Aktuální článek
Martin Salajka: Ulítnout si na kvákání žab

Martin Salajka: Ulítnout si na kvákání žab

Profilový obrázek
  • Vášnivý malíř, grafik a rybář Salajka dal vale destruktivnímu alkoholu a uvolnění nachází raději v trávě. Rybolov je pro něj meditace i archetypální zkušenost.

Rozhovor jsme posouvali o hodinu, neboť se špatně vyspal. Hned po úvodním „Ahoj!“ mi ještě na chodníku před svým bytem začal líčit proč. Včera byl na rybách s kámošem a zkoušeli nějakou super převratnou návnadu na dravce. A když pak přijel domů, ještě několik hodin o tom přemýšlel a skicoval si, jak funguje a jak by šla ještě vylepšit. Jo, ta gumová rybka na olůvku. Tak mi to nadšeně vyprávěl a já dělala, jak tomu rozumím, protože ho nešlo přerušit a ani jsem nechtěla – taková upřímná zanícenost se vidí málo. A podobně mluví i o malbě. Vtáhne vás to, až mu tu energii, cílevědomou trpělivost, vůli posouvat hranice a zvídavost skoro závidíte.

Martine, jsi umělec, malíř, ale chodil jsi taky někdy normálně do práce?

Párkrát jsem to zkoušel v prvních letech po škole, když byla fakt finanční nejistota. Zkoušel jsem učit na gymnáziu, dělat malíře kulis v Národním divadle. Ale vždycky to tak nějak vyšlo, že jakmile jsem vlezl do nějaké práce, podařilo se něco prodat. Pak se k tomu naskytly nějaké výstavy, tak jsem si řekl, že to zkusím vydržet takhle. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval, protože ten život byl vždycky sám o sobě zábavný a tvůrčí, i když kolikrát těžký. No a teď je mi čtyřicet a konečně začínám vydělávat na nějaký normální žití.

Co pro tebe znamená být umělec?

Všechno. To už je tolik propojené s celou mou osobností a s celým životem, že i když jsem na rybách, jsem furt malíř. I když jsem v přírodě, i když jsem kdekoliv ve městě, pořád se na svět dívám očima malíře. Vlastně i ty sbírky přírodnin, co tu mám, to, že chovám nějaká zvířata, to všechno se nějak vrazí do malby. Všechno je to propojené a život je díky tomu prodchnut zvídavostí, trošku až dětským pohledem na svět. Což je dobře, protože když to člověk bere příliš vážně, je to na výsledku moc vidět.

Přírodní motivy se v tvých obrazech snoubí s děsivejma věcma… Bojíš se rád?

Jo. Od malička mě přitahovaly tajemné historky, horory. Rád jsem se bál. Třeba vzhled metalistů u nás na vesnici pro mě bylo úplné zjevení v té komunistické šedi. Ty jejich trika s lebkama a hnátama, obrázky Iron Maiden… Člověk na to jako dítě fascinovaně hleděl a můžu říct, že metalová estetika mě hodně ovlivnila. Ale zároveň ve mně rezonuje příroda. Na rybách se člověk často dostane do stavu blízkého meditaci a v tom stavu jsem přišel na spoustu věcí, podle kterých se v životě řídím. Když pozoruješ přírodu, zjistíš, že je to celé koloběh. Koloběh energie. Poměrně tvrdý, nesmlouvavý, temný. Na druhou stranu je to krásné tím, jak to dohromady funguje. Člověka může ten koloběh děsit. Ego se děsí té konečnosti. Ale mně přijde krásné, že když bych na těch rybách eksl, za chvilku začnu kvést a broučci mě budou papat a energie mého těla se jen posune přírodou dál.

Poznat, kdy jsem ještě relevantní umělec a kdy už jsem malující zkuřka, to je věčná nejistota.

Takže ani své diváky nechceš děsit.

Ale ať se klidně i někdy bojí. Pozorovat reakce je zvláštní. Někoho to baví, dokáže se na to naladit a vnímá to s nadsázkou a humorem, někdo se toho fakt bojí. Já to ze sebe nějak vycucám a to, jak si to každý přebere, je na něm. Což je na umění úžasné, těch mnoho poloh a každý se ztotožní s nějakou. Samozřejmě že v určitých letech se člověk nějak vymezuje proti věcem, co ho nebaví. Ale v poslední době zjišťuju, že je diverzita super, stejně jako v přírodě.

Vím, žes měl problém s alkoholem a že jsi schopný o té zkušenosti otevřeně mluvit. Uměl bys mi říct, jak se to semlelo?

