+8
Konopná rostlinka se vine libanonskou historií dost možná od dob Římské říše. Libanon je třetím největším vývozcem hašiše na světě a je na cestě stát se prvním arabským státem, který legalizuje léčebné konopí. V libanonském konopném údolí však nic není tím, čím se zdá být.
„Přestaň kouřit! Kdybys místo toho radši hulila,“ napomíná mně s dobráckým úsměvem bezvlasý čtyřicátník, zatímco si před domem libanonského premiéra zapaluji cigaretu kultovní značky Cedr. Temena tisícihlavého davu začíná zkrápět déšť. Demonstranti opatrně s ohledem na těla ostatních roztahují deštníky. Boj za spravedlivější zítřky nevzdali ani ve chvílích, kdy na ně pršel slzný plyn.
„Nechceme odpadky, nechceme igelitky, chceme prezidenta, který bude jako lid,“ notují si v narážce na barikády z odpadu lemující libanonské pobřeží, zatímco rytmicky bouchají pěstmi do vzduchu. Řidiči autobusů, kteří na demonstrace v Bejrútu svážejí zájemce ze všech regionů země, mě zvou do jednoho z vozů na panáka whisky s ledem. Na všech tvářích září úsměvy.
Dáváme se do pohybu, vstříc bejrútskému náměstí Mučedníků, hlavnímu dějišti již měsíce trvajících demonstrací. Konečně mohu radu bezvlasého muže uposlechnout: jeden z demonstrantů mi posílá brko. „Není to obyčejná cigareta, viď?“ ujišťuje se s roztomilou bezelstností moje věřící kamarádka ve sněhobílém hidžábu. Několik rozdivočelých kluků dlaněmi bubnuje do kovových popelnic. Slaďují svůj rytmus, až to zní jako tvrdé primitivní techno, hudba vzteku. Jedno z graffiti, která se rozlézají po stěnách domů, navrhuje: „Noah Zaiter prezidentem!“
„Bez hašiše bychom neměli za co jíst, za co se ženit, za co žít.“
Noah Zaiter vloni natočil na podporu libanonské revoluce virální video, v němž se omlouvá, že se demonstrací neúčastní, neb se musí nadále skrývat. Je na něj vydáno asi čtyři tisíce zatykačů. Proslavilo ho holedbání se, že kdyby byly hašiš a marihuana půl roku legální, zvládl by vydělat dostatek peněz na splacení státního dluhu. A to je Libanon třetím nejzadluženějším státem světa.
Pár měsíců před počátkem protestů mu policie zabavila dvacet kamionů plných hašiše. Mí přátelé o něm hovoří jako o „králi marihuany“, častěji se mu však přezdívá libanonský Escobar. Dlužno dodat, že přezdívce libanonský Escobar se těší přinejmenším další dva narkobaroni.
Čím hůř pro Libanon, tím líp pro farmáře
Není divu, že se na současných demonstracích proti korupci a vládnímu sektářství – politici si tu porcují moc na základě náboženských kvót – dost hulí. Libanon platí po Maroku a Afghánistánu za třetího největšího vývozce hašiše na světě a konopí se tu nejvíce dařilo právě v nejnáročnějších momentech moderní historie země.
Zatímco mezi lety 1975 až 1990 dusil většinu obyvatel strach a hnus občanské války, z některých farmářů ve východolibanonském údolí Bikká se díky nekontrolovanému exportu hašiše stávali milionáři. Z bezvládné země se vyvážely asi dva tisíce tun hašiše ročně. Na evropský trh se tak poprvé dostaly nejpopulárnější druhy libanonského hašiše: červený, známý jako Red Lebanese, a vzácněji i psychoaktivnější žlutý, známý jako Blond Lebanese.
„Miluju život na vesnici, koukej: já a kozy, já a konopí, já a kalašnikov.“
Jen co konflikt v roce 1990 skončil, do údolí Bikká vtrhly vojenské jednotky. Pole byla spálena, farmáři zatčeni a pětadvacet tisíc rodin z polozapomenutého regionu zůstalo bez příjmů. OSN slibovala podpořit program rozvoje regionu, v rámci nějž měly konopí nahradit lány šafránu či sady ořešáků královských, až tři sta miliony dolarů. Zůstalo pouze u slov. Spojené státy americké sice farmářům darovaly krávy slibného plemene holštýnský skot, jenže péče o ně byla tak moc nákladná, že se jednalo spíše o dar danajský.
