Rozhovor jsme posouvali o hodinu, neboť se špatně vyspal. Hned po úvodním „Ahoj!“ mi ještě na chodníku před svým bytem začal líčit proč. Včera byl na rybách s kámošem a zkoušeli nějakou super převratnou návnadu na dravce. A když pak přijel domů, ještě několik hodin o tom přemýšlel a skicoval si, jak funguje a jak by šla ještě vylepšit. Jo, ta gumová rybka na olůvku. Tak mi to nadšeně vyprávěl a já dělala, jak tomu rozumím, protože ho nešlo přerušit a ani jsem nechtěla – taková upřímná zanícenost se vidí málo. A podobně mluví i o malbě. Vtáhne vás to, až mu tu energii, cílevědomou trpělivost, vůli posouvat hranice a zvídavost skoro závidíte.
Martine, jsi umělec, malíř, ale chodil jsi taky někdy normálně do práce?
Párkrát jsem to zkoušel v prvních letech po škole, když byla fakt finanční nejistota. Zkoušel jsem učit na gymnáziu, dělat malíře kulis v Národním divadle. Ale vždycky to tak nějak vyšlo, že jakmile jsem vlezl do nějaké práce, podařilo se něco prodat. Pak se k tomu naskytly nějaké výstavy, tak jsem si řekl, že to zkusím vydržet takhle. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval, protože ten život byl vždycky sám o sobě zábavný a tvůrčí, i když kolikrát těžký. No a teď je mi čtyřicet a konečně začínám vydělávat na nějaký normální žití.
Co pro tebe znamená být umělec?
Všechno. To už je tolik propojené s celou mou osobností a s celým životem, že i když jsem na rybách, jsem furt malíř. I když jsem v přírodě, i když jsem kdekoliv ve městě, pořád se na svět dívám očima malíře. Vlastně i ty sbírky přírodnin, co tu mám, to, že chovám nějaká zvířata, to všechno se nějak vrazí do malby. Všechno je to propojené a život je díky tomu prodchnut zvídavostí, trošku až dětským pohledem na svět. Což je dobře, protože když to člověk bere příliš vážně, je to na výsledku moc vidět.
Přírodní motivy se v tvých obrazech snoubí s děsivejma věcma… Bojíš se rád?
Jo. Od malička mě přitahovaly tajemné historky, horory. Rád jsem se bál. Třeba vzhled metalistů u nás na vesnici pro mě bylo úplné zjevení v té komunistické šedi. Ty jejich trika s lebkama a hnátama, obrázky Iron Maiden… Člověk na to jako dítě fascinovaně hleděl a můžu říct, že metalová estetika mě hodně ovlivnila. Ale zároveň ve mně rezonuje příroda. Na rybách se člověk často dostane do stavu blízkého meditaci a v tom stavu jsem přišel na spoustu věcí, podle kterých se v životě řídím. Když pozoruješ přírodu, zjistíš, že je to celé koloběh. Koloběh energie. Poměrně tvrdý, nesmlouvavý, temný. Na druhou stranu je to krásné tím, jak to dohromady funguje. Člověka může ten koloběh děsit. Ego se děsí té konečnosti. Ale mně přijde krásné, že když bych na těch rybách eksl, za chvilku začnu kvést a broučci mě budou papat a energie mého těla se jen posune přírodou dál.
Poznat, kdy jsem ještě relevantní umělec a kdy už jsem malující zkuřka, to je věčná nejistota.
Takže ani své diváky nechceš děsit.
Ale ať se klidně i někdy bojí. Pozorovat reakce je zvláštní. Někoho to baví, dokáže se na to naladit a vnímá to s nadsázkou a humorem, někdo se toho fakt bojí. Já to ze sebe nějak vycucám a to, jak si to každý přebere, je na něm. Což je na umění úžasné, těch mnoho poloh a každý se ztotožní s nějakou. Samozřejmě že v určitých letech se člověk nějak vymezuje proti věcem, co ho nebaví. Ale v poslední době zjišťuju, že je diverzita super, stejně jako v přírodě.
Vím, žes měl problém s alkoholem a že jsi schopný o té zkušenosti otevřeně mluvit. Uměl bys mi říct, jak se to semlelo?
