Aktuální článek
Nick Cave: Elegán s charismatem na rozdávání

Nick Cave: Elegán s charismatem na rozdávání

Profilový obrázek
  • Když v 80. letech proběhla anketa o tom, která hudební hvězda umře v nejbližší době, Nick Cave soupeřil o vítězství s Keithem Richardsem. Život bez drog mu však přinesl nové impulzy a otevřel nové obzory.

Pokud jste v posledních letech navštívili více koncertů Nicka Cavea, víte, že jedna chvíle se skoro pokaždé opakuje. Zpěvák si v řadě u pódia vyhlédne nějakou oddanou fanynku a vezme ji za ruku. Nechme stranou, že dotyčná dost často sedí na ramenou svého přítele či možná manžela. Kapela The Bad Seeds vytrvale hraje jeden motiv a její frontman, balancující na hraně zábran mezi publikem a pódiem, ji pronikavě hledí do očí. Celé to vyhlíží, jako by zpíval pouze a jen pro ni, a zbylých několik desítek tisíc lidí mu bylo ukradených.

Ti se mezitím usmívají a ono dojemné i cituplné divadlo, které opakovaně najdete i na YouTube, s ním znovu ochotně hrají. Když píseň dozní, dotyčná pláče štěstím, a jen ona ví, zda to je jediná vlhkost, který ji aktuálně provází. Navzdory všem těm divokým letům, jež má za sebou, v síle charismatu totiž Nickovi Caveovi může i dnes konkurovat jen málokdo.

Bývaly ale i jiné časy. Moc rád mám historku jednoho kamaráda, která zní dost vycucaně z prstu, ale opravdu se stala. Dotyčný se, někdy v devadesátých letech, poměrně ne zrovna střízlivý, vracel z jednoho večírku, a napadlo ho, že si dá ještě šláftruňk. Zastavil se proto v tehdy opravdu pověstném pajzlu Žíznivý pes, jen pár metrů od pražského Náměstí republiky. Navzdory lokaci opravdu nešlo o podnik první cenové. Dal si panáka a prohlížel si zajímavé typy kolem sebe. Byla to směs opilých cizinců, podobných případů jako on, využívajících pozdní zavíračky, občas nějaký ten dealer a troska nemající daleko k bezdomovectví. Najednou kouká… je to on, není to on?… vedle něj stojí, zcela pod obraz a ve značně zuboženém stavu, jeden z jeho pěveckých idolů a čmárá si cosi na kus papíru. Opilost zahání ostych a lámanou angličtinou ho drze vyzve: „Namaluj mi něco!“ Opilý zpěvák, kterému nikdo z okolí nevěnuje pozornost, protože do své obvyklé noblesní vizáže má nyní opravdu daleko, na něj vrhne pohled takřka vražedný a pak, snad aby měl pokoj, rychle načmárá malou kytičku a připojuje automaticky podpis. O té hospodě onen zpěvák začas napíše docela divoký song a kytičku, která jednou asi bude celkem cenná, má onen známý dodnes. Ukazoval mi ji.

 

Dekadentní student

Nicholas Edward Cave se narodil 22. září 1957 ve Warracknabeal, venkovském městečku v australském státě Victoria. Podle všeho nebyl úplně bezproblémové dítě, ale byl inteligentní, a tak mu učení nečinilo zvláštní potíže a bylo rozhodnuto, že půjde na gymnázium do Melbourne. Byl počátek sedmdesátých let a Nick rychle vstřebával populární hudbu té doby, se kterou ho seznamoval hlavně jeho bratr, a navštěvoval koncerty Manfreda Manna, Jethro Tull, Deep Purple či dnes už pozapomenutých, ale tehdy velmi slavných Procol Harum. Pod vlivem nespoutaných idolů se arogantně vetřel mezi spolužáky, mezi nimiž byl pozdější dlouholetý spolupracovník Mick Harvey a kteří už předtím založili svou první školní kapelu Concrete Vulture. „Vůbec tehdy ještě neuměl zpívat, ale nikomu se do zpěvu nechtělo a on měl největší ego,“ vzpomínal se smíchem po letech Harvey.

Celá devadesátá léta byla pro Cavea jedna velká chemická jízda.

Názvy bandu se měnily neuvěřitelným tempem a i rozpory mezi spoluhráči rychle přibývaly. Frontmana totiž poměrně brzo přestal bavit „progresivní rock“ a oblíbil si počínající glamrockové průkopníky, jako byl Alice Cooper a Marc Bolan s kapelou T. Rex. Ti většině jeho spoluhráčů připadali příliš plytcí a málo umělečtí, Nick si ale prosadil svou. Vedle svých prvních autorských pokusů tak kapela brzo hrála písně Alice Coopera nebo The Velvet Underground a také si všichni oblíbili repertoár skotské kapely The Sensational Alex Harvey Band.