Farmáři se tak ke konopí vrátili, zatímco bezpečnostní složky se rok co rok pokoušely těsně před sklizní jejich úrodu zničit. Platí proto, že co pro Libanon znamená těžkou zkoušku vyžadující maximální nasazení vojáků a policistů, to pro konopné farmáře znamená naději na sklizeň. Klid na práci jim zajistila izraelská invaze v roce 2005 nebo válka v sousední Sýrii, která Libanon připravila o důležitého obchodního partnera a vystavila jej zhoršené bezpečnostní situaci na hranicích a příchodu milionu a půl syrských uprchlíků.
Revoluce jako pařba
„Dáš si s náma čaj a jointa?“ roztahuje Mahdí bílou plachtu svého stanu na náměstí Mučedníků a kyne mi, ať vstoupím. Mahdí kvůli mizerné platové situaci emigroval za prací do iráckého Kurdistánu, ale v říjnu si vzal dvacet dní dovolené, aby mohl začínající revoluci ve své rodné zemi podpořit fyzickou přítomností. Náměstí Mučedníků od té doby neopustil. „Když jsem sem přijel, byl jsem málem boháč. Kupoval jsem ostatním stany a chlast. Teď mám za sebou téměř sto dní revoluce. A nemám nic,“ rekapituluje a jako pokaždé, když dokončí větu jakéhokoli obsahu, propuká v chrčivý záchvat smíchu.
Náměstí Mučedníků se rozkládá mezi čtvrtí Solidere, tvořenou alejemi skleněných výškových budov, a Mar Mikhael, vibrujícím ložiskem tlumeně osvětlených barů, v nichž stojí malé pivo osm tisíc libanonských liber, tedy asi sto dvacet korun. Mahdího libanonský plat přitom inženýrskému titulu navzdory činil asi patnáct tisíc korun hrubého. Běžní lidé se sem zkrátka před revolucí chodili tak maximálně pomodlit do mešity.
Revoluce náměstí vrátila lidem. Po celé jeho délce jsou rozdrobeny z plachet spíchnuté stany, v nichž přespává přibližně pět set demonstrantů, oddávajících se občanským neposlušnostem na plný úvazek. Díky všelidovým sbírkám se tu vaří jídlo pro všechny a zadarmo. V jednom stanu sídlí free shop s oblečením či knihami, v jiném tetovací salon, kde si mnoho demonstrantů nechalo zkrášlit šíji obrázkem cedru, libanonského státního symbolu.
„Co začala revoluce, jsem nepřestala chlastat,“ stěžuje si kamarádka Lejla, jako by všechny ty vychlastané flašky představovaly bolavou oběť ve všelidovém zájmu.
„Recykluju všechno, co najdu,“ propuká Mahdí v další záchvat smíchu a spolu s brkem mi podává i popelník – jednu z mnoha prázdných plechovek od slzného plynu, jejichž plnými verzemi armáda odpovídá na gradující vztek demonstrantů. Jako svícny Mahdí používá prázdné lahve od araku, místní pálenky z hroznového vína.
Zatímco teď obyvatelům náměstí Mučedníků po měsících bezvýsledného protestování dochází trpělivost a demonstrace jsou čím dál více bojem mezi státem a občany, ve svých podzimních počátcích revoluce působila jako sociálně kritická pařba. Hrálo techno, hromadně se sprejovalo… „Co začala revoluce, jsem nepřestala chlastat,“ stěžovala si mi vyčerpaně kamarádka Lejla, jako by všechny ty vychlastané flašky představovaly bolavou oběť ve všelidovém zájmu.
Během našeho posledního setkání jsem se Lejly ptala, zda je konopné srdce Libanonu, ležící nedaleko od syrských hranic, tak nebezpečné, jak tvrdí oficiální informace. „Já tam byla s dealerama,“ rozesmála se zplna hrdla svým vykouřeným hlasem, ale dodala, abych tam určitě nejezdila sama a sehnala si dopředu kontakt mezi místními.
Základna Hizballáhu
Údolí Bikká a zvláště region konopných polí je totiž základnou Hizballáhu, politické strany a paramilitární organizace radikálních šíitských muslimů podporovaných Íránem. Panuje přirozeně podezření, že právě prodej hašiše kasičku organizace významně krmí.