Začal jsem pít poměrně brzo… Jsem z Moravy. Ale ono vůbec v celém Česku se na pití díváme strašně benevolentně. Který jiný národ by měl ve vysoké státní funkci alkoholika v pokročilém stadiu rozkladu, že? Když člověk začne tahle brzo – ještě než má pořádně hotovou osobnost –, do alkoholu se přimíchají mindráky a pitím se ještě vytvoří další. Dostal jsem se do takového blbého koloběhu, kdy se ty mindráky přetavovaly třeba do agrese a bylo to tak nepříjemné, že v určitou chvíli jsem si řekl, že se na to vykašlu. Zkusil jsem nepít, pomáhal mi s tím jeden psycholog. Podle něj bylo moje pití jasná cesta do velkýho průšvihu. A tak jsem alkohol ze života vyloučil.
Jednoduše sis v jednu chvíli řekl, že už toho bylo dost? Žádná konkrétní událost za tím nestojí?
Celkově jsem si tím ničil život po všech stránkách. Choval jsem se z dnešního pohledu úplně idiotsky. Doteď když vidím opilé lidi, tak se stydím. On je způsob chování všech opilých lidí vlastně hodně podobný. Alkohol, pokud někoho začne ovládat, je majetnický, hnusně agresivní, sebestředný. Ale když to někdo zvládne ukočírovat, nemám nic proti žádným látkám.
Takže chlast nevnímáš jako nějaký ďáblův výmysl, superzlo.
Ono se říká, že přístup k pití se dělí na dva způsoby. Takový ten jižní, kdy se popíjí, aniž by byla moc vidět nějaká hladinka. No a pak je ten severský – zbořit se. My jsme myslím někde na půlce. Víme, že chlast je věc, co ničí vztahy, celé rodiny. I Bukowski třeba říkal, že alkohol je nejtvrdší droga. Jak jsme na tom jako společnost blbě, jsem zjistil, až když jsem přestal pít. Tolik lidí bylo absolutně udivených! A to i přesto, že věděli, že mám problém, dokonce mě na to sami dost často upozorňovali. A pak, když jsem přestal, říkali: „Ale tak jako ani jedno pivo si nedáš? Ani po obědě ne? Ani se mnou ne? Ale dej si se mnou jednoho panáka…“ Setkal jsem se s tím, že jsem vypil birella, do kterýho mi kámoš šoupl potají panáka. V ten moment přátelství skončilo. A tyhle věci mi přijdou fakt hodně odporný. Dát někomu jakoukoliv látku, drogu, proti jeho vůli, je hajzlovina.
Jak dlouho nepiješ?
Deset let. Teď jsem slavil výročí…
A nikdy ti to nechybí?
Čím dál tím víc vůbec. Měl jsem období úplné střízlivosti, a to jsem si přišel moc upjatý. A po pár letech jsem začal trochu kouřit trávu, a to pro mě byla vyloženě terapeutická záležitost. Člověk když pije, jeho mysl se sice nějak strukturuje, ale je to takový celý sobecký, tvrdý. Naopak tráva má z mého pohledu schopnost nabudit větší empatii, rozkošatit myšlení. Ale myslím si, že i pro její užívání by člověk měl být hotový, žádnej puberťák na lavičce v parku. Aby se dokázal zorientovat, pokud ho tráva zavede do slepé uličky, což taky občas umí. Ona má každá látka svoje rizika.
Změnil se ti nějak životní styl?
Prošel jsem si fází, kdy jsem hodně sportoval, oproti tomu hulení u mě vyvolalo nějakou malinko lenost. Ale teď jsem v bodě, kdy s trávou už umím dobře nakládat a mám v životě rovnováhu. Zvládám docela hodně pracovat, sportovat a do toho se občas uvolním tady tímhle, a to je podle mě ideální.
Umění není laciná věc, která člověka obohatí na první dobrou a pochopí ji na první dobrou.
V čem je odlišný proces tvorby na různých látkách? Jaký to bylo, když jsi maloval opilej?
Já jsem opilej nemaloval. Ale měl jsem rád malovat v kocovině, kdy jsem měl takový trochu zastřený pohled a větší citlivost. A zkouřenej spíš dokončuju obrazy nebo si dělám kresby. A jo, v něčem mně to pomáhá, ale je dobrý mít racionální základ a až pak si ho trochu nabořit. Zase jsme u té rovnováhy: když je obraz moc racionální, tak je chladný. Když je moc vykouřený, tak je prostě moc vykouřený. A poznat, kdy jsem ještě relevantní umělec a kdy už jsem malující zkuřka, to je věčná nejistota. (smích)
Ale u umělců je k tomu, předpokládám, celkem velká benevolence.
