Závažná situace okolo drog nastane ve chvíli, kdy namísto aby problémy s návykovými látkami řešili odborníci, chytnou se toho v předvolebních kampaních politické strany a celé téma zpolitizují. Výsledkem bývá odpor veřejnosti nejen k našim službám a k našim zařízením, ale často i k našim klientům, svěřuje se Martina Richterová Těmínová, spoluzakladatelka a současná ředitelka SANANIM, neziskové organizace působící v oblasti drogových závislostí, která letos slaví třicet let od svého založení.
Náš vztah k jakýmkoli návykovým látkám se odvíjí od hodnot rodiny.
Co byla po revoluci vaše snaha a jak dalece se váš nápad podařilo realizovat?
V devadesátkách byla jediná možnost léčby normálně klasická ústavní léčba anebo léčba v takzvaných átéčkách, tedy Ambulancích pro léčbu osob závislých na psychoaktivních látkách. Ale pro toxi uživatele toho tenkrát úplně moc nebylo. První vlaštovky byli určitě Ivan Douda a Jiří Presl s ambulancí a výměnou stříkaček, kterou zakládali s Rubešem u Apolináře. Od té doby se toho hodně změnilo.
Podstatné bylo, že ze začátku se velmi široce rozvinuly služby v té nezdravotnické části. A ty byly pro klienty nějakým způsobem přívětivější, přijatelnější než služby zdravotní. Jako jeden z prvních úspěchů vnímám široké rozšíření harm reduction aktivit. Společnost to dnes ani nedocení, protože vůbec nezažívá to, co by normálně zažívala – tedy šíření infekčních chorob mezi uživateli drog. Dneska máme minimum lidí s HIV, což málokterá jiná země zná. A to je díky právě výměnným programům a harm reduction.
Dále máme poměrně dobře kontrolovanou hladinu hepatitidy C, tuberkulózy a jsme schopni zachytit nárůsty syfilis díky pravidelnému testování. A taky si myslím, že se objevila příležitost začít o drogách mluvit. Před revolucí byly všechny drogy zcela špatné od začátku do konce. Pak jsme začali v rámci primární prevence říkat, že je důležité, aby děti i veřejnost měly o drogách pravdivé informace. To znamená, aby znaly jejich pozitivní i negativní účinky, k čemu přesně drogy slouží. A lidi nadávali, že drogy prosazujeme, což bylo opravdu divoké. Pro veřejnost to bylo hrozně těžko přijatelné.
A pak nastalo období, kdy se o drogové politice uvažovalo poměrně realisticky. Že drogy jsou a budou a že je lidi berou ne proto, že by se chtěli utrápit, ale protože je to nějaká jejich samoléčba. Něco jim dávají, nějak jim pomáhají. Ale samozřejmě taky si užívání drog vybírá svou daň. A že se dá a stojí za to návykové látky regulovat. A také k té problematice zodpovědně přistupovat. Ale dnes se zase vracíme k tomu, že se návykovými látkami více straší. Na tyto látky se nepohlíží reálně, a přitom většina z nich má v sobě nějaký léčebný potenciál, který se dokonce běžně využívá, ať jsou to opiáty, psychedelika nebo konopí.
Čím to, že se stále stigmatizují omamné látky a jejich vliv na lidi, kteří na základě nějakých predispozic nebo zkušeností mohou propadnout rizikovému chování či užívání?
To je takové hledání viníka. Společnost nutně potřebuje mít někoho, na koho přenese všechny své negativní zkušenosti, všechno to špatné ze sebe. A to jsou dnes pro velkou část společnosti uživatelé návykových látek. Většina lidí ve výzkumech pocitů bezpečí vnímá uživatele návykových látek jako to nejvíce nebezpečné. Oni jsou na okraji, protože jednak se chovají nestandardně, ale taky proto, že společnost je tam záměrně tlačí. A tento pohled dopadá potom i na samotné látky a samozřejmě i na organizace, které takovým lidem pomáhají.
Někdo hulí trávu a nemá vůbec žádný problém. Ale někdo další, kdo hulí ve stejném množství, může mít vážný problém. Dělá mu to potíže. A vůbec se to nemusí nazývat závislost.
S jakými klienty pracujete?
