Aktuální článek
Manky: Zachráněná dílna

Manky: Zachráněná dílna

  • Pražská novela pokračuje.

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.

Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.


31

ZACHRÁNĚNÁ DÍLNA

 

Nad hospodou U Bansethů, přes Táborskou, je náměstí Generála Kutlvašra. Je to spíš park než klasické náměstí. Jsou tu lavičky a stromy a tráva a asfaltové cestičky a oplocené dětské hřiště.

Nebyl jsem tady sám. Seděl jsem tu s pivem v kelímku. Seděl jsem s ním ve stínu a užíval si klidného teplého odpoledne.

Jaro se začalo překlápět do léta. Dokonalá doba. Další zima se zdála nekonečně daleko.

Napil jsem se, postavil kelímek vedle sebe, vytáhl cigaretu a zapálil si. Spokojeně jsem si povzdechl. Klid a mír a pohoda.

Občas kolem mne někdo prošel. Občas na mne někdo kývl. Nikdo nikam nespěchal. Nikdo nevypadal ustaraně.

Někdy se to tak sejde, že se den vydaří víc, než by kdy jeden čekal. Znovu jsem si povzdechl. Nad sebou. Možná moc filosofuju.

Generál Kutlvašr byl hrdina. Za Pražského povstání působil jako vrchní velitel Prahy. Dojednal kapitulaci německých jednotek. Němci pak odešli do zajetí k západním spojencům.

Komunisty, naše i ruské, to děsně nasralo. Z generála Kutlvašra se zanedlouho stal vojín v záloze, a místo aby si užíval svobody a klidu, byl uklizen na Mírově. Doživotně.

Po amnestii se dostal na svobodu. Dožil jako noční hlídač v Nuselském pivovaru.

Možná proto je náměstí v Nuslích pojmenované po něm.

Seděl jsem nedaleko dětského hřiště. Několik maminek. Několik dětí. Špinavých od trávy a písku a hlíny. Loni, zhruba touhle dobou, jich tu bylo asi stejně. Tehdy byly špinavé od barvy.

Postarala se o to Bílkova Zachráněná dílna.

Bílek byl nuselský altruista. Pomáhal lidem, co ho znám. Ne vždycky byl za svou pomoc oceněn. To mu ale nevadilo. Nikdy nezahořkl. Vždycky připraven přiložit ruku k dílu.

„Ty vole Manky, když vidím, jak to lidi den co den nedávaj, tak si prostě nemůžu pomoct.“

Před pár lety založil chráněnou dílnu. Měl to být spolek těch, co berou život jako jedno velký kouzlo. Měl to být spolek, který tyto myšlenkové tuláky nasměruje správným směrem.

„Stačí jim dát impuls, Manky, a budou se dít velký věci.“

Bílek měl spoustu nadšených řečí, ale jinak si od mládenců držel odstup. To bylo ze začátku. Pak se věci změnily.

„Nějak mi ti holomci přirostli k srdci, Manky. S ničím ti sice neporaděj, ale srdíčko maj ze zlata. To mi můžeš věřit.“

Postupem času se o ně Bílek začal starat jako o vlastní. Nakonec byli jedna velká rodina. Dokonce i nosili placky. „Zachráněná dílna“.

„Víš, Manky, zní to mnohem líp než cokoliv jinýho. Navíc, když si to někdo přečte, má pocit, že jsme na konci cesty. Že se něco podařilo. Myslim jako, že něco bylo ohrožený, ale teď už je to v bezpečí. Uff. Myslím tím ty moje tydýty.“

Bílek pro ně sháněl práci. Většinou dělali pro obec. Úklid chodníků, sekání trávy, hlídání kontejnerů, které se přistavovaly, aby se obyvatelé z Nuslí mohli zbavit toho, co už nepotřebovali.

„Bys Manky nevěřil, co všechno jsou lidi schopný vyhodit. Nábytek, kterej jim moh sloužit ještě léta. Fortelnej. Poctivej. Jen aby si mohli koupit rozebraný nesmysly, který nesloží ani docent s vysokou školou života.“

Tenkrát jsem se na něj pochybovačně podíval.

„Moc nekoukej, Manky. Mám to z první ruky. Soused si přivez z jednoho velkoskladu komodu. Rozebranou do mrtě. Se mi přiznal, že složit ji mu trvalo dýl, než se ten šunt pak rozpad.“

Kšeft s kontejnery fungoval do letošního jara. Do maléru s Tetínem.

Tenkrát byl kontejner přistaven na konci Kloboučnické. Kousek od hospody Tetín. Pomalu se plnil a Bílkovi chlapci s rozmyslem rovnali donášené nepotřebné věci, aby se toho do něj vešlo co nejvíc.