Jo, protože trochu bejt blázen musíš, abys tu věc dělal dobře, ale musíš to umět poladit, abys pořád zvládl fungovat v reálným světě. Což zahrnuje i určité komunikační schopnosti, obchodní schopnosti. Když převládne jeden prvek, když převládne touha po prachách, tak ti to sklouzává. Když toužíš příliš po institucionálním úspěchu, zavděčit se kurátorům, začne to taky kulhat.
Změnil se nějak tvůj rukopis, když jsi přestal chlastat, potažmo začal hulit?
Barvičky. Ten chlast byl temnej. A nedokázal jsem se zasoustředit na finiš obrazu, na detail, byl jsem roztěkanější v tu dobu.
Jak teď tuhle část své tvorby vnímáš, vážíš si jí pořád?
Ale jo, samozřejmě bych nějaké věci teď udělal jinak, ale vnímám to jako vývoj. Teď nevím, který umělec to řekl, ale člověk v podstatě maluje celý život jeden obraz. Ve tvorbě má význam cokoliv. Od počátku, kdy člověk na střední škole kreslil zátiší, přes všechny možné experimenty, úlety, až po teď. Všechno se to skládá. Jak to má třeba sportovec, že každý pohyb se ukládá a automatizuje, stejně tak to má umělec. To neustálé cvičení ruka/hlava a pozorování vizuálních vjemů se do člověka ukládá.
Takže u životních zkušeností je důležitá různorodost?
Rád přirovnávám k muzice. Dobrej muzikant umí udělat nářez i pomalou věc. A paradoxně ti, co umí udělat tvrdé věci, mají na albu i jednu pomalou věc, která vytvoří dobrý kontrast. Když člověk pozoruje, jak jsou dělané některé skladby, jak to musí mít segmenty, které člověka vtáhnou – zajímavé intro, zajímavý rytmus, prolínání určitých věcí –, tak i u obrazů člověk skládá prostředky obrazu. Barevnou skladbu, rytmus. Přepálená barva je třeba něco jako zkreslená kytara, detail je takové sólíčko, a když to dobře vyvážíš, tak obraz sám má schopnost komunikace. A řečí malby mě baví se zabývat až do hloubky, o tom pro mě malířství je.
Setkala jsem se s tím, že si umělec pořídí zásobu stimulantů a za týden namaluje výstavu. Co ty a tvrdé drogy?
Z tvrdších drog mám vlastně trochu strach. Mě děsí, když vidím, jak ti lidé dopadají. I takový to posh braní kokainu si na lidech vybírá daň, jak to ty lidi kroutí. Plus je velmi diskutabilní čistota drog, než to přeleze k nám. Nehledě na to, že tvrdý drogy jsou dost neetický ekologický záhul. Kolikrát se někdo chvástá, že je vegan, a pak si dá lajnu látky, při jejíž výrobě umře víc zvířátek a i lidí. Nehledě na to, že uhlíková stopa těchhle substancí je taky dost drsná. I to je mi na tom nesympatický. Jako nějaký experimenty byly, ale mě vyhovuje něco jinšího.
A co halucinogeny? Dělali jsme rozhovor s několika umělci, kteří jim přišli na chuť.
Párkrát jsem halucinogeny zkusil v pubertě a vždycky mě to velmi vykolejilo. Takže k nim mám taky respekt, ale možná na to přijde někdy v životě čas. Ale zatím mi stačí potenciál té trávy, která někdy dokáže člověka hodit hodně mimo. Třeba ayahuasca, teď hodně moderní, má myslím význam především pro lidi na místě, ze kterého pochází. Když si ji dáš ty, zažiješ trip, třeba i ztratíš ego. A pak se vrátíš do naší západní společnosti založený chtě nechtě na egu a můžeš zažít strašný náraz a už se s realitou nesmířit. Nebo tě to hodí do nějaký divný ezoterie, přehnanýho hipíctví. Myslím si, že člověk se má především naučit pochopit prostředí, které ho obklopuje, svoji džungli, svůj ekosystém. A v tom se naučit lovit a počítat s jeho nástrahama i výhodama. A někde v amazonský džungli je to asi úplně namístě, aby se ego rozpadlo, protože to je velmi silný ekosystém a je výhodný být součástí. Ale my tady holt máme trochu jiný přístupy.
