Proto vám přiblížím, jaká je v Mexiku situace nejen ohledně hulení, což doložím anekdotami ze svých dvou letmých návštěv této země a také osobními zkušenostmi svých mexických přátel.
Obliba konopí se v Mexiku, obdobně jako u nás, liší mezigeneračně. Starší generace se k rekreačnímu užívání staví spíše negativně, avšak léčebné užívání konopí ve formě tinktur nebo mastí je velmi obvyklé. Tento negativní postoj k rekreačnímu užívání je umocněn také silným vlivem katolické církve především právě u starších generací.
Oproti tomu v mladších generacích existuje poměrně velký počet nadšených rekreačních uživatelů, který navíc díky nedávné dekriminalizaci a s ní souvisejícímu snazšímu přístupu k sušině i konopným pochutinám v poslední době stoupá. I těm však prožitek kazí fakt, že většina konopí v zemi je stále kontrolována drogovými kartely, jejichž destruktivní vliv na celou zemi je očividný, a lidé, mladí i starší, tak dělají vše pro to, aby je žádným způsobem nepodporovali. Jelikož si konopí nemohou legálně zakoupit, snaží se ho alespoň sami pěstovat, což je vzhledem k zmíněné dekriminalizaci mnohem snazší dělat ve vlastních příbytcích. Venkovní pěstování zůstává stále ilegální, nicméně Mexiko je notně rozlehlá země, a tak není těžké někam pár rostlin bezpečně umístit.
Lidé jsou obecně velmi přátelští, zvláště když zjistí, že nejste Američan.
V této souvislosti je zdánlivě paradoxní, že konopí je mnohem populárnější ve velkých městech než na venkově. Tento fakt však vysvětluje právě to, že se ve městech shromažďují mladí lidé, ať už za prací nebo za studiem.
Gringo shání na brko
Ačkoli dekriminalizace konopnou situaci v zemi jistě zlepšila, většina uživatelů si nemá jak konopí legálně zakoupit, takže je stále nucena si ho pořizovat na černém trhu – ať už od přátel, nebo od kartelů. Osobně jsem v Mexiku něco do papírku sháněl při dvou příležitostech a moje zkušenosti nemohly být odlišnější. V prvním případě jsem se pracovně ocitl v nádherném městě Puebla, jehož historické centrum zapsané v seznamu UNESCO bylo nedávno poničeno silným zemětřesením. Puebla patří mezi největší mexická města a sídlí v něm řada univerzit, proto jsem před cestou předpokládal, že nebude problém domluvit se anglicky. K svému překvapení jsem však zjistil, že nejenom starší lidé, ale i mladí univerzitní studenti se k angličtině staví spíše negativně, a to do té míry, že jsem po městě viděl více jazykových škol nabízejících výuku němčiny či francouzštiny než angličtiny. Později mi bylo vysvětleno, že je to způsobeno především řevnivostí vůči Spojeným státům a že mnozí anglicky i rozumí, ale zkrátka tímto jazykem nechtějí mluvit. Tento fakt byl každopádně mojí první překážkou ve snaze dostat se k nějakému tomu konopí.
Tou druhou bylo to, že kvůli své světlé kůži a na místní poměry značné výšce jsem byl evidentní gringo na desítky metrů a bylo tak těžší získat si důvěru a sympatie místních zkuřek, zvláště dokud si mysleli, že jsem Američan. Několik počátečních dní jsem tak byl i přes značné snahy, jež mě dostaly do pár pikantních situací zahrnujících seznámení s ne právě nejdůvěryhodnějšími charaktery, neúspěšný. Štěstí se na mě usmálo až o víkendové párty, na kterou mě pozvalo pár mladých přátel z jedné z univerzit. Byl právě pátek předcházející Dnu mrtvých a množství barů, hospod, klubů a hlavně jejich návštěvníků, které jsem viděl v jediné dlouhé ulici ve čtvrti Cholula, mě naprosto ohromilo, zvláště proto, že mejdany o víkendu při Dnu mrtvých bývají kostýmové. Navštívili jsme několik barů a klubů, a když po druhé ranní nastala policejní hodina, nabídl mi jeden z přátel, jestli se nechci jít ještě zhulit k nim domů, což jsem samozřejmě s díky přijal.
Ceny léků jsou ve Spojených státech tak přepálené, že některé společnosti svým zaměstnancům jako benefit platí zájezdy do Tijuany za účelem jejich levnějšího nákupu.