Jak vzpomínají pamětníci, vizuálně pak nejvíce napodobovali Davida Bowieho: barvili a tupírovali si vlasy, nosili křiklavé barvy ponožek či boty na vysoké podrážce. V usedlé australské škole s tím měli poměrně problémy, ale o to víc rádi provokovali – Nickův kamarád a pozdější spoluhráč Tracy Pew například navzdory školnímu řádu nosil dlouhé vlasy. Když byl vyzván, aby se ostříhal, reagoval tak, že si je obarvil na zeleno. A když mu bylo následně vyhrožováno vyhazovem ze školy, přišel další den ostříhaný dohola.

Sám Nick byl tehdy značně zakomplexovaný, připadal si velmi ošklivý a těžko navazoval kontakty s dívkami. Hodně tehdy kreslil a mínil se stát malířem. S partou kamarádů pak začali zkoušet nejen alkohol, ale i marihuanu nebo LSD. Navzdory tomu poměrně úspěšně odmaturovali. Z kapely odpadli všichni, kdo měli problémy s Nickem, který měl podle jejich rodičů na ně „až příliš špatný vliv“, a začal s ní hrát Nickův největší kámoš Tracy Pew. Název se ustálil na The Boys Next Door.

Punková hvězda

Právě Pew ostatní seznámil nejen se svými oblíbenými The New York Dolls a divokými detroitskými kapelami The Stoogies a MC5, ale nakazil je i láskou ke country buřičům, jako byli Hank Williams nebo Johnny Cash. A protože Mick Harvey dal ostatním ultimátum, že buď přestanou hrát převzaté skladby a začnou dělat jen vlastní, nebo s nimi končí, pustili se do toho. Když pak byl Nick za obscénní obraz po dvou letech vyloučen ze studií malířství, kapela už byla pod vlivem nastupující punkové vlny britských Sex Pistols a The Damned i amerických The Ramones. A její individualismus, naštvanost i nihilismus frontmanovi The Boys Next Door náramně vyhovoval.

Když dopisoval román A uzřela oslice anděla, bral speed, aby mohl psát i po nocích. Napsaný materiál pak musel hodně krátit a proškrtávat.

„Punk nás po tom, co jsme předtím poslouchali, vůbec nepřekvapil. Spíš jen legitimizoval náš odpor vůči autoritám,“ vysvětloval pak Mick Harvey s tím, že mnoho jiných kapel ve světě, jako například američtí Suicide, šlo úplně stejnou cestou jako oni. Tím, že se kapela stala punkovou, byly na koncertech na denním pořádku rvačky se skinheady. Kapela se rychle proslavovala a brzy podepsala smlouvu s vydavatelskou firmou. Ta ovšem kapelu nechápala a snažila se ji předělat do uhlazenější podoby. Právě v té době se Nick Cave, který už měl za sebou řadu opileckých excesů, seznámil s heroinem. Chvíli ho zkoušel šňupat a kouřit, ale brzo přešel na nitrožilní aplikaci. Psal se rok 1978 a policejních zadržení za „opilství a výtržnosti“ přibývalo. Při jednom z nich, právě když za něj matka opět skládala kauci, se dozvěděl o tragické a smrtelné nehodě svého otce.

Ke kapele se tou dobou připojil fenomenální kytarista Rowland S. Howard. Po krachu původní gramofirmy se také seznámili se skvělým mladým zvukařem Tony Cohenem, svým prvním opravdovým producentem, který s nimi nahrál první opravdové album. Po jeho vydání se přejmenovali na The Birthday Party a rozhodli se přesídlit do Londýna. Což skončilo neúspěchem – Nick Cave a jeho spoluhráči tu narazili na tvrdou realitu obrovské konkurence podobně skandálních skupin. Okradli je tam o jejich pracně našetřené peníze a po čase se byli nuceni vrátit.

Ani na okamžik je ovšem nenapadlo, že by to měli vzdát. V Austrálii nahráli další album a znovu vyrazili do Londýna – Nick Cave už i se svou přítelkyní Anitou Laneovou, se kterou žil od jejích sedmnácti let a která i spolu s ním pro kapelu napsala několik textů. V Londýně konečně narazili nejen na nové oddané fanoušky, ale i nadšené hudební kritiky, a jejich sláva začala stoupat. Vystoupení to ovšem byla bez přehánění a i na dnešní poměry značně apokalyptická. Baskytarista Tracy Pew měl značnou spotřebu alkoholu, ostatní za ním o mnoho nezaostávali, ale většinou přidali leccos dalšího. Rozpor mezi tím, kolik slavných kolegů jim plácalo po ramenou, a tristním výsledkem mnoha koncertů zvyšoval jejich sebedestruktivitu. Což vyvrcholilo na prvním americkém turné. Po návratu z něj na ně ovšem poprvé přišlo více než tisíc diváků.