Zkouřenej spíš dokončuju obrazy nebo si dělám kresby. V něčem mně to pomáhá, ale je dobrý mít racionální základ a až pak si ho trochu nabořit.
A co naše domorodé lysohlávky, takhle na rybách, to by nemuselo bejt úplně špatný, ne?
Mně přijde pobyt v přírodě a na rybách tak silný sám o sobě, že tam nepatří ani ten joint. Zjistil jsem, že je to zbytečný, když se naladíš na přírodu. A ona tráva taky není samospásná. Člověk by nejdřív měl poznat nějaké principy, jak přistupovat ke světu, a pak se naučit otevřít si vnímání sám od sebe. A pak si třeba ulítne na kvákání žab.
Takže tráva ti ten přístup otevře a pak už pracuješ bez ní?
Jo, naučí tě otevřenost k určitým typům podnětů, které zvenku přichází. K těm, kterých by sis normálně třeba nevšiml. Obecně se nám ztrácí instinktivní pudovost, co mají přírodní národy. Proto pro mě třeba rybařina není o získávání masa z vody, já rybařím od deseti let a je to pro mě naprosto archetypální. Je to lov. A je na něm krásně vidět, že všechno chce velké úsilí, než to začne dávat výsledky. Je třeba používat intuici, dávat si věci do souvislostí. Jdu a cílím na nějakou rybu, přizpůsobím tomu způsob lovu, pozoruju podmínky ve vodě, počasí a skládám si celkový obrázek. A to platí, i když chci něčeho dosáhnout v životě. Když podnikám, zvolím cílovou skupinu, vyberu, čím ji zaujmout, snažím se, abych se odlišil. To všechno jsou strategie, který na těch rybách pochopíš. A tohleto promeditovávání se s přírodou mi na rybách funguje samo o sobě, to nemusím bejt ani ničím nacpanej.
Zjevně nejsi příliš nadšený konzument omamných látek… Jak se stavíš k jejich legalizaci?
Z mého pohledu je nepochopitelné, jak je tady nahlíženo na trávu. Ve spoustě zemích je legalizováno nebo se to na různých úrovních zkouší. Víme, že to pak ztrácí punc toho zakázaného a není to tak přitažlivé pro děcka, že to pomáhá k relaxaci, k léčbě. CBD používají hodně i sportovci. Mám pocit, že ani marihuana není stoprocentně bez rizik, ale rozhodně jsou rizika nižší než u alkoholu. Přijde mi, že takhle moc to kriminalizovat je kontraproduktivní. Proč by stát měl mít represivní přístup k lidem, kteří to mají trošku jinak? Ale vlastně proč jinak: jeden se zrelaxuje sklenkou vína, druhý jointem, třetí sportem, někdo vším dohromady. Takže by se to mělo brát, že je to na podobný úrovni.
S legalizací tvrdých drog si úplně nejsem jistý, ale to se myslím nikdy nestane. Ale i kdyby, tak co by to přineslo – vyšší čistotu drog, dekriminalizaci lidí. A co si budeme povídat, lidi fetovali, fetovat budou, kriminalizovat je nemá smysl. Na drogách je zvláštní, že lidi to ničí a mnohé to nakonec i zničilo, ale taky jim to třeba pomohlo udělat nějaké obrovské dílo. Samozřejmě že tvůrčí člověk, který něco takového použije, z toho dokáže něco vytáhnout… Jenže spousta lidí na tom pohoří. Však víme, kolik muzikantů se předávkovalo, ale zůstalo po nich dílo, který by třeba bez drog nevzniklo. To je hodně diskutabilní.
Teď, když ses zbavil závislosti, připadáš si jako svobodný člověk?
Připadám. Ale každý ráno musím udělat svobodný rozhodnutí, jestli ten den prozevlím, nebo budu malovat. (smích) Naštěstí můžu pracovat na tom, co mě těší, k čemu cejtím vášeň.
