Aktuální článek
Mimozemšťané na návštěvě Brazílie

Mimozemšťané na návštěvě Brazílie

Profilový obrázek
  • Tato země plná chudoby, sociálních kontrastů a kokainistů se poněkud vymyká našemu chápání. I fungování policie se těžko vysvětluje. Právo je tu jedna věc a život druhá.

Brazílie není jen fotbal, dynamickou hudbou pulzující karnevaly a nevhodnými vyjádřeními hýřící prezident Bolsonaro, jenž jako by vzešel ze stejné líhně jako populistický lídr Spojených států. V páté největší zemi světa je užívání konopí a téměř všeho ostatního na denním pořádku.

Těsně než svět pohltila pandemie viru, jehož jméno už ani nemám chuť vyslovovat, a přinesla chaos, ztráty na životech a spoustu omezení, měl jsem to štěstí si užít plnohodnotnou dovolenou bez karantén, roušek a všudypřítomného strachu. Po dvanácti hodinách v letadle zpříjemněných asi čtyřmi filmy a spánkem přerušovaným turbulencemi přistáváme v São Paulu, největším městě Brazílie, Latinské Ameriky a vlastně celé jižní polokoule. Město zastává asi pátou příčku mezi největšími metropolemi světa.

Chudina pod mrakodrapy

Patrícia, kolegyně mé slečny, se kterou jsem přicestoval, nás vyzvedává a Uberem nás veze asi dvě hodiny k sobě domů. Cestou, která se postupně noří do stále užších křivolakých uliček a připomíná horskou dráhu, dostáváme první instrukce – v noci nechodit venku mimo turistické části města, nikdy nezírat do telefonu, vlastně ho na veřejnosti vůbec nepoužívat, cennosti nechávat v bezpečí doma, mít u sebe starší mobil jako úlitbu pro případ přepadení, nemít u sebe hotovost. Platby kartou jsou tu tak rozšířené, že jde takto zaplatit naprosto cokoli, dokonce i u pouličních hipíků prodávajících ručně dělané šperky nebo stánkařů nabízejících oblíbenou pochutinu açaí, která se stane na několik týdnů mou každodenní stravou. Jedná se o dobrotu z plodů tropické palmy Euterpe oleracea, v českých publikacích pojmenované jako kapustoň brazilská. Její temně purpurové bobule v sobě skrývají mnoho účinných látek, vitaminů, minerálů a od nepaměti byla důležitou složku jídelníčku amazonských kmenů.

Aktuální prohibice konopí i kokainu jen zatěžuje soudní soustavu, ničí životy lidí a umožňuje kartelům jejich monopol a zisky.

Před vstupem na dvorek domu, kde Patrícia žije se svým otcem, musíme počkat. Je třeba, aby uvázala psy. Stejně to mají všichni sousedi, kteří se tak snaží chránit před vnějším světem velkoměsta, plným nebezpečí a rukou nenechavců. Po odpočinku konečně vyrážíme poznat jeho nablyštěnou část – ulici mrakodrapů Avenida Paulista. Jedná se o bulvár, který je roku 1891 jedním z hlavních finančních center města. Nápadně připomíná Manhattan. Co mě ale zarazí, je pohled na množství lidí polehávajících v blízkosti nablýskaných výškových budov. Sem tam pobíhají otrhané děti, nezřídka na vás spočine vyhaslý pohled chudáka natahujícího ruku. Je to zvláštní nesourodá kombinace, kontrast bijící do očí i duše, který vyvolává otázky zasuté hluboko v podvědomí a vzbuzuje pochybnosti o ekonomickém uspořádání moderního světa.

Crackland

Postupně poznáváme různá další zákoutí města – Beco do Batman, tedy Batmanovu ulici, která je rájem milovníků street-artu, Ouvidor 63, což je třináctipatrový squat plný umělců a hudebníků, a další ať už reprezentativní a turisty oblíbené cíle, nebo i méně známé destinace. Jednou z nich byla i zóna kolem nechvalně proslulé stanice Parque da Luz, přejmenovaná místními na Cracolândia.