Když prý jednou zaznělo z publika: „Měli jste radši chcípnout!“, Cave suverénně odvětil: „Snažili jsme se, ne že ne!“

„Mohli jsme se stát rychle populární, ale nějak to nebylo v nás, nezajímalo nás to,“ krčil Cave později rameny. Novináři, kteří tehdy dostali ten nápad s nimi udělat rozhovor či načerpat informace pro článek, na to i zpětně vzpomínali jako na nejhorší zážitek svého života.

Tou dobou se Nick seznámil s avantgardní všestrannou umělkyní Lydií Lunchovou a společně začali psát divadelní jednoaktovky. Nakonec jich spolu vytvořili asi padesát. Na posledním koncertě v Británii před dalším návratem do Austrálie to ovšem dopadlo tak, že se Nick Cave opil takovým způsobem, že si nebyl na pódiu ani schopen sundat sako, porval se s provokatérem z publika i s Mickem Harveyem a Tracy Pew se mezitím předávkoval tak, že ho museli oživovat. Když potom v Melbourne začali nahrávat další album, začalo to protestem uklízeček. „Když si na hajzlíku čistili stříkačky, namalovali tam velký krvavý srdce… Uklízečky pak stávkovaly čtrnáct dní,“ rekapituloval to Mick Harvey. Po návratu do Evropy se seznámili s německými muzikanty z kapel Die Haut a Einstürzende Neubauten a přestěhovali se za nimi do Berlína. A protože v Berlíně byl tou dobou populární drogou amfetamin, přesedlala většina kapely včetně Nicka na něj.

V německé metropoli se zpěvákovi zalíbilo natolik, že se tam „zdržel“ dalších deset let. Tehdy se také v rozhovorech Nick Cave poprvé zmiňuje o příběhu, který začíná psát. Je o hrdinovi, jenž se topí v tekutém písku, naslouchá výhrůžkám davu, který ho přišel lynčovat za vraždu malé holčičky, a dostane vidění, že se k němu snesl anděl, jenž mu jeho zločin odpustí. Původně mělo jít jen o další text, později ho Cave začal přepracovávat do filmového scénáře, ale nakonec se ze všeho stala jeho románová, vysoce ceněná prvotina A uzřela oslice anděla. Byla vydaná později, v roce 1989.

Sám za sebe

Roku 1983 už byly vztahy v The Birthday Party značně rozklížené. Dostali sice fantastickou nabídku od vydavatelství Mute, které jim (potom, co značně vydělalo na Depeche Mode) nabídlo výjimečné podmínky a kam i přešli od předchozí malé značky 4AD. Nahráli pro ni ale nakonec jen jedno EP, odjeli další americké turné a rozešli se. „Byl jsem tehdy na hranici tělesného a duševního vyčerpání,“ konstatoval s odstupem Cave.

Když se otřepal, pustil se do nahrávání, k němuž přizval vedle Harveyho i Blixu Bargelda, frontmana Einstürzende Neubauten, který ho zaujal svou neškolenou a disonantní hrou na kytaru. Vykrystalizovala z toho nejen jeho první sólová deska From Here to Eternity, ale následně i vznik kapely, která ho doprovází dodnes – The Bad Seeds (Zlé sémě). Od počátku bylo jasné, že s punkovým běsněním je konec. Cave začal vystupovat v dobře padnoucím obleku a psát teskné, melancholické, ale často i nadějeplné skladby, v nichž se potkávají temné rockové kořeny s šansonovou vláčností i country hudbou ovlivněnou sexy romantikou a všemu vévodí teatrální projev i až fatalistické texty. Svým způsobem to byla i určitá Caveova reakce na to, že už nechtěl být tím, jakého by ho chtěli mít jiní. Hudební magazín New Musical Express totiž například tehdy přišel s bulvárním nápadem uspořádat anketu, v níž měli čtenáři hlasovat o tom, která hudební hvězda umře v nejbližší době. A Nick Cave v onom žebříčku vystoupal až k soupeření o „vítězství“ spolu s Keithem Richardsem.

