Aktuální článek
Nick Cave: Elegán s charismatem na rozdávání

Nick Cave: Elegán s charismatem na rozdávání

  • Když v 80. letech proběhla anketa o tom, která hudební hvězda umře v nejbližší době, Nick Cave soupeřil o vítězství s Keithem Richardsem. Život bez drog mu však přinesl nové impulzy a otevřel nové obzory.

Pokud jste v posledních letech navštívili více koncertů Nicka Cavea, víte, že jedna chvíle se skoro pokaždé opakuje. Zpěvák si v řadě u pódia vyhlédne nějakou oddanou fanynku a vezme ji za ruku. Nechme stranou, že dotyčná dost často sedí na ramenou svého přítele či možná manžela. Kapela The Bad Seeds vytrvale hraje jeden motiv a její frontman, balancující na hraně zábran mezi publikem a pódiem, ji pronikavě hledí do očí. Celé to vyhlíží, jako by zpíval pouze a jen pro ni, a zbylých několik desítek tisíc lidí mu bylo ukradených.

Ti se mezitím usmívají a ono dojemné i cituplné divadlo, které opakovaně najdete i na YouTube, s ním znovu ochotně hrají. Když píseň dozní, dotyčná pláče štěstím, a jen ona ví, zda to je jediná vlhkost, který ji aktuálně provází. Navzdory všem těm divokým letům, jež má za sebou, v síle charismatu totiž Nickovi Caveovi může i dnes konkurovat jen málokdo.

Bývaly ale i jiné časy. Moc rád mám historku jednoho kamaráda, která zní dost vycucaně z prstu, ale opravdu se stala. Dotyčný se, někdy v devadesátých letech, poměrně ne zrovna střízlivý, vracel z jednoho večírku, a napadlo ho, že si dá ještě šláftruňk. Zastavil se proto v tehdy opravdu pověstném pajzlu Žíznivý pes, jen pár metrů od pražského Náměstí republiky. Navzdory lokaci opravdu nešlo o podnik první cenové. Dal si panáka a prohlížel si zajímavé typy kolem sebe. Byla to směs opilých cizinců, podobných případů jako on, využívajících pozdní zavíračky, občas nějaký ten dealer a troska nemající daleko k bezdomovectví. Najednou kouká… je to on, není to on?… vedle něj stojí, zcela pod obraz a ve značně zuboženém stavu, jeden z jeho pěveckých idolů a čmárá si cosi na kus papíru. Opilost zahání ostych a lámanou angličtinou ho drze vyzve: „Namaluj mi něco!“ Opilý zpěvák, kterému nikdo z okolí nevěnuje pozornost, protože do své obvyklé noblesní vizáže má nyní opravdu daleko, na něj vrhne pohled takřka vražedný a pak, snad aby měl pokoj, rychle načmárá malou kytičku a připojuje automaticky podpis. O té hospodě onen zpěvák začas napíše docela divoký song a kytičku, která jednou asi bude celkem cenná, má onen známý dodnes. Ukazoval mi ji.

 

Dekadentní student

Nicholas Edward Cave se narodil 22. září 1957 ve Warracknabeal, venkovském městečku v australském státě Victoria. Podle všeho nebyl úplně bezproblémové dítě, ale byl inteligentní, a tak mu učení nečinilo zvláštní potíže a bylo rozhodnuto, že půjde na gymnázium do Melbourne. Byl počátek sedmdesátých let a Nick rychle vstřebával populární hudbu té doby, se kterou ho seznamoval hlavně jeho bratr, a navštěvoval koncerty Manfreda Manna, Jethro Tull, Deep Purple či dnes už pozapomenutých, ale tehdy velmi slavných Procol Harum. Pod vlivem nespoutaných idolů se arogantně vetřel mezi spolužáky, mezi nimiž byl pozdější dlouholetý spolupracovník Mick Harvey a kteří už předtím založili svou první školní kapelu Concrete Vulture. „Vůbec tehdy ještě neuměl zpívat, ale nikomu se do zpěvu nechtělo a on měl největší ego,“ vzpomínal se smíchem po letech Harvey.

Celá devadesátá léta byla pro Cavea jedna velká chemická jízda.

Názvy bandu se měnily neuvěřitelným tempem a i rozpory mezi spoluhráči rychle přibývaly. Frontmana totiž poměrně brzo přestal bavit „progresivní rock“ a oblíbil si počínající glamrockové průkopníky, jako byl Alice Cooper a Marc Bolan s kapelou T. Rex. Ti většině jeho spoluhráčů připadali příliš plytcí a málo umělečtí, Nick si ale prosadil svou. Vedle svých prvních autorských pokusů tak kapela brzo hrála písně Alice Coopera nebo The Velvet Underground a také si všichni oblíbili repertoár skotské kapely The Sensational Alex Harvey Band.