Co se týče policie, to se těžko vysvětluje. Právo je tady v Brazílii jedna věc a život druhá.

Stovky lidí tu, prakticky v centru města, nepokrytě čtyřiadvacet hodin denně pijí alkohol, prodávají a kouří crack, polehávají či hledají plechovky či jiné recyklovatelné materiály, které by mohli zpeněžit a koupit si za to další dávku. Je to místo plné odpadků a lidí, kteří to s drogami očividně přehnali. Do toho zní z reproduktorů brazilský funk. Všude se rozprostírají improvizované příbytky a stánky, místo připomíná postapokalyptické tržiště, kde lze sehnat doslova cokoli od sandálů po drogy. Policie sem běžně nechodí, do dealování nebo užívání nezasahuje, z dálky dohlíží spíše na to, aby nedocházelo k přepadením. Radnice se pokoušela místo vyklidit za použití násilí, kdy tam bezmála tisícovka těžkooděnců přiletěla helikoptérami. Zadařilo se. Po nějaké době ale byla situace identická, jen o pár metrů vedle. Stejně jako posledních dvacet let, po který trvá koloběh policejních zákroků, prohlášení papalášů do médií o vyřešení problému a opětovném obnovení tristní situace.

Blízkost Cracklandu pravděpodobně také způsobila opuštění nedaleké budovy na Avenue Prestes Maia 911, která byla následně obydlena asi tisícem lidí a stala se tak druhým největším vertikálním squattem v Latinské Americe. Zpovzdálí pozoruji její vyšší část čnějící 22 pater do vzduchu, se stěnami pokrytými graffiti a sazemi od proběhlých požárů. Během návratu mi Patrícia ukazuje specifické nápisy neznámým písmem na různých budovách po městě. „To je speciální písmo, něco jako šifra. Přečtou to jen drogové gangy a označují si tak teritorium.“

Z města do džungle

Po pár dnech strávených ve velkoměstě je načase opustit džungli z betonu a vyměnit ji za tu skutečnou. A jde to překvapivě snadno, v této části země město plynule přechází v hustý les. A co se týče doprovodu, naprosto si nelze stěžovat. Na mou zprávu mi nečekaně odpověděla kamarádka ze studií Fernanda, navrhla, že se podíváme na cachueru, tedy jeden z blízkých vodopádů, a vzala s sebou i svého kamaráda, trenéra brazilského jiu-jitsu. Jeho přítomnost, impozantní konstituce a tetování pokrývající i obličej mi pomohly se v kriminalitou vyhlášené zemi uvolnit a zahnat černé myšlenky.

Fernandu jsem naposledy viděl asi před osmi lety a od té doby jsem od ní neměl zprávy. Během putování lesem se svěřuje, že poté, co se vrátila z Evropy, vyrazila do Amazonie, aby se připojila k protestům ekologů a domorodců proti výstavbě obrovské přehrady Belo Monte. Ta byla nakonec realizována a umožnila masivní devastaci deštného pralesa a likvidaci tradičního způsobu života tamních obyvatel. Následně se vrátila do São Paula a shodou okolností se ocitla na několik měsíců na ulici.

Okolní čistá příroda, motýli a další tvorové lesa představují nesourodou kulisu k jejímu vyprávění o životě bez střechy nad hlavou, o drogách, nedostatku sociálních služeb v Brazílii, vládě, která se o chudé lidi příliš nezajímá a kamarádech, kteří v nepříznivé situaci zůstali, protože na rozdíl od ní neměli rodinu, která by jim pomohla. Poměrně depresivní téma je přerušeno po pár hodinách příchodem na místo určení – kaskádě s několika jezírky. Jak je zřejmé z počtu cachtajících se lidí, jedná se o jakýsi národní sport, tradiční aktivitu, která místní motivuje chodit mimo město. Vzduchem se line známá nasládlá vůně spalovaného konopí a já zjišťuji, jaká je tu vlastně situace, co se týče represe a dostupnosti.