To chce ale odvahu, dát se na tuhle cestu. Většina lidí dá přednost nalinkovanému a lehčímu, byť třeba míň naplněnému životu…
Taky jsem tomu dost obětoval. Je mi čtyřicet, nemám rodinu, nic. Šel jsem skutečně po tom, že chci bejt malíř. Kdybych si už před lety řekl: „Udělám si jako zadní vrátka třeba grafický design,“ mohl jsem po škole jít do grafickýho studia a při tom si jen tak trošku malovat. Po večerech. Být na tom sociálně líp, mít stabilnější vztahy, rodinu a už by malba šla víc a víc stranou, až bych byl grafickým designérem. Já si vybral tu složitější cestu. Ale jak se zpívá v jedné skladbě Dunaje: „Existují jen cesty po stezkách srdce,“ tak tohle byla ta moje.
Byly dny, kdy jsi strádal, bál se, vzdával to?
Samozřejmě byly, ale zpětně už si je neuvědomuju. Nejvyšší hodnota je podívat se na svůj život dozadu a vidět, že jsem vytvořil nějaké dílo. A ano, samozřejmě peníze poskytují svobodu, aby to člověk mohl dělat. Ale je dobrý se z toho neposrat.
Sleduješ politicky angažované umění? Má šanci měnit či formovat společnost?
Sleduju. Ale můj názor na to je hrozně složitý. Dost často si myslím, že to dokáže upozornit na určité věci ve společnosti, ale většinou diskuze o nich už probíhá. Takže se hrozně často na tom jenom sveze. Pokud nedokážu dílo naplnit nějakou osobní poetikou, aby bylo srozumitelné a něco vyjadřovalo, tak nacpat tam jen politiku je vlastně docela dost jednoduché. V ten moment už tomu rozumí každý. To je, jako když namaluju slavnou osobnost. Oh, Marylin Monroe! Oh, Václav Havel! Ale namalovat dobře někoho bezejmenného… Takže otázka vždycky je, do jaké míry ten problém řešíš a do jaké míry na něm jen parazituješ.
Nejvyšší hodnota je podívat se na svůj život dozadu a vidět, že jsem vytvořil nějaké dílo.
To je docela přísný. Já bych si myslela, že každé upozornění na společenské problémy je dobré.
To ano, ale dost často mám i pocit, že je to umění angažované blbým způsobem. Že třeba kolikrát se chytne nějaká věc, která je mi třeba i sympatická, ale způsobem, který je hloupý. Ono ve společnosti je málo lidí připravených na to vnímat umění. Dlouhou dobu tady neexistovalo, respektive existovalo v undergroundu, a od běžného člověka se hrozně vzdálilo. A teď, když se ti obyčejní lidé setkaj s angažovaným uměním, ono je to spíš nasere, nepochopěj to nebo se jich to i dost často dotkne. A vyhrotí je to úplně do polohy: „No jo, to je ta pražská kavárna.“ Zemanovi se podařilo perfektně rozprudit společnost tím, že nacpal do pojmu pražská kavárna všechny trošku svobodomyslně uvažující lidi a vytyčil tím ten rozdíl. A i proto mi trošku přijde, že spousta těch angažovaných věcí spíš obyčejné lidi naštve, místo aby jim otevřela oči. A do toho se občas stane, že nějaký umělec cpe do svého díla protikapitalistické ideje a pak stojí před nějakým eticky sporným magnátem a stojí před ním v pozoru, protože ty penízky chce. A v ten moment už tomu absolutně nevěřím.
Já se třeba snažím do malby dávat svoji poetiku, i když se tím vystavuju tomu, že to spousta lidí nepochopí. Stačí jim nějaká prvoplánová až reklamní malba, pokud jsou tak namalované věci, které poznají.
Takže bys angažované umění nedělal, ani kdyby se společenská situace výrazně zhoršila?
Tak vždycky by moje obrazy mohly posloužit tím, že by se z nich postavila barikáda. Opravdu nevím, jak bych mohl zrovna já svým dílem zachránit svět. Ale myslím, že umění člověka trošičku odpoutává od materiálního světa, a tím dokáže posouvat lidi k vyššímu vnímání. A to je důležitější než říct si nějakou jednoduchou pravdičku o tom, že něco je zlo a něco dobro. Zvýšená citlivost a rozhýbávání imaginace udělá mnohem větší službu, než když řeknu: „Tenhle politik, to je ale hovado!“
Dokážeš pochopit lidi, co začali dělat umění poplatné minulému režimu, jen aby mohli dál malovat, respektive aby mohli nějak normálně žít a malovat? Nebo to máš tak, že bys radši nemaloval vůbec?
