vždyť má metr padesát.“
„No a co? Dostal paruku a tomahavk a bylo. Ostatně s ním problém nebyl. Posrali mi to Eskymáci.“
„Jak?“
„No, jednoduše. Na Synkáči byla spousta diváků. Mezi nima i Lakatošovi z Kloboučnický. A kvůli tomu se to zesralo.“
„Nerozumim.“
„Je to jednoduchý jako facka, Manky. Lakatošovi se nasrali, že jim v Nuslích hrajou divadlo Deméterovi z Michle. Nejdřív hulákali, že je to diskriminace. Pak přitvrdili, že jde o rasismus. A pak se to tam zfackovalo.“
Moc se mi chtělo smát, ale ovládl jsem se.
Kajetán se na mě podíval, možná chtěl ještě něco říct, ale pak mávl rukou. Otočil se a odešel.
Díval jsem se za ním.
Holt někdy jdou věci šejdrem.
A neuděláte s tím nic.