Policejní zvůle

„Běžnou trávu tu seženeš v ceně kolem pěti realů (20 Kč), to je ale taková ta nejběžnější nekvalitní. Pak máš ale samozřejmě dražší kvalitnější materiál. No a co se týče policie, to se těžko vysvětluje. Právo je tady v Brazílii jedna věc a život druhá.“

V Bolívii a Kolumbii se pohybuje cena za gram kokainu kolem jednoho dolaru, na brazilském trhu pak nabývá v přepočtu hodnoty asi sta korun.

Oficiálně by od roku 2006, kdy došlo k dekriminalizaci malého množství pro osobní potřebu, mělo mít veřejné užívání konopí (stejně jako jiné nelegální omamné látky) za následek maximálně varování, případně trest veřejně prospěšných prací nebo povinnost podstoupit vzdělávání o dopadech užívání. Obdobně je to u pěstování malého množství. Fernanda ale hned dodává, že tomu tak v praxi často není. Je naprosto běžné, že „strážci zákona“ svévolně uplatňují tresty, ať už nezletilých nebo dospělých, kdy jde především o nezákonné bití. Pokud vás chytí s větším množstvím, můžou vás zatknout pro distribuci. To pak lze dle trestněprávních předpisů považovat za prodej, přepravu a obchodování s drogami, za což hrozí trest ve výši pěti až patnácti let vězení a vysoké pokuty.

Zbraně a fet

O další zvolnění se prý snažila Brazilská dělnická strana v roce 2018. Podle jimi předloženého návrhu zákona mělo být kompletně legalizováno konopí a umožněno v zemi vytvořit komerční trh. „Jednotlivcům mělo být dovoleno pěstovat až šest rostlin pro osobní spotřebu. Ale nějak to nedopadlo. Bolsonaro to tu chce naopak zpřísňovat. Konopí tu ale není úplně téma,“ směje se. Vysvětluje, že země má po Spojených státech nejvíce spotřebitelů kokainu na světě a je také jednou z nejnásilnějších – s třiceti vraždami na sto tisíc obyvatel. „Když se podíváš na mapu, pochopíš, proč tu máme tolik problémů. Máme dlouhý prostupný hranice, navíc s Kolumbií a Bolívií, pak je tam Paraguay, Peru, tedy hlavní producenti koksu. A cokoli, co se někde vyrobí, putuje přes Brazílii. Tak drahej byznys, jako je mezinárodní obchod s drogama, přináší problémy. Do toho sem Američani vozí spousty zbraní.“

Podle aktuálních dat asi 1,46 milionu Brazilců užívá kokain. Zahrneme-li do toho uživatele všech derivátů kokainu, jako je například crack, počet vzroste na 5,6 milionu. Ve srovnání s Brazílií nebo i západní Evropou je spotřeba kokainu v ČR stále velice malá, za což může mimo jiné i jeho cena. V Bolívii nebo Kolumbii se pohybuje cena za gram kolem jednoho dolaru, tedy něco málo přes dvacet korun, na brazilském trhu pak nabývá v přepočtu hodnoty asi sta korun. Proto je koks dostupný všem vrstvám obyvatelstva.

Pirátské časy

Po ochutnávce metropole a přilehlé přírody je čas zavítat i do vzdálenějších míst. Jednou z příjemných zastávek je i městečko Paraty, jedno z nebývale zachovalých historických přístavních měst, jehož centrum dýchá starými časy. Aby ne, jedná se o snad první osadu, kterou zde běloši zbudovali. V 17. století bylo koncem trasy Caminho do Ouro, po které putovalo zlato z vnitrozemí a následně bylo přepravováno na lodích do Evropy. Zároveň sem kolonizátoři dováželi nářadí a africké otroky k práci v dolech.