Pak se objevil starý Holoubek, který bydlel o dva bloky vedle, a poprosil Bílkovy mládence, jestli by mu nepomohli s kredencí. Že se jí chce zbavit, protože mu připomíná nebožku.

Vždycky se prý opřela o kredenc, když ho chtěla zvýšeným hlasem pochválit. Tvrdila, že nebýt fixovaná, mohlo by se stát neštěstí.

Prostě Holoubek měl kredenc zažitou jako něco nepřátelského a chtěl se jí zbavit.

Chlapci k němu ochotně došli a kredenc odnesli. Po cestě si všimli, že před Tetínem jsou nějaké odložené věci. Když uskladnili kredenc, vrátili se pro ně a odnesli je také.

Kontejner se k večeru naplnil. Přijelo nákladní auto a odvezlo ho.

Bílek měl druhý den nepříjemný rozhovor s majitelem Tetína, kterého vytočilo, že mu zmizely židle a stoly ze zahrádky.

Asi by to šlo vyžehlit, ale ne v této době, kdy jsou hostinští citlivější víc, než by si kdokoliv dokázal představit. Navíc Bílek poněkud nediplomaticky argumentoval tím, že mu, jako majiteli Tetína, jsou stolky a židle stejně na zahrádce na hovno, když tam nikdo nesmí sedět.

Klika, že tam bylo pár štamgastů, kteří si vyměňovali fotografie a vzpomínky z doby, kdy si člověk mohl v hospodě sednout. Jinak byla Zachráněná dílna bez vedoucího.

Protáhl jsem se na lavičce, upil piva a zapálil si cigaretu.

Dětí na hřišti přibylo. Zmazané stejně jako ty, co přišly před nimi. Od barvy žádné.

Tehdy před rokem to ale bylo jinak. Zachráněná dílna dostala za úkol obnovit na dětském hřišti nátěr na všem, na čem bude držet barva. Dětské hřiště dostane před sezónou nový kabát. Aspoň tak to vymysleli na obci.

Bílek chlapce po ránu dovedl na hřiště a odjel do Království barev nakoupit materiál. Když se vrátil a sundal mládence z prolézaček, rozdal štětce, barvy a pokyny a odjel.

Když se k večeru vrátil, bylo hotovo. Všechno natřeno. Včetně mládenců. Bílek je pochválil.

Druhý den bylo slavnostní otevření. Natěšená drobotina. Usměvavé matky. Spokojení komunální politici.

Tahle idyla trvala jen do doby, než první matka zjistila, že se jí ratolest začíná vybarvovat.

Pak to bylo docela hlučné. Obviňování a nadávky a vyhrožování žádostmi o odškodnění za zničené oblečení.

Komunální politici, nechápajíce, co se přesně děje, rozpačitě mlčeli. Většina matek si to vyložila jako souhlas s odškodněním a vyslala spojky pro zbylé ratolesti, které na hřišti nebyly.

Celková škoda byla značná, ale spousta rodin u svých dětí obnovila šatník.

„Ty vole Manky, díky mně jsou teďkonc nuselský děcka jak ze žurnálu.“

Bílek se to snažil vidět pozitivně, ale moc to nepomáhalo. Na obci měl vroubek.

„Ty vole Manky, kdo moh tušit, že ta barva je dvousložková. Chlapci to nesmíchali. To se prostě stane.“

Krčil rameny, dělal omluvné obličeje, ale moc platné to nebylo. Nevraživost z radnice přetrvávala.

Znovu jsem se protáhl a dopil pivo. Zvažoval jsem, jestli si dojdu k Bansethům k okénku ještě pro jedno.

„Ty vole Manky, jsme se neviděli věčnost. Vypadáš báječně.“

Přede mnou stál Bílek. Pohupoval se, v ruce kelímek s pivem.

Usmál jsem se. „Taky tě rád vidím. Co dělá Zachráněná dílna? Ještě fungujete?“

„Ty vole Manky, skoro to šlo do kopru. Jednak ty loňský zmazaný děcka a pak teď na jaře ten oholenej Tetín. To jednomu nepřidá.“

Přikývl jsem.

„Ale jde to zase nahoru, Manky. Dostali jsme prima kšeft. Kluci jsou rádi. A já taky.“

„Prima kšeft?“

Bílek se napil piva. Utřel si hřbetem ruky pusu.

„Jo. Prima kšeft. Víš, jak je ta nová knihovna dole na Nuselský? Hned u Botiče?“

Věděl jsem.