Co mě čekalo, byla jedna z největších vymaštěností mého života. Jednak jsem v tu dobu byl již několik dní bez trávy, a jednak jsem taky pochopitelně v průběhu noci něco popil, což opravdu nebylo ideální nastavení na to zakouřit si s klukem, kterému přezdívají „Master“ kvůli jeho přísunu konopí do společnosti. Když jsme dorazili do jeho bytu, vytáhl zpod gauče krabici od bot plnou ganji, kterou napřed nacpal do vodní dýmky, a poté co ji zapálil a rozhulil, také smotal obrovského čistého blunta. Po nějakých dvaceti minutách hulení jsem tak zjistil nejenom to, že na mě jde všem zkuřkám dobře známý white-out, který se mi nějakým zázrakem podařilo přestát, ale také že jsem naprosto neschopný komunikace. Následovalo půl hodiny nejbizarnější zhulenosti, do jaké jsem se kdy dostal, kdy jsem zcela mimo poslouchal španělské vtipkování svých přátel a čekal, až jim budu schopen alespoň vysvětlit, proč najednou jenom sedím a blbě čučím do zdi. Situace ale nakonec dopadla výtečně: dozvěděl jsem se, že jde o Masterův vlastní výpěstek z políčka na úbočí nedalekého Popocatépetlu, což vysvětlovalo, proč tak nakládá, poslechl si veselé historky z policejních cel, jež Master kvůli své zálibě už častokrát navštívil, a odnesl jsem si solidní výslužku, která mi bezpečně vystačila až do konce pobytu.
Cáluj i cajtům!
Má druhá zkušenost s konopím v Mexiku nastala, když jsme se s přítelkyní při našem výletu na západní pobřeží Spojených států (o němž jste se mohli dočíst v minulém čísle) rozhodli na pár dní podívat také do přilehlého mexického státu Baja California. Pochopitelně jsme nechtěli nic přenášet přes hranice, a tak jsme si mínili nějaké to kouření pořídit hned na jejich druhé straně, v nechvalně proslulém městě neřesti Tijuaně. Soudě podle až směšného počtu lékáren všude po městě jsou v Tijuaně nejčastěji prodávanými drogami ty, které u nás dostanete díky našemu na americké poměry socialistickému systému zdravotnictví na předpis zdarma či s malým doplatkem – ceny léků jsou ve Spojených státech tak přepálené, že některé společnosti svým zaměstnancům jako benefit dokonce platí zájezdy do Tijuany právě za účelem jejich levnějšího nákupu.
Po setmění lze však v centru města, které je bezesporu hodně „pouze pro dospělé“, sehnat v podstatě cokoli. Háčkem ale je v Mexiku a v Tijuaně zvláště všudypřítomné šmélo a korupce. My jsme tak za velice dobrou cenu nakoupili relativně kvalitní skunk, avšak možná proto, že jsme odmítli si k němu přibrat i něco silnějšího, nás záhy čekala nečekaná přirážka. Pouhých pár minut poté, co jsme opustili klub, kde jsme nakoupili, nás sebrala policejní hlídka, která moc dobře věděla, co mám v tu chvíli v kapse. Jejím záměrem však nebylo hlídat dodržování místních zákonů, jež tehdy držení malého množství konopí ještě postihovaly, nýbrž ve spolupráci s oním klubem vybrat úplatek. Pikantní na celé situaci bylo, že poté, co jsme se s policisty dohodli na částce (rozumných 40 dolarech), nás hodili taxi stylem až k našemu hotelu, trávu nám s úsměvem vrátili a ještě mi následně po pár minutách přivezli telefon, který mi vypadl na zadním sedadla jejich auta, a popřáli příjemný zbytek pobytu.
Lahůdky ve stínu samopalů
V Baja California i v Puebla jsem se vedle policistů mnohokrát potkal i s vojenskými checkpointy, ty však skutečně slouží deklarovanému záměru hlídat zbraně, nelegální pohyb osob a velké drogové zásilky, vojáci tudíž po nějakých pár gramech konopí nikdy nepátrali. Přesto jsem si však pokaždé připadal trochu nervózně, přeci jenom u nás v Evropské unii člověka muži ozbrojení samopaly nekomandují zrovna často.
Jen co jsme opustili klub, kde jsme nakoupili trávu, nás sebrala policejní hlídka, která moc dobře věděla, co mám v tu chvíli v kapse.
Mexiko je bezesporu jednou z nejzajímavějších zemí, které jsem navštívil. Pobyt tam vyjde extrémně levně, země oplývá krásnou architekturou i přírodou a lidé jsou obecně velmi přátelští, zvláště když zjistí, že nejste Američan, ale Středoevropan, které tam právě často nepotkají. Z pozitivních aspektů mi však nejvíce utkvěla kuchyně a nápoje, které jsou naprosto excelentní, a to i přímo na ulicích. Za zcela směšné ceny všude pořídíte exkluzivní kávu, božské čerstvé džusy, dokonale zralé tropické ovoce, grilovaná masa a mořské plody všemožných druhů s mnoha typy salsy a výtečnými tortillami, vynikající pálenky a dokonce i hodně solidní piva plzeňského typu. Do Mexika se proto jednoho dne určitě plánuji vrátit, i kdyby právě jen kvůli kuchyni – v Evropě jsem neochutnal ani zdaleka tak lahodné tacos, ačkoli třeba stály řádově víc, neboť kvalita a čerstvost mexických ingrediencí a dovednost tamních kuchařů zkrátka nejde snadno napodobit.