doporučujeme

„Caipirinha, caipirinha!“ ozývá se z podniku naproti hostelu, ve kterém jsme se ubytovali. Vytrhlo mě to z přemýšlení, jestli se jedná skutečně o hostel, protože zatím všecko, co jsem v tom hostelu po nastěhování zažil, dávalo tušit, že je to spíš krytí pro hambinec nebo jinou, ne úplně legální aktivitu – majitel až příliš často zběsile odjížděl s nějakými zásilkami pryč. „Caipirinha, caipirinha!“ uslyšel jsem znovu. Nevydržím a jdu do akce, byl by hřích neokusit brazilský národní koktejl za místní, poměrně výhodnou cenu. Majitel hospůdky, která má jen předzahrádku s dvěma lavičkami, je hovorný a jeho koktejly naprosto lahodné až návykové. Postupně si povídáme i o situaci v Brazílii a jako mnoho dalších během této cesty se mi svěřil, že se mu nelíbí aktuální vláda a směřování země pod taktovkou prezidenta, který mimochodem opakovaně chválil doby za časů diktatury a vyjadřoval lítost, že docházelo jen k mučení, a nikoli častějším vraždám opozice. Také mě varuje před cestou do Ria de Janeira, které stejně jako mnozí další označuje za velmi nebezpečné místo. V tomto směru jeho vyprávění nápadně připomínalo známý film z roku 2002 jménem Město bohů, odehrávající se právě v brazilském hlavním městě karnevalů.

Místní atmosféra pitoreskních kamenných uliček, barevných koloniálních domků a přístaviště nabádá ke studiu historie. Ve volných chvílích jsem se tudíž mohl dozvědět nejen více o historii tamních původních obyvatel, které postupně vytlačili bílí Evropané, ale i o příchodu konopí do tamních končin. Některé zdroje uvádějí, že se sem dostalo v souvislosti s produkcí konopných vláken. Jiné však tvrdí, že bylo dovezeno do země s africkými otroky, kteří sem pašovali semena v hadrových panenkách, či přímo kolonizátory, kteří aktivně hulili. Rostlina byla každopádně široce používána v koloniálních dobách (od roku 1770) a byla užívána napříč všemi společenskými třídami a dokonce i portugalským královským dvorem. V roce 1830 městská rada v Rio de Janeiru jako první zakázala konopí a zavedla tresty, které byly téměř výhradně aplikovány na osoby afrického původu.

Na počátku 20. století se konopí plně rozšířilo především v nižší třídě, například mezi rybáři, kteří se každý týden scházeli na kolektivním kouření. Tento obyčej se nazýval Club de Diambistas a jeho primárním cílem bylo vyhledávání psychedelických zážitků. Také existují doklady o užívání ve vojenských kasárnách a ve věznicích, aby se zmírnila nuda a zoufalství.

Mimozemšťani

Poslední místo, které nešlo minout, bylo São Thomé das Letras. Vesnice ztracená v kopcích mimo běžné trasy, kde je údajně největší výskyt UFO v Brazílii. Osada je opředena spoustou legend a celý její turistický ruch je založen především na toulkách po okolní přírodě a mystičnu. Místní mlha a dekorace s mimozemskou tematikou jen podporují už tak podivnou atmosféru. Zdržuje se tu taky spousta ezolidí a hipíků, prodávajících své výrobky z krystalů a přírodních materiálů. Vesnici navíc dominuje takzvaná pyramida – kamenná budova, na jejíž střeše je radost se opřít a vyhlížet případné mimozemšťany, ideálně s nějakým tím kuřivem. Když nepřiletí, lze si aspoň v klidu užít parádní výhled na zapadající slunce.

Konopí zde bylo v koloniálních dobách široce užíváno napříč všemi společenskými třídami, dokonce i portugalským královským dvorem.

Po jednom úspěšném pozorování jsme náhodou natrefili na nedaleké společenské centrum – konkrétně v podobě opuštěného pomalovaného domku se zahradou, který hipíci obsadili a místní starosta i komunita je tam tak nějak tolerují. „Vítejte, kamarádi,“ vítá nás vlasatý klučina, prý z Kolumbie. „Tady je vítaný každý, hodně tu přespávají umělci. Snažíme se to tu zprovoznit na komunitní bázi, starat se o zahradu, máme tu i slepice a pejska.“ Rozpovídá se o tomto projektu, svém životě i situaci pouličních umělců v Brazílii. Když se ptáme na paranormální jevy, sděluje, že slyšel o muži, který vstoupil do místní jeskyně a vylezl o sedm let později ve stejném oblečení a v domnění, že byl pryč jen dvě hodiny, na Machu Picchu. Směje se a radši nám nabízí psychoaktivní houby, které tu rostou, a havajskou růži, kterou sám po semínkách zobe.