Jiní zase tvrdí, že se Hizballáh skrze politický vliv v regionu i v parlamentu – náleží mu desetina poslaneckých křesel – záměrně pokouší udržet převážně zemědělské údolí chudé. Muže, kteří nic nemají, lze snadněji naverbovat do armády a Hizballáh potřebuje síly pro svoje válčení na straně syrského režimu Bašára Al Asada.
Region navíc obývá klanová společnost a namísto tradičních mocenských struktur tu rozhodují hlavy zatraceně obrovských místních rodin. Zbraně tu jsou samozřejmou výbavou domácnosti a farmáři je neváhají použít i proti bezpečnostním složkám.
Když se vláda po dvou letech bezpečnostní nejistoty rozhodla v roce 2007 navrátit k programu systematického ničení konopných polí, na nichž se mezitím rodila největší úroda od roku 1990, farmáři hrozili, že zapálí domy vesničanů, od nichž si vláda hodlala pronajmout traktory. Nakonec se bránili automatickými pistolemi a ručními granáty. Nejnásilnější střet se udál v roce 2012, kdy bylo postřeleno hned několik vojáků.
V reakci se do regionu poprvé chrabře vydal ministr vnitra Marwan Charbel a vláda ustanovila komisi, jež měla vymyslet, čím konopí nahradit, a následně dát do kupy pětiletý program rozvoje regionu. Jak už to bývá, vznik komise nic nezměnil a tehdejší ministr zemědělství Hadždž Hassan dnes domněnku, že ke konopí existuje alternativa, označuje za naivní.
Tady se lidé brání sami
„Miluju život na vesnici, koukej: já a kozy, já a konopí, já a kalašnikov,“ ukazuje mi Ali své fotografie v telefonu. Má chlapeckou sotva ochmýřenou tvář a neustále opakuje: „Ahlan, ahlan…“ (tj. „Vítej!“). Za čelním sklem jeho auta leží Korán v temně modrém pozlaceném přebalu a fotografie muže ve vojenské uniformě, který má Aliho tvář. „To je můj bratr, zemřel v syrské válce,“ všímá si mého zkoumavého pohledu.
Jedeme do Aliho rodné vsi Yammouni. Venkovní vzduch štípe zimou. „V létě přijeď, v létě napíšeme článek!“ opakuje Ali svou lámanou francouzštinou, zatímco kličkujeme mezi oranžovými pahorky nízkých kamenných hor. Mnozí farmáři své počínání omlouvají hornatostí půdy a nedostatkem vody – v těchto podmínkách se prý ničemu jinému než jabloním a konopí nedaří.
Opouštíme auto u vodní přehrady, která představuje spolu s nápisem z barevných plastikových písmen „I love Yammouni“ středobod vesnice. Vlasy nám krade studený vítr. Ubíráme se směrem k ostatkům antických ruin. Ptám se na roli Hizballáhu v ochraně konopného průmyslu.
„Tady se lidé brání sami, zbraněmi. Ale všichni tu jsou šíité.“
„A ty?“
„Šíité, sunnité, křesťané… Je jen jeden Bůh.“
„Místní jsou docela bohatí, ne?“ kývu hlavou k tichým vilám lemovaným mramorovými sloupy, jaké jsem jinde v Libanonu neviděla.
„Někteří. Bez hašiše bychom neměli za co jíst, za co se ženit, za co žít,“ brání se a navrhuje, abychom se vrátili do auta a navštívili jeho rodinu. V ulicích není ani noha, ani hlas, jen ostré slunce.
Vzduch voní senem. Ali mě nejprve představuje osmi stovkám chlupatých koz, které spolu s konopím umožňují jeho rodině vydělat dostatek peněz na studium pro sedm dětí. Jeho rodiče sedí spolu se svými pracovníky na zaprášené zemi v jedné ze dvou místností domu a nabírají si chlebovými plackami z obrovského hrnce rýže. Každá rodina v Libanonu jí na zemi a z jednoho hrnce. Ne každá rodina však žije v domě, který připomíná spíše chlév než obytný prostor. Vyzývají mě, abych se posadila na nejváženější místo, těsně vedle kamen.
„Můžeš tu žít s námi,“ bere mě za zápěstí Aliho modrooká matka s nevinným obličejem a nabízí mi šálek černého čaje, chléb a cigaretu Cedr.