„Zrekonstruovali to tam nedávno. Necelej rok. Stihli všechno mimo oken.“

„A?“

„Potřebujou je natřít, Manky. To dá rozum. Všechno vypulírovaný a z oken ti odprejskává barva. To přece nejde.“

Vzpomněl jsem si na dětské hřiště a začal se smát.

„Nebuď vůl, Manky. Chyby jsou na světě od toho, aby se z nich člověk poučil. Nic dvousložkovýho mládenci nedostanou. Dostanou jednoduchou barvu, která schne pod štětcem.“

Potlačil jsem smích.

„Správně, Manky. Tohle není k smíchu. Zachráněná dílna dostává druhou šanci. Takhle se na to musíš dívat.“

Pokrčil jsem rameny.

„Ty okna budou bílý?“

Bílek zavrtěl hlavou.

„Pudou do barvy. Různý odstíny. Aby to vypadalo vesele. Pastva pro oko a tyhlety věci.“

Snažil jsem se, abych zachoval vážnou tvář.

„To budete malovat podle sebe?“

„Ne. Máme na to noty. Na každým okně budeme mít přilepenou barevnou čtvrtku. Nemůže se nic posrat. Odrážíme se od dna, Manky.“

Díval jsem se na Bílka a v duchu jsem měl spoustu pochyb.

„Moc vám přeju, ať to dopadne.“

„Díky, Manky. Jdeme na to zejtra. Zejtra je pro Zachráněnou dílnu velkej den. Volal jsem rosničkářům. Bude pod mrakem, ale bez deště. Teplota tak akorát. Ementálové jsou nám nakloněni.“

„Kdože?“

„Ementálové, Manky. Kdybys trochu dělal do vědy, tak bys věděl. Ementálové jsou všude kolem nás. A buď s nima vycházíš, nebo máš ze života peklo. Není nic mezi tím.“

Trochu jsem se v tom ztrácel.

„Podívej, Manky, to máš jedno. Zítra natřem okna a bude. Nic komplikovanýho v tom není.“

Bílek mi pokynul a odkráčel.

Díval jsem se za ním. Pak jsem se zvedl a došel si k Bansethům k okénku ještě pro jedno. Potřeboval jsem tu nadílku informací něčím spláchnout.

Bílka jsem pár dní neviděl. Pak jsem ho potkal. Stál na Synkáči na zastávce tramvaje.

„Někam jedeš?“

Bílek se na mě nepřítomně podíval. Pak přikývl.

„Jedu, Manky.“

„Kam?“

„Znáš knihu Daleko od Moskvy?“

Přikývl jsem.

„Tak někam tam. A hodlám tam zůstat.“

„Stalo se něco?“

„Jasně že se něco stalo, Manky.“

„Natřeli jste okna?“

„Právě to se stalo.“

„A?“

„Ty to fakt chceš slyšet?“

Znovu jsem přikývl.

Bílek se smutně rozhlédl. Pak vykročil k nedaleké lavičce. Posadil se. Pokynul mi, abych si sedl vedle něj.

„Je to krátkej příběh, Manky. Ale hutnej. Tak abys neupad.“

Posadil jsem se. Nic jsem neříkal. Bílek si povzdechl. Pak začal monotónně vyprávět.

„Přived jsem mládence ke knihovně. Rozdal jim štětce. Barvy. Tónovadla. Barevný čtvrtky na svým místě. Třikrát jsem jim řek, ať natřou okna. Pouze okna. Třikrát přikejvli.“

Bílek vytáhl z krabičky cigaretu. Připálil jsem mu.

„Pak jsem šel po svým. Měl jsem nějakej záskok. Taky to je o důvěře. Chápeš? Nemůžu jim přece pořád stát za prdelí.“

Přikývl jsem.

„Když jsem se vrátil, chtěl jsem nebejt.“

„Natřeli i něco dalšího?“

Bílek zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen okna. Ale komplet. Není přes ně vidět.“

Málem jsem vybuchl smíchy.

„Dokonce na některý nakreslili kytičky.“

„Kytičky?“ dostal jsem ze sebe.

„Jo. Kytičky. Jelena tihleti docenti nedaj.“

Bílek hodil cigaretu na zem. Zvedl se a zašlápl ji.

„Se Zachráněnou dílnou jsem skončil. Ať si ji zachraňuje někdo jinej. Měj se, Manky.“

Přijela tramvaj. Bílek nastoupil. Tramvaj odjela.

Zvedl jsem se a šel.

Nahoru k Bansethům. Dát si jedno kelímkový.

Občas holt něco nedopadne.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!