Válka proti drogám, bonbonům a mouce

Několik týdnů v brazilských velkoměstech i na mnohem klidnějším venkově ukončil návrat do Evropské unie připomínající finální záběry pořadu Pevnost Boyard s klesající mříží, kdy se všechny hranice postupně zavíraly. Poslední překážkou byl poněkud komický moment na letišti v Paříži, kdy mě již klasicky vyhmátli celníci. „Dobrý den, pane,“ oslovil mě formálně mužík, kterého budeme pro zjednodušení označovat jako Pierre. Pierrovi je věkově asi jako mému otci, vypadá jako spokojený taťka od rodiny, se svým velkým nosem a rošťáckým úšklebkem připomíná archetyp francouzského úředníka, který sice je byrokratem, ale zároveň ještě nezapomněl, že je i člověkem, prohodí občas i nějaký vtípek, aby alespoň trochu zlehčil nekomfortní situaci, jakou je prohlídka osobních věcí. Před frontou ostatních spolucestujících vypakovává s kolegou celý můj batoh a předmět po předmětu zkoumají jeho obsah. Nechtěl bych být v jejich kůži, protože podivností a podezřelých objektů tam bylo na několik hodin zkoumání. Dva kilové pytle s bílým práškem – maniokovou moukou na pečení nejlepších palačinek, snídaně brazilských šampionů – byly jen začátek. Stále zoufalejší příslušník francouzské hraniční policie postupně vytahuje a prohlíží si ručně balené cigarety ze São Tomé, poté asi osmdesát v listech zabalených bonbónků od paní, co vedla obchod se sýry a sladkostmi. Následují postavičky mimozemšťanů v dresech národního fotbalového týmu, pytlíčky různých směsí lučních bylin určených na kouření s tabákem. Po krátké poradě Pierre a jeho kolegové vše slušňácky naskládají zpátky, samozřejmě s mou pomocí, bez které by si v tomto nesnadném úkolu neporadili (můj batoh zasahuje do čtvrtého rozměru). Můžeme jít. Celá fronta čekající na již mírně zpožděný let si oddechla, několik lidí se na mě spiklenecky směje, mrká, jeden si dokonce tře prstem pod nosem a žertovně gestikuluje, že v letadle uděláme párty.

Co dál?

V zemi není úplně velké procento uživatelů konopí, většina obyvatel podle průzkumů legalizaci nepodporuje. Přesto se zde koná v Riu každoroční Marihuana March, který pro nás překvapivě podporují i osobnosti z tamní justice. Například v roce 2017 se Luis Roberto Barroso stal čtvrtým z jedenácti soudců Nejvyššího soudu v zemi, který pochodu a jeho myšlence vyjádřil svou podporu. Aktuální prohibice konopí i kokainu dle jeho názoru jen zatěžuje soudní soustavu, ničí životy lidí a umožňuje kartelům jejich monopol a zisky.

Ač je od roku 2015 možné předepisovat nevyléčitelně nemocným pacientům nebo těm, kteří vyčerpali jiné možnosti léčby léčebné konopí, úprava ani dostupnost není náležitě vyřešena. Aktuálně roste počet pacientů, kteří mohou žádat povolení k dovozu léčebného konopí ze zahraničí. V tomto roce vydala vláda asi tři tisíce povolenek. Mnoho vědců a pacientů s rakovinou požaduje širší legalizaci léčivého konopí pro chronické stavy. Setkávají se však se silnou opozicí konzervativních stran, které jsou zrovna u moci, a i prezident naznačil, že by chtěl úpravu týkající se konopí spíše zpřísnit. Je tudíž nepravděpodobné, že by k legalizaci v dohledné době mohlo dojít.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!

Contact to Listing Owner

Captcha Code