Příznačné je také to, že první série Caveových vystoupení nesla název „Nick Cave – Man or Myth?“ (Člověk nebo mýtus?). Často se tehdy stávalo, že na ně dorazili fanoušci The Birthday Party a pokřikovali po zpěvákovi, že „se zaprodal a vyměkl“. Když prý jednou zaznělo z publika: „Měli jste radši chcípnout!“, Cave suverénně odvětil: „Snažili jsme se, ne že ne!“

Když v 80. letech proběhla anketa o tom, která hudební hvězda umře v nejbližší době, Nick Cave soupeřil o vítězství spolu s Keithem Richardsem.

Sólové album ovšem mělo skvělé kritiky a prodávalo se mnohem lépe než cokoli před ním. Nicméně i trvající závislost si vybírala svou daň. Během londýnského vystoupení v sále Electric Ballroom za Cavem přišla australská hudební novinářka Antonella Blacková s žádostí o interview. Pozval ji na večírek, a když pak konečně započali rozhovor, došlo mezi nimi k hádce. Cave byl totiž v drogovém rauši a osobní otázky na smrt otce či rozchod s Anitou Laneovou ho vyprovokovaly k výbuchu, při kterém novinářku zahrnul všemi myslitelnými nadávkami. Ona pak uraženě, protože byl dosud jejím zbožňovaným idolem, vydala text „A Man Called Horse“ (Muž zvaný hérák), ve kterém opět probudila klišé umírajícího feťáka. Podobné osobní výpady se potom u hudební kritiky střídaly s oslavnými texty na konto „nejlepšího alba současnosti“ ještě hezkou řádku let.

S dalšími nahrávkami i koncerty se postupně stabilizovala sestava kapely, ve které zůstal z původních australských spoluhráčů už jen Mick Harvey, jenž postupně vystřídal role bubeníka i baskytaristy, aby se nakonec vrátil ke kytaře, a vedle kterého už angažmá přijali především evropští muzikanti. Popularita Nick Cave & The Bad Seeds šla tehdy strmě nahoru, prvních pět alb vyšlo rychle po sobě v ročních intervalech. Ačkoli se nikdy nemínil stát komerční hvězdou, přesto se Cave do její pozice časem dostal, stejně jako k vyprodaným stadionům nebo tomu, že jeho písně předělali nejrůznější kolegové, od Metalliky přes Arctic Monkeys až po Johnnyho Cashe. V roce 1992 se poprvé objevil v pražské Lucerně a od té doby se k nám opakovaně a často vrací. Celá devadesátá léta ovšem byla především jedna velká chemická jízda. Zásadním zlomem mezi alby se stalo to z roku 1996, nazvané Murder Ballads. Cave si na něm splnil svůj sen a nazpíval skladbu „Where The Wild Roses Grow“ spolu se svým letitým idolem, australskou popovou zpěvačkou Kylie Minogue. Dekadentní balada se následně stala jeho komerčně nejúspěšnější skladbou vůbec. Na stejném albu najdeme i duet „Henry Lee“ s kolegyní PJ Harvey, se kterou Cave tehdy krátkodobě randil, ale především zde do sestavy přibyl natrvalo houslista tria Dirty Three, podobně démonický Warren Ellis. Když pak kapelu v roce 2003 po dvaceti letech opustil Blixa Bargeld a o šest let později (po pětatřiceti letech společného hraní) i Mick Harvey, stal se právě vousatý Ellis Caveovým zásadním spolupracovníkem. Společně složili i hudbu k několika filmům.

I jako šedesátník je stále oním tajemným a magicky uhrančivým idolem žen i archetypem rockového rebela.

S heroinem se „přátelil“ až do konce devadesátých let. Nikdy to neměl potřebu výrazně probírat s médii, takže přesnější čas, kdy se ze své dlouholeté závislosti dostal, ví asi jen on sám, a také je víc než jasné, že nešlo jenom o heroin. Amfetaminy prý sice silně omezil po přestěhování z Berlína přes New York do Brazílie počátkem devadesátých let, ale ještě když vyšel zmiňovaný román A uzřela oslice anděla, přiznal, že když ho dopisoval, bral přitom speed, aby nemusel spát a mohl psát i po nocích. A že pak napsaný materiál musel hodně krátit a proškrtávat.

