Aktuální článek
Mezi konopnými lány a klany v Libanonu

Mezi konopnými lány a klany v Libanonu

  • Libanon se stal prvním arabským státem, který legalizoval pěstování léčebného
  • a technického konopí. Cesta to byla perná, roubená krví a hašišem. Ale kolotoč korupce se jen tak nezastaví.
+8
Zobrazit galerii

Konopná rostlinka se vine libanonskou historií dost možná od dob Římské říše. Libanon je třetím největším vývozcem hašiše na světě a je na cestě stát se prvním arabským státem, který legalizuje léčebné konopí. V libanonském konopném údolí však nic není tím, čím se zdá být.

„Přestaň kouřit! Kdybys místo toho radši hulila,“ napomíná mně s dobráckým úsměvem bezvlasý čtyřicátník, zatímco si před domem libanonského premiéra zapaluji cigaretu kultovní značky Cedr. Temena tisícihlavého davu začíná zkrápět déšť. Demonstranti opatrně s ohledem na těla ostatních roztahují deštníky. Boj za spravedlivější zítřky nevzdali ani ve chvílích, kdy na ně pršel slzný plyn.

„Nechceme odpadky, nechceme igelitky, chceme prezidenta, který bude jako lid,“ notují si v narážce na barikády z odpadu lemující libanonské pobřeží, zatímco rytmicky bouchají pěstmi do vzduchu. Řidiči autobusů, kteří na demonstrace v Bejrútu svážejí zájemce ze všech regionů země, mě zvou do jednoho z vozů na panáka whisky s ledem. Na všech tvářích září úsměvy.

Dáváme se do pohybu, vstříc bejrútskému náměstí Mučedníků, hlavnímu dějišti již měsíce trvajících demonstrací. Konečně mohu radu bezvlasého muže uposlechnout: jeden z demonstrantů mi posílá brko. „Není to obyčejná cigareta, viď?“ ujišťuje se s roztomilou bezelstností moje věřící kamarádka ve sněhobílém hidžábu. Několik rozdivočelých kluků dlaněmi bubnuje do kovových popelnic. Slaďují svůj rytmus, až to zní jako tvrdé primitivní techno, hudba vzteku. Jedno z graffiti, která se rozlézají po stěnách domů, navrhuje: „Noah Zaiter prezidentem!“

„Bez hašiše bychom neměli za co jíst, za co se ženit, za co žít.“

Noah Zaiter vloni natočil na podporu libanonské revoluce virální video, v němž se omlouvá, že se demonstrací neúčastní, neb se musí nadále skrývat. Je na něj vydáno asi čtyři tisíce zatykačů. Proslavilo ho holedbání se, že kdyby byly hašiš a marihuana půl roku legální, zvládl by vydělat dostatek peněz na splacení státního dluhu. A to je Libanon třetím nejzadluženějším státem světa.

Pár měsíců před počátkem protestů mu policie zabavila dvacet kamionů plných hašiše. Mí přátelé o něm hovoří jako o „králi marihuany“, častěji se mu však přezdívá libanonský Escobar. Dlužno dodat, že přezdívce libanonský Escobar se těší přinejmenším další dva narkobaroni.

Čím hůř pro Libanon, tím líp pro farmáře

Není divu, že se na současných demonstracích proti korupci a vládnímu sektářství – politici si tu porcují moc na základě náboženských kvót – dost hulí. Libanon platí po Maroku a Afghánistánu za třetího největšího vývozce hašiše na světě a konopí se tu nejvíce dařilo právě v nejnáročnějších momentech moderní historie země.

Zatímco mezi lety 1975 až 1990 dusil většinu obyvatel strach a hnus občanské války, z některých farmářů ve východolibanonském údolí Bikká se díky nekontrolovanému exportu hašiše stávali milionáři. Z bezvládné země se vyvážely asi dva tisíce tun hašiše ročně. Na evropský trh se tak poprvé dostaly nejpopulárnější druhy libanonského hašiše: červený, známý jako Red Lebanese, a vzácněji i psychoaktivnější žlutý, známý jako Blond Lebanese.