To přeci člověk nikdy neví, jak by se zachoval, když v tý realitě nežil. Myslím, že byla spousta lidí, kteří tím režimem jen tak jemně načichli z jemného prospěchářství. Ale nikdy nevíme celý životní příběh konkrétního člověka. Třeba mně spousta lidí podsouvá, že jsem komerční autor, protože jsem se nikdy trhu neštítil. Vždycky jsem tomu šel naproti. Jenže já jsem kluk, kterej přišel do Prahy s minimem peněz.
Co znamená jít trhu naproti, když nemaluješ ty prvoplánové, snadno uchopitelné věci?
Třeba to, že jsem od začátku spolupracoval s komerčníma galeriema. A nějak na to nehleděl, protože každá prodaná věc mi umožňovala v Praze přežít. Dost často mě kritizovali lidi, kteří se narodili někde do pražské vilky. Že prý jsem komerčák. Jenže když se narodíš do pražský vilky, automaticky máš finanční zázemí. V momentě, kdy ale přijedeš na studia z moravskýho paneláku se šesti tisícema na měsíc, to radši něco prodáš i přes komerční galerii. Jen abys měl na barvy a možnost se dál rozvíjet. A k tomu jsem samozřejmě dělal spoustu brigád a jiných zvláštních prací, abych si přivydělal.
Mně přijde pobyt v přírodě a na rybách tak silný sám o sobě, že tam nepatří ani ten joint.
A to je podobný jako u těch umělců za minulého režimu. Neznám realitu těch lidí. Určitě se na ideologickém umění svezli a byli tam jak parchanti, tak malí prospěcháři, ale ti samí lidi jsou i dnes. Charaktery jsou stejné, mění se jenom kulisy.
I dneska je pro spoustu lidí být umělcem tak strašně lákavé, že jsou schopni udělat tak křivé věci, že mi nad tím přestává rozum stát. Jediný, jak se proti tomu vymezit, je makat na tom, aby to moje dílo bylo tak silné, aby tyhlety sráče udupalo.
To zní jako hodně drsnej svět. Máš recept, jak do toho prorazit, jak se stát úspěšným malířem? Je to kromě tvorby samotné hodně i o marketingu, nahánění lidí na sociálních sítích, vytváření si kultu osobnosti kolem sebe?
Tak víme, že marketingem se dneska daj vyhrát volby. Za koblihu si člověk může koupit lidi… Anebo si obstaráš dobrej marketing a křiklavě namalovanej donut a je to to samý.
Ty se směješ, ale sám hodně komunikuješ své obrazy například přes Instagram, takže to nemůže být úplně špatná cesta.
Je to dneska naprosto legitimní a existuje strašná spousta způsobů, jak se dostat k úspěchu. Ale důležitý je součet. Jestli jsem byl jen šikovným marketingovým stratégem, nebo skutečně bylo zajímavé to dílo, to se vždycky nějakým způsobem ukáže. A podle mě každý v sobě tak trošku ví, když dělá něco křivě. A pokud chce jen zlaté retiazky a nadupané auto, tak ať je mu přáno.
Když budeme malířství brát jako řeku, která teče od historie po teď, a já se stanu na chvilku součástí toho toku, tak do té řeky můžu nachcat, můžu ji přehradit sítí a snažit se pochytat všechny ryby, můžu tu řeku znečistit, ale taky můžu ten proud zesílit. Na chvilku se stát proudem a celý tok obohatit.
Jakákoliv lidská činnost má nějakou etiku. Vždycky. Jseš zemědělec? Můžeš produkovat nahnojené sračky, abys měl velký výnos na hektar, a neřešit, co to udělá s krajinou, anebo můžeš hospodařit tak, abys produkoval spíš na kvalitu, a ještě aby krajina nějak fungovala. Pro mě už je důležitější spíš etický rozměr tvorby.
Dá se od nás proniknout na zahraniční trh s uměním?
Některým lidem se to podařilo, takže dá. Teď má třeba obrovský úspěch mladý umělec Vojta Kovařík a tomu se to podařilo právě tak, že si ho nějaká galerie všimla na Instagramu. A bylo to pro ně natolik zajímavé, že ho oslovili. Ale přístupy jsou různé, někdy je to výsledek kunsthistorické práce. Spousta lidí i zkouší soutěže. Dostat se ven je takový vlhký sen spousty umělců a pak se na to soustředí až moc. Ale podle mě člověk nejdřív musí být zajímavý a výrazný ve své zemi, aby si ho někdo všiml.