Jak vzpomínají pamětníci, vizuálně pak nejvíce napodobovali Davida Bowieho: barvili a tupírovali si vlasy, nosili křiklavé barvy ponožek či boty na vysoké podrážce. V usedlé australské škole s tím měli poměrně problémy, ale o to víc rádi provokovali – Nickův kamarád a pozdější spoluhráč Tracy Pew například navzdory školnímu řádu nosil dlouhé vlasy. Když byl vyzván, aby se ostříhal, reagoval tak, že si je obarvil na zeleno. A když mu bylo následně vyhrožováno vyhazovem ze školy, přišel další den ostříhaný dohola.

Sám Nick byl tehdy značně zakomplexovaný, připadal si velmi ošklivý a těžko navazoval kontakty s dívkami. Hodně tehdy kreslil a mínil se stát malířem. S partou kamarádů pak začali zkoušet nejen alkohol, ale i marihuanu nebo LSD. Navzdory tomu poměrně úspěšně odmaturovali. Z kapely odpadli všichni, kdo měli problémy s Nickem, který měl podle jejich rodičů na ně „až příliš špatný vliv“, a začal s ní hrát Nickův největší kámoš Tracy Pew. Název se ustálil na The Boys Next Door.

Punková hvězda

Právě Pew ostatní seznámil nejen se svými oblíbenými The New York Dolls a divokými detroitskými kapelami The Stoogies a MC5, ale nakazil je i láskou ke country buřičům, jako byli Hank Williams nebo Johnny Cash. A protože Mick Harvey dal ostatním ultimátum, že buď přestanou hrát převzaté skladby a začnou dělat jen vlastní, nebo s nimi končí, pustili se do toho. Když pak byl Nick za obscénní obraz po dvou letech vyloučen ze studií malířství, kapela už byla pod vlivem nastupující punkové vlny britských Sex Pistols a The Damned i amerických The Ramones. A její individualismus, naštvanost i nihilismus frontmanovi The Boys Next Door náramně vyhovoval.

Když dopisoval román A uzřela oslice anděla, bral speed, aby mohl psát i po nocích. Napsaný materiál pak musel hodně krátit a proškrtávat.

„Punk nás po tom, co jsme předtím poslouchali, vůbec nepřekvapil. Spíš jen legitimizoval náš odpor vůči autoritám,“ vysvětloval pak Mick Harvey s tím, že mnoho jiných kapel ve světě, jako například američtí Suicide, šlo úplně stejnou cestou jako oni. Tím, že se kapela stala punkovou, byly na koncertech na denním pořádku rvačky se skinheady. Kapela se rychle proslavovala a brzy podepsala smlouvu s vydavatelskou firmou. Ta ovšem kapelu nechápala a snažila se ji předělat do uhlazenější podoby. Právě v té době se Nick Cave, který už měl za sebou řadu opileckých excesů, seznámil s heroinem. Chvíli ho zkoušel šňupat a kouřit, ale brzo přešel na nitrožilní aplikaci. Psal se rok 1978 a policejních zadržení za „opilství a výtržnosti“ přibývalo. Při jednom z nich, právě když za něj matka opět skládala kauci, se dozvěděl o tragické a smrtelné nehodě svého otce.

Ke kapele se tou dobou připojil fenomenální kytarista Rowland S. Howard. Po krachu původní gramofirmy se také seznámili se skvělým mladým zvukařem Tony Cohenem, svým prvním opravdovým producentem, který s nimi nahrál první opravdové album. Po jeho vydání se přejmenovali na The Birthday Party a rozhodli se přesídlit do Londýna. Což skončilo neúspěchem – Nick Cave a jeho spoluhráči tu narazili na tvrdou realitu obrovské konkurence podobně skandálních skupin. Okradli je tam o jejich pracně našetřené peníze a po čase se byli nuceni vrátit.

Ani na okamžik je ovšem nenapadlo, že by to měli vzdát. V Austrálii nahráli další album a znovu vyrazili do Londýna – Nick Cave už i se svou přítelkyní Anitou Laneovou, se kterou žil od jejích sedmnácti let a která i spolu s ním pro kapelu napsala několik textů. V Londýně konečně narazili nejen na nové oddané fanoušky, ale i nadšené hudební kritiky, a jejich sláva začala stoupat. Vystoupení to ovšem byla bez přehánění a i na dnešní poměry značně apokalyptická. Baskytarista Tracy Pew měl značnou spotřebu alkoholu, ostatní za ním o mnoho nezaostávali, ale většinou přidali leccos dalšího. Rozpor mezi tím, kolik slavných kolegů jim plácalo po ramenou, a tristním výsledkem mnoha koncertů zvyšoval jejich sebedestruktivitu. Což vyvrcholilo na prvním americkém turné. Po návratu z něj na ně ovšem poprvé přišlo více než tisíc diváků.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 60, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!