„Miluju život na vesnici, koukej: já a kozy, já a konopí, já a kalašnikov.“

Jen co konflikt v roce 1990 skončil, do údolí Bikká vtrhly vojenské jednotky. Pole byla spálena, farmáři zatčeni a pětadvacet tisíc rodin z polozapomenutého regionu zůstalo bez příjmů. OSN slibovala podpořit program rozvoje regionu, v rámci nějž měly konopí nahradit lány šafránu či sady ořešáků královských, až tři sta miliony dolarů. Zůstalo pouze u slov. Spojené státy americké sice farmářům darovaly krávy slibného plemene holštýnský skot, jenže péče o ně byla tak moc nákladná, že se jednalo spíše o dar danajský.

Farmáři se tak ke konopí vrátili, zatímco bezpečnostní složky se rok co rok pokoušely těsně před sklizní jejich úrodu zničit. Platí proto, že co pro Libanon znamená těžkou zkoušku vyžadující maximální nasazení vojáků a policistů, to pro konopné farmáře znamená naději na sklizeň. Klid na práci jim zajistila izraelská invaze v roce 2005 nebo válka v sousední Sýrii, která Libanon připravila o důležitého obchodního partnera a vystavila jej zhoršené bezpečnostní situaci na hranicích a příchodu milionu a půl syrských uprchlíků.

Revoluce jako pařba

„Dáš si s náma čaj a jointa?“ roztahuje Mahdí bílou plachtu svého stanu na náměstí Mučedníků a kyne mi, ať vstoupím. Mahdí kvůli mizerné platové situaci emigroval za prací do iráckého Kurdistánu, ale v říjnu si vzal dvacet dní dovolené, aby mohl začínající revoluci ve své rodné zemi podpořit fyzickou přítomností. Náměstí Mučedníků od té doby neopustil. „Když jsem sem přijel, byl jsem málem boháč. Kupoval jsem ostatním stany a chlast. Teď mám za sebou téměř sto dní revoluce. A nemám nic,“ rekapituluje a jako pokaždé, když dokončí větu jakéhokoli obsahu, propuká v chrčivý záchvat smíchu.

Náměstí Mučedníků se rozkládá mezi čtvrtí Solidere, tvořenou alejemi skleněných výškových budov, a Mar Mikhael, vibrujícím ložiskem tlumeně osvětlených barů, v nichž stojí malé pivo osm tisíc libanonských liber, tedy asi sto dvacet korun. Mahdího libanonský plat přitom inženýrskému titulu navzdory činil asi patnáct tisíc korun hrubého. Běžní lidé se sem zkrátka před revolucí chodili tak maximálně pomodlit do mešity.

Revoluce náměstí vrátila lidem. Po celé jeho délce jsou rozdrobeny z plachet spíchnuté stany, v nichž přespává přibližně pět set demonstrantů, oddávajících se občanským neposlušnostem na plný úvazek. Díky všelidovým sbírkám se tu vaří jídlo pro všechny a zadarmo. V jednom stanu sídlí free shop s oblečením či knihami, v jiném tetovací salon, kde si mnoho demonstrantů nechalo zkrášlit šíji obrázkem cedru, libanonského státního symbolu.

„Co začala revoluce, jsem nepřestala chlastat,“ stěžuje si kamarádka Lejla, jako by všechny ty vychlastané flašky představovaly bolavou oběť ve všelidovém zájmu.

„Recykluju všechno, co najdu,“ propuká Mahdí v další záchvat smíchu a spolu s brkem mi podává i popelník – jednu z mnoha prázdných plechovek od slzného plynu, jejichž plnými verzemi armáda odpovídá na gradující vztek demonstrantů. Jako svícny Mahdí používá prázdné lahve od araku, místní pálenky z hroznového vína.

Zatímco teď obyvatelům náměstí Mučedníků po měsících bezvýsledného protestování dochází trpělivost a demonstrace jsou čím dál více bojem mezi státem a občany, ve svých podzimních počátcích revoluce působila jako sociálně kritická pařba. Hrálo techno, hromadně se sprejovalo… „Co začala revoluce, jsem nepřestala chlastat,“ stěžovala si mi vyčerpaně kamarádka Lejla, jako by všechny ty vychlastané flašky představovaly bolavou oběť ve všelidovém zájmu.

Během našeho posledního setkání jsem se Lejly ptala, zda je konopné srdce Libanonu, ležící nedaleko od syrských hranic, tak nebezpečné, jak tvrdí oficiální informace. „Já tam byla s dealerama,“ rozesmála se zplna hrdla svým vykouřeným hlasem, ale dodala, abych tam určitě nejezdila sama a sehnala si dopředu kontakt mezi místními.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 60, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!