Začal jsem pít poměrně brzo… Jsem z Moravy. Ale ono vůbec v celém Česku se na pití díváme strašně benevolentně. Který jiný národ by měl ve vysoké státní funkci alkoholika v pokročilém stadiu rozkladu, že? Když člověk začne tahle brzo – ještě než má pořádně hotovou osobnost –, do alkoholu se přimíchají mindráky a pitím se ještě vytvoří další. Dostal jsem se do takového blbého koloběhu, kdy se ty mindráky přetavovaly třeba do agrese a bylo to tak nepříjemné, že v určitou chvíli jsem si řekl, že se na to vykašlu. Zkusil jsem nepít, pomáhal mi s tím jeden psycholog. Podle něj bylo moje pití jasná cesta do velkýho průšvihu. A tak jsem alkohol ze života vyloučil.

Jednoduše sis v jednu chvíli řekl, že už toho bylo dost? Žádná konkrétní událost za tím nestojí?

Celkově jsem si tím ničil život po všech stránkách. Choval jsem se z dnešního pohledu úplně idiotsky. Doteď když vidím opilé lidi, tak se stydím. On je způsob chování všech opilých lidí vlastně hodně podobný. Alkohol, pokud někoho začne ovládat, je majetnický, hnusně agresivní, sebestředný. Ale když to někdo zvládne ukočírovat, nemám nic proti žádným látkám.

Takže chlast nevnímáš jako nějaký ďáblův výmysl, superzlo.

Ono se říká, že přístup k pití se dělí na dva způsoby. Takový ten jižní, kdy se popíjí, aniž by byla moc vidět nějaká hladinka. No a pak je ten severský – zbořit se. My jsme myslím někde na půlce. Víme, že chlast je věc, co ničí vztahy, celé rodiny. I Bukowski třeba říkal, že alkohol je nejtvrdší droga. Jak jsme na tom jako společnost blbě, jsem zjistil, až když jsem přestal pít. Tolik lidí bylo absolutně udivených! A to i přesto, že věděli, že mám problém, dokonce mě na to sami dost často upozorňovali. A pak, když jsem přestal, říkali: „Ale tak jako ani jedno pivo si nedáš? Ani po obědě ne? Ani se mnou ne? Ale dej si se mnou jednoho panáka…“ Setkal jsem se s tím, že jsem vypil birella, do kterýho mi kámoš šoupl potají panáka. V ten moment přátelství skončilo. A tyhle věci mi přijdou fakt hodně odporný. Dát někomu jakoukoliv látku, drogu, proti jeho vůli, je hajzlovina.

Jak dlouho nepiješ?

Deset let. Teď jsem slavil výročí…

A nikdy ti to nechybí?

Čím dál tím víc vůbec. Měl jsem období úplné střízlivosti, a to jsem si přišel moc upjatý. A po pár letech jsem začal trochu kouřit trávu, a to pro mě byla vyloženě terapeutická záležitost. Člověk když pije, jeho mysl se sice nějak strukturuje, ale je to takový celý sobecký, tvrdý. Naopak tráva má z mého pohledu schopnost nabudit větší empatii, rozkošatit myšlení. Ale myslím si, že i pro její užívání by člověk měl být hotový, žádnej puberťák na lavičce v parku. Aby se dokázal zorientovat, pokud ho tráva zavede do slepé uličky, což taky občas umí. Ona má každá látka svoje rizika.

Změnil se ti nějak životní styl?

Prošel jsem si fází, kdy jsem hodně sportoval, oproti tomu hulení u mě vyvolalo nějakou malinko lenost. Ale teď jsem v bodě, kdy s trávou už umím dobře nakládat a mám v životě rovnováhu. Zvládám docela hodně pracovat, sportovat a do toho se občas uvolním tady tímhle, a to je podle mě ideální.

Umění není laciná věc, která člověka obohatí na první dobrou a pochopí ji na první dobrou.

V čem je odlišný proces tvorby na různých látkách? Jaký to bylo, když jsi maloval opilej?

Já jsem opilej nemaloval. Ale měl jsem rád malovat v kocovině, kdy jsem měl takový trochu zastřený pohled a větší citlivost. A zkouřenej spíš dokončuju obrazy nebo si dělám kresby. A jo, v něčem mně to pomáhá, ale je dobrý mít racionální základ a až pak si ho trochu nabořit. Zase jsme u té rovnováhy: když je obraz moc racionální, tak je chladný. Když je moc vykouřený, tak je prostě moc vykouřený. A poznat, kdy jsem ještě relevantní umělec a kdy už jsem malující zkuřka, to je věčná nejistota. (smích)

Ale u umělců je k tomu, předpokládám, celkem velká benevolence.

Jo, protože trochu bejt blázen musíš, abys tu věc dělal dobře, ale musíš to umět poladit, abys pořád zvládl fungovat v reálným světě. Což zahrnuje i určité komunikační schopnosti, obchodní schopnosti. Když převládne jeden prvek, když převládne touha po prachách, tak ti to sklouzává. Když toužíš příliš po institucionálním úspěchu, zavděčit se kurátorům, začne to taky kulhat.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 66, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!