Smutný otec i všestranný talent

Po přestěhování se z Berlína zakotvil v roce 1990 v Sao Paulu. Setkal se zde a oženil se svou první manželkou, brazilskou novinářkou Viviane Carneiro. Že ale nešlo o nějaké zklidnění či snad spořádané usazení dokazuje fakt, že stejný rok, kdy se jim narodil první syn Luka, si pořídil ještě dalšího syna jménem Jethro, který pak pro změnu vyrůstal se svou matkou Beau Lazenbyovou v australském Melbourne. Po rozvodu v roce 1996 se Cave vrátil do Británie, a ještě než se definitivně zbavil drog, potkal modelku Susie Bickovou, kterou si v roce 1999 vzal. O rok později se jim narodila dvojčata Arthur a Earl. Susie Bicková se s mateřstvím vzdala práce modelky, ale přesto je to právě ona, kdo je zachycen na obalu alba Push The Sky Away. Teprve tehdy, s novou rodinou, čistý od většiny drog a usazený v Brightonu, dlouho po čtyřicítce, se začal někdejší bouřlivák zklidňovat. Jenže v roce 2015 přišlo velké neštěstí: Caveův patnáctiletý syn Arthur se zřítil z útesu a na následky zranění zemřel. Zpěváka jeho smrt silně zasáhla, vypořádával se s ní několik let. Pod jejím vlivem vznikl nejen filmový dokument One More Time with Feeling, ale i alba Skeleton Tree a více melodramatické než hudební Ghosteen. Po dvaceti letech v Británii se také celá rodina přestěhovala do Los Angeles.

Nick Cave patří k těm, kterým život bez drog přinesl nové impulzy a otevřel nové obzory, aniž by je zároveň připravil o to silné.

S postupem času se stále častěji ukazuje, že Caveův talent zdaleka není jen hudební, ale naprosto všestranný. Ještě než vyšel jeho první román A uzřela oslice anděla, předcházela mu sbírka básní a esejů (a také jednoaktovek psaných společně s Lydií Lunchovou) King Ink. Ta se později dočkala i pokračování. V roce 2009 se objevila druhá kniha, černohumorná „detektivka“ Smrt Zajdy Munroa a o pět let později pak Píseň z pytlíku na zvratky, kterou si Cave i sám „ilustroval“ rukopisy textů a která je jakousi kronikou amerického turné kapely. Vedle poezie a prózy ovšem napsal Cave i několik scénářů pro svého přítele Johna Hillcoata, z nichž se realizace dočkaly například filmy The Proposition nebo Lawless. Tu a tam se ve filmech i sám objeví: ve Wendersově Nebi nad Berlínem jen s kapelou The Bad Seeds, ale ve snímku z vězeňského prostředí Ghosts… of the Civil Dead si už zahrál roli psychopatického vraha Maynarda. A v komedii Johnny Suede (s Bradem Pittem v hlavní roli) si užil úlohu stárnoucího rockera a narkomana. A jako by mu domovští The Bad Seeds byli málo, v letech 2006–2010 si k nim s částí spoluhráčů přidal ještě „vedlejšák“ Grinderman – punkově zběsilé kvarteto, které vydalo dvě alba a mohli jsme ho vidět i u nás na Colours of Ostrava.

V posledních letech se dobrá forma Nicka Cavea pozitivně projevuje také na jeho nahrávkách. Jsou něžnější a plné nápaditých melodií. Neznamená to ale, že by na koncertech ztratily šťávu a rockový drive. Je to hrozné klišé, ale Nick Cave opravdu patří k těm, kterým život bez drog přinesl nové impulzy a otevřel nové obzory, a to aniž by je zároveň připravil o to silné, co měli v dobách, kdy jim byly nerozlučnými partnery. Podobně jako Frank Sinatra, David Bowie či Johnny Cash je i jako šedesátník stále oním tajemným a magicky uhrančivým idolem žen i archetypem rockového rebela.

30. května se o tom ostatně můžete znovu přesvědčit ve zcela vyprodané O2 Aréně.

 

Nick Cave (* 22. září 1957)

Původem australský zpěvák, skladatel, textař, pianista i kytarista rockových skupin The Bad Seeds a (momentálně spících) Grinderman se na hudební scéně pohybuje nepřetržitě už od roku 1973. Zároveň je i ceněným spisovatelem, filmovým scenáristou a jako herec se objevil ve zhruba desítce filmů. Jeho diskografie má více než dvacítku alb, na mnoha dalších nahrávkách spolupracoval a etabloval se i jako skladatel filmové hudby. V roce 2010 ho magazín NME zařadil na 19. místo žebříčku nejlepších žijících písňových textařů, v roce 1996 byl oceněn jako nejlepší zpěvák v Evropských hudebních cenách MTV, celou řadu prestižních ocenění získaly i filmy The Proposition 20,000 Days on Earth. S druhou manželkou, bývalou modelkou Susie Bickovou, nyní žije v Los Angeles.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!