Snažíme se pomoct těm lidem, kteří se v souvislosti s návykovou látkou nebo návykovým chováním dostávají do životních obtíží. A myslím si, že často je užívání návykové látky spíše indikátorem toho, že ten člověk má nějaké trápení. Že to není náhoda. Když zůstanu u tématu trávy, tak někdo hulí trávu a nemá vůbec žádný problém. Ale někdo další, kdo hulí trávu ve stejném množství a frekvenci, může mít vážný problém. A vůbec se tento problém nemusí nazývat závislost: užívání trávy mu může dělat potíže zdravotní, s okolím, s fungováním, se školou, s prací, v partnerství, se soustředěním a tak dále. A je velmi pravděpodobné, že návyková látka tomu člověku opravdu pomáhá, něco mu to dává, protože i přes to, že má nějaké obtíže, v užívání pokračuje. A těmto lidem je potřeba pomoci a podpořit je. Jedná se o široké spektrum užívaných látek, mezi nimiž převládá tradiční alkohol. V Čechách je velká skupina lidí závislých na alkoholu, která potřebuje pomoc, a potom samozřejmě kuřáci, kuřáků je ještě více. Ale nejkomplikovanější klienti jsou mladí lidé mezi třinácti až osmnácti roky, kteří začnou užívat a opravdu užívají masivně.
Protože touží po intenzivních prožitcích?
V pubertě se u člověka objevuje řada důležitých vývojových úkolů, které má naplnit. A někteří mají pocit, že přes návykové látky nebo užívání návykové látky toho dosáhnou. A ono to většinou nefunguje. Ale je také pravdou, že tito klienti jsou většinou lidé s nějakou duální diagnózou, že k tomu mají nějaké psychiatrické onemocnění nebo nějakou další obtíž. Takže se dá říct, že u člověka, který zažívá normální dětství a má normální dobré vztahy v rodině a nedojde tam k nějakému velkému dramatu, je velmi málo pravděpodobné, že v drogách zůstane.
Neříkáme abstinuj od drog a alkoholu, ale poznej, co ti v životě škodí, a toho se zdrž.
Jak dalece se dá říci, že droga sama o sobě je příčinou psychiatrického onemocnění?
To si myslím, že se nedá. Domnívám se však, že může být spouštěčem latentního, skrytého onemocnění, které má člověk v sobě, nebo je užívána v době zvýšené duševní křehkosti.
Co doporučujete rodičům, kteří se na vás obrátí s obavou, že jejich dítě bere drogy?
Strach je tou největší hybnou silou rodiče. Prostě mají o dítě strach, když se přece jenom začne chovat jinak. Období separace – puberty – je pro děti obtížné a pro rodiče to také není jednoduchá doba. Dítě se najednou opravdu separuje a vzdaluje. A rodič musí umožnit dítěti, aby se vzdalovalo, a zároveň musí vydržet sám se sebou ve svém strachu o dítě. A když je v tom procesu navíc ještě návyková látka, rodiče mohou zakoušet hrozivé úzkosti. Rodiče tedy vede strach a druhá věc je, že často si říkají: Můžu za to já, já jsem něco udělal špatně, zanedbal jsem něco ve výchově. Takže s rodiči pracuji na tom, aby se hlavně zbytečně neobviňovali. Myslím si totiž, že neexistují rodiče, vyjma tedy skutečně hodně patologických, kteří by chtěli pro své dítě něco špatného. A u mladistvých klientů často opravdu stačí změna settingu v rodině, nějaká spolupráce, nějaká vyjednání o tom, jak vzájemné spolužití bude vypadat, a ono to mnohdy zafunguje a děti užívání časem zanechají. Vlastně se docela často setkáváme s tím, že přicházejí rodiče, kterým se nepodařilo nastavit dětem hranice. Že třeba začnou dítě pouštět ven dlouho do noci mnohem dřív, než je ten správný čas. Když vám například přijde rodič s patnáctiletým dítětem a vy chcete vyjednat, aby i dítě cítilo, že se může nějak začít osamostatňovat, že to rodina akceptuje, tak navrhnete, že by mohlo zůstat déle venku. Ale najednou se ukáže, že patnáctileté dítě může být každý den venku do půlnoci, a tím pádem tam už není co vyjednávat, protože to je daleko za hranou toho, co je normální. Obecně se jedná o určitou míru důvěry a kontroly, které se musí vyvážit. Musím dítěti věřit, že je zodpovědné, že se o sebe postará.
Rodičům se často nedaří nastavit dětem hranice. Třeba začnou dítě pouštět ven mnohem dřív, než je ten správný čas.
Myslíte si, že současné služby nebo programy primární prevence zaměřené na informování a vzdělávání dětí a mládeže jsou dostačující?
Myslím si, že máme plno preventivních programů, a fakt, že tyto preventivní programy jsou certifikované a tím garantují nějaký standard, je naprosto v pořádku. Zároveň se však domnívám, že jsme narazili na limit toho, do jaké míry může škola toto budování postojů suplovat, protože naprosto klíčová je v tomto rodina. To je to nejkomplikovanější, že náš vztah k jakýmkoli návykovým látkám či určitý způsob chování a hodnoty se odvíjejí od hodnot a postojů rodiny. Nelze se spoléhat na to, že vše zařídí stát. Ten sice může plno věcí odchytit, ale nemělo by se zapomínat, že odpovědnost za výchovu dětí je hlavně na rodině.
Co si z odborného hlediska myslíte o preventivním drogovém projektu určeném především pro mládež s názvem Revolution Train?
Víte, já jsem zaujatá, a to z jednoho důvodu. Mám s panem Tůmou (iniciátor projektu – pozn. red.) zkušenost starou asi patnáct, dvacet let, kdy nám ten projektový záměr dal k odbornému posouzení. A můj posudek byl negativní, protože si myslím, že strašit děti se nemají. Není efektivní zbytečně předčasně otevírat dětem určitá témata, jako například zážitek z vězení – spíše je důležité dětem ty zážitky dávkovat podle věku. A protože jsem slušně vychovaná, v první větě svého posudku jsem napsala, že je moderní a zajímavě využitý multimediální přístup. A to byla jediná moje pozitivní věta. A pan Tůma do svého propagačního materiálu použil jen tuto větu a ostatní věty už nepoužil. Ale já si díky této zkušenosti o tom projektu nemyslím nic dobrého. Projekt není certifikovaný, nemá žádné ověření o kvalitě. Policie a Národní protidrogová centrála prohlašuje: „To je náš policejní projekt, my máme právo si říkat, jak se primární prevence dělá správně,“ ale s tím bych úplně nesouhlasila, protože to je totéž, jako kdybych tvrdila, že rozumím tomu, jak se mají zatýkat lidi. A to už narážím na bohužel komplikovanou hranici spolupráce s policií, kdy nám policie ráda říká, jak máme léčit, jak se máme starat, jak máme dělat harm reduction.
Jak dalece by podle vás měla policie zasahovat do drogové prevence?
Naprosto souhlasím s tím, aby policisté chodili do školy, aby mluvili o své práci, aby vysvětlovali, od čeho tady jsou. Aby říkali, co je trestný čin, co je přestupek, co je přečin. Aby pravdivě informovali o legislativě týkající se drog, aby říkali: „Nejsme tady jenom od represe, ale v případě, že se cítíte být nějak ohrožení, my vám pomůžeme.“ To je nezastupitelná preventivní role policie, s tím já naprosto souhlasím. Ale aby šli potom dál do dalších aktivit a tvrdili, že například strašení dětí funguje, tak to asi ne. Rozumím tomu, že možná na přechodné období malé dítě vystrašené je a poslouchá, ale v pozdějším vývoji to nemá žádný efekt.
Doba archivace zdravotnické dokumentace u většiny diagnóz je deset let, ale u psychiatrických onemocnění a u závislostí je to sto let od narození. Proč to tak je?
Jaké jsou největší problémy, s kterými se dnes potýkáte? Je to nevyhovující legislativa, nebo přetrvávající odpor veřejnosti, která bohužel nevidí vaši práci, protože všechno je uděláno tak, že mají pocit, že nic neděláte?
Myslím si, že je potřeba narovnat vnímání drog mezi lidmi prostřednictvím nějaké destigmatizační kampaně. Ale to je tedy velmi těžké. Když si vzpomenu například na nedávný rozhovor pana prezidenta, v kterém říkal, že se lidi budou stěhovat na venkov, protože je to tam mnohem lepší než ve městech hlavně kvůli tomu, že tam nejsou ti feťáci. Tak to jsou pro mě rány a říkám si, ty jo, to snad není možný, to je pořád dokola. Často to dělá i policie, která vždycky vytáhne nějakou kauzu a prezentuje to podobným způsobem. Je plno stigmatizujících věcí, i v běžných zdravotních systémech, kdy například léčení uživatelé návykových látek jsou zaváděni do speciálního registru. Existuje totiž registr pohlavních chorob nebo právě registr uživatelů, což je samozřejmě velmi závažná věc. Nebo si vezměte archivování zdravotnické dokumentace, kdy doba archivace u většiny diagnóz je deset let, ale u psychiatrických onemocnění a u závislostí je to sto let od narození. Proč to tak je? Jaké to má důvody? Je to buzerace? Proč jsou tito lidé najednou výjimeční, proč je najednou musíme dál sledovat, když ostatní ne?