Legalizace katastrofou
Libanonská ekonomika nepřetržitě churaví od konce občanské války. Stát si sice na obrodu země napůjčoval hordy peněz, jenže ty se částečně rozkradly, částečně daly vzniknout bejrútským mrakodrapům. Americká konzultační firma McKinsey & Company v roce 2018 vypracovala pro vládu obsáhlý seznam doporučení, jak ekonomiku nakopnout. Největší pozornost přitáhl návrh zlegalizovat léčebné konopí. Návrh zákona doputoval do parlamentu ještě v červenci téhož roku.
„Navrhl jsem tento zákon, abych pomohl farmářům. Všichni jsou oběťmi. Nemohou konopí otevřeně prodávat, protože je ilegální, takže ze situace nejvíce profitují dealeři, kteří si diktují kupní cenu a následně konopí prodávají draze. A ještě je kryjí politici,“ komentoval pro Al Jazeeru poslanec Antoine Habchi.
Jak však záhy upozornil aktivista Gino Raidy či nezisková organizace Skoun, v Habchiho návrhu bylo všechno špatně. Počítal s povolením pěstování pouze pro osoby s čistým trestním rejstříkem, jejž prakticky žádný ze stávajících farmářů nemá. Návrh hromadné amnestie pro farmáře vláda v minulosti zamítla.
Libanon platí po Maroku a Afghánistánu za třetího největšího vývozce hašiše na světě.
Přestože účelem zákona měla být legalizace léčebného konopí, zahrnoval zvýšené tresty za rekreační užívání ilegálních látek – včetně trestu deseti let nucených prací. Již dnes přitom za konzumaci zakázaných substancí hrozí tři měsíce až tři roky vězení. A do třetice všeho špatného návrh počítal pouze s exportem, nikoli s tím, že by léčebné konopí mohlo a mělo pomáhat i libanonským pacientům.
Ještě než byla mizerná podoba zákona vůbec představena, mnozí farmáři do médií prohlašovali, že o legalizaci nestojí. Nikoli z důvodu, že je baví role zločinců, ale zkrátka pro podezření, že korupčníci v parlamentu je hodlají skrz legalizaci připravit o většinu zisků.
O hašiši ani slovo
Obloha tmavne, serpentiny mezi pahorky se jeví nevyzpytatelně. Aliho matka, kterou vezeme k příbuzným, zvrací. „Pojedeme na čaj k Alimu. Ale ani slovo o hašiši, ano?“ oznamuje mi Ali.
Přešlapujeme na zářivě fialovém koberci. Dům druhého Aliho sice není vilou podepíranou mramorovými sloupy, ale i tak je nejlépe vybaveným domovem, do nějž jsem v Libanonu vkročila. Vítá nás muž s pečlivě učesanými šedými vlasy a klidným hlasem. Oba Aliové mají stejné nejenom křestní jméno, ale i příjmení.
„V Yammouni jsme všichni bratranci. Náš klan je jediným, jenž v roce 2012 ubránil svá pole před policií,“ chlubí se druhý Ali, načež zdůrazňuje, že pěstováním konopí se živí pouze desetina klanu – ostatní jsou prý matematičtí géniové. Přináší zdobený tác s čajem a roztodivnými druhy sušenek, oříšků a ovoce. Působí natolik úslužně, až je to nepříjemné. Jeho strýc mi ukazuje své obrazy, neskutečné scenérie tvořené ze sušených vylisovaných rostlin včetně konopných listů. Jeho nejoblíbenějším motivem je portrét Che Guevary.
Druhý Ali se ptá, zda jsem navštívila baalbeckou mešitu, zevnitř vykládanou zrcadlovými mozaikami. Přitakávám. „Vypadá jako íránská,“ prohlašuje spokojeně. Přitakávám. Ptá se, zda jsem byla v Íránu.
Spokojeně zabořená v čalouněném křesle uvolněně odpovídám, jako bych na vteřinu zapomněla, kde jsem: „Dvakrát. Miluju Írán. Vyjma tamější politiky samozřejmě.“
„Íránský režim je nejlepším na světě,“ reaguje s klidem druhý Ali.
Ve jménu všech svých tamějších přátel, kteří pod jhem teokracie celý život trpí, nedokážu mlčet.
„Vždyť tam jsou lidé vězněni za názory,“ namítám.