Chodí ještě lidi do galerií?
Chodí, ale umění není laciná věc, která člověka obohatí na první dobrou a pochopí ji na první dobrou. Umění chce, aby se člověk taky nějak vzdělával a chápal souvislosti. Díky tomu je to taky zábava na celý život. A umění hrozně bují, roste. Je spousta kvalitních galerií, vznikají nové, spousta kvalitních mladých tvůrců neustále leze ze škol, a pokud se to člověk naučí vnímat, tak mu to obohatí svět, ale musí u toho myslet.
Co rivalita mezi umělci v Čechách?
Ta je obrovská, protože sběratelů a zdrojů není zas až tak moc. Intriky a pomluvy jsou pro spoustu lidí denním chlebem. Mrzkosti, podlosti a skutečně špatných charakterů je umění plné a vždycky bylo. Ale než se k štěstíčku dostat nějakým mrzkým způsobem, radši to štěstíčko nemít nebo si na něj chvilku počkat.
Doporučíš mi nějaké kolegy, jejichž tvorby si vážíš?
Teď jsem měnil obrazy s Laurou Limbourg, potom Honza Soumar… (Otáčí se po obýváku, kde sedíme, a ukazuje.) Tady mám obrázek od Tomáše Němce, Jakuba Janovského, tady grafiku od Lenky Fajlušové, tady mám obraz od Aleny Andrlové, tady Michala Škapu, tam Františka Štorma, Igora Hosnedla… (Jmenuje spoustu dalších jmen.) Tady mám kresby od Honzy Vytisky, kterého považuji za skvělého autora. Stačilo podívat se po místnosti a mohl jsem ti je krásně vyjmenovat.
Takže jsi navíc ještě sběratel.
Spíš měním s kolegama a přijde mi to, když tak uvažuju pomalu nad stářím, jako lepší plán než důchodové spoření.
A takové ty opravdu výjimečné vzory mi prozradíš?
Z české malby miluju Josefa Váchala, Aléna Diviše. Potom z těch pozdějších je tam Jiří Sopko, Jiří Načeradský, Michal Rittstein, Martin Mainer. Z mladších, ale už klasiků třeba Bolf, Typlt.
V zahraničí by ten výčet byl větší, ale třeba Daniel Richter nebo Jonathan Meese. Je to pro mě i dobrodružství na celej život. Vnímat umění. I hudbu, literaturu, protože ty věci jsou si podobné, propojené. Pro mě je důležitá kytarová hudba od Rolling Stones, Zeppelinů, přes Iggyho Popa až pro extrémnější odnože metalu. A to v tý malbě taky všechno vidíš.
A jak teda maluje Salajka?
Salajka by nejradši maloval, jako uměl hrát Hendrix. V jeho hudbě se hodně prolínají věci, je to překvapivé, plné, bohaté. Mám rád přeplněnost, ale zároveň s jasnou kompozicí, aby obraz nebyl na první dobrou, ale aby se do něho člověk mohl ponořit a unášet se v něm a propadat se. A někdy chci mít i obrazy, které budou řízné jak Slayer nebo Neurosis.
Je něco, co bys rád vzkázal našim čtenářům, radu do života?
Hodně tu padalo téma rovnováhy, tak aby měli v životě všechno pěkně v rovnováze zastoupené. A aby nebyli jen tupé zkuřky, ale zvídavé zkuřky.
A pak mi Martin šel na starých návnadách názorně ukázat, v čem jsou ty nové lepší.
Ty v úvodu zmiňované skici z předchozí noci jsem taky viděla.
Jeho holka se už jen směje, když začne o rybách.
Martin Salajka (*1981)
Český malíř a grafik. Po Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti studoval malbu na Fakultě výtvarných umění v Brně a následně na pražské AVU. Samostatně vystavoval poprvé v roce 2005 a poté téměř každý rok. Zúčastnil se velkého množství kolektivních výstav (do 10. října je k vidění na výstavě Vanitas v galerii DOX). Má psa Kvida, chameleony, kudlanky, sbírku zkamenělin, preparovaných zvířecích ostatků, uměleckých publikací a děl svých kolegů malířů. Odmalička ho fascinuje příroda i všechny druhy umění.