Jazyková bariéra a korupce
Návštěva Mexika však podle mého názoru není pro každého. V první řadě je zde problém jazykové bariéry. Každému, kdo zemi plánuje navštívit jinak než pouze na pláž do resortu, bych doporučil buďto nabrat alespoň základy španělštiny, nebo lépe s sebou vzít někoho, kdo tímto jazykem mluví plynně. S valnou většinou lidí se totiž anglicky nedomluvíte vůbec – osobně jsem často musel spoléhat na Google translator, což opravdu není ideální.
Dalším negativním aspektem země je již zmíněná všudypřítomná korupce, která se vás může dotknout i osobně, tak jako se to stalo nám v Tijuaně, ale především ji uvidíte všude kolem sebe. Kupříkladu při mé návštěvě Puebla zbývalo pouhých několik měsíců do místních voleb, což se projevilo snahou vedení města uplatit obyvatele nabídkou zcela nesmyslné práce. Po celý pobyt jsem tak mohl sledovat proces renovace hlavní třídy města, kdy byla celá přibližně čtyřkilometrová ulice poseta izolovanými jámami, kde jednotliví lidé nekoordinovaně kopali rýči a sbíječkami každý sám na sebe a bez jakéhokoli zjevného plánu nebo výsledku. Jednoho večera jsem dokonce byl svědkem nejtragikomičtějšího stavebního postupu, jaký jsem kdy viděl, což už je u Pražáka a frekventanta naší skvělé D1 co říct. Pět bagrů jezdilo dobré dvě hodiny asi půl kilometru tam a zpět od vznikající jámy k hromadě zeminy, než konečně dorazil nákladní vůz, na který mohly začít zeminu rovnou sypat. Jedna lžíce zeminy, kilometr projeté nafty, dvacet minut času pracovníka, to celé krát patnáct. V tu chvíli jsem myslím pochopil, proč je na tom Mexiko ekonomicky tak mizerně.
Špína chudoby
Souvisejícími problémy jsou chudoba a všudypřítomná špína. V Mexiku je ještě více než Spojených státech viditelný propastný rozdíl mezi vyšší třídou, jež žije v honosných vilách obklopených vysokými zdmi a hlídanými ozbrojenými strážemi, a nemajetnými lidmi, kteří žijí buď v patrových domcích, sestavených z rozličných časem shromážděných materiálů a tvořících naprostou většinu plochy města, nebo přímo na ulicích. Nelze se tak divit či mít tamním lidem za zlé, že nemají chuť či prostředky udržovat svá města a silnice čisté. Přesto mě však strašně mrzelo vidět nádherné ulice historických měst či spektakulární silnice přes pouště a hory konstantně lemované odpadky, plasty a roztrhanými pneumatikami. Právě tento pohled mi ze všeho nejvíce neustále připomínal, že se nacházím v rozvojové zemi.
Obzvláště hrozivé pak bylo, když tyto všudypřítomné hromady odpadků zachvátil požár, jak jsme viděli při návštěvě města Ensenada, kde jsme plánovali přespat. Obrovský oblak zcela černého kouře, jenž se vznášel z požáru na kopci na předměstí a připomínal ze všeho nejvíc výpary aktivního vulkánu, postupně zahaloval město odporným smradem hořícího plastu a gumy a donutil nás pokračovat raději dále. Zůstaly jen smutné myšlenky, jaký vliv to má na zdravotní stav tamních obyvatel.
Šťastnou cestu!
Navzdory těmto negativním aspektům je však Mexiko díky nízkým nákladům, výbornému jídlu, skvělému klimatu, nádherné architektuře, milým lidem a nově i dekriminalizovanému konopí zemí, již bych dobrodružnějším cestovatelům k návštěvě rozhodně doporučil. ¡Buen viaje!
Nedávná dekriminalizace
Legislativní situace ohledně legálního užívání konopí se v Mexiku radikálně změnila v červnu tohoto roku, kdy po jistých politických tanečcích mexický Nejvyšší soud konečně rozhodl, že dosavadní zákon kriminalizující rekreační užívání konopí byl protiústavní. Léčebné konopí bylo v zemi legálně dostupné od roku 2017 a od letošního června je dekriminalizováno i konopí pro rekreační užívání. Na rozdíl od sousedních Spojených států však v Mexiku pro držení většího množství konopí nestačí pouze nějaká forma identifikace k ověření legálního věkového limitu, ale je třeba mít také povolení od Federální komise pro ochranu proti zdravotním rizikům (COFEPRIS). Na základě tohoto povolení je možné držet až 28 gramů sušiny a konopí pro vlastní spotřebu i pěstovat, avšak stále jej není možné prodávat, a tudíž ani nakupovat. I bez tohoto povolení je pak tolerováno držení až pěti gramů sušiny.
bb