„Kolik článků o Íránu jsi četla v perštině?“
„Neumím persky.“
„Kolik článků o Íránu jsi četla v arabštině?“
„Neumím arabsky.“
„Tak. A veškeré články v angličtině jsou propaganda. Konzumuješ propagandu,“ vysvětluje mírně zvýšeným tónem, z nějž je cítit, jak moc se nadále snaží zůstat zdvořilý. Zapíná počítač a pouští nám projevy svých oblíbených světových diktátorů, přičemž nás pobízí ke konzumaci sušeného ananasu. Dopíjíme čaj a rozpačitě se loučíme. První Ali mi cestou domů vysvětluje, že rodina druhého Aliho je rodinou fízlů.
Úlevně padáme na gauč. Nastává čas degustace! Ali konečně vytahuje sáček plný prášku, který vypadá jako něco mezi kakaem a skořicí. V naději přivoním… a necítím nic. Ali se neohrabaně pouští do balení brka, aniž by hašiš nahřál a hnětl. Ali balí brko rovnou z prášku!
„Moc to neumím, nesmím to umět, ještě studuji, mohli by mě vyhodit,“ koktá, když si všímá mého udiveného pohledu. Opatrně si ze svého nepřesvědčivého výtvoru potáhne, vzápětí rozbaluje čokoládové vajíčko a omámen únavou vydechne francouzsky: „C’est jolie!“ – „To je nádhera!“
Zdání klame
Až když jsem konopné údolí opustila, dočetla jsem se, že libanonský červený hašiš ve své syrové podobě skutečně výrazně nevoní. Sladký odér z něj vyvábí až dotek ohně. Je to až půvabně příznačné. V Libanonu totiž nic není tím, čím se zdá na první pohled být.
I návrhy zákona na legalizaci léčebného konopí vznikly hned dva po sobě. Druhý návrh vypracoval a předložil mluvčí parlamentu Nabih Berry a na rozdíl od Habchiho návrhu není katastrofou. Pěstování konopí by dle něj mělo de facto okopírovat systém pěstování tabáku, licence by farmářům udílela vláda. Právě tento návrh schválila v únoru parlamentní komise.
S probíhající pandemií se i dění v Libanonu zastavilo. Utichly ulice, bary i revoluce a politický provoz v ekonomicky kolabující zemi se soustředí na to, aby Libanon nepadl na dno. Až se však situace uklidní, Libanon se velmi pravděpodobně stane prvním arabským státem, který léčebné konopí legalizuje.
Libanon v dubnu legalizoval: znalci varují před korupcí
Libanon se stal prvním arabským státem, který legalizoval pěstování léčebného a technického konopí, a to 21. dubna, kdy Berryho návrh zákona schválil Parlament – navzdory odporu Hizballáhu. „Máme sice sociální a morální výhrady, ale v tuto chvíli musíme ekonomice pomoci jakýmikoli prostředky,“ komentoval poslanec za Hnutí budoucnosti Alain Aoun.
Libanon, který se již několik měsíců topí v nejhorší ekonomické krizi od konce občanské války, ještě více přiblížila ke dnu pandemie nového koronaviru. S ohledem na křehkost svého zdravotnického systému přijala země velmi přísná opatření již na začátku března. V důsledku se zvýšila nezaměstnanost, ceny zboží se zdvojnásobily, libanonská libra spadla na polovinu předkoronavirové hodnoty. Není tedy divu, že se politici konečně rozhoupali k legalizaci odvětví, od nějž si slibují příjem až jedné miliardy dolarů ročně.
Znalci místních poměrů však varují, že jedna z nejzkorumpovanějších vlád světa hodlá konopný průmysl finančně vyždímat ke svému prospěchu. Pěstovat konopí totiž budou mít farmáři povoleno, pokud od vlády obdrží licenci. Vláda zároveň farmářům určí, za kolik od nich konopí koupí.
„V zemi s takovou úrovní korupce, jaká panuje v Libanonu, zkrátka nemůžete podřídit systém pěstování, výroby a distribuce konopí státnímu monopolu. Vláda může dohlížet na kontrolu léčebného konopí, zvlášť pokud je určeno pro export, případně trh monitorovat za účelem statistik, dohledu nad veřejným zdravím a nad výběrem daní. Jsem však zásadně proti striktnímu licenčnímu systému,“ vyjádřil se bývalý ministr financí Nasser Saidi, podle kterého by měla legalizace léčebného a technického konopí doprovázet i dekriminalizace hašiše.