Jak dalece se ve své práci věnujete problematice konopí?
Konopí se věnujeme především v rámci léčebných internetových intervencí. Máme online program s názvem „Končím s hulením“. Na začátku se člověk otestuje, jak na tom je, a jestli je v nějakém riziku, tak tímto programem může projít. A pak máme pro „huliče“ skupiny v Denním stacionáři SANANIM. S uživateli konopí se vlastně setkáváme i ve skupině mladistvých, které máme i v léčbě. Nedá se říct, že by byli závislí na konopí, ale jejich způsob života je natolik rizikový, že naše pomoc není zaměřena primárně na to, aby neužívali, ale je to komplexní terapeutická, možná i výchovná práce s cílem jejich stabilizace.
Jaká vnímáte pozitiva a rizika konopí v naší společnosti? Čemu přičítáte to, že je konopí tolik rozšířené?
Konopí je nejspíš rozšířené proto, že řada lidí u něj zažívá pozitivní účinky. Za našeho mládí to byla především společenská droga, což považuji za relativně bezpečný způsob užívání. Mohli jsme říkat vyděšeným rodičům, že když jejich dítě nehulí samo, je to pořád dobré. U individuálního užívání konopí pak vyvstává otázka, proč to ten člověk potřebuje, proč to dělá, k čemu mu to slouží a jestli užívání nějak ovládá. Ale léčebné účinky konopí jsou samozřejmě ověřené a myslím si, že by bylo v pořádku, kdyby tato léčba byla všem dobře dostupná.
Skutečnost, že léčebné konopí je dnes u nás legální, je i velká zásluha Dušana Dvořáka.
Co si myslíte o represivní politice a zákonech, které dospělým lidem zakazují pěstovat si konopí pro osobní potřebu? O zákonech, které dostaly lidi, jako je Dušan Dvořák, do vězení?
Dušan je dobrý příklad a poukazuje na celý tento problém. Dušan je náš kolega, zakládal s námi SANANIM. Dušan byl vždycky velký bojovník za práva lidí, má v sobě zakořeněnou hodně silnou spravedlnost. A vždycky byl angažovaný. Má za sebou úžasné projekty, jaké nikdo jiný v Čechách neudělal, kdy například v rámci Doléčovacího centra v Olomouci založil fungující řezbářskou dílnu, která se uživila. Klienti tam dělali velmi hezké a užitečné věci, stavěli dětská hřiště. Potom měl v Praze projekt na rekvalifikaci klientů, Ateliér Alf se to jmenovalo, a ten byl opravdu skvělý. Díky němu se dost klientů dobře uplatnilo na trhu práce a tím se výrazně zlepšil jejich start do života. Dušan je v každém případě velmi talentovaný člověk. A jsem přesvědčená, že i to jeho zaujetí léčebným konopím je zaujetí opravdové. On tomu věří a taky pro to mnoho udělal. Moji kolegové z oboru se mnou možná nebudou souhlasit, ale osobně si myslím, že skutečnost, že léčebné konopí je dnes u nás legální, je i jeho velká zásluha. Protože jak on šel v prosazování léčebného konopí do extrému, tak kolegové adiktologové se drželi té umírněnější cesty a říkali: „Ten Dušan je strašnej, takhle to samozřejmě vůbec nechceme.“ Takže on díky svému extrémnímu postoji pomohl prosadit léčebné konopí, protože se vůči němu ta umírněná skupina mohla vymezit.
Jaké jsou vaše oblíbené látky měnící vědomí?
Já to mám těžké. Nebo teda lehké. Jsem příležitostný piják alkoholu, vlastně vína. Nechutná mi pivo. Chutná mně například portské. S trávou to mám jednoduché, protože je mi po ní špatně, já po ní zvracím. Já mám před veškerými návykovými látkami velký respekt. Vůbec nepochybuju o tom, že psychedelika mohou mít nebo mají nějaký léčebný účinek. Vůbec nepochybuju o tom, že psychedelika mohou lidem otvírat obzory, pokud jsou v dobrých rukách. Ale tyto látky mají dle mého velkou moc a člověk na ně musí být připravený. A já jsem přeci jenom člověk, který má rád věci pod kontrolou, a když to tak není, tak mi to nedělá úplně dobře.
Když nějaké látky užívám a dělají mi dobře nebo jsou pro mě jinak důležité, zkoumala bych, proč tomu tak je.
Na co jste v životě pyšná?
Jsem pyšná samozřejmě na své děti, na svého manžela, vlastně na celou rodinu. A v profesním životě jsem pyšná na SANANIM a jeho třicet let, protože si myslím, že se nám podařilo vytvořit velmi dobré profesní společenství. Mám strašně šikovné kolegy, zodpovědné, ochotné se vzdělávat, kolegy, kteří tu práci dělají poctivě. SANANIM má nějakých 130 zaměstnanců a já nezažívám žádné obtíže, ba naopak zažívám velký pocit kooperace. A pak jsem strašně pyšná na naše klienty. Ačkoli si o nich společnost myslí, že to jsou lůzři, vůbec to není pravda. Když máme klienty, kteří jsou po mnohaleté závislosti ochotní se jít léčit a je jim třeba padesát a nemají žádnou profesní kariéru, musí splatit dluhy, zakládat vztahy, a oni to dokážou, tak si troufám říct, že jsou opravdu dobří a že by to každý nedokázal. A to se zapomíná, že tito lidé za sebou mají většinou vážná traumata: znásilnění, zneužívání, smrt rodičů, pěstounskou péči, dětské domovy nebo vrácení adopce. To je obraz našich klientů, toto oni zažívali v dětství.
Máte vizi, směřujete někam? Chtěla byste něco zásadně změnit například v následujících deseti letech?
Osobně vyznávám hodnoty reformy psychiatrické péče. To znamená, že si myslím, že se má péče přenést do přirozeného prostředí klienta. Neříkám, že bychom neměli klienty hospitalizovat, samozřejmě ústavní léčba v nějaké podobě pokračovat musí, stejně tak v nějaké podobě budou pokračovat terapeutické komunity, ale neměla by to být volba číslo jedna. Měli bychom klienty podporovat v jejich běžném prostředí. Dnes se často ukazuje, že ti klienti, kteří jsou dlouhá léta na ulici, jsou přesně ti, kterým instituce nepomáhají. Potřebují totiž intenzivní doprovod s podporou case managementu (metoda poskytování služeb, jejímž cílem je zajistit, aby se klientům s více problémy dostala pomoc včas a vhodným způsobem – pozn. red.). A nejslabší místo, které máme v současné době v našem oboru, je nedostupnost jakéhokoli bydlení i práce pro aktuální uživatele. Není to o tom, že by měl aktuální toxikoman nebo uživatel dostat automaticky byt. On potřebuje podporu v samostatném bydlení, protože se musí naučit bydlet. Také se musí naučit pracovat. Podle mě to je podpora, kterou mohou nabídnout především kraje a města. Klienti mohou pro obec vykonávat nějakou placenou práci, vyklízet staré baráky nebo se například starat o zahrady. A pak je celková změna a návrat klienta do společnosti mnohem, mnohem snazší.
Co je podle vás nejlepší prevence před zneužíváním omamných látek?
Hledat v sobě důvody, proč vlastně potřebujeme nějakou látku, která nám něco zajistí, a proč nejsme schopni si to zajistit sami. Já věřím, že lidé jsou schopni se postarat o svoje štěstí, komfort a pohodu i bez jakýchkoli látek. Ale když ty látky užívám a cítím, že mně sedí nebo mně dělají dobře nebo jsou pro mě jinak důležité, tak bych zkoumala, proč tomu tak je. A když tomu budu rozumět, bude velmi pravděpodobné, že to pro mě bude bezpečnější, než když tomu rozumět nebudu.
Profil
PaedDr. Martina Richterová Těmínová (*1965)
Psychoterapeutka a absolventka speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1990 spoluzaložila a dnes je ředitelkou neziskové organizace SANANIM, z. ú, která již třicet let poskytuje komplexní služby drogově závislým. Lidem ohroženým drogami i jejich blízkým nabízí pomoc v síti programů a služeb, které tvoří komplexní systém prevence, péče, léčby a resocializace. Hájí zájmy drogově závislých a jejich rodin. Vyučuje na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a je lektorkou výcviků v psychoterapii. Je členkou revizní komise výboru Společnosti pro návykové nemoci České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a členkou Protidrogové komise hlavního města Prahy. Je vdaná a má